29 Odo 1446/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně H. B., , zastoupené JUDr. H. Š., advokátkou, proti žalovanému V. R.,
, zastoupenému Mgr. M. V., advokátem, , o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s
postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm
98/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
června 2006, č.j. 12 Cmo 85/2006-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č.j. 54 Cm 98/2003-66,
zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku
1,000.000,- Kč se 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a s odměnou ve výši
3.333,- Kč.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že „žalobkyně uplatnila
právo ze směnky vystavené žalovaným dne 1. ledna 1999 na částku 1.000.000,-
Kč“. Podpisem směnky žalovaný jako výstavce založil svůj směnečný závazek
směnku při její splatnosti, tj. 31. prosince 2000, zaplatit H. B. starší
(remitentovi). Dne 29. srpna 2003 H. B. starší převedla směnku na žalobkyni,
aniž současně žalobkyni postoupila směnkou zajištěnou pohledávku (rozuměj
pohledávku na vrácení částky 1,000.000,- Kč, kterou H. B. starší předala v
lednu 1999 žalovanému a kterou tento měl vrátit nejpozději do 31. prosince
2000). V situaci, kdy žalobkyně „nabyla práva ze směnky, aniž by současně
nabyla pohledávku ze vztahu směnkou zajištěného“, soud prvního stupně uzavřel,
že se vůči žalovanému nemůže domáhat plnění ze směnky, neboť nositelem
pohledávky z kauzálního vztahu je subjekt od žalobkyně odlišný.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. června
2006, č.j. 12 Cmo 85/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč
s 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 3.333,- Kč.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 17 a § 20 zákona č. 191/1950 Sb.
(dále jen „směnečný zákon“) - na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že
„není povinností indosanta při převodu zajišťovací směnky na indosatáře
postoupit zároveň i pohledávku, jejíž splnění je směnkou zajištěno“ a „sama
okolnost, že směnka byla indosována na indosatáře bez toho, že by byla též
postoupena pohledávka směnkou zajištěná, nezakládá námitku žalovaného dle čl. I
§ 17 směnečného zákona.
Odvolací soud zdůraznil, že je na vůli věřitele, zda se bude domáhat splnění
kauzální pohledávky, není-li tato dobrovolně dlužníkem uhrazena, nebo jestli se
uspokojí ze směnky. Zvolí-li uspokojení ze směnky, je opět na něm, zda se bude
domáhat zaplacení směnky, nebo zda směnku převede, většinou úplatně, na jiného.
Dojde-li k převodu směnky po uplynutí lhůty k protestu, má směnečný dlužník k
dispozici nejen námitky ze svého vztahu k aktuálnímu majiteli směnky, nýbrž též
všechny námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli; v takovém případě má
totiž indosament jen účinky obyčejného postupu (čl. I § 20 odst. 1 věta druhá
směnečného zákona).
Stal-li se - tak jako tomu je v projednávané věci - „zajišťovaný dluh splatným
a dlužník jej nesplní a není ani zaplacena zajišťovací směnka“, nelze považovat
za porušení směnečné dohody, když majitel směnky se z ní uspokojí tím způsobem,
že ji indosuje na jiného. Postup H. B.starší, která směnku indosovala na
žalobkyni po uplynutí lhůty k protestu, tak vyhodnotil jako zcela standardní a
neodporující směnečné dohodě mezi remitentem a žalovaným. Přitom - pokračoval
odvolací soud - i v případě, že by mezi remitentem a žalovaným byla uzavřena
dohoda, že směnka nesmí být indosována na jiného, nic by to nezměnilo na
platnosti rubopisu a povinnosti směnečného dlužníka směnku indosatáři zaplatit,
když v takovém případě by „mohl mít směnečný dlužník nárok na náhradu škody
vůči předchozímu majiteli směnky“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., tj. namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel shledává závěry odvolacího soudu rozpornými se „základní zásadou
obligačního práva, a to, že zajišťovací instrumenty jako závazky subsidiární v
plném rozsahu sledují osud závazku zajišťovaného, tedy závazku primárního“.
Vystavením zajišťovací směnky tak nedochází ke vzniku dalšího závazku dlužníka
k úhradě směnky, který by existoval vedle závazku k uspokojení zajišťované
pohledávky, ale směnkou je pouze zajišťováno uspokojení již existujícího
závazku; potud má směnka stejné „právní postavení“ jako další zajišťující
instrumenty, např. ručení či zástavní právo. Stejně jako nelze převést právo na
uspokojení se ze zástavního práva a právo na uspokojení se z ručení bez
současného převodu zajišťované pohledávky, nelze samostatně převést právo na
uspokojení se ze zajišťovací směnky bez toho, aniž by byla zároveň převedena
směnkou zajištěná pohledávka.
Argumentuje ustanoveními čl. I § 17 a § 20 odst. 1 směnečného zákona a
dovozuje, že na práva a povinnosti nového majitele zajišťovací směnky při
indosaci směnky po uplynutí lhůty k protestu je nutno aplikovat právní úpravu
občanského zákoníku včetně úpravy o zajištění závazků, změny obsahu závazků a
zániku závazků, dovolatel požaduje aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolaní přihlíží soud z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají, Nejvyšší soud proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 11 odst. 1 směnečného zákona, každou směnku, i když
nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).
Podle ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky, nemůže
činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k
výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývaní směnky jednal
vědomě na škodu dlužníka.
Podle ustanovení čl. I § 20 směnečného zákona indosament po splatnosti směnky
má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka
indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má
indosament jen účinky obyčejného postupu (odstavec 1). Dokud není prokázán
opak, má se zato, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím
lhůty k protestu (odstavec 2).
Nejvyšší soud prvé řadě předesílá, že směnka je v právní teorii obvykle
definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění
přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie
vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami
zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že
nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek
zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků
je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu
tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 směnečného zákona), jimiž se dlužník ze
zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Argumentace dovolatele, vycházející z akcesorické a subsidiární povahy
zajišťovací směnky (založené na srovnání s jinými zajišťovacími instituty -
ručením a zástavním právem), tak neobstojí.
Otázkou možnosti převodu zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou
zajištěné pohledávky se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 1. března
2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, k jehož závěrům se následně
přihlásil i v usnesení ze dne 27. března 2008, sp.
zn. 29 Odo 830/2006. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož
samotný převod zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zajištěné
pohledávky nemá na povinnost zaplatit směnku vliv, je se závěry formulovanými
Nejvyšším soudem ve shora zmíněných rozhodnutích v souladu.
V této souvislosti konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani
argumentaci dovolatele, podle níž se na zajišťovací směnku vzhledem k
ustanovení čl. I § 20 odst. 1 směnečného zákona vztahuje „právní úprava
občanského zákoníku“. Určuje-li totiž ustanovení čl. I § 20 věty druhé
směnečného zákona, že indosament má jen účinky obyčejného postupu, neznamená
to, že se na takový převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky
(§ 524 a násl. občanského zákoníku); vstup nového majitele směnky do právního
postavení majitele předchozího se projeví zejména v okruhu námitek, které má
směnečný dlužník vůči novému majiteli směnky k dispozici.
Jelikož se dovolateli správnost právního posouzení věci odvolacím soudem
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28 srpna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu