29 Cdo 3045/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců a/ V. P., jako správce konkursní podstaty úpadce Nakladatelství H & H,
a. s., identifikační číslo osoby 63078368, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem
Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, PSČ 110 00, b/ Ing. V.
H., a c/ J. H., obou bytem v Jinočanech, Komenského 236, PSČ 252 25, obou
zastoupených Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 423/27, PSČ 120 00, proti žalované Apston Capital Ltd., se sídlem v
Dublinu, 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Irsko, identifikační
číslo osoby 408579, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 21, o určení neexistence vykonatelné
pohledávky ve výši 6.652.601,62 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 36 Cm 62/2004, o dovolání žalobců b/ a c/ proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 13 Cmo 66/2009-167, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce a/ (správce konkursní podstaty úpadce Nakladatelství H & H, a. s.) a
žalobci b/ a c/ (Ing. V. H. a J. H.) se žalobami (doručenými soudu prvního
stupně dne 14. dubna 2004 a 30. dubna 2004) směřujícími vůči původní žalované
(České finanční, s. r. o.) domáhali určení, že žalovaná nemá vůči úpadci
pohledávku ze směnky vlastní ve výši 6.652.601,62 Kč, s právem na oddělené
uspokojení. Městský soud v Praze (poté, co věci žalobce a/ a žalobců b/ a c/ spojil ke
společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 36 Cm 62/2004, 14 Cm 93/2004-106, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. května 2008, č. j. 36 Cm 62/2004-123, žalobám vyhověl (bod I. výroku) a rozhodl
o nákladech řízení (body II. až IV. výroku) a o přenosu poplatkové povinnosti
(bod V. výroku). Soud o věci již rozhodl vůči nové žalované společnosti BOLEY INVEST & FINANCE
S. A., která se na základě (v konkursním řízení přijatého) rozhodnutí podle §
107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
stala - ve vztahu k pohledávce, jež je předmětem tohoto sporu - konkursní
věřitelkou na místo původní žalované. Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného požadavku pak soud vyšel zejména
z toho, že:
1/ Evrobanka a. s. (dále jen „banka“) uzavřela s pozdějším úpadcem dne 22. listopadu 1995 smlouvu o kontokorentním úvěru č. K/288/95 (dále jen „smlouva o
úvěru“), podle níž se zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr do výše
12.000.000,- Kč (jenž měl být celý splacen 22. listopadu 1996). 2/ Dne 11. června 1996 vystavil pozdější úpadce vlastní směnku znějící na řad
banky na směnečnou sumu 5.000.000,- Kč, splatnou na viděnou, za jejíž zaplacení
převzali směnečné rukojemství žalobci b/ a c/. Směnka byla indosamentem
převedena na původní žalovanou. Podle dodatku č. 2 smlouvy o úvěru, uzavřeného
bankou a pozdějším úpadcem téhož dne (11. června 1996), směnka zajišťovala
pohledávky banky vzniklé na základě smlouvy o úvěru. 3/ Banka (jako postupitel) uzavřela s původní žalovanou (jako postupníkem) dne
28. března 1997 smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „postupní smlouva“),
jejímž předmětem mělo být úplatné postoupení pohledávek banky vůči třetím
osobám ze smluv o úvěru, specifikovaných v příloze č. 1 smlouvy. Dodatkem č. 2
ze dne 20. května 1999 smluvní strany nahradily přílohu č. 1 postupní smlouvy
novou přílohou č. 1a, obsahující „definitivní seznam“ pohledávek postoupených
postupní smlouvou. 4/ K návrhu původní žalované Krajský obchodní soud v Praze směnečným platebním
rozkazem ze dne 20. září 1999, č. j. Sm 575/99-11 (který ve vztahu k pozdějšímu
úpadci nabyl právní moci dne 27. září 1999), uložil pozdějšímu úpadci, aby
(společně a nerozdílně se žalobci b/ a c/) zaplatil původní žalované směnečný
peníz ve výši 5.000.000,- Kč, s 6 % úroky od 12. června 1997 do zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 16.666,66 Kč a na náhradě nákladů řízení částku
225.524,- Kč. 5/ Po prohlášení konkursu na majetek úpadce (k čemuž došlo 22.
února 2002)
přihlásila původní žalovaná do konkursu pohledávku v celkové výši 22.255.171,49
Kč, z níž částka 6.652.601,62 Kč je vykonatelnou směnečnou pohledávkou, kterou
tvoří směnečný peníz ve výši 5.000.000,- Kč, částka 1.410.410,96 Kč představuje
6 % úroky ze směnečného penízu za dobu od 12. června 1997 do prohlášení
konkursu, částka 16.666,66 Kč představuje směnečnou odměnu a částka 225.524,-
Kč představuje náklady směnečného řízení. Současně původní žalovaná uplatnila
právo na oddělené uspokojení přihlášených pohledávek z titulu zástavního práva. Při přezkumném jednání konaném 15. března 2004 popřeli žalobci a/ až c/
směnečnou pohledávku co do pravosti a práva na oddělené uspokojení. Na tomto základě soud - odkazuje na ustanovení § 37 odst. 1 a § 524 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - uzavřel, že
postupní smlouva (jíž měla být směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru
převedena na původní žalovanou) je pro svou neurčitost neplatná, když z ní není
zřejmé, které konkrétní pohledávky měly být předmětem postoupení. Původní
žalovaná se tak nestala věřitelem směnkou zajištěné pohledávky a nemohla jí
tudíž (stejně tak jako žalované) svědčit ani práva z vystavené zajišťovací
směnky. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v části, v níž
bylo určeno, že žalovaná nemá právo na oddělené uspokojení sporné pohledávky a
ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně určení, že žalovaná nemá vůči úpadci
pohledávku ze směnky vlastní ve výši 6.652.601,62 Kč) jej změnil tak, že žalobu
zamítl (první výrok). Dále změnil doplňující usnesení, jímž bylo rozhodnuto o
přenosu poplatkové povinnosti (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (třetí výrok). Odvolací soud (jednající již s novou žalovanou - společností Apston Capital
Ltd., o jejímž vstupu do konkursního řízení na místo dosavadní žalované rozhodl
podle ustanovení § 107a o. s. ř. konkursní soud) uzavřel, na rozdíl od soudu
prvního stupně, že žalobě na určení neexistence přihlášené směnečné pohledávky
nelze vyhovět. Odkazuje na ustanovení článku I. § 33 odst. 1 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb.,
zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud
zdůraznil, že směnka obsahuje všechny náležitosti požadované zákonem a je tudíž
směnkou platnou. Z obsahu směnky podle odvolacího soudu rovněž plyne, že
žalovaná je k výkonu práv z této listiny legitimována, neboť jí svědčí
nepřetržitá řada indosamentů. Námitky, jimiž žalobci zpochybňovali oprávnění
osoby, jež jménem banky podepsala první indosament, tak učinit, odmítl
(poukazuje potud na článek I. § 16 odst. 1 směnečného zákona), s tím, že
„nedostatek materiálního účinku podpisu indosanta“ může namítat pouze ten, za
něhož byl indosament podepsán.
Pro danou věc neměl odvolací soud za významné ani posouzení platnosti postupní
smlouvy, maje za to, že prvním převodem směnky (z banky na původní žalovanou)
„směnka pozbyla svůj zajišťovací charakter, neboť směnečný věřitel takto
realizoval svá směnečná práva, a stala se směnkou platební s abstraktním
účinkem“. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci b/
a c/ dovolání, namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.) a
požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném
rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle dovolatelů v projednávané věci z provedeného dokazování jednoznačně
vyplynulo, že banka nemohla převést směnku rubopisem na původní žalovanou dříve
než 28. září 1999, přičemž k tomuto datu již nebyl Ing. M. F., který rubopis
jménem banky (jako místopředseda jejího představenstva) podepsal, oprávněn
jednat jménem banky. Rubopis proto „nemůže obstát jako platný“. V této
souvislosti dovolatelé rovněž polemizují se závěrem odvolacího soudu, že jim
nepřísluší namítat neplatnost indosamentu. Zdůrazňují, že správce konkursní
podstaty ani dovolatelé nejsou v pozici dlužníka a mohou-li v intencích
ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), popírat pohledávky jiných věřitelů přihlášené do konkursního řízení,
musí soud posoudit důvody jejich popření „z jiného úhlu pohledu a jiným
způsobem, než by tak činil vůči přímému dlužníkovi“. Za správný nemají dovolatelé ani závěr odvolacího soudu, podle něhož otázka
platnosti postupní smlouvy není pro rozhodnutí dané věci významná. Potud naopak
považují za přiléhavé závěry, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního
stupně, a podle nichž nemohou práva ze směnky svědčit osobě, která není
věřitelem směnkou zajištěné pohledávky. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod. 1 a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání též občanský soudní řád, oba předpisy
ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na
webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolateli, a
to nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení článku I. § 16 odst. 1 směnečného zákona o tom, kdo má
směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo
nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich
blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí přitom za nenapsané.
Následuje-li po blankoindosamentu další indosament, platí, že podpisovatel
tohoto indosamentu nabyl směnky blankoindosamentem.
Podle ustanovení článku I. § 40 odst. 3 směnečného zákona kdo platí při
splatnosti, zprošťuje se svého závazku, nejedná-li podvodně nebo nelze-li mu
přičíst hrubou nedbalost. Je povinen zkoumat správnost řady indosamentů, nikoli
však podpisy indosantů.
Dovolatelé uplatněnou argumentací především zpochybňují právní
posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že jim (jako popírajícím
konkursním věřitelům) nepřísluší namítat materiální vadu podpisu indosanta na
směnce (spočívající v tom, že jménem indosanta podepsala směnku osoba, která k
tomu nebyla oprávněna).
Okruhem námitek, jež může popírající konkursní věřitel, případně
správce konkursní podstaty, uplatnit za účelem účinného popření pravosti
pohledávky (jiného) konkursního věřitele, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací
činnosti opakovaně zabýval. Přitom dovodil, že při popření pravosti pohledávky
jiného konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) má popírající konkursní
věřitel (stejně jako popírající správce konkursní podstaty) k dispozici všechny
(ale též „jen“) hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané
pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005,
uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6. ročník 2011, pod číslem 90).
Pro zodpovězení otázky, zda dovolatelům při popření pravosti pohledávky
uplatněné v konkursu původní žalovanou příslušela námitka neplatnosti
indosamentu, na jehož základě měla původní žalovaná nabýt práva z předmětné
směnky, je proto určující posouzení, zda uvedenou námitkou by mohl existenci
popírané pohledávky zpochybnit (v mimokonkursních poměrech) sám dlužník.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo
459/2005, na dané téma uzavřel, že namítat materiální vadu podpisu (tedy i vadu
spočívající v tom, že jménem indosanta podepsala směnku osoba, která k tomu
nebyla oprávněna) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn. Dlužníkovi ze
směnky náleží ve smyslu článku I. § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3 směnečného zákona
pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů.
K uvedeným závěrům, od nichž nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané
věci, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 11. prosince
2007, sp. zn. 29 Odo 727/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 10. července 2008, sp. zn. III. ÚS 683/08), v
usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 830/2006, v usnesení ze dne 22.
dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5318/2008, v usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn.
29 Cdo 2043/2008 a v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 3451/2010.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že nemá-li dlužník k dispozici
námitku neplatnosti indosamentu (založenou na zpochybnění materiální platnosti
indosantova podpisu), nemohou s touto obranou ve sporu o pravost pohledávky
uspět ani popírající konkursní věřitelé nebo popírající správce konkursní
podstaty.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto v tomto ohledu správné.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu, že původní žalované nemohla
svědčit práva ze směnky, na jejímž základě přihlásila do konkursu popřenou
pohledávku, jestliže se nestala věřitelem směnkou zajištěné pohledávky (v
důsledku namítané neplatnosti postupní smlouvy).
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 42 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 283/2008) opakovaně přihlásil k
závěru sdílenému i právní teorií (k tomu srov. např. dílo Kovařík, Z. : Směnka
jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 55), podle kterého
převedení směnky, k němuž došlo po splatnosti směnkou zajištěné pohledávky, bez
současného převodu směnkou zajištěné pohledávky, nemá žádný vliv na povinnost
zaplatit směnku.
Jinak řečeno, po splatnosti směnkou zajišťované pohledávky majiteli směnky nic
nebrání v tom, aby dosáhl (náhradního) uspokojení své (směnkou zajištěné)
pohledávky také tím způsobem, že směnku převede za úplatu na třetí osobu (k
tomu srov. již ve starší judikatuře rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3.
července 1931, sp. zn. Rv II 397/31, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších
stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem
10921). Skutečnost, že nabyvatel směnky se v takové situaci nestane současně
věřitelem směnkou zajištěné pohledávky, pak sama o sobě dlužníka nezbavuje
povinnosti (převedenou) směnku zaplatit.
V poměrech projednávané věci mělo podle tvrzení dovolatelů dojít k převodu
předmětné směnky nejdříve 28. září 1999 (v době, kdy již byla směnkou zajištěná
pohledávka splatná). Pro posouzení existence popírané (směnečné) pohledávky
proto nebyla významná platnost postupní smlouvy.
Dovolatelům se tudíž prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. V rovině
ohlášeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. pak dovolatelé
neuplatnili jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud (jako s
neopodstatněnými) vypořádal již v rovině právního posouzení věci. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců b/ a c/ bylo zamítnuto a
žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu