29 Odo 280/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela, v
právní věci žalobkyně Ing. D. V., proti žalované A. CZ s. r. o., o zaplacení
82.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C
640/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. října 2004, č. j. 22 Co 1931/2004-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení 7.200,- Kč, do rukou jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Písku ze
dne 20. dubna 2004, č. j. 4 C 640/2003-31 ve výroku I. v rozsahu, kterým soud
uložil žalované zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývající
části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu,
aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 17.000,- Kč s 2,5% úrokem z
prodlení od 5. července 2003 do zaplacení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se
žalobkyně smlouvou ze dne 23. května 2000 (dále též jen „smlouva“) zavázala do
31. května 2000 přepracovat účetnictví žalované za rok 1998 a pro případ, že
nebude účetnictví přepracováno bezvadně, zaplatit jí do 30. června 2000
65.000,- Kč. Účastníci se dohodli, že žalobkyně vystaví k zajištění tohoto
závazku vlastní směnku na uvedenou částku. Tuto směnku žalobkyně vystavila dne
23. května 2000 a žalovaná ji dne 10. ledna 2001 převedla rubopisem na A. K.
Š., s. r. o. K žalobě této společnosti Krajský soud v Českých Budějovicích
uložil směnečným platebním rozkazem žalobkyni zaplatit A. K. Š., s. r. o.
65.000,- Kč se 6% úrokem a náklady řízení v částce 17.000,- Kč. Soud prvního
stupně ponechal tento směnečný platební rozkaz v platnosti s odůvodněním, že
námitky proti němu jsou námitkami ze vztahu žalobkyně k žalované a nebylo
prokázáno, že by A. K. Š., s. r. o. jednala při nabývání směnky vědomě na škodu
žalobkyně. Soud prvního stupně zjistil z výslechu svědka, daňového poradce Ing.
R. L., že z podkladů, které předala žalovaná žalobkyni nebylo možné úplné a
správné účetnictví žalované zpracovat.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni by vznikla povinnost zaplatit žalované
částku 65.000,- Kč na základě smlouvy teprve poté, co by nesplnila povinnost
„bezchybného“ přepracování účetnictví v rozsahu, ve kterém se k tomu zavázala,
a to na základě dokladů, které by takové zpracování umožnily.
Protože v daném řízení nebylo prokázáno, že by žalované nárok na zaplacení
částky 65.000,- Kč vznikl, je zřejmé, že žalovaná nemohla využít zajišťovací
směnku, neboť ten který zajišťovací institut lze použít až tehdy, není-li
splněna právní povinnost – teprve v takovém případě slouží podpůrně k
uspokojení závazku. Pokud žalovaná převedla směnku dříve, než jí vzniklo právo
uspokojit z ní svůj nárok, porušila smlouvu, kterou uzavřela se žalobkyní.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně musela směnku A. K. Š., s. r. o. zaplatit,
vznikla jí škoda ve výši 65.000,- Kč, neboť musela zaplatit něco, co podle
smlouvy se žalovanou povinna platit nebyla. Tuto škodu způsobila žalobkyni
žalovaná. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 65.000,-
Kč potvrdil jako věcně správný. Ve zbývající části žalobu zamítl, neboť pokud
by žalobkyně uspokojila směnečný nárok dobrovolně, nevznikla by jí povinnost
platit této společnosti náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1. písm. a) a c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že smlouva, ve které se žalobkyně zavázala přepracovat
účetnictví žalované, je absolutně neplatná, a to pro absenci určitosti projevů
vůle smluvních stran, neboť z jejího textu nelze ani výkladem zjistit obsah
projevů vůle účastníků smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle
dovolatelky nepřezkoumatelné, protože neobsahuje právní závěr o hodnocení
platnosti uvedené smlouvy. Dovolatelka rovněž namítá, že byla oprávněna
postoupit vlastní směnku žalobkyně, a to proto, že v této směnce nebylo „žádné
zmínky o omezení či vyloučení možnosti její převoditelnosti na jinou osobu, ani
zmínky o tom, že by tato směnka měla zajišťovat nějaký v budoucnu vzniklý
závazek“. Proto žalovaná nenese žádnou vinu na vzniku povinnosti žalobkyně
platit z vlastní směnky.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí
odvolacího soudu.
I když dovolatelka výslovně neuvádí, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího
soudu napadá, z odůvodnění dovolání plyne, že napadá potvrzující výrok
rozhodnutí.
Přípustnost dovolání je nutno posuzovat ve vztahu k výroku, který dovolatelka
napadá. Tento výrok je výrokem potvrzujícím, nikoli měnícím, a proto proti němu
není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Pro
úplnost je třeba dodat, že pokud by dovolání směřovalo i proti měnícímu výroku
odvolacího soudu, bylo by nepřípustné přesto, že jde o rozhodnutí měnící. Jak
již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo
198/2003, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, k podání
dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím,
že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam
nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li
řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je
přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
K námitce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné,
protože neobsahuje právní závěr o hodnocení platnosti smlouvy, dovolací soud
uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že hodnotil smlouvu
jako platnou. Pokud pak jde o dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry
odvolacího soudu ohledně platnosti smlouvy, postrádají potřebný judikatorní
přesah, když jsou významné právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu
proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává v řešení otázky, zda je
převod zajišťovací směnky na třetí osobu před vznikem nároku, který zajišťuje,
porušením smluvního ujednání o zajišťovacím charakteru směnky.
V projednávané věci byla, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů,
směnka, ze které byla žalobkyně povinna plnit, zajišťovací směnkou ve vztahu k
pohledávce žalované na plnění žalobkyně ze smlouvy. Ze zajišťovacího charakteru
směnky vyplývá, že se žalovaná nemohla domáhat plnění z této směnky dříve, než
jí vznikl nárok, který směnka zajišťovala, tj. než žalobkyně porušila povinnost
ze smlouvy. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru [který nemůže
Nejvyšší soud za situace, kdy posuzuje přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat], že žalovaná neposkytla žalobkyni
spolupůsobení nutné k tomu, aby mohla splnit svůj závazek (§ 365 a § 370 odst.
1 obchodního zákoníku). Proto jí nevznikl nárok na plnění zajištěné směnkou.
Nemohla-li se žalovaná domáhat plnění ze směnky a mezi účastníky nedošlo k
dohodě o změně závazku ze zajišťovací směnky (takovou dohodu dovolatelka ani
netvrdí), bylo převedení směnky na třetí osobu porušením smluvního ujednání o
zajišťovacím charakteru směnky, neboť bylo v rozporu s obsahem a účelem tohoto
ujednání. Na tom nic nemění to, že ani na samotné směnce, ani ve smlouvě
uzavřené mezi účastníky nebyl vyjádřen zákaz převodu zajišťovací směnky (srv.
Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 27).
Převedla-li žalovaná přesto směnku na třetí osobu, není sice takový převod
neplatný, žalovaná však, jak správně dovodil odvolací soud, porušila smlouvu
uzavřenou se žalobkyní. Závěry soudů obou stupňů jsou tedy správné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5.
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.125,- Kč a paušální náhradu
nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 1. března 2006
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu