29 Cdo 2000/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Indra - Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602
00, identifikační číslo osoby 26 91 98 77, jako insolvenčního správce dlužníka
GBI Investments CZ, a. s., identifikační číslo osoby 60 19 72 69, proti
žalovanému JUDr. Martinu Litvanovi, LL.M., Ph.D., advokátu, se sídlem v Praze
2, Fügnerovo nám. 1808/3, PSČ 120 00, jako správci konkursní podstaty úpadce A
C O M - P R A H A spol. s r. o., identifikační číslo osoby 62 91 41 97,
zastoupenému Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Konviktská 297/12, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 76/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č. j. 10 Cmo 92/2011-159, takto:
I. V části, ve které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. března 2012, č. j. 10 Cmo 92/2011-159, se dovolání zamítá.
II. Ve zbývající části ohledně potvrzujícího výroku rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. března 2012, č. j. 10 Cmo 92/2011-159, ve věci samé co do
určení pravosti pohledávky ve výši 510.000,- Kč, se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 58 Cm 76/2009-127,
určil, že pohledávka žalobce (GBI Investments CZ, a. s.) ve výši 510.000,- Kč
(ze smlouvy o půjčce), přihlášená do konkursního řízení vedeného u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 91 K 1/2007 ve věci dlužníka A C O M - P R A H A
spol. s r. o., „se zjišťuje“ jako pravá (výrok I.), žalobu o určení pravosti
pohledávky ve výši 840.286,20 Kč (ze směnky vystavené úpadcem 23. října 2002 –
dále jen „sporná směnka“) zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud v Praze v odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 1. března 2012,
č. j. 10 Cmo 92/2011-159, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 755.040,50 Kč „z titulu směnečné
sumy a úroků přirostlých do prohlášení konkursu“ ze sporné směnky změnil tak,
že žalobě i v této části vyhověl. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ohledně pravosti pohledávky ze smlouvy o půjčce ve výši
510.000,- Kč, jakož i v zamítavém výroku ohledně pohledávky z titulu sporné
směnky v rozsahu převyšujícím (přiznanou) částku 755.040,50 Kč (tj. v rozdílu
mezi uplatněnou pohledávkou ve výši 840.286,20 Kč a částkou 755.040,50 Kč), a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle
něhož žalobce poskytl úpadci půjčku ve výši 510.000,- Kč, přičemž tuto částku
složil na úhradu soudního poplatku v řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 28 Cm 127/2008 o žalobě úpadce proti Allianz pojišťovně, a. s. Současně zdůraznil, že v situaci, kdy žalobce již v žalobě navrhl důkaz
výslechem jednatele úpadce M. H. a tento důkaz nebyl proveden (a žalobce nebyl
poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), byl přípustný důkaz písemným prohlášením
jmenovaného, byť bylo předloženo až po prvním jednání ve věci. Ve vztahu k pohledávce ze sporné směnky odvolací soud (na rozdíl od soudu
prvního stupně) uzavřel, že sporná směnka byla na žalobce „řádně indosována“,
když rubopis za tehdejšího majitele směnky (VITOŠA CZ, s. r. o. – dále jen
„společnost“) učinila osoba k tomu (na základě plné moci) oprávněná (S. I.). Zmíněný závěr odvolací soud učinil poté, kdy s odkazem na ustanovení § 205a
odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedl důkaz úředním záznamem Krajského soudu v Brně
ze dne 27. února 2008, podle něhož za společnost podepsal rubopis S. I. na
základě plné moci ze dne 30. dubna 2007. Konečně odvolací soud – cituje ustanovení čl. I. § 70 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) ? neshledal důvodnou ani námitku žalovaného ohledně promlčení nároku ze sporné
směnky, když tato bylo splatná dne 7. listopadu 2002, remitent (WETIMEX PLUS s. r. o.) pohledávku ze sporné směnky uplatnil (u soudu) dne 6.
listopadu 2005,
přičemž v řízení řádně pokračoval a řízení bylo prohlášením konkursu na majetek
úpadce (31. ledna 2008) přerušeno. Proto odvolací soud shledal pohledávku ze sporné směnky s výjimkou částky
83.330,60 Kč (představující náklady směnečného řízení) a částky 1.915,10 Kč (z
titulu směnečné odměny), které „vznikají až právní mocí a vykonatelností
rozhodnutí soudu“, po právu. Proti rozsudku odvolacího soudu (z výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé
co do zamítnutí žaloby ohledně pohledávky z titulu sporné směnky převyšující
částku 755.040,50 Kč) podal žalovaný dovolání, které má zčásti za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom spatřuje v řešení
otázky, zda prohlášení jednatele úpadce M. H. a úřední záznam Krajského soudu v
Brně ze dne 27. února 2008 byly vskutku přípustnými důkazy (popř. šlo o důkazy,
jejichž provedení odporovalo zásadě koncentrace řízení) a zda odvolací soud
správně posoudil plnou moc, na základě které dovodil oprávnění S. I. jednat za
společnost při převodu sporné směnky na žalobce. Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru ohledně nepřípustnosti označených
důkazů a neplatnosti plné moci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů
nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. V průběhu dovolacího řízení byl [podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] zjištěn úpadek žalobce a
prohlášen konkurs na jeho majetek (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. července 2013, č. j. KSBR 24 INS 31445/2012-A-40). S přihlédnutím k závěrům
zformulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29
Cdo 2151/2008, uveřejněném pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29
Cdo 3193/2007, se tato skutečnost promítla v tomto řízení (jen) tak, že
Nejvyšší soud jako s účastníkem řízení na místě žalobce od prohlášení konkursu
bez dalšího jednal s jeho insolvenčním správcem (Indra - Šebesta v. o. s.) coby
osobou, na kterou prohlášením konkursu přešla dispoziční oprávnění k majetkové
podstatě žalovaného. Tomu odpovídá též označení účastníků v záhlaví tohoto
usnesení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však
důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení článku I. § 16 odst. 1 směnečného zákona o tom,
kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo
nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich
blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí za nenapsané. Následuje-li po
blankoindosamentu další indosament, platí, že podpisatel tohoto indosamentu
nabyl směnky blankoindosamentem.
Podle ustanovení článku I. § 40 odst. 3 směnečného zákona kdo platí při
splatnosti, zprošťuje se svého závazku, nejedná-li podvodně nebo nelze-li mu
přičíst hrubou nedbalost. Je povinen zkoumat správnost řady indosamentů, nikoli
však podpisy indosantů.
V situaci, kdy dlužník k dispozici námitku neplatnosti indosamentu (založenou
na zpochybnění materiální platnosti indosantova podpisu) nemá (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005), nemůže s
takovou obranou ve sporu o pravost pohledávky uspět ani popírající správce
konkursní podstaty (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10,
ročník 2013, pod číslem 140).
Argumentace dovolatele, založená na „nepřípustnosti“ důkazů ohledně oprávnění
Stanislava Ivanova jednat za tehdejšího majitele směnky (za společnost) při
převodu směnky, je tak právně nevýznamná.
Nejvyšší soud proto v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé dovolání žalovaného jako nedůvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 510.000,- Kč (ze smlouvy o
půjčce), které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29
Odo 350/2003, ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008 a ze dne 30. října
2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, formuloval a odůvodnil závěr, že smlouva o
půjčce je smlouvou reálnou, vznikající až skutečným odevzdáním (přenecháním)
předmětu půjčky dlužníku; věřitel ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek
přenechat dlužníku peníze nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i
formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet
dlužníka, popř. podle dohody s dlužníkem na účet třetí osoby, kterou může být i
dlužníkův věřitel.
Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná i v závěru, podle něhož uplatňuje-li
konkursní věřitel pohledávku vůči dlužníku v konkursu z titulu smlouvy o
půjčce, pak již tím také tvrdí, že předmět půjčky dlužníku poskytl. Soud,
který ve sporu o určení pravosti a výše takové pohledávky zjistí, že smlouva o
půjčce je absolutně neplatná, se proto v takovém případě může zabývat i tím,
zda přihlášená pohledávka je pohledávkou pravou a uplatněnou ve správné výši z
titulu bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy (viz
rozsudek ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 28, jakož i usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. října 2010, sp. zn. II. ÚS 2824/2010).
Vzhledem k výše uvedenému je tak z hlediska věcné správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu nevýznamné, zda důkaz písemným prohlášením jednatele úpadce
(M. H.) byl proveden v rozporu se zásadou koncentrace řízení a neúplné apelace
či nikoli; není totiž pochyb o tom, že žalobce soudní poplatek za žalovaného
vskutku uhradil.
Z obsahu spisu je navíc zřejmé, že důkaz výslechem M. H. žalobce navrhl již v
žalobě a zopakoval jej do konce prvního jednání před soudem prvního stupně (viz
protokol o jednání ze dne 2. května 2011). U téhož jednání přitom žalobce
výslovně prohlásil „že se pokusí opatřit jiný doklad o tom, že částka 510.000,-
Kč byla skutečně za úpadce jako soudní poplatek zaplacena; ani důkaz dokladem o
složení částky 510.000,- Kč žalobcem z titulu úhrady soudního poplatku za
úpadce tak nebyl proveden v rozporu se zákonem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2014
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu