U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a)
Ing. P. K., a b) Š. K., zastoupených Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v
Ostravě–Michálkovicích, Petřvaldská 200/99, proti žalovanému P. N.,
zastoupenému Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské
Ostravě, Sokolská třída 936/21, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 65/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 57 Co 342/2014-640,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.303,80 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Tomse, advokáta se sídlem v Ostravě-
Michálkovicích, Poděbradova 23/740.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému usnesení
Krajského soudu v Ostravě (dále též „odvolací soud“) není ve smyslu § 237 o. s.
ř. přípustné.
Je tomu tak – s ohledem na dovolatelem v dovolání vymezené právní otázky – z
následujících důvodů.
K dovolatelem tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany
odvolacího soudu nutno uvést, že dvojinstančnost není obecnou zásadou
občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k
občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za
odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci
jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“,
jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový
důkaz provést, vyplývá-li taková povinnost z postupu podle § 220 odst. 3 o. s.
ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud
neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování
neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc
posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek
nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod [srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17.
ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze
dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst.
43, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve
věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07,
ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11.
ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo
199/2012, ze dne 19. prosince 2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo
464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014; všechna zde označená rozhodnutí jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách (pokud jde o rozhodnutí
Ústavního soudu) http://nalus.usoud.cz nebo (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího
soudu) na internetových stránkách http://nsoud.cz).
Lze tedy uzavřít, že v namítaném směru se odvolací soud od uvedené judikatury
neodchýlil.
Rovněž nákladový výrok dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu,
vycházející ze závěru, že v daném typu řízení je třeba za tarifní hodnotu
považovat hodnotu výše peněžitého plnění v řízení, o jehož obnovu jde, vychází
z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo
3090/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne
27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 85/2013).
Za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je nepochybně třeba považovat
rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení
příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, neboť právě takové rozhodnutí vyjadřuje (většinový) názor
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, přičemž uvedenou
publikací je splněn (formální) předpoklad pro sjednocení rozhodovací praxe
obecných soudů [soudní praxi se dává na vědomí, že v publikovaném rozhodnutí
vyložený právní názor, jehož gros je obsaženo v tzv. právní větě, jež předchází
vlastnímu textu rozhodnutí, obsahuje (většinový) názor (v tomto případě)
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jemuž se musí podřídit
i rozhodovací praxe tzv. malých (tříčlenných) senátů, ledaže by byl zvolen
postup předvídaný v § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích a
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, upravující předložení věci k
rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu [dospěl-li (tříčlenný) senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k
právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v
rozhodnutí (tříčlenného senátu) Nejvyššího soudu] .
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalobci vůči
žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání učiněný prostřednictvím jejich
advokáta), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta (vycházeje z tarifní
hodnoty 500.000,- Kč) ve výši 10.300,- Kč podle § 1 odst. 2, věty první, § 6
odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d), § 12 odst. 4 vyhl. č.
177/1996 Sb. [s ohledem na zastupování dvou osob náleží advokátovi žalobců za
každého z nich mimosmluvní odměna snížená o 20 %], tj. 2 x 8.480,- Kč, celkem
tedy 16.480,- Kč vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. advokátního
tarifu), tj. celkem (16.480,- Kč + 300,- Kč) 16.780,- Kč, a z částky 3.523,80
Kč představující 21 % daně z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., §
37 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 20.303,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí,
mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu