29 Cdo 2134/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce J. K., , zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem
v Praze 3 - Vinohradech, Libická 1832/5, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ J. Š.,
zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24,
PSČ 120 00, a 2/ České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 120 00, o zaplacení částky 5.200.000,- Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 35/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co
23/2008-298, takto:
I. Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co 23/2008-298, o nákladech řízení, se
odmítá.
II. Dovolání proti prvnímu výroku výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 15. listopadu 2011, č. j. 35 Co 23/2008-298, o věci samé, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 35.574,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalované.
Rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 20 C 35/2004-130, uložil Obvodní
soud pro Prahu 2 první žalované J. Š. (dále jen „žalovaná“) zaplatit žalobci J. K. částku 5.200.000,- Kč (bod I. výroku) a dále zamítl žalobu v rozsahu, ve
kterém se žalobce domáhal zaplacení téže částky vůči druhé žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti (bod II. výroku), jakož i v rozsahu, ve
kterém žalobce požadoval po obou žalovaných zaplacení sedmnáctiprocentního
úroku z prodlení z částky 5.200.000,- Kč od 22. června 2000 do zaplacení (bod
III. výroku). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (bod IV. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalobce jako prodávající uzavřel dne 21. srpna 1997 se společností LUPEMI s. r. o. (dále též jen „společnost L“) jako kupující kupní smlouvu, kterou na
kupující převedl označené nákupní středisko (označené nemovitosti) za
dohodnutou kupní cenu ve výši 5.200.000,- Kč (dále též jen „kupní smlouva“)
2/ Žalobce uzavřel dne 29. října 1997 se společností L dodatek č. 1 ke kupní
smlouvě, podle kterého kupní cena má být zaplacena namísto do 31. října 1997
nejpozději do 31. října 2007. 3/ Žalobce uzavřel dne 10. dubna 1998 se společností L dodatek č. 2 ke kupní
smlouvě, jímž bylo sjednáno, že kupující zaplatí prodávajícímu kupní cenu v
plné výši vlastní směnkou ze dne 10. dubna 1998, splatnou dne 31. října 2007 a
vystavenou na částku 5.200.000,- Kč (dále též jen „směnka“). 4/ Usnesením ze dne 20. října 1998, č. j. 52 K 92/97-83, prohlásil Městský soud
v Praze (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek žalobce a správcem
jeho konkursní podstaty ustanovil M. Š. 5/ Usnesením ze dne 4. října 2000, č. j. 52 K 92/97-941, zprostil konkursní
soud M. Š. výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce a novou správkyní
ustanovil žalovanou. 6/ Podle předávacího protokolu ze dne 15. listopadu 2000 (týkajícího se předání
funkce bývalým správcem konkursní podstaty) měla konkursní podstata žalobce
obsahovat též originál směnky vystavený společností L. 7/ V soupisu majetku konkursní podstaty, který žalovaná pořídla k 23. lednu
2007, je i údaj o sepsání směnky. 8/ Žalovaná podle svého tvrzení nemá originál směnky k dispozici, ani jej
nepřevzala od bývalého správce konkursní podstaty žalobce. Na tomto základě soud - vycházeje z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl k závěru, že žalovaná
odpovídá za ztrátu směnky. Přitom neměl za podstatné, zda kupní smlouva je neplatná nebo neúčinná ve
smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV (jak namítala žalovaná), nýbrž to,
že vztah vzniklý na základě uvedené směnky je samostatným závazkovým vztahem
„zcela nezávislým“ na vztahu založeném kupní smlouvou. Naopak měl soud za významné, že z majetku úpadce věc (směnka) zmizela a tím
došlo ke vzniku škody úpadci. I když byl prohlášen konkursu na majetek žalobce
(jenž nemůže nakládat se svým majetkem, neboť toto oprávnění přešlo na správce
konkursní podstaty), jde stále o žalobcův majetek.
Kdyby nedošlo ke ztrátě
směnky, zvýšil by se při realizaci směnky žalobcův majetek o částku, na kterou
byla směnka vystavena, uzavřel soud. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011,
č. j. 35 Co 23/2008-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé ve vztahu k žalované tak, že žalobu i vůči ní zamítl (první výrok) a
rozhodl (mezi žalobcem a žalovanou) o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý a třetí výrok). Šlo o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci, když první rozsudek (ze
dne 1. dubna 2008, č. j. 35 Co 23/2008-179), jímž odvolací soud k odvolání
žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k
žalované rovněž tak, že žalobu i vůči ní zamítl, zrušil k dovolání žalobce
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 29 Cdo 2316/2009-256 a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel dále z toho, že rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 19 Cm 15/2001-251 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 182/2007-415, ve
znění opravného usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 13 Cmo 182/2007-430),
zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se společnost L domáhala vůči
žalované (jako správkyni konkursní podstaty žalobce) vyloučení nemovitostí, jež
měla nabýt kupní smlouvou (ve znění dodatků č. 1 a 2), ze soupisu majetku
konkursní podstaty žalobce. Zamítnutí vylučovací žaloby odůvodnil soud tím, že
převod nemovitostí kupní smlouvou je ujednáním za nápadně nevýhodných podmínek,
jejichž důsledkem je zmenšení dlužníkova majetku; zcela zřejmým pokusem o
zkrácení věřitelů je pak (bez dalšího) ujednání obsažené v dodatku č. 2, jímž
se splatnost kupní ceny stanoví až k 31. říjnu 2007, aniž by došlo k jakékoli
reciprocitě kupujícím (např. úhradou úroků za takto dlouhodobě poskytnutý
úvěr), nemluvě o riziku platby bez jakéhokoliv zajištění, s možnými důsledky
nevymahatelnosti těchto práv. Právní úkon spočívající v uzavřené kupní smlouvě
shledal soud neúčinným se závěrem, že majetek převedený tímto úkonem zapsal
správce konkursní podstaty po právu do soupisu konkursní podstaty. Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 14 odst. 1, § 15a a §
15b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
§ 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 8 odst. 2 a § 15 odst. 1 písm. c/, odst. 2 ZKV - dospěl k
následujícím závěrům:
1/ Námitka podjatosti vznesená žalobcem je zjevně opožděná. Skutečnost, že
žalovanou ustavil do funkce správkyně konkursní podstaty Městský soud v Praze
(z čehož žalobce dovozuje úzkou spolupráci mezi žalovanou a uvedeným soudem a z
toho vyplývající podjatost všech soudců tohoto soudu), byla žalobci (poučenému
o možnosti vznést námitku podjatosti soudem prvního stupně) známa od počátku
řízení. Totéž platí (v situaci, kdy konkursní řízení bylo zahájeno již v roce
1997) o tvrzení o nepřátelském postoji soudců Městského soudu v Praze k
žalobci.
Za této situace odvolací soud neřešil, že námitka nemá náležitosti
vymezené ustanovením § 14 odst. 3 o. s. ř. (nelze paušálně namítat vyloučení
všech soudců soudu), s tím, že ji lze hodnotit jako účelovou; proto věc
nepředkládal nadřízenému soudu. 2/ Námitka, že nebyl zaplacen soudní poplatek z odvolání, je bezpředmětná,
neboť žalovaná tento poplatek řádně zaplatila. 3/ Předpokladem odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. je porušení
právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. Není-li naplněn byť jen jeden z
uvedených předpokladů, není odpovědnost za škodu dána. 4/ V dané věci úpadce není oprávněn požadovat plnění, jehož se mu mělo dostat
dle neúčinné kupní smlouvy, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem
28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 28/2006“, který
je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti
dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), jestliže si účastníci
neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z
nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší
peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve
větším rozsahu, úspěšně domoci (ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák.) jen
vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od
druhé smluvní strany. 5/ Ze zmíněného rozsudku je zřejmé (jak správně uvádí žalovaná), že Nejvyšší
soud posuzuje ve své judikatuře neúčinnost smlouvy dle § 15 odst. 1 ZKV
obdobným způsobem jako její neplatnost. Jsou-li nemovitosti, které byly
předmětem neúčinné kupní smlouvy zapsány v konkursní podstatě žalobce, pak
žalobce ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu nemůže na druhém
účastníku smlouvy požadovat žádné plnění. Nemůže tudíž proti němu uplatnit ani
předmětnou směnku, která tak pro žalobce nepředstavuje žádnou majetkovou
hodnotu; případnou ztrátou směnky nevznikla žalobci žádná škoda, čímž nebyl
naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, takže žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2
písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K jednotlivým (uplatněným) dovolacím důvodům argumentuje dovolatel následovně. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Odvolací soud neřešil vznesenou námitku podjatosti, maje ji za opožděnou; za
bezpředmětnou pokládal odvolací soud námitku, že žalovaná neuhradila soudní
poplatek z odvolání ze svých prostředků (konstatoval pouze, že žalovaná
poplatek řádně zaplatila). Z obsahu spisu, jakož i z dosavadního průběhu celého tohoto řízení vyplývá, že
jsou zde takové vady v řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí
odvolacího soudu, zvláště za situace, kdy rozhodovali vyloučení soudci,
respektive soudci, o jejichž (ne)podjatosti nebylo nadřízeným soudem
rozhodnuto, neboť námitka podjatosti byla uplatněna včas. Soudní poplatek z odvolání pak sice byl uhrazen na účet soudu, nicméně nelze
přehlédnout, že žalovaná si tyto prostředky v rozporu se zákonem (domnívaje se
patrně, že v dané věci jde o pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení § 31
odst. 2 ZKV) „strhla“ z účtu žalobce. Uvedené tak má za následek, že soudní
poplatek z odvolání byl (absurdně) uhrazen samotným žalobcem, přestože šlo o
odvolání podané v jeho neprospěch. Další vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat
jím navrženými důkazy, respektive provedl pouze důkazy svědčící ve „prospěch“
žalované, aniž by tento postup řádně odůvodnil; tím odvolací soud popřel
základní ústavní princip rovnosti účastníků soudního řízení a porušil
dovolatelovo právo na spravedlivý proces. Z dosavadního průběhu odvolacího
řízení (i z průběhu předchozího odvolacího řízení) naopak vyplynulo, že
odvolací soud, jako soud, který má úzkou vazbu na žalovanou (neboť ji ustanovil
do funkce správkyně konkursní podstaty), vedl odvolací řízení tendenčně tak,
aby pověst správkyně „nijak utrpěla“ (zřejmě má být „nijak neutrpěla“). K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolací soud se důsledně nevypořádal s právním názorem dovolacího soudu
obsaženým v usnesení (správně jde o rozsudek) Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2316/2009, tedy, že v daném případě nebylo nijak postaveno najisto, že směnečný
dluh není promlčen, respektive, že směnečný dluh sice promlčen je, ale směnečný
dlužník (společnost L) neuplatňuje jeho promlčení, tedy, že v celém sporu nebyl
zjišťován postoj směnečného dlužníka.
Odvolací soud se též nijak nevypořádal s tím, že směnka byla sepsána do
konkursní podstaty, žalovaná ji ocenila na částku 5.200.000,- Kč a směnka dosud
nebyla vyloučena z konkursní podstaty, ale v rukou správkyně konkursní podstaty
se nenachází, jelikož byla ztracena (zničena, zpronevěřena apod.), což bez
dalšího představuje způsobenou škodu, bez ohledu na to, že žalovaná a odvolací
soud shodně tvrdí, že jde o majetek „bezcenný“. Odvolací soud se (totiž) mýlí,
usuzuje-li, že byl-li prodej nemovitostí neúčinný, posuzuje se věc mezi
stranami (neúčinné) kupní smlouvy jako by šlo o neplatnou smlouvu, a protože
nemovitosti jsou zapsány v konkursní podstatě (prodávajícího), nemůže
prodávající požadovat navíc zaplacení kupní ceny. Je třeba si uvědomit, že byla-li vyslovena (ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1
ZKV) neúčinnost kupní smlouvy, kterou bylo převedeno vlastnické právo k
nemovitostem na společnost L, jde (jen) o neúčinnost vůči věřitelům (ostatním
účastníkům konkursního řízení), nikoli však vůči třetím osobám nezúčastněným na
konkursním řízení. Z uvedeného plyne, že i kdyby se směnka měla stát splatnou 20. října 1998
(spolu s účinky prohlášeného konkursu), ani pak by excindační žaloba
nesouvisela s otázkou vzniku škody; je (totiž) zřejmé, že originál směnky se
ztratil, z čehož plyne jak porušení povinnosti (žalovanou) postupovat s
odbornou péčí, tak vznik škody dovolateli a příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. Kupní cena za převod nemovitostí byla hrazena směnkou, takže případné zaplacení
směnky již nepředstavuje placení kupní ceny (ale prosté zaplacení směnky);
nejde tedy o totéž plnění (o uhrazení kupní ceny, na něž nemá dovolatel podle
odvolacího soudu nárok vzhledem k neúčinnosti kupní smlouvy). Nelze opomenout zásadní (dosud stále neřešenou) otázku spočívající v tom, že:
1/ Podáním ze dne 3. prosince 1999 přihlásila společnost L do konkursu
(vedeného na majetek žalobce) pohledávku ve výši 5.200.000,- Kč, jako plnění z
kupní smlouvy. Pohledávka sice byla popřena při zvláštním přezkumném jednání
konaném 18. března 2004, podle obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 58 Cm 30/2010 však byla včas podána žaloba dle ustanovení § 23 ZKV. 2/ Žalovaná zpeněžila nemovitosti na základě (výše označených) rozhodnutí o
zamítnutí vylučovací žaloby společnosti L, a to v dražbě, jako majetek třetí
osoby, který ve smyslu § 19 odst. 3 ZKV „spadl“ do konkursu. 3/ Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že vznikne-li třetí osobě pohledávka
z toho důvodu, že byla nucena strpět navrácení svého majetku do konkursní
podstaty, pak ta výše, která byla poukázána do podstaty (v daném případě
26.800.000,- Kč) je automaticky pohledávkou, kterou není nutno přihlašovat do
konkursu, a je nutno ji uspokojit jako pohledávku druhé třídy. Ke skutečnosti (otázce) ad 1/ je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku
uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o
rozsudek ze dne 28. února 2006, sp. zn.
29 Odo 782/2003) - dále jen „R
30/2007“, ozřejmil, že bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné a
dlužníkovo plnění z takového úkonu bylo sepsáno do konkursní podstaty, mohou se
osoby, jejichž majetek byl takto sepsán a které se o soupisu dozvěděly před
uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního přezkumného jednání (§
22 odst. 2 ZKV), domáhat plnění, které samy poskytly pozdějšímu úpadci,
přihláškou pohledávky do konkursu (§ 20 ZKV). U skutečností (otázek) ad 2/ a 3/ je zřejmé, že společnost L má na základě
„těchto provedených úkonů žalované“ ze zákona (ex lege) do konkursu přihlášenou
pohledávku (kterou ani není třeba podrobovat přezkumu), a to ve výši
26.800.000,-Kč, za níž byly nemovitosti zpeněženy a která bude muset být
uspokojena v konečném rozvrhu. Kdyby byla tato pohledávka poměrně uspokojena ve
výši 20 % (což vzhledem k dosavadním výsledkům konkursu není nemožné), pak by
společnost L inkasovala 5.360.000,- Kč, aniž by však do konkursní podstaty
uhradila jakoukoliv částku. Uvedené platí také tehdy, namítne-li společnost L
promlčení směnečného dluhu. Pro úplnost je třeba v této souvislosti poukázat
na probíhající řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm
80/2011, ve kterém se společnost L domáhá zařazení pohledávky ve výši
26.800.000,- Kč do seznamu přihlášených pohledávek. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci,
neboť škoda ve výši 5.200.000,- Kč vznikla (nejen na majetku žalobce; takto
jsou poškozeni i ostatní /oprávnění/ věřitelé, neboť se tím snížila míra jejich
uspokojení). Lze (totiž) reálně předvídat, že přihlásila-li společnost L jako
(tehdejší) vlastník nemovitosti pohledávku ve výši 5.200.000,-Kč již 3. prosince 1999 (včas), respektive došlo-li k převodu vlastnického práva k
nemovitostem s účinností od 29. srpna 1997, pak platí, že jde o vzájemné plnění
z právního úkonu (byť je nyní považován za neúčinný). Již nyní lze též
předvídat, že nevrátí-li žalovaná směnku výstavci, bude vyhověno žalobě o
určení této pohledávky v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 30/2010, případně v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 58 Cm
80/2011 a pohledávka tak bude určena ke konečnému rozvrhu. Za této situace se dovolatel plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně,
že pro vznik škody je podstatná skutečnost, že věc v hodnotě 5.200.000,- Kč
zmizela z majetku konkursní podstaty a že za její zmizení, respektive
„neobjevení“, nese plnou odpovědnost žalovaná. Ve shora uvedených souvislostech se poukazuje na to, že nejde o vztah žalobce -
úpadce k žalované - správkyni konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud se
nijak nevypořádal s námitkou, že nenastaly účinky prohlášeného konkursu; v
konkursním spisu se k dnešnímu dni nenachází žádný doklad o tom, že by usnesení
o prohlášení konkursu (na majetek žalobce) bylo vyvěšeno na úřední desce soudu.
V dané věci je nepochybné (uzavírá dovolatel), že žaloba o náhradu škody proti
žalované je po právu, neboť bylo prokázáno, že:
1/ Předmět sporu byl prokazatelně součástí konkursní podstaty (její součástí je
i nyní), žalovaná jej však nemá k dispozici. 2/ Škoda na majetku podstaty vznikla okamžikem, kdy byl předmět sporu ztracen z
konkursní podstaty (respektive okamžikem, kdy žalovaná zjistila, že bývalý
správce konkursní podstaty jí nepředal směnku, případně okamžikem, kdy
společnost L podala přihlášku /3. prosince 1999/). 3/ Účinky prohlášeného konkursu na majetek dovolatele dosud nenastaly, neboť
usnesení o prohlášení konkursu nebylo vyvěšeno na úřední desce soudu. Má-li žalovaná za to, že jde o bezcenný majetek, pak je na jejím uvážení, zda
navrhne jeho vyloučení ze soupisu konkursní podstaty; nicméně, platí-li
zároveň, že je-li majetek vyloučen z konkursní podstaty, je třeba vrátit právo
k jeho nakládání úpadci, bude žalovaná povinna vydat takový majetek (jakkoli
bezcenný) úpadci. V opačném případě (není-li majetek vydán úpadci) se musí mít
za to, že ke škodě na majetku došlo, lhostejno, zda příslušný správce konkursní
podstaty považuje věc, právo či jinou majetkovou hodnotu za „majetek“. Dále dovolatel odůvodňuje, proč mají být zrušeny výroky o nákladech řízení. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že nemůže obstát
žádná z dovolacích námitek, když odvolací soud se již se všemi (stejnými)
námitkami dovolatele vypořádal. Dále žalovaná dodává, že v porovnání s prvním
rozhodnutím odvolacího soudu se k době vydání napadeného rozhodnutí změnila
skutková situace. Poukazuje rovněž na závěry obsažené v R 30/2007, jakož i na
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 110/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 18. června 2008,
sp. zn. 29 Odo 963/2006) - dále jen „R 110/2008“. V replice k vyjádření žalované (podáním datovaným 24. dubna 2013) pak dovolatel
poukazuje na to, že na podaném dovolání trvá, i když směnka byla vyřazena z
konkursní podstaty pravomocným (31. října 2012, respektive 1. února 2013)
usnesením konkursního soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 52 K 92/97-8220, ve
znění usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2012, č. j. 52 K 92/97-8270 (aniž
ale byla navrácena do rukou dovolatele). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy včetně
druhého a třetího výroku o nákladech řízení (s těmito výroky v dovolání též
výslovně polemizuje). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a
třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez
dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně
nepřípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V tomto směru dovolatel (ač zastoupen stejným advokátem) ignoroval
skutečnost, že ve stejném rozsahu a z týchž příčin bylo (prvním výrokem
zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011) odmítnuto i jeho
předchozí dovolání v této věci. Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. K jednotlivým dovolacím důvodům uvádí Nejvyšší soud následující:
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. 1/ K námitce podjatosti. Vadu řízení nespatřuje Nejvyšší soud v tom, že odvolací soud věc rozhodl při
jednání konaném dne 15. listopadu 2011, ačkoliv dovolatel podáním ze 14. listopadu 2011 namítl podjatost všech soudců odvolacího soudu. Postup soudu,
který v situaci, kdy je námitka podjatosti vznesena pouhý den před nařízeným
jednáním, nepředloží věc svému nadřízenému soudu dle ustanovení § 15b odst. 1
o. s. ř., ale jednání provede a vydá při něm rozhodnutí, je totiž plně v
souladu s ustanovením § 15b odst. 2 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 75/2011, uveřejněné ve
zvláštním čísle II. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a
insolvenční), ročník 2012, pod číslem 14. Nadto platí, že případné pochybení soudu při postupu dle § 15b o. s. ř. není
samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a
rozhodnutí vydal vyloučený soudce (k tomu srov. např. závěry obsažené v
důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo
1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek nebo opět i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 75/2011). Dovolatel nicméně výhradu, že o věci rozhodovali vyloučení (podjatí) soudci,
uplatnil i v dovolání. Z obsahového hlediska nevystihuje ani tato námitka
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod
číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze též namítat, že rozhodoval vyloučený soudce). U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám
řízení uvedeným § 242 odst. 3 o. s. ř. (včetně zmatečnostní vady řízení ve
smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku
ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem
86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že o tom, zda
řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím
řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu
spisu). Z dosavadního obsahu spisu se existence zmatečnostní vady řízení ve smyslu §
229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. v podobě namítané dovolatelem nepodává.
To, že
soudci, kteří vydali napadené rozhodnutí, mají vůči dovolateli „zjevně
nepřátelský poměr“, ze spisu neplyne a (jen) v tom, že odvolací soud je soudem,
který žalovanou ustavoval do funkce správkyně konkursní podstaty žalobce, důvod
pochybovat o nepodjatosti soudců, kteří vydali napadené rozhodnutí (z nichž
žádný se ostatně na ustavení žalované do funkce správkyně konkursní podstaty
nepodílel), zjevně dán není. 2/ K soudnímu poplatku z odvolání. Dovolatel se ohrazuje proti tomu, že odvolací soud vypořádal námitku, že
žalovaná uhradila soudní poplatek z odvolání z prostředků samotného žalobce
(uplatněnou v odvolacím řízení podáním datovaným 12. srpna 2011 - č. l. 264-265), jen poukazem na to, že poplatek byl uhrazen (podle záznamu ze dne 1. listopadu 2007 na č. l. 169a spisu žalovaná uhradila soudní poplatek z odvolání
ve výši 208.000,- Kč na účet soudu prvního stupně dne 22. října 2007). K tomu lze uvést, že při posouzení, zda odvolatel uhradil soudní poplatek z
odvolání, soud nezkoumá, z jakých zdrojů poplatník soudní poplatek hradí. Použila-li žalovaná (jak tvrdí dovolatel) k úhradě svého soudního poplatku z
odvolání nesprávně prostředky z konkursní podstaty dovolatele, je namístě se
domáhat nápravy tohoto stavu požadavkem na výkon dohlédací činnosti konkursním
soudem v konkursním řízení vedeném na majetek dovolatele. Nadto platí, že i
kdyby bylo možné uzavřít, že dovolatelem popsaným způsobem žalovaná soudní
poplatek z odvolání ve skutečnosti neuhradila, nemohlo by to vést k zastavení
odvolacího řízení, jehož se dovolatel z popsaných příčin domáhal podáním
datovaným 12. srpna 2011. Je tomu tak právě proto, že před 12. srpnem 2011
nevyšly v odvolacím řízení najevo žádné skutečnosti, jež by zpochybňovaly
úhradu soudního poplatku z odvolání, což mělo za následek, že odvolací soud o
věci již předtím jednal a rozhodl (rozsudkem posléze zrušeným dovolacím
soudem). Z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění účinném v době, kdy se konalo první odvolací jednání ve
věci (1. dubna 2008), tj. naposledy ve znění zákona č. 296/2007 Sb. (jež
ostatně dodnes nedoznalo změn), se pak podává, že pro nezaplacení poplatku soud
řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. I kdyby tedy (až) po 12. listopadu 2011 vyšlo najevo, že žalovaná řádně neuhradila soudní poplatek z
odvolání, nemohlo by toto zjištění již vést k zastavení odvolacího řízení a
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, napadené
rozhodnutí v dotčeném ohledu zjevně postiženo není. 3/ K důkazním návrhům. Dovolatel také tvrdí, že se odvolací soud odmítl zabývat jím navrženými důkazy,
respektive provedl pouze důkazy svědčící ve „prospěch“ žalované, aniž by tento
postup řádně odůvodnil. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle obsahu spisu při jednání konaném 25. dubna
2007, jež soud odročil za účelem vyhlášení rozsudku, účastníci (jejich
zástupci) výslovně uvedli, že nemají žádné další návrhy na doplnění dokazování
a (po poučení dle § 119a o. s. ř.), že netvrdí žádné další skutečnosti a
nepředkládají ani nenavrhují žádné další relevantní důkazy (č. l.
121). Do
protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 1. dubna 2008 (předtím, než
odvolací soud vyhlásil svůj první rozsudek) pak dovolatel ústy svého zástupce
prohlásil, že nemá návrhy na doplnění dokazování (č. l. 175 p. v.). Jediným
důkazem, jehož provedení navrhl dovolatel v průběhu druhého odvolacího řízení
(při jednání před odvolacím soudem, jež se konalo 15. listopadu 2011), pak měl
být důkaz aktuálním soupisem konkursní podstaty úpadce, jímž měla být zjištěna
hodnota směnky. Nehledě k tomu, zda soupis konkursní podstaty je vůbec listinou
způsobilou určit hodnotu směnky (ve smyslu § 18 odst. 5 ZKV sice je /má být/
součástí soupisu ocenění provedené úpadcem nebo správcem, ve sporu, zda
„hodnota“ směnky odpovídá nominální hodnotě částky v ní uvedené, však takové
„ocenění“ zjevně nebude postačovat), je nicméně zřejmé, že z pohledu odvolacím
soudem zaujatého právního názoru šlo o důkaz nadbytečný (i kdyby v aktuálním
soupisu majetku konkursní podstaty žalobce byla směnka oceněna částkou
5.200.000,- Kč, nemělo by to vliv na závěry, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá v rovině právní). Ani odtud se tudíž nepodává existence vady, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.); srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce
postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností,
které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná
obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem
funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce. V této podobě - pro věc rozhodné - platilo ustanovení § 8 odst. 2 ZKV již v
době, kdy byla první žalovaná ustanovena správkyní konkursní podstaty žalobce
(4. října 2000), přičemž nedoznalo změn ani později (do 1. ledna 2008, kdy byl
zákon o konkursu a vyrovnání zrušen). Dle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Toto ustanovení občanského zákoníku nedoznalo změny od prohlášení konkursu na
majetek žalobce. Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti
správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo
třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v rozsudku ze dne
12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že za takto vzniklou
škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se
dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům
konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené
správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této
funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty. 1/ K vrácení plnění z neúčinné kupní smlouvy. Odvolací soud závěr, že jsou-li nemovitosti, které byly předmětem neúčinné
kupní smlouvy, zapsány v konkursní podstatě žalobce, pak žalobce nemůže na
druhém účastníku smlouvy požadovat žádné plnění (a tudíž ani uplatnit
předmětnou směnku), která tak pro žalobce nepředstavuje žádnou majetkovou
hodnotu, podpořil odkazem na R 28/2006.
Přiléhavěji však lze argumentovat
závěry obsaženými v R 30/2007 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
4, ročník 2012 pod číslem 52 (rozhodnutí jsou v napadeném rozhodnutí zmíněna
při reprodukci odvolací argumentace žalované). V R 30/2007 (k němuž se v dovolání argumentačně přihlašuje sám dovolatel),
Nejvyšší soud uzavřel (jak přiléhavě cituje dovolání), že je-li plnění z
neúčinného právního úkonu vzájemné a dlužníkovo plnění z takového úkonu bylo
sepsáno do konkursní podstaty, mohou se osoby, jejichž majetek byl takto sepsán
a které se o soupisu dozvěděly před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty
počítané od prvního přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 ZKV), domáhat plnění,
které samy poskytly pozdějšímu úpadci, přihláškou pohledávky do konkursu (§ 20
ZKV). Tamtéž dodal, že dojde-li k soupisu až po uplynutí označené propadné
lhůty, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku
vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Dovolatelova interpretace tohoto rozhodnutí je nicméně nepřesná. Jak se podává
i ze skutkového rámce citované věci, důvod přihlásit pohledávku do konkursu
(nebo důvod pokládat takovou pohledávku za přihlášenou) po soupisu majetku
převáděného neúčinným právním úkonem do konkursní podstaty má druhá strana
neúčinného právního úkonu (zde společnost L coby kupující z kupní smlouvy) jen
tehdy, nejde-li o nepeněžité plnění (nebo tehdy, nelze-li již vrátit nepeněžité
plnění). Tak např. půjde-li o neúčinnou směnnou smlouvu (§ 611 obč. zák.), bude
se primárně prosazovat požadavek na vrácení směněné věci. Tomu odpovídají i závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
3680/2007 (podle nichž v případě, že si účastníci smlouvy neúčinné ve smyslu §
15 odst. 1 ZKV před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli
navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá
náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším
rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl,
přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany). Tamtéž se poukazuje na to, že výklad institutů neúčinnosti a neplatnosti
právních úkonů způsobem, jenž by osoby, které získaly plnění z dlužníkova
neúčinného - leč platného - právního úkonu, stavěl do horšího postavení, než
kdyby šlo o právní úkon absolutně neplatný, označil Nejvyšší soud za absurdní
již v důvodech v R 110/2008. V daném případě byla plněním, které kupující (společnost L) poskytla
prodávajícímu (dovolateli) na úhradu kupní ceny, směnka vlastní, vystavená
společností L na řad prodávajícího (dovolatel) znějící na směnečnou sumu
5.200.000,- Kč. Dovolatel buduje svou argumentaci na tom, že šlo (podle dodatku č. 2) o směnku
„pro soluto“ (tedy o směnku danou jako placení, při kterém původní závazek
zaniká /privativní novací/ a trvá dále pouze závazek ze směnky) a nikoli o
směnku „pro solvendo“ (tedy o směnku, jejímž prostřednictvím má být placeno a
která nenahrazuje původní závazek).
Jakkoli to, že šlo o směnku danou k placení
(směnku „pro soluto“) dovolatel sám zpochybňuje (ve prospěch úsudku, že šlo o
směnku „pro solvendo“) tím, že v žalobě (č. l. 3) tvrdí, že úhradu kupní ceny
kupujícím smluvní strany kupní smlouvy dodatečně upravily dohodou o splátkách
dluhu ze dne 25. června 1998, není určení druhu směnky pro posouzení věci
rozhodné. V obou případech (jak u směnky „pro soluto“ tak u směnky „pro
solvendo“) totiž platí, že nebyla-li v době soupisu nemovitostí do konkursní
podstaty ani v době právní moci rozsudku, kterým soud zamítl vylučovací žalobu
společnosti L, směnka zaplacena (o čemž nebylo v řízení pochyb), pak kupujícímu
vzniklo při neúčinnosti kupní smlouvy pouze právo na vrácení směnky, kterou
plnil (nikoli právo na zaplacení částky 5.200.000,- Kč nebo dokonce /jak tvrdí
dovolatel/ právo na vyplacení hodnoty nemovitostí podle dosaženého výtěžku
jejich zpeněžení v konkursu /26.800.000,- Kč/). Jinak řečeno (shrnuto), jestliže dlužník prodal kupujícímu věc kupní smlouvou,
která je neúčinná ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV a jestliže kupující
zaplatil dlužníku kupní cenu směnkou vlastní, kterou neuhradil, náleží
kupujícímu po navrácení věci do konkursní podstaty dlužníka pouze právo na
vrácení neuhrazené směnky vlastní. Měla-li společnost L v souladu se závěry obsaženými v R 30/2007 po soupisu
nemovitostí do konkursní podstaty dovolatele pouze právo na vrácení směnky
vlastní (na kterou ničeho neuhradila), pak ztrátou nebo zničením směnky
žalovanou k žádné újmě na majetku společnosti L ani na majetku konkursní
podstaty dojít nemohlo. Tvrdí-li dovolatel, že škoda vznikla proto, že by
směnka i tak mohla být vymáhána (jím nebo správcem jeho konkursní podstaty),
pak buduje předpoklad vzniku škody na straně žalované na tom, že by se žalovaná
(případně on sám) měla zachovat protiprávně (nepoctivě) a nevracet to, co z
neúčinného právního úkonu plnila společnost L (nevracet směnku vlastní). Srov. k tomu mutatis mutandis též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007,
sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník
2007, pod číslem 106, kde se uvádí, že správce konkursní podstaty může vyloučit
majetek z konkursní podstaty i když vylučovatel v mezidobí neuspěl s vylučovací
žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti
vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a že tím byly
definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní
podstatě. Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti. Argument, podle kterého jde jen o neúčinnosti vůči konkursním věřitelům, na
tyto závěry žádného vlivu nemá. Závěr odvolacího soudu, že případná ztráta nebo zničení směnky jdoucí na vrub
žalované (jež odůvodňuje závěr, že žalovaná porušila povinnost spravovat
konkursní podstatu s odbornou péčí /§ 8 odst.
2 ZKV/) nevedla v daném případě
ke vzniku škody na majetku konkursní podstaty dovolatele (a tedy ani ke vzniku
škody dovolateli), jestliže šlo o neuhrazenou směnku vlastní, jež měla být
vrácena společnosti L coby plnění z neúčinného právního úkonu poté, co se do
konkursní podstaty vrátilo plnění (nemovitosti), jež z ní odešlo v důsledku
neúčinného právního úkonu dovolatele, je tudíž správný. V situaci, kdy napadené rozhodnutí vychází z jiných skutkových závěrů, není
významné, že odvolací soud již nezkoumal postoj směnečného dlužníka
(společnosti L) k promlčení (k čemuž vybízel zrušující rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2316/2009). 2/ K účinkům prohlášení konkursu na majetek dovolatele. Argumentaci, podle které se nestal úpadcem, jelikož usnesení o prohlášení
konkursu na jeho majetek nebylo do dnešního dne vyvěšeno na úřední desce
konkursního soudu, uplatňuje dovolatel v různých řízeních (včetně dovolacího
řízení) opakovaně a opakovaně se k ní vyjádřil i Nejvyšší soud. Srov. naposledy
např. usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 882/2011, ve kterém
Nejvyšší soud shrnul rozhodnutí, z nichž se podává, že konkurs na majetek
dovolatele byl pravomocně a účinně prohlášen, včetně tamtéž uvedeného odkazu na
rozhodnutí z konkursního spisu dovolatele, jež potvrzují, že k vyvěšení
usnesení o prohlášení konkursu na majetek dovolatele došlo. Ani potud proto
Nejvyšší soud neshledává dovolání důvodným. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel sice v dovolání ohlašuje i tento dovolací důvod, s jeho uplatněním
však žádnou dovolací argumentaci nespojuje. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti, se pak nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve
věci samé, dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Jen „pro úplnost“ a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud
uvádí, že mu není neznámo, že dovolání společnosti L proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 182/2007-415, ve znění
usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 13 Cmo 182/2007-430, odmítl Nejvyšší soud
usnesením ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3899/2009 a ústavní stížnost
společnosti L proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti usnesení Nejvyššího
soudu (označeným v tomto odstavci) odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. března 2013, č. j. III. ÚS 2150/10. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 (co do výroku
o odmítnutí dovolání) o. s. ř. když dovolání žalobce bylo odmítnuto, respektive
zamítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) sestávají (v souladu
s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) určené z částky 5.200.000,- Kč podle § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (tj naposledy ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb.),
částkou 29.100,- Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 29.400,- Kč. S
připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 6.174,- Kč tak jde
celkem o částku 35.574,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. května 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu