29 Odo 1278/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce Ing. R. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing.
P. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 720.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 110/97, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února
2005, č. j. 8 Cmo 272/2003-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho právního zástupce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č. j. 1 Cm 110/97-142,
zamítl žalobu o zaplacení částky 720.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1.
ledna 1996 do zaplacení a žalobce zavázal k náhradě
nákladů řízení ve výši 67.725,- Kč.
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud
prvního stupně uvedl, že mezi žalobcem jako převodcem a žalovaným jako
nabyvatelem byly uzavřeny dvě smlouvy o převodu obchodního podílu ve
společnosti S., spol. s r. o. (po změně obchodní firmy R. B., spol. s r. o., v
likvidaci), (dále jen „společnost“), první dne 19. prosince 1994 (dále jen
„první smlouva“) a druhá dne 7. března 1995 (dále jen „druhá smlouva“). V první
smlouvě bylo ujednáno, že nabyvatel zaplatí převodci za převod obchodního
podílu částku 30.000,- Kč. Ve druhé smlouvě se nabyvatel zavázal za převedený
obchodní podíl zaplatit „dohodnutou cenu“, přičemž „převod byl schválen
usnesením valné hromady společnosti dne 23. února 1995“. Důvodem uzavření druhé
smlouvy byla skutečnost, že další ze společníků „zablokoval zápis změn do
obchodního rejstříku podle první smlouvy.“ První smlouva tak byla nahrazena
druhou smlouvou, týkající se téže věci a tudíž dnem 7. března 1995 pozbyla
platnosti. Tvrdil-li žalobce - pokračoval soud prvního stupně - že se dohodl se
žalovaným na ceně převáděného obchodního podílu ve výši 750.000,- Kč, z níž
žalovaný zaplatil v souladu s první smlouvou 30.000,- Kč, pak neunesl důkazní
břemeno. Uzavřel, že nebylo prokázáno, na jaké ceně za převod obchodního podílu
se účastníci dohodli. Nebyla-li cena ve smlouvě stanovena a nebyl-li dohodnut
ani způsob jejího určení, má žalobce podle ustanovení § 409 a § 448 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nárok na zaplacení ceny obvyklé. Tohoto
plnění se však musí domáhat v jiném řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. února 2005, č.j.
8 Cmo 272/2003-165, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ve
správném znění (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení
tak, že žalobce zavázal zaplatit žalovanému částku 53.325,-Kč (druhý výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že jde o řízení podle ustanovení § 200e odst. 1 a § 9
odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v němž
platí vyšetřovací zásada podle § 120 odst. 2 o. s. ř., proto zopakoval a
doplnil dokazování oběma smlouvami o převodu obchodního
podílu, zápisem o usnesení valné hromady konané dne 7. března
1995 a společenskou smlouvou společnosti ve znění přijatém
valnou hromadou dne 20. prosince 1993. Dospěl k závěru, že v první smlouvě byla
dohodnuta cena za převod obchodního podílu 30.000,- Kč, tato částka byla
žalobci uhrazena. Ve druhé smlouvě se nabyvatel zavázal zaplatit dohodnutou
cenu. Valná hromada společnosti konaná dne 7. března 1995 dala souhlas k
převodu obchodního podílu žalobce na žalovaného. Společenská smlouva umožňovala
převod „vkladu“ společníka na jiného společníka s tím, že valná hromada
rozhoduje o převodu obchodních podílů na třetí osoby, které nejsou společníky,
většinou dvou třetin základního jmění společnosti.
S odkazem na ustanovení § 115 odst. 1 a 3 obch. zák. (ve znění účinném ke dni
uzavření první smlouvy) odvolací soud uzavřel, že k platnému převodu obchodního
podílu mezi žalobcem a žalovaným došlo již první smlouvou, mající obsahové a
formální náležitosti tohoto smluvního typu, s nímž valná hromada společnosti
vyslovila souhlas 7. března 1995 (přičemž společenská smlouva převod mezi
společníky nevylučovala), za částku 30.000,- Kč zaplacenou žalovaným žalobci.
Ke dni uzavření druhé smlouvy již obchodní podíl ve
společnosti v majetku žalobce nebyl, proto jím nemohl ani disponovat (§ 37
odst. 2 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“). Druhá smlouva je proto
neplatná. Dalším důvodem neplatnosti je neurčitost ujednání o výši ceny za
převod obchodního podílu (§ 37 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §
115 odst. 3 obch. zák). Závazek zaplatit částku 30.000,- Kč za
převod obchodního podílu byl splněn a požadavek žalobce na doplatek ceny ve
výši 720.000,-Kč je nedůvodný, protože takovýto závazek žalovanému z platné
smlouvy nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podal žalobce
dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího
soudu, podle něhož k převodu obchodního podílu došlo první smlouvou, a
následně uzavřenou smlouvou již žalobce nemohl obchodní podíl převést, neboť
jím nedisponoval. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že společenská
smlouva společnosti nestanoví, že k převodu obchodního podílu na společníka
není nutný souhlas valné hromady. V tom spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku.
Měl-li odvolací soud za to, že souhlas nebyl nutný, je jeho závěr nesprávný,
rozporný s ustanovením § 115 odst. 1 obch. zák.
Druhá smlouva nahradila v souladu s vůlí účastníků první smlouvu a odvolací
soud pochybil, pokud tuto druhou smlouvu neposuzoval podle ustanovení § 570 a
násl. obč. zák. Odvolací soud, ač vázán vyšetřovací zásadou, neučinil žádná
rozhodná zjištění v otázce časové posloupnosti jednání valné hromady a uzavření
druhé smlouvy. Nesouhlasí ani se závěrem o neplatnosti ujednání o ceně za
převod obchodního podílu v druhé smlouvě pro neurčitost, s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon
110/97 a sp. zn. 32 Cdo 97/2000.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolatel spatřuje i v nepřezkoumatelnosti (případného) závěru o tom, že
účastníci vyloučili možnost novace první smlouvy.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v dané věci jde o řízení
podřaditelné pod ustanovení § 200e o. s. ř. (avšak ve
znění účinném od 1. ledna 2001), proto je třeba posuzovat přípustnost dovolání
podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozsudek
odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání
přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o.
s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto
dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně
dovolává, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena
rozdílně, nebo je řešena v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004,
pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v
projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
tj. výhrada nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o závěr,
zda podle společenské smlouvy byl nutný souhlas valné hromady k převodu
obchodního podílu na jiného společníka a závěr, jak odvolací soud věc právně
posoudil.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v
závěru o (ne)platnosti první a druhé smlouvy proto, že uvedený
závěr postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro
projednávanou věc.
Právní posouzení věci v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani
rozporným s hmotným právem. Druhá smlouva upravuje převod téhož obchodního
podílu, který již byl převeden a nevyplývá z ní, že nahrazuje první smlouvu.
Správný je i závěr o neplatnosti druhé smlouvy pro neurčitost ujednání o výši
ceny za převedený obchodní podíl (k tomu srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 133).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že valná hromada následně (dne 7. března
1995) vyslovila souhlas s převodem obchodního podílu na jiného společníka, pak
posoudil podmínky převodu obchodního podílu v souladu s ustanovením § 115 odst.
1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) a dosavadní
judikaturou. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 24. dubna 2004, sp. zn. 29
Odo 414/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2005,
pod číslem 191, formuloval a odůvodnil závěr (jenž se obdobně
uplatní i v této věci), podle něhož vyžaduje-li zákon k účinnosti právního
úkonu souhlasu valné hromady, může být souhlas dán (nevyžaduje-li zákon
předchozí souhlas), před i po uzavření smlouvy.
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za
zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu