29 Cdo 3597/2020-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, proti žalovaným 1)V., se sídlem
XY, identifikační číslo osoby XY, 2) A. K., narozenému XY, bytem XY, a 3) P.
H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Davidem, advokátem, se
sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777, PSČ 760 01, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 39/2018,
o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.
září 2020, č. j. 2 Cmo 273/2019-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 23. dubna 2018, č. j. 55 Cm 39/2018-26,
Městský soud v Praze uložil žalovaným [1) V., 2) A. K. a 3) P. H.], aby rukou
společnou a nerozdílnou zaplatili žalobci (České spořitelně, a. s.) směnečný
peníz ve výši 15.000.000,- Kč s 6% úrokem od 4. listopadu 2017 do zaplacení,
směnečnou odměnu 50.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 752.863,- Kč.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali všichni žalovaní včasné a
odůvodněné námitky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2018, č. j. 55 Cm
39/2018-155, ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu ke třetímu žalovanému
v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení mezi
žalobcem a třetím žalovaným (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného rozsudkem ze dne 18. září
2020, č. j. 2 Cmo 273/2019-327, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek dosud (podle jeho
názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených, týkajících se:
a) „Posouzení přípustnosti spotřebitele jako avala na směnce s ohledem
na zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele a s ohledem na ne/přiměřenost
použití směnky jako zajišťovacího instrumentu pro splácení úvěru jiného
(podnikatelského) subjektu. b) „Bezvýjimečnosti vznášení výše uvedené ‚spotřebitelské‘ námitky proti
směnečnému platebnímu rozkazu ve směnečné koncentrační lhůtě dle § 175 o. s. ř., resp. možnost/povinnost přihlédnutí soudu k těmto skutečnostem i bez návrhu
směnečného dlužníka – spotřebitele“. Dovolatel zdůrazňuje, že v rámci odvolání „poukázal mimo jiné i na své
postavení spotřebitele v rámci předmětných právních vztahů“, pročež bylo
povinností odvolacího soudu posoudit, zda „jeho avalství na směnce zajišťující
podnikatelský úvěr prvního žalovaného, je přípustným prostředkem či nikoli“. Přitom (podle jeho názoru) „v unijním právu neexistuje jednotná definice pojmu
spotřebitel uvedeného v čl. 169 smlouvy o fungování Evropské unie a jádro
jednotného výkladu je v sekundárních předpisech a konvencích Evropské unii
blízkých“ [zejména v čl. 15 nařízení Brusel I a čl. 5 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008]; je otázkou, zda je možné tyto definice
považovat za závazné i podle (zmíněného) čl. 169 smlouvy o fungování Evropské
unie. Vzhledem k ustanovení § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“) ? pokračuje dovolatel ? lze „závazek z avalství na směnce
a dohody o vyplňovacím právu směnečném v této věci vnímat jako nepřiměřené
zakázané ujednání“. Potud poukazuje na zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském
úvěru, zejména pak na zákaz použít směnku ke splacení nebo zajištění
spotřebitelského úvěru obsažený v jeho ustanovení § 112. S ohledem na závěry
formulované Ústavním soudem v usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl. ÚS
1/10, shledává nesprávným postup odvolacího soudu, který se odmítl zabývat
námitkou plynoucí z postavení dovolatele jako spotřebitele; přitom zmíněná vada
řízení mohla mít (a dle dovolatele měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost, případně
právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí, ve spojení s rozhodnutím soudu
prvního stupně a směnečným platebním rozkazem. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nepřípustné, resp. nedůvodné. Dovolání třetího žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §
237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího
soudu vycházeje z předpokladu, podle něhož podepsal směnku jako spotřebitel.
Shora uvedený předpoklad je však zjevně nesprávný, když v poměrech dané věci
směnku ve prospěch žalobce vystavil první žalovaný, a to k zajištění pohledávky
ze smlouvy o úvěru č. 1007/13/LCD, uzavřené 17. října 2013 mezi žalobcem a
prvním žalovaným, a to na základě smlouvy o podmínkách zajištění závazku
směnkou a o právu banky vyplnit blankosměnku č. S/1007/13/LCD; třetí žalovaný
(dovolatel), který směnku podepsal jako směnečný rukojmí, byl (a stále je)
místopředsedou představenstva prvního žalovaného. O tom, že směnkou zajištěná pohledávka není pohledávkou ze
spotřebitelského úvěru, ani pohledávkou ze smlouvy mající spotřebitelský
charakter, ani o tom, že třetí žalovaný směnku nepodepsal jako spotřebitel (a
naopak tak učinil z titulu shora uvedené funkce) nelze mít žádné pochybnosti. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015,
sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněný pod číslem 104/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna
2017, sp. zn. 29 Cdo 6046/2016, ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 27 Cdo
3482/2017, a ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3864/2019, včetně
judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu obsažené v jejich důvodech. Jelikož v řízení nevyšlo žádným způsobem najevo, že by třetí žalovaný směnku
podepsal v postavení spotřebitele (jinými slovy, že by směnka zajišťovala
pohledávku ze spotřebitelské smlouvy), nelze po právu soudům nižších stupňů
vytýkat, že se z tohoto pohledu věcí nezabývaly. Konstatování odvolacího soudu,
podle něhož třetí žalovaný neuplatil výhradu založenou na jeho postavení
spotřebitele ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, je tak
z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. bez právního významu. Vzhledem k datu vzniku smlouvy o úvěru a k datu vystavení směnky (17. října
2013) je nevýznamná i argumentace dovolatele opírající se o ustanovení § 1810 a
násl. o. z. ustanovení § 112 zákona č. 257/2016 Sb. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání třetího žalovaného
Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši
300,- Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální
náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151
odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za vyjádření k
dovolání (ze dne 11. listopadu 2020). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.