30 Cdo 2218/2017-620
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované D.
P., omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 6, se
sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, dále procesním opatrovníkem JUDr. Zdeňkou
Viktorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 34, a zmocněnkyní
Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, o svéprávnost a
opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 15 P 32/2010, o
dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince
2016, č. j. 15 Co 540/2016-555, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19.
prosince 2016, č. j. 15 Co 540/2016-558, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č. j. 15 Co
540/2016-555, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. prosince 2016, č. j. 15
Co 540/2016-558, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (díle již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
března 2016, č. j. 15 P 32/2010-464, zamítl návrh posuzované na navrácení její
svéprávnosti (výrok I.), změnil svůj předcházející rozsudek ze dne 2. listopadu
2009, č. j. 12 Nc 830/2009-64, a usnesení téhož soudu ze dne 30. listopadu
2009, č. j. 12 Nc 830/2009-69, tak, že posuzovanou v rozsahu uvedeném v
meritorním výroku II. omezil v její svéprávnosti, posuzované jmenoval shora
uvedeného opatrovníka, jemuž vymezil rozsah práv a povinností při výkonu této
funkce (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až
VIII.).
K odvolání posuzované a opatrovníků (procesního a hmotněprávního) Městský soud
v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem ve znění jeho
opravného usnesení změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu omezení
svéprávnosti posuzované způsobem vymezeným v jeho výroku II. a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala zástupkyně (advokátka) posuzované
(srov. § 37 odst. 1 věta druhá z. ř. s.) dovolání, v němž uplatňuje dovolací
důvod, který podle dovolatelky spočívá (vycházeje z obsahu podaného dovolání) v
tom, že odvolací soud (respektive oba soudy) při rozhodování o omezení
svéprávnosti dovolatelky postupovaly v rozporu s kritériem subsidiarity a
proporcionality zásahu do svéprávnosti, a dále pochybily při omezení
svéprávnosti dovolatelky v oblasti její tzv. testamentární způsobilosti a v
oblasti rozhodování o jejím zdraví a o poskytnutí sociálních služeb. K tomu pak
dovolatelka vymezuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. s tím, že u
prvně řešené právní otázky odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“), na kterou dovolatelka v dovolání
odkazuje a zčásti z ní cituje (podle jejího názoru pro tuto dovolací věc
relevantní) právní názory, přičemž druhá právní otázka v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka zdůrazňuje, že „k posouzení první
otázky se již Nejvyšší soud v minulosti vyjádřil a vyřešil ji odlišně než
soudy, jejichž rozhodnutí dovolatelka napadá. Navíc, po upozornění na aktuální
judikaturu odvolací soud učinil závěr, že jelikož se jedná o rozhodnutí
ojedinělé, které nebylo Nejvyšším soudem zařazeno k publikaci ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, není nutné se s ním vypořádat.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Procesní opatrovnice dovolatelky (JUDr. Zdeňka Viktorová, advokátka) v písemném
vyjádření k dovolání posuzované uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za věcně správné. Dále opatrovnice popisuje průběh
předchozích jednání s dovolatelkou týkajících se řešení finančních otázek
(zájem dovolatelky o koupi drahého kávovaru či tiskárny atd.), vyslovuje svůj
názor na (ne)schopnost dovolatelky samostatně hospodařit a na její náhled na
onemocnění. Zdůrazňuje, že dovolatelka se snažila domluvit nápomoc při jejím
rozhodování až v odvolacím řízení, zaujímá (ve shodě s odvolacím soudem) svůj
názor na (správnost odvolacím soudem vymezeného) rozsahu omezení dovolatelky v
její svéprávnosti, neboť dovolatelka na svoje onemocnění nemá zcela (reálný)
náhled, což nakonec vedlo až k její další hospitalizaci. Závěrem opatrovnice
navrhla, aby dovolací soud dovolání posuzované zamítl. Na toto vyjádření procesní opatrovnice nesouhlasně reagovala dovolatelka
prostřednictvím své zmocněnkyně, a to podáním (označeným jako „Stanovisko k
vyjádření bývalé opatrovnice pro řízení ze dne 21. 3. 2017“) ze dne 20. června
2017. Dovolatelka v tomto podání mj. uvedla, že s ohledem na okolnost, že její
procesní opatrovnice v řízení dostatečně nehájila její práva (dovolatelka se
nemohla opatrovnici dovolat, ani ji nemohla osobně navštívit, jelikož byla v té
době hospitalizovaná, a ani opatrovnice ji v nemocnici nenavštívila, aby
zjistila její názor), zvolila si jinou advokátku – v záhlaví označenou
zmocněnkyni. Dovolatelka má za to, že funkce procesní opatrovnice skončila
nejpozději právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v tomto případě je
nutné na zastoupení v dovolacím řízení aplikovat § 24 odst. 1 o. s. ř., podle
kterého může mít účastník v téže věci současně jen jednoho zvoleného zástupce. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
posuzované je – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i
důvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. K výtce dovolatelky učiněné prostřednictvím její zmocněnkyně v posledně
zreferovaném podání shora nutno ozřejmit, že s přihlédnutím k § 1 odst. 2 z. ř. s., § 29 odst. 4 věty poslední o. s. ř. a § 37 odst. 1 věty druhé z. ř.
s.,
procesní opatrovnice dovolatelky je oprávněna vystupovat i v tomto dovolacím
řízení, i když si dovolatelka (také) pro dovolací řízení (zcela v souladu s
právem – srov. § 37 odst. 1 větu druhou z. ř. s.) zvolila zmocněnkyni
(advokátku), jejímž prostřednictvím nakonec podala dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu. Okolnost, že procesní opatrovnice nesouhlasí s dovolací argumentací
dovolatelky, se mohla (a také se tak stalo) v dovolacím řízení projevit toliko
v tom směru, že ji dovolací soud při rozhodování zohlednil, když důvody pro
užití § 37 odst. 2 z. ř. s. [např. v situaci, pokud by procesní opatrovnice v
zastoupení dovolatelky vzala zpět dovolání, které však dovolatelka podala
prostřednictvím své zástupkyně, jíž si zvolila, tedy nikoliv prostřednictvím
procesní opatrovnice, a bylo by tak nezbytné řešit takto vzniklý konflikt (k
tomu srov. § 37 odst. 1 větu druhou z. ř. s.)] v tomto případě osvědčeny
nebyly. K přípustnosti a důvodnosti podaného dovolání:
Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v
§ 157 odst. 2 o. s. ř. a vztahují se i na rozsudek odvolacího soudu. Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a
dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo
jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS
2154/15; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz a
http://nalus.usoud.cz). I když za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je třeba považovat
rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení
příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016), nezbavuje to soud povinnosti v odůvodnění
rozhodnutí reagovat (alespoň stručně) na právní argumentaci účastníka, v níž je
odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť nebylo publikováno ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek. Znamená to tedy, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo
judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými,
argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro
danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu
přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný
výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Výše uvedené doléhá jak na prvoinstanční tak i na odvolací řízení. K tomu lze
připomenout závěry, které dovolací soud vyložil v rozsudku ze dne 9. 11. 2016,
sp. zn.
30 Cdo 2178/2016: „...absence vypořádání se s odvolacími námitkami
dovolatele (v dané procesní fázi vystupujícího v pozici odvolatele) v
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, ač jistou část z nich sám
referuje v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela naplňuje opodstatněnost té části
dovolací argumentace, v níž dovolatel právně relevantním způsobem, s odkazem i
na označenou judikaturu Nejvyššího soudu...dovozuje naplnění předpokladů
přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Již pro tento stěžejní
procesní moment je naplněn shora dovolatelem vymezený předpoklad přípustnosti i
důvodnosti jeho dovolání a za daného procesního stavu Nejvyšší soud – s vědomím
své ustálené judikatury, ale i judikatury Ústavního soudu a z ní plynoucí
všeobecné závaznosti jeho nálezů – neměl jinou procesní možnost, než přistoupit
k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.“
Obdobná situace nastala i v posuzované věci. Ačkoliv dovolatelka v odvolacím řízení poukazovala též na konkrétní rozhodnutí
Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016),
které podle jejího názoru podporovalo uplatněnou odvolací argumentaci (nešlo
tedy o pouhý – bez průmětu do odvolacích námitek – judikatorní odkaz, nýbrž o
zcela jasné zdůraznění, že v označeném rozhodnutí dovolacího soudu je obsažen
právní názor, který podporuje v dané části uplatněnou odvolací argumentaci),
odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku pouze uvedl,
že „odkaz posuzované na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2016, č. j. 30 Cdo 944/2016-382 není případný, když se jedná o rozhodnutí ojedinělé,
které ani nebylo Nejvyšším soudem ČR zařazeno k publikaci ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek.“ Jinými slovy řečeno (a interpretovat danou pasáž
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nelze jinak) odvolací soud uvedl, že
se právním názorem dovolacího soudu, obsaženým v předmětném rozhodnutí, zabývat
nebude, neboť toto rozhodnutí nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, a kromě toho se jedná o rozhodnutí ojedinělé. Přístup, který v daném případě zvolil odvolací soud z hlediska toho, jak se
vypořádal s argumentací dovolatelky stran jejího odkazu na rozhodnutí
dovolacího soudu, lze stěží v poměrech demokratického právního státu, v jehož
rámci je nezbytné též plně respektovat právo účastníka na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, akceptovat. Zcela jiná
situace by pochopitelně nastala, pakliže by odvolací soud - naznal-li by, že
dovolací soud v označeném rozhodnutí vskutku řeší právní otázku, na jejímž
vyřešení spočívá rozhodnutí i v dané věci - s judikovaným právním názorem
dovolacího soudu vyslovil nesouhlas a současně podle svého přesvědčení vyložil
konkurující právní názor (např. s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, změny
v právní úpravě apod.).
Případně v odůvodnění rozsudku vyložil, že dovolatelka
nesprávně dovozuje argumentační podporu v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu,
které řeší (a zde by odvolací soud měl alespoň stručně vyložit podstatu svého
závěru) právní otázku zcela jinou, která na daný případ nedoléhá atd. Nejen z výše uvedeného důvodu, ale také s ohledem na okolnost, že odvolací soud
v převážné části nereagoval na odvolací námitky posuzované, je za dané situace
procesně neudržitelné (nemožné), aby tyto defekty byly zhojovány v dovolacím
řízení. Nelze také přehlédnout, že ač měl odvolací soud k dispozici sdělení
Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 21. června 2016 (na č. l. 510), sdělení
tehdejšího (hmotněprávního) opatrovníka Z. M. ze dne 29. června 2016 na č. l. 514, lékařskou zprávu MUDr. Jany Viktorové ze dne 28. července 2016 na č. l. 517, anebo lékařskou zprávu z Ústřední vojenské nemocnice v Praze ze dne 17. června 2016 (na č. l. 519-521), skutková zjištění z těchto listin (obsahující
zcela zásadní informace k aktuálnímu zdravotnímu stavu posuzované a jejím
poměrům) neučinil a ani v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, proč tyto
listiny nepovažoval za relevantní, a tedy proč se jimi v řízení nezabýval. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.