29 Cdo 688/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni,
sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované I. M., zastoupené JUDr.
Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny
290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 92/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 12 Cmo 76/2011-348,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 12 Cmo 76/2011-348,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek ze dne 7. prosince 2010, č. j. 49 Cm 92/2008-299, jímž Krajský soud v
Plzni zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 2. července 2008, č. j. 63 Sm
172/2008-10, kterým původně uložil žalované zaplatit žalobci částku 257.425 Kč
s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu „ve výši 10.330
Kč“ a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního
stupně – vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaná bránila
povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:
1) Žalobce se v posuzované věci domáhá zaplacení směnky vlastní, vystavené dne
30. srpna 2006 žalovanou na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 257.425 Kč,
splatné dne 15. května 2007 (dále též jen „sporná směnka“). 2) Dopisem ze dne 24. dubna 2006 společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále
též jen „společnost E“), podepsaným za společnost žalobcem, (mimo jiné) sdělila
žalované, že klientům (zájemcům o stavbu rodinného domu) nabízí „kompletní
servis včetně zajištění úvěru“. 3) Dne 21. července 2006 žalovaná jako budoucí objednatel a společnost E jako
budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli
smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 525/06 (dále též jen „smlouva o smlouvě
budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o
dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na blíže označeném
pozemku ve vlastnictví žalované. Podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy byla žalovaná
povinna uhradit do 30 dnů budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na
krytí prvních přípravných prací, tj. přípravné projekční činnosti“, s tím, že
záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. Zálohu
měla žalovaná uhradit „z úvěru“. 4) Podle všeobecných obchodních a technických podmínek (jež byly nedílnou
součástí smlouvy o smlouvě budoucí) mezi činnosti, které společnost E
standardně zajišťuje, patří rovněž sjednání hypotečního úvěru na realizaci
stavby, a to za předpokladu, že investor splňuje podmínky pro poskytnutí úvěru
a stavbu bude realizovat společnost E. 5) Dopisem ze dne 25. července 2006 společnost E „přivítala“ žalovanou mezi
klienty společnosti a sdělila jí, že je (mimo jiné) připravena za žalovanou
komunikovat s bankou a nenechat se „odbýt, neboť má již mnoho zkušeností“. 6) Dne 30. srpna 2006 žalobce (jako směnečný věřitel) uzavřel se žalovanou
(jako směnečným dlužníkem) „mimosměnečné ujednání ke směnce vystavené dne 30. srpna 2006 na 257.425 Kč“ (dále též jen „mimosměnečné ujednání“). Obě smluvní
strany jsou v něm identifikovány jménem a příjmením, rodným číslem a adresou
jejich bydliště. V čl. I. konstatují, že směnečný dlužník nemá „v tuto chvíli“
dostatek vlastních finančních zdrojů, aby zajistil financování přípravných
prací ke stavbě (bod 1.2). Smluvní strany se proto dohodly, že směnečný věřitel
zajistí pro směnečného dlužníka „financování“ částky 170.000 Kč podle čl. III.
bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí a směnečný dlužník „za účelem úhrady tohoto
zajištěného financování“ uhradí věřiteli jeho směnečnou pohledávku (bod 1.3). V
čl. II. smluvní strany prohlašují za nesporné, že „poskytnuté finanční plnění
bude uhrazeno věřitelem do depozita budoucího zhotovitele na základě jeho výzvy
a specifikace částky“, jakož i to, že „směnečná suma v sobě kromě zajištěného
financování dále zahrnuje smluvní úrok za rezervaci a půjčení finančních
prostředků ve výši 16 % ročně jdoucí ode dne 30. srpna 2006 do úplného
zaplacení a dále smluvní pokutu za prodlení níže specifikovanou“. Do splatnosti
směnky činí sjednané úroky celkem částku 19.525 Kč, přičemž tato částka bude
směnečným dlužníkem zaplacena v hotovosti do dne splatnosti směnky (bod 2.1). Podle čl. III. považují smluvní strany za nespornou rovněž skutečnost, že v
okamžiku, kdy směnečný dlužník řádně a včas neprovede úhradu směnečné
pohledávky nebo případných závazků vůči zhotoviteli k zaplacení financování
příslušné etapy, stává se tato směnka směnkou platební.“ (bod 3.2). 7) Žalobce ještě před uzavřením mimosměnečného ujednání převedl na účet
společnosti E finanční prostředky, z nichž částka 170.000 Kč byla v den podpisu
mimosměnečného ujednání „uvolněna na účet 379“ určený na financování
přípravných prací. 8) Žalovaná (jako objednatel) uzavřela se společností E (jako zhotovitelem) dne
11. prosince 2006 smlouvu o dílo č. 525/06 (dále jen „smlouva o dílo“), v níž
se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného domu podle
projektové dokumentace zajištěné objednatelem. Výslovný závazek společnosti E
zajistit žalované poskytnutí hypotečního úvěru není ve smlouvě o dílo obsažen. Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1
a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen
„směnečný zákon“) – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného
směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. V posuzovaném případě žalovaná založila svou obranu proti směnečnému platebnímu
rozkazu zejména na tvrzení, že sporná směnka kryje „nedluh“, neboť žalobce
nikdy žalované žádnou půjčku podle mimosměnečného ujednání neposkytl a směnka
nezajišťuje ani žádný jiný „platně existující“ finanční závazek žalované vůči
žalobci. K okolnostem, za nichž byla sporná směnka vystavena, pak žalovaná
uvedla, že při podpisu směnky a mimosměnečného ujednání předpokládala, že
společností E, jejímž jednatelem a ředitelem byl žalobce, bude poskytnuto
budoucí protiplnění, a to výstavba rodinného domu na pozemku žalované. Jelikož
žalovaná neměla vlastní zdroje na financování výstavby, zhotovitel se ve
smlouvě o smlouvě budoucí zavázal, že pro žalovanou zajistí také „komplexní
úvěrové financování (hypoteční úvěr)“ celé akce. Z tohoto předpokladu ostatně
vycházela rovněž následně uzavřená smlouva o dílo.
Přestože společnost E
opakovaně žalovanou ujišťovala, že financování prostřednictvím hypotečního
úvěru zajistí, nakonec tak neučinila. Společnost E nesplnila ani částečně své
smluvní závazky a pro žalovanou nevykonala „v podstatě téměř žádnou
činnost“ (sama žalovaná si zajistila i projektovou dokumentaci a vyřídila
stavební povolení). Z uvedených důvodů došlo následně k „formálnímu ukončení
všech smluvních vztahů“ se společností E. V popsaném jednání žalobce a v
uplatnění sporné směnky žalovaná spatřuje obcházení zákona, rozpor s dobrými
mravy, jakož i porušení práv spotřebitele. Podle žalované navíc sporná směnka –
vzhledem k tomu, že jen za období od 30. srpna 2006 do 15. května 2007 by měly
dohodnuté úroky z částky 170.000 Kč činit 87.425 Kč – „kryje lichvu“. K námitkám žalované odvolací soud v obecné rovině předeslal, že námitková
tvrzení, jimiž se směnečný dlužník brání své povinnosti směnku zaplatit, mohou
mít původ jak v samotné směnečné listině a „předpisech směnečného práva“, tak i
v obecněprávních vztazích, které směnku provázejí. Přípustný rozsah těchto tzv. kauzálních námitek je přitom vymezen v ustanovení čl. I. § 17 směnečného
zákona, z něhož plyne, že směnečný dlužník se může bránit jen takovými
námitkami, které mají původ v jeho vlastních (směnečnou smlouvou založených)
vztazích k majiteli směnky. V poměrech dané věci, pokračoval odvolací soud, byl obsah směnečné dohody
vyjádřen v písemné formě v mimosměnečném ujednání. Z něj plyne, že směnka plní
zajišťovací funkci k závazku žalované vrátit žalobci finanční prostředky ve
výši 170.000 Kč „účelově určené na financování přípravných prací ke stavbě, k
jejichž poskytnutí se žalobce zavázal“. Nejde přitom (jak dovozoval žalobce s
odkazem na čl. III. bodu 3.2 mimosměnečného ujednání) o směnku platební, když
jednak takovou funkci nemůže směnka plnit sama k sobě (ze zajišťovací směnky se
nemůže stát směnka platební tím, že nebude dlužníkem směnka zaplacena), jednak
část mimosměnečného ujednání, jež váže platební funkci směnky na prodlení
žalované s úhradou závazků vůči zhotoviteli „k zaplacení financování příslušné
etapy“, je zcela neurčitá, nehledě k tomu, že by se měla týkat splnění závazku
žalované nikoli ve vztahu k žalobci, nýbrž vůči třetí osobě (společnosti E),
která není účastníkem mimosměnečného ujednání. Podle odvolacího soudu dále není pochyb o tom, že závazek zajištěný spornou
směnkou není půjčkou. Smlouva o půjčce upravená v ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), má reálnou povahu, v
posuzovaném případě však k předání předmětu půjčky (k poskytnutí finančních
prostředků) žalované nedošlo. Smlouvu obsaženou v mimosměnečném ujednání, na
jejímž základě se žalobce zavázal za žalovanou zajistit (v rozsahu částky
170.000 Kč) financování přípravných prací ke stavbě, které měla provést
společnost E, lze nicméně posoudit jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu
ustanovení § 51 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků (jak je zřejmé
z jejich označení v mimosměnečném ujednání) zde nevystupuje jako podnikatel,
nelze pak na tento vztah žalobce a žalované nahlížet ani jako na
spotřebitelskou smlouvu a uplatnit na něj závěry plynoucí z judikatury týkající
se ochrany spotřebitele. Splnění směnkou zajištěného závazku, tj. poskytnutí finančních prostředků ve
výši 170.000 Kč k zajištění financování přípravných prací, bylo v řízení
prokázáno. Z výpisu z běžného účtu žalobce a výpovědi svědkyně A. L., účetní
společnosti E, je zřejmé, že žalobce převedl ve prospěch společnosti E nejprve
větší objem finančních prostředků a teprve následně byla dohodnutá částka
„uvolněna“ na účet účetní osnovy, určený na financování přípravných prací. Takový postup není podle odvolacího soudu v rozporu se zákonem, jde jen o
„základní převod a následnou vnitrofiremní finanční operaci“. Se zřetelem k výše uvedenému neměl odvolací soud za důvodnou rovněž námitku, že
výkon práv ze směnky se příčí dobrým mravům. Jestliže se zajišťovací funkce
směnky vztahovala jen k vrácení poskytnutých finančních prostředků a bylo-li
současně prokázáno, že tyto finanční prostředky „byly poskytnuty“, nelze výkon
práva ze zajišťovací směnky považovat za odporující dobrým mravům. Opodstatněnými neshledal odvolací soud ani výhrady žalované, podle nichž nebyla
splněna sjednaná podmínka zajištění financování stavby prostřednictvím
hypotečního úvěru. Ze skutkových zjištění, jež odvolací soud učinil po
zopakování dokazování shora označenými listinami, je totiž zřejmé, že uvedená
podmínka nebyla v písemně uzavřených smlouvách mezi společností E a žalovanou
(tj. ve smlouvě o smlouvě budoucí a ve smlouvě o dílo) dohodnuta (obecné
ujednání o tom, že standardně zhotovitel zajišťuje sjednání hypotečního úvěru,
splňuje-li investor podmínky pro jeho poskytnutí, zjevně za závazek k zajištění
financování výstavby považovat nelze), nehledě k tomu, že žalobce, který se
žalovanou uzavřel mimosměnečné ujednání, účastníkem těchto smluv ani nebyl. Vztah žalované jako objednatele a společnosti E jako zhotovitele ze smlouvy o
dílo je vztahem mezi jinými účastníky, tedy vztahem samostatným, z něhož
žalované (jakkoli v tomto směru nepochybně jde o vztah spotřebitelský) žádné
námitky vůči žalobci jako majiteli směnky nepřísluší. Odvolací soud nepřisvědčil žalované ani v tom, že sporná směnka „kryje lichvu“,
když sjednaná sazba úroků ve výši 16 % p. a., jakkoli je sice vyšší, rozhodně
nemůže být považována za lichvu. Závěrem odvolací soud konstatoval, že odkazy žalované na judikaturu Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu nemá v daných souvislostech za přiléhavé. Část
žalovanou označených rozhodnutí není na danou věc použitelná (včetně judikatury
týkající se spotřebitelských smluv), další z těchto rozhodnutí (týkajících se
např. koncentrace směnečného řízení a dokazování) pak řeší otázky, které nebyly
pro rozhodnutí dané věci určující. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.,
tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (odstavec 3). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se zcela nedostatečným a formalistickým
způsobem vypořádal se skutkovou a právní argumentací, kterou v průběhu řízení
uplatňovala. Odvolací soud pominul četná soudní rozhodnutí, jež mu dovolatelka
předložila, případně se s nimi řádně neseznámil a jeho právní i skutkové závěry
jsou „zcela nelogické, nesprávné a naprosto neodpovídající skutečnosti a
předloženým důkazům“. V tomto směru také odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je velmi nepřesvědčivé. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle dovolatelky rovněž překvapivé, když
odvolací soud „nesdělil vůbec účastníkům svůj právní náhled na věc, aby tito
mohli na to případně příslušným způsobem reagovat“, ani jim nevysvětlil, proč
provádí znovu dokazování některými listinami. Takový postup je „vadný,
nespravedlivý, svévolný a porušující legitimní očekávání v určitý postup orgánů
veřejné moci“. V rovině právního posouzení věci dovolatelka především nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že v poměrech dané věci nešlo mezi účastníky o vztahy
podléhající úpravě spotřebitelského práva. Jakkoli žalobce a společnost E jsou
nepochybně formálně samostatné subjekty, fakticky tvoří jediný ekonomický
komplex, který se svým jednáním snaží obcházet smysl a účel celé právní úpravy
spotřebitelské ochrany. Mimosměnečné ujednání uzavřené žalobcem, který má
živnostenské oprávnění pro poskytování půjček a současně je také jednatelem
společnosti E, přičemž půjčky poskytuje především klientům této společnosti,
tak nelze posuzovat, jak činí odvolací soud, odděleně od jeho vazby a propojení
se společností E. Odvolací soud rovněž nijak nezohlednil, že jde zjevně o úkony
osob jednajících ve shodě ve smyslu ustanovení § 66b odst. 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Obstát podle dovolatelky nemůže ani závěr o tom, že dohodu obsaženou v
mimosměnečném ujednání není možné považovat za smlouvu o půjčce. Odvolací soud
nevysvětlil, proč se o půjčku – přestože tak smluvní strany uzavřenou dohodu
shodně v mimosměnečném ujednání, jakož i v „navazujících dokumentech“
kvalifikovali – nejedná a vyložil předmětný právní úkon nejen v rozporu s
jazykovým projevem, ale i se skutečnou vůlí smluvních stran. Současně pak
dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že o půjčku ve skutečnosti nešlo (a
směnka tak kryje nedluh), neboť žalobce dohodnutou částku žalované reálně
nepředal ani jinak neposkytl (taková skutečnost nebyla v řízení prokázána).
Dovolatelka dále připomíná, že dohodnutá částka měla být poskytnuta na
financování přípravných prací ke stavbě, zejména přípravné projekční činnosti,
kterou si však žalovaná zajistila sama. Žádné jiné práce přitom pro žalovanou
nebyly a ani nemohly být provedeny, protože k faktickému předání staveniště pro
vzniklé spory již nedošlo a žalovaná 19. prosince 2007 od uzavřené smlouvy o
dílo odstoupila. Správné nejsou podle dovolatelky ani úvahy odvolacího soudu ohledně závazku
společnosti E zajistit pro žalovanou financování stavby prostřednictvím
hypotečního úvěru. Žalobce a s ním propojená společnost E přislíbili toto
financování zajistit, což bylo hlavní podmínkou žalované, bez níž by vůbec
předmětné smluvní vztahy neuzavírala. Tím, že svému závazku nedostáli, porušili
princip důvěry, dobré víry a legitimního očekávání žalované. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného
rozhodnutí za správné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou právně
bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatelka (coby obsahově nové)
uplatnila v podáních, jimiž dovolání doplňovala. Měnit dovolací důvody (a to i
kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího
důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatelky tuto časovou podmínku nesplňují. K
soudním rozhodnutím (převážně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), na něž
dovolatelka ve svých doplňujících podáních odkazovala, se pak dovolací soud
(byla-li v nich řešena otázka mající význam pro rozhodnutí v dané věci)
vyslovuje při vypořádání se s uplatněnou dovolací argumentací žalované. Ve vztahu k namítaným vadám řízení Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že nesdílí
názor dovolatelky ohledně (ne)přezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně vyložil, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc
posoudil po právní stránce; nelze mu proto vytýkat ani nedostatek důvodů. Kritéria, která na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. (uplatnitelné pro odvolací řízení přiměřeně dle § 211 o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu v projednávané věci splňuje a řízení z tohoto pohledu není
postiženo žádnou vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Z ustanovení § 157 o. s. ř.
ani z práva na spravedlivý proces pak nelze –
oproti mínění dovolatelky – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat
se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým jednotlivým odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož prostřednictvím účastník
argumentoval). K tomu srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu. Jinak řečeno, to, že odvolací soud s ohledem na jím
zastávaný (a náležitě odůvodněný) právní názor nepovažuje judikatorní odkazy
účastníka řízení za přiléhavé (pro věc významné), bez dalšího vadu řízení (jež
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nezakládá. Lichou konečně Nejvyšší soud shledává i výhradu dovolatelky ohledně
„překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu, když odvolací soud se nezabýval
žádnou otázkou, která by nebyla posuzována také již soudem prvního stupně. Jelikož z obsahu spisu nevyplývají ani žádné jiné vady, k jejichž existenci
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny (jako v této věci) prostřednictvím dovolacího důvodu
dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného
pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). 1) K posouzení funkce sporné směnky. Se zřetelem k ostatním dovolacím námitkám, jimiž žalovaná zpochybňuje správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem, považuje Nejvyšší soud za nezbytné
vyslovit se (jakkoli dovolatelka v tomto směru závěrům odvolacího soudu ničeho
nevytýká) k úvahám odvolacího soudu, na jejichž základě uzavřel, že sporná
směnka není (navzdory výslovnému ujednání obsaženému v čl. III. bodu 3.2
mimosměnečného ujednání) směnkou platební. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze
dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako
dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních
náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité
osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou
částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu),
vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter
tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze
směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od
případného závazku, který byl původem jeho vzniku. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru
účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda
účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto
pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe
(srov. např. v právní teorii Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 3 a násl., Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 134 a násl., ze starší
literatury např. Švamberk, G. Naše jednotné směnečné právo, Praha, 1941, str. 215 a násl., v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. května 2013, sp. zn.
29 Cdo 2134/2012, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 38) v této souvislosti zpravidla
vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a
směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími. Zatímco zajišťovací směnky představují jen prostředek zajištění jiné pohledávky
za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou (směnka slouží pouze jako zdroj
možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj
závazek včas a řádně nesplní), bezprostředním účelem platebních směnek je
přivodit zánik pohledávky vzešlé ze základního právního poměru (směnka zde tedy
neplní funkci zajišťovací, nýbrž platební), a to buď – v případě směnek „pro
soluto“ – již při předání směnky věřiteli tím, že původní závazek z kauzálního
poměru bude nahrazen závazkem směnečným (směnka bude použita jako „platidlo“),
nebo – v případě směnek „pro solvendo“ – až při placení na směnku tím, že ke
splnění kauzálního závazku dojde právě a jen prostřednictvím zaplacení směnky
(plněním na směnku bude dle ujednání smluvních stran vypořádán také závazek ze
základního poměru účastníků – směnka bude „nástrojem“ placení). K tomu srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo
1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Posuzováno výše uvedenými kriterii a při respektování zásad pro výklad právních
úkonů vyjádřených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (a formulovaných např. v
důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo
2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu) lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu přisvědčit závěru odvolacího
soudu, že sporná směnka byla na základě dohody účastníků obsažené v
mimosměnečném ujednání vystavena k zajištění závazku žalované uhradit žalobci
částku 170.000 Kč, jíž měl žalobce za žalovanou poskytnout společnosti E za
účelem financování přípravných prací ke stavbě rodinného domu žalované. Z obsahu směnečné smlouvy, na níž se účastníci dohodli v mimosměnečném
ujednání, je i přes určitou formulační nesourodost zřejmé, že sporná směnka má
sloužit pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro
případ, že žalovaná svému závazku nedostojí, jinými slovy, že bude použita jen
v případě, že žalovaná řádně a včas nesplní svůj kauzální závazek. V tomto
smyslu je nutné rozumět rovněž prohlášení účastníků obsaženému v čl. III. bodu
3.2 mimosměnečného ujednání (podle kterého se směnka v okamžiku prodlení
žalované s úhradou jejího závazku vůči žalobci, popř. vůči společnosti E, stává
směnkou platební), jež by jinak postrádalo smysluplný význam (jak výstižně
poznamenal odvolací soud, směnka by v takovém případě plnila platební funkci
sama k sobě). Závěr odvolacího soudu, podle kterého v posuzovaném případě nejde o směnku
platební, je tudíž správný.
2) K právní kvalifikaci smlouvy o zajištění financování přípravných prací ke
stavbě. Nejvyšší soud nesdílí výhrady, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost
posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že dohoda účastníků obsažená v
mimosměnečném ujednání (podle níž se žalobce zavázal zajistit pro žalovanou
„financování“ částky 170.000 Kč dle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě
budoucí) není půjčkou podle ustanovení § 657 obč. zák., nýbrž jde ve smyslu
ustanovení § 51 obč. zák. o smlouvu nepojmenovanou (inominátní). Odvolacímu soudu především nelze v této souvislosti vytýkat, že po právní
stránce posoudil předmětné ujednání v rozporu s tím, jak na jeho právní povahu
nazírali oba účastníci řízení. V soudní praxi není pochyb o tom, že soud není
právním názorem vysloveným některým z účastníků při právním posouzení věci
nikterak vázán. Právní kvalifikace je věcí soudu. Jestliže soud rozhoduje o
nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný
nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce
(žalovaný), je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o
nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění
uvádí žalobce (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo
678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodovací praxe soudů je pak ustálena v závěrech, podle kterých smlouva o
půjčce (§ 657 obč. zák.) je smlouvou reálnou, vznikající až skutečným
odevzdáním (přenecháním) předmětu půjčky dlužníku, přičemž věřitel ze smlouvy o
půjčce může splnit svůj závazek přenechat dlužníku peníze jak jejich předáním
dlužníku v hotovosti, tak i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, respektive podle dohody s dlužníkem
na účet třetí osoby, kterou může být i dlužníkův věřitel [k tomu srov. např. rozsudky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 14. května
2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
6, ročníku 2004, pod číslem 110), ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo
4312/2008, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2000/2012, jakož i usnesení ze dne 27. března
2014, sp. zn. 33 Cdo 3756/2013 a ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo
3370/2012]. Soudní praxe připustila rovněž možnost, aby se smluvní strany dohodly, že
peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen
věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět
půjčky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33
Odo 209/2005 a ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011). V poměrech dané věci není pochyb o tom, že právní vztah účastníků založený
mimosměnečným ujednáním nelze, jak správně dovodil odvolací soud, poměřovat
ustanovením § 657 obč. zák.
již proto, že jeho obsahem nebylo přenechání
dohodnuté částky dlužníku (ať již kteroukoli z výše popsaných forem), nýbrž
„zajištění financování“ přípravných prací ke stavbě rodinného domu (které měla
na základě smlouvy o dílo provést pro žalovanou společnost E.), a to tím
způsobem, že žalobce převede finanční prostředky do „depozita“ společnosti E. Sama skutečnost, že žalovaná se v mimosměnečném ujednání zavázala částku,
kterou žalobce (za účelem sjednaného zajištění financování dohodnutých prací)
převede společnosti E, žalobci uhradit, z dohody účastníků půjčku nečiní. Jelikož výše popsané ujednání účastníků nelze podřadit ani pod žádný jiný
smluvní typ výslovně upravený občanským zákoníkem, je namístě jej posoudit v
souladu s ustanovením § 51 obč. zák. jako smlouvu nepojmenovanou (inominátní). K uplatnění principu smluvní autonomie v občanskoprávních vztazích srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, uveřejněného pod číslem
88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03. 3) K důsledkům jednání ve shodě podle ustanovení § 66b obch. zák. Odvolací soud nijak nepochybil, nezabýval-li se námitkou dovolatelky, podle níž
žalobce a společnost E jednali v posuzovaném případě ve shodě podle ustanovení
§ 66b obch. zák. To, zda jednání označených subjektů naplňuje znaky definované
v § 66b odst. 1 obch. zák. totiž žádný vliv na platnost uzavřených smluv,
jejich závaznost či vymezení práv a povinností těmito smlouvami založenými,
zjevně nemá (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura, číslo 11, ročníku 2012, pod číslem 161). 4) K otázce, zda se na právní vztah účastníků založený mimosměnečným ujednáním
použije úprava spotřebitelských smluv. Ustanovení § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření všech výše
označených smluv, pro věc rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami
jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními
stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec
1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci
své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je
osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo
jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3). Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv
nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56
se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§
40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se
spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2).
V pochybnostech o
významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější
(odstavec 3). Spotřebitelská smlouva (jak je zřejmé již z citovaného ustanovení § 52 obč. zák.) nepředstavuje zvláštní smluvní typ, nýbrž definováním subjektů smluvního
vztahu vymezuje právní vztahy, jejichž právní režim se vedle obecného
občanského práva řídí rovněž zvláštní úpravou spotřebitelského práva (srov. v
právní teorii např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
str. 463). Není proto také podstatné, jak je smlouva smluvními stranami
označena; spotřebitelskou smlouvou může být jak smlouva výslovně upravená jako
konkrétní smluvní typ, tak smlouva nepojmenovaná (inominátní), příp. smlouva
smíšená (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010). Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí je spotřebitel
(§ 52 odst. 3 obč. zák.) definován jako osoba, která při uzavírání a plnění
smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy
která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak
opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající
smlouvu je v postavení spotřebitele, je přitom rozhodující především účel
jednání takové osoby (v právní teorii srov. výše zmiňované dílo, str. 467 a
násl., v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012 nebo ze dne 22. července 2015, sp. zn. 33 Cdo
7/2014). Dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je naopak osoba, která při uzavírání a
plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Také pro posouzení, zda jednající osoba má postavení dodavatele podle
ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., bude určující materiální, nikoli jen
formální hledisko; postavení dodavatele bude mít např. i neoprávněný podnikatel
ve smyslu ustanovení § 3a obch. zák. (k tomu srov. též např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2011). V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud nemá shodně s odvolacím soudem žádné
pochybnosti o tom, že smlouva o dílo (stejně jako smlouva o smlouvě budoucí),
uzavřená mezi společností E jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem je
smlouvou spotřebitelskou. Úvahy odvolacího soudu, jimiž odůvodnil závěr, podle
kterého mimosměnečné ujednání (včetně v něm obsažené smlouvy, na jejímž základě
se žalobce zavázal za žalovanou zajistit financování přípravných prací ke
stavbě, které měla provést společnost E) nemá – vzhledem k tomu, že žádný z
účastníků zde nevystupuje jako podnikatel – charakter spotřebitelské smlouvy,
však podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže obstát. V intencích výše řečeného je především namístě přisvědčit výhradám dovolatelky,
podle nichž pro posouzení postavení žalobce (jako dodavatele ve smyslu
ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák.) při uzavírání mimosměnečného ujednání nemůže
být významné jen ryze formální hledisko (tj.
zejména označení žalobce v
mimosměnečném ujednání a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o
dva samostatné subjekty práva), ale je zapotřebí zabývat se také skutečným
účelem žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro
jeho učinění podstatné (určující). Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se pak pro poměry dané
věci podává, že účelem uzavření mimosměnečného ujednání nepochybně nebylo
uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost,
kterou žalobce (navíc ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti
E, v níž vykonával funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu. Z obsahu
mimosměnečného ujednání je dokonce zřejmé, že práva a povinnosti, jež mají na
jeho základě smluvním stranám vzniknout, jsou se smluvním vztahem založeným
smlouvou o dílo (smlouvou o smlouvě budoucí) spjaty takovým způsobem, že jsou
na jeho existenci (nejen ekonomicky) závislé (tak např. nevznikla-li by
žalované povinnost složit zálohu na „krytí prvních přípravných prací“ podle čl. III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí, postrádalo by plnění žalobce podle
mimosměnečného ujednání jakýkoliv smysl, možnost domáhat se zaplacení vystavené
směnky je pak v čl. III. bodu 3.2 mimosměnečného ujednání přímo podmíněna –
mimo jiné – tím, že žalovaná neuhradí „zhotoviteli“ cenu dohodnutou za
„příslušnou etapu“ stavby). Na nezbytnost zabývat se při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných
žalobcem (vůči klientům společnosti E) také jeho „dvoudomým“ vystupováním (tedy
tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako
jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba) ostatně upozornil (při
projednávání typově shodné věci téhož žalobce) rovněž Ústavní soud (srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11). Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rovněž
mimosměnečné ujednání je – oproti mínění odvolacího soudu – nutné považovat za
spotřebitelskou smlouvu podle ustanovení § 52 obč. zák., neboť žalobce měl při
jeho uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. Jelikož odvolací soud, vycházeje z nesprávného úsudku, že posuzovaný smluvní
vztah účastníků je vztahem zcela samostatným (se smlouvou o dílo uzavřenou mezi
žalovanou a společností E nesouvisejícím) a nemá spotřebitelský charakter, se
již nezabýval tím, zda dovolatelkou označené části mimosměnečného ujednání
(příp. mimosměnečné ujednání jako celek) nevykazují znaky zneužívající klauzule
podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v
rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran) a jaké důsledky na případnou
povinnost žalované plnit ze směnky má (žalovanou namítaná) okolnost, že
žalované nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než žalovaná od
smlouvy odstoupila) žádné plnění, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž
i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací přitom pokládal Nejvyšší soud v
dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi
řízení úkolem odvolacího soudu). V další fázi řízení pak odvolací soud (při opětovném posuzování důvodnosti
kauzálních námitek žalované) především nepřehlédne závěry, jež byly soudní
praxí k otázce spotřebitelských smluv již formulovány. V tomto směru se pro
potřeby projednávané věci jeví významnými především závěry vyslovené ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých:
1) Citovaná ustanovení občanského zákoníku (mimo jiné § 52, § 55 a 56 obč. zák.) jsou v části týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských
smlouvách především transpozicí Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen „směrnice
93/13“), jejíž česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního
věstníku EU (Kapitola 15, Svazek 02, str. 288-293) dne 20. srpna 2004 (bod 1/). 2/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a
spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo
by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního
dvora Evropské unie (bod 35/). 3/ Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom
smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule
má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky,
povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech,
navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá
vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má
zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim,
aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní
procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný
zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl
předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (bod 47/). 4/ S přihlédnutím k teleologickému výkladu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. lze dovodit, že z množiny všech ujednání (tedy i těch, jež byla sjednána
individuálně), která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, lze nepochybně
jako ta, která k újmě spotřebitele znamenají značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, typově pojmenovat právě ujednání, která nebyla sjednána
individuálně (která byla sepsána předem a na jejichž podobu proto nemohl mít
spotřebitel žádný vliv) [bod 54/]. Jakkoli tyto závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 89a o. s. ř. (zabývaje se platností prorogačních doložek sjednaných ve spotřebitelských
smlouvách), není pochyb o tom, že se zásadně uplatní i pro jiné typy možných
zneužívajících klauzulí (k tomu srov. také např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročníku 2015, pod číslem 95); to, že jde v projednávané
věci o spor týkající se směnky, přitom na výše řečeném ničeho nemění. V poměrech dané věci se pak nepochybně prosadí rovněž závěry zformulované v
usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (k
nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012),
podle kterých ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. (jež v rozhodném znění
sankcionovalo zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě jen relativní
neplatností právního úkonu) nemá být obecnými soudy aplikováno (má zůstat
nepoužito) s přihlédnutím k relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské Unie
(srov. bod 33. usnesení), když koncepce jen relativní neplatnosti
spotřebitelských smluv odporuje i českému ústavnímu pořádku (bod 41. usnesení). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu