U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala ve věci žalobkyně L
U P E M I, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Turnovského 263, PSČ 100 00,
identifikační číslo 61 06 52 42, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Krakovská 25, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. J. Š., jako
správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., , zastoupené JUDr. Františkem
Schulmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, o
vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 15/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 13 Cmo 182/2007-415,
ve znění usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 13 Cmo 182/2007-430, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2006, č. j. 19 Cm 15/2001-251, kterým
byla zamítnuta žaloba o vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce J. K. (dále jen „úpadce“). Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že kupní smlouva ze dne 21. srpna
1997, na jejímž základě převedl pozdější úpadce na žalobkyni předmětné
nemovitosti, je právním úkonem neúčinným vůči věřitelům úpadce ve smyslu § 15
odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), neboť prodej byl uskutečněn v posledních šesti měsících před podáním
návrhu na prohlášení konkursu za podmínek nápadně nevýhodných (příliš nízká
kupní cena, zcela nepřiměřená doba splatnosti kupní ceny sjednaná až k 31. říjnu 2007, aniž by v mezidobí došlo k jakémukoliv recipročnímu plnění ze
strany kupující). Odvolací soud považoval za nedůvodnou námitku žalobkyně zpochybňující
nastolení účinků prohlášení konkursu na majetek úpadce z důvodu chybějícího
dokladu o vyvěšení a sejmutí usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce
konkursního soudu, konstatuje, že i přes tuto skutečnost nastaly účinky
prohlášení konkursu nejpozději právní mocí daného usnesení. Zdůrazňuje, že
důvod zápisu předmětných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty
žalovaná náležitě a dostatečně srozumitelně objasnila, odvolací soud odmítl
provedení důkazu konkursním spisem a rovněž vypracování dalšího znaleckého
posudku ohledně tržní ceny předmětných nemovitostí v době jejich prodeje. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Doplnění dovolání podané zástupcem žalobkyně osobně u soudu prvního stupně dne
23. června 2009 bylo učiněno po lhůtě k tomu určené (§ 240 odst. 1 o. s. ř.);
patnáctidenní lhůta k podání dovolání sepsaného advokátem stanovená usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2009, č. j. 19 Cm 15/2001-439,
uplynula vzhledem k datu doručení předmětné výzvy dovolatelce (5. června 2009)
dnem 20. června 2009 - posledním dnem lhůty bylo však s ohledem na § 57 odst. 2
o. s. ř. pondělí 22. června 2009. K dovolacím námitkám obsaženým v tomto podání
tudíž Nejvyšší soud nemohl přihlédnout (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.Učinil tak proto, že dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem
dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné
otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Námitku, že dosud nenastaly účinky konkursu prohlášeného na majetek úpadce,
dovolatelka zakládá na tvrzení, že usnesení o prohlášení konkursu nebylo
vyvěšeno na úřední desce soudu. Toto tvrzení bylo poprvé uplatněno – v rozporu
s principem neúplné apelace, jímž je řízení v projednávané věci ovládáno – až
při jednání před odvolacím soudem přezkoumávána být nemůže. Ostatně,
projednávaná věc je sporem vyvolaným konkursem, jde tedy o spor, který by bez
prohlášení konkursu nevznikl a současně o spor, jehož pokračování poté, co
pominou účinky prohlášení konkursu, nemá smysl. O tom, že konkurs na majetek
úpadce byl v minulosti účinně prohlášen, neměl Nejvyšší soud pochybnost ani v
usneseních ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, sp zn. 29 Odo
199/2003 či sp. zn. 29 Odo 202/2003 nebo ze dne 12. srpna 2004, č. j. 29 Odo
696/2004. Konstatujíc, že v odvolacím řízení nebyly provedeny navrhované důkazy – zejména
příslušným konkursním spisem a znaleckým posudkem, který by určil, zda kupní
cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne 21. srpna 2007 „odpovídala v té době
skutečnosti“ a že v řízení „nebylo postaveno na jisto, zda byly předmětné
nemovitosti řádně a v souladu se zákonem zapsány do konkursní podstaty“,
dovolatelka uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.,
jehož prostřednictvím však přípustnost dovolání v projednávané věci rovněž
založit nelze (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,
pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani výtka, podle
níž se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou promlčení. Z obsahu spisu
totiž vyplývá, že námitka promlčení „práva žalované odporovat předmětnému
právnímu úkonu úpadce“ (práva správce konkursní podstaty uplatnit neúčinnost
právního úkonu podle § 15 ZKV) vznesená žalobkyní v závěrečném návrhu ze dne 7. listopadu 2008 podaném v odvolacím řízení (č. l. 385) byla založena na nových
skutečnostech uplatněných v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. a odvolací
soud se tak její důvodností nebyl povinen zabývat (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněná pod čísly 13/2005 a 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr.
Petr G e m m e l
předseda senátu