29 Cdo 3864/2019-190
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobkyně CAPITAL - STAR s. r. o., se sídlem v Praze 4, Rozkošská 568, PSČ 149
00, identifikační číslo osoby 28 91 69 21, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou,
advokátem, se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, PSČ 162 00, proti žalovaným 1)
M. J., narozené XY, bytem XY, a 2) R. J., narozenému XY, bytem XY, oběma
zastoupeným JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Dubská
390/4, PSČ 415 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 9/2016, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 5
Cmo 148/2018-119, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 5 Cmo 148/2018-119,
a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2016, č. j. 33 Cm
9/2016-53, se zrušují a se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných (M. J. a R. J.) rozsudkem ze dne 4. září 2018, č. j. 5 Cmo 148/2018-119, potvrdil rozsudek ze dne 31. října 2017,
č. j. 33 Cm 9/2016-53, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10, kterým
uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (CAPITAL – STAR
s. r. o.) částku 1.139.359,- Kč s 6% úrokem od 15. ledna 2016 do zaplacení,
směnečnou odměnu 3.797,- Kč a náklady řízení. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Dne 16. ledna 2012 vystavila první žalovaná na řad žalobkyně vlastní směnku
na směnečnou sumu 1.139.359,- Kč splatnou dne 14. ledna 2016 v Praze (dále jen
„sporná směnka“); druhý žalovaný podepsal spornou směnku jako směnečný rukojmí. 2) Téhož dne uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o úvěru č. 4/2012
(dále jen „smlouva o úvěru“); celková výše úvěru činila 600.000,- Kč. První
žalovaná se zavázala vrátit úvěr žalobkyni do 31. ledna 2013 (v souladu se
splátkovým kalendářem), a to včetně sjednaného úroku ve výši 19,9 % ročně. Úvěr
byl sjednán jako účelový – změna stavby [§ 2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Pohledávka ze smlouvy o
úvěru byla zajištěna (mimo jiné) spornou směnkou; ta byla původně vystavena
jako blankosměnka bez uvedení údaje splatnosti a směnečné sumy. Žalobkyně byla
v případě prodlení první žalované se splácením úvěru oprávněna scházející údaje
do blankosměnky doplnit, přičemž pojem „dlužná částka“ byl definován jako
součet nezaplacené části úvěru, nezaplacených splátek, dlužných úroků,
smluvních pokut a poplatků a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Pohledávka z úvěru byla dále zajištěna zástavním právem k nemovitosti. 3) Dopisem ze dne 28. prosince 2015 žalobkyně vyzvala žalované k doplacení
dlužné částky ze smlouvy o úvěru, která byla specifikována co do jednotlivých
položek včetně „podrobného vyčíslení“. Dopisem z 15. ledna 2016 žalobkyně
vyzvala žalované k zaplacení sporné směnky, a to nejpozději do 22. ledna 2016. Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že
smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 145/2010
Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když tento zákon se
nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční
službu poskytnutou pro účely bydlení, v níž je pohledávka zajištěna zástavním
právem k nemovitosti, a jejímž účelem je změna stavby [§ 2 písm. a) bod 3]. Přitom ze žádného navrženého (a soudy provedeného) důkazu neplyne, že šlo „o
účel jen předstíraný“; nerozhodné je i to, zda první žalovaná skutečně
finanční prostředky z úvěru použila v souladu se sjednaným účelem. Absence
údaje o „RPSN“ tak není důvodem pro neplatnost smlouvy o úvěru. Důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru ? pokračoval odvolací soud ? „by nemohly
být ani případně neplatně sjednané dohody o smluvní pokutě anebo o rozhodčí
doložce“.
Tato ujednání „mohou mít vždy povahu samostatných ujednání“; jejich
případná neplatnost by nemohla zmařit platnost smlouvy o úvěru. Na platnost
smlouvy o úvěru nemá vliv ani dohoda o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru
spornou směnkou, ani dohoda o jejím vyplnění. Z judikatury Nejvyššího soudu [rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo
562/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 105/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek ? dále jen „R 105/2017“), a rozsudků ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 4/2016 a sen. zn. 29 ICdo 68/2014] přitom pro
rozhodnou dobu zjevně plyne možnost zajistit směnkou na řad i „skutečný“
spotřebitelský úvěr. V poměrech dané věci „použití blankosměnky“ zcela koresponduje se zajišťovací
funkcí sporné směnky. Ujednání o vyplnění blankosměnky plně vystihuje, za
jakých okolností a jakým způsobem může být vyplněna“; sporná směnka pak byla
vyplněna souladu s tímto ujednáním. Dále odvolací soud vyhodnotil jako nepřípadnou námitku, podle níž mohla
žalobkyně požadovat „úroky z prodlení pouze v zákonné sazbě, když jiná výše
úroků z prodlení, než v zákonných sazbách, jak vyšlo v řízení najevo, není do
směnky zahrnuta“. Směnečná suma „respektuje“ rovněž částečné úhrady úvěru
(částečné úhrady nejsou zahrnuty do směnečné sumy). Za nerozhodné považoval i
to, „nakolik je žalovaná částka vyšší oproti jistině úvěru“, když tato
skutečnost nebyla dána nevýhodností smlouvy o úvěru pro první žalovanou, ale
výlučně tím, že „na úvěr nebylo splaceno prakticky nic a prodlení první
žalované trvá již řadu let“. Konečně odvolací soud vyhodnotil jako opožděnou námitku, podle níž první
žalovaná v titulu smlouvy o úvěru neobdržela celých 600.000,- Kč, ale částku
nižší. Zmíněná námitka byla uplatněná až v replice žalovaných k vyjádření
žalobce k námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. po uplynutí lhůty k
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, která mají za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o posouzení tzv.
zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, včetně vazby případné
(ne)platnosti smlouvy o úvěru na (ne)platnost „směnečného ujednání“.
Dovolatelé akcentují, že na smlouvu o úvěru je třeba nahlížet jako na celek;
tuto smlouvu hodnotí jako zjevně nevyváženou, nepřiměřenou a odporující dobrým
mravům. Přitom poukazují na skutečnost, že smlouva o úvěru obsahuje ujednání o
smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně, o úroku ve výši 19,9 % ročně, o zajištění
pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavním právem k nemovitosti a blankosměnkou,
jakož i o rozhodčí doložce. Smlouva o úvěru, která byla předpokladem pro
vyplnění blankosměnky, tak jednoznačně (jako celek) porušuje „ustanovení na
ochranu spotřebitele“, když obsahuje velké množství zneužívajících klauzulí.
Konečně dovolatelé namítají, že se odvolací soud – v rozporu se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 30 Cdo
2218/2017 – nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s právními závěry
obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které odkazovali v odvolání.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a směnečný
platební rozkaz zrušil.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a připomíná, že
žalovaní použili finanční prostředky žalobkyně (minimálně ve výši 581.000,- Kč)
pro své potřeby a dosud žalobkyni nevrátili ani jistinu, ani smluvený úrok.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní
otázky dovolateli otevřené, týkající se zajištění pohledávky ze smlouvy, která
má spotřebitelkou povahu, blankosměnkou, když v tomto směru právní posouzení
věci odvolacím soudem nerespektuje níže uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném v době uzavření smlouvy o úvěru a vystavení sporné směnky (dále jen
„obč. zák.“), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo,
případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně
spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba,
která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné
podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při
uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se
nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou
neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí
výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat
ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení
odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění
smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech
(shrnutých v R 105/2017), podle nichž:
1) Spotřebitelská smlouva (§ 52 obč. zák.) nepředstavuje zvláštní smluvní typ,
definováním subjektů smluvního vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní
režim se vedle obecného občanského práva řídí rovněž zvláštní úpravou
spotřebitelského práva. Spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně
upravená jako konkrétní smluvní typ, tak smlouva nepojmenovaná (inominátní),
případně smlouva smíšená.
2) Spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.) je definován jako osoba, která při
uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli
nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba
uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je přitom rozhodující
především účel jednání takové osoby.
3) Dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a
plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Také pro posouzení, zda jednající osoba má postavení dodavatele podle
ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen
formální hledisko; postavení dodavatele bude mít například i neoprávněný
podnikatel ve smyslu ustanovení § 3a obch. zák.
V důvodech rozsudku ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010,
uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se
Nejvyšší soud dále přihlásil k závěru, podle něhož smlouva o úvěru uzavřená
podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), je podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv.
absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními
části třetí obchodního zákoníku. Není-li dlužník podnikatelem (a je-li věřitel
dodavatelem), je smlouva o úvěru přes svou povahu výlučného obchodního závazku
smlouvou spotřebitelskou (§ 262 odst. 4 obch. zák. ve spojení s ustanoveními §
52 a násl. obč. zák.).
Jakkoli v poměrech dané věci shledává Nejvyšší soud správným právní závěr
odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru není smlouvou o spotřebitelském
úvěru ve smyslu zákona č. 145/2000 Sb., za stavu, kdy smlouvu o úvěru uzavřela
žalobkyně jako dodavatel (§ 52 odst. 2 obč. zák.) a první žalovaná jako
spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je zcela zjevné, že jde o smlouvu
spotřebitelskou.
Povahu spotřebitelské smlouvy má i (ve smlouvě o úvěru obsažené) ujednání o
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru spornou směnkou [viz obdobně opět R
105/2017, včetně v jeho důvodech zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.
června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného pod číslem 93/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2013“), jakož i důvody
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a ze
dne 11. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018].
Závěr obsažený v R 93/2013, podle něhož v případě smlouvy o spotřebitelském
úvěru nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých
zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené
zajišťovací směnky), se tak prosadí i v poměrech dané věci (rozuměj pro smlouvu
o úvěru, mající povahu spotřebitelské smlouvy), když i zajištění pohledávky ze
spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1
obč. zák.
Za stavu, kdy se odvolací soud nezabýval tím, zda v kontextu všech ujednání
obsažených ve smlouvě o úvěru nevykazuje ujednání o zajištění pohledávky z této
smlouvy blankosměnkou znaky zneužívající klauzule podle ustanovení § 56 obč.
zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry
neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech
stran), a závěr o platnosti ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru
blankosměnkou založil (jen) na tom, že ujednání o smluvní pokutě, o rozhodčí
doložce, o zajištění závazků ze smlouvy o úvěru a o vyplnění blankosměnky mají
povahu ujednání samostatných (do smlouvy o úvěru vložených), která nemohou
zmařit platnost smlouvy o úvěru, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž
i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího zrušil; důvody, pro které neobstálo
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně, aby opětovně posoudil
otázku (ne)platnosti smlouvy o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru
blankosměnkou, a to z hlediska ochrany spotřebitele (§ 56 odst. 1 obč. zák.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu