29 Cdo 3193/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Dr. J. P., jako insolvenčního správce dlužnice L. H. I., s. r. o. v likvidaci,
proti žalovanému Mgr. R. G., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně
S.C. a. s., zastoupenému JUDr. P. K., advokátem, o určení pravosti pohledávky
ve výši 19.051,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm
38/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. února 2007, č. j. 3 Cmo 26/2006-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. 25 Cm 38/2005-21, zamítl Krajský soud
v Ostravě incidenční žalobu, kterou se žalobkyně (L. H. I., s. r. o. v
likvidaci) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně S. Z.
a. s. určení, že má vůči úpadkyni pohledávku ve výši 19.051,50 Kč s
příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka opírající se o
podnájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní (jako nájemkyní) a pozdější
úpadkyní (jako podnájemkyní) ze dne 21. dubna 2000 (šlo o neuhrazené částky za
podnájem a spotřebovanou energii) není promlčena. Jde totiž o obchodní
závazkový vztah, takže promlčení doba není tříletá (jak dovodil soud prvního
stupně), nýbrž čtyřletá.
Dovolání žalovaného opírající se co do přípustnosti dovolání o ustanovení §
237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně
bezdůvodné.
Podstata dovolání tkví v kritice úsudku odvolacího soudu, že podnájemní smlouvu
pokládal za obchodní závazkový vztah, když jen zčásti jde o podnájem nebytových
prostor (podléhající režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor); ve zbývající části jde o podnájem nemovitosti dle § 666
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a
předmětem žalobcova podnikání není podnájem nebytových prostor či nemovitostí.
Odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu nemá za této situace za
přiléhavý.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že obchodním závazkovým
vztahem může být i závazkový vztah upravený jen občanským zákoníkem (typicky
právě vztahy nájemní a podnájemní), když podstatné je, zda jde o vztah založený
(u tzv. relativních obchodů) za podmínek popsaných v § 261 odst. 1 a 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). To se
podává především z rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i
z dalších rozhodnutí. Přiléhavý je v této souvislosti i odkaz odvolacího soudu
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003
(který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), jenž
se obdobnou problematikou zabývá (shodně s výše řečeným) ve vazbě na nájemní
vztahy.
Zbývá dodat, že také otázku, zda osoba, která předmět nájemního či podnájemního
vztahu pronajímá, musí mít tuto činnost zapsánu jako předmět podnikání (k
tomu, aby byl naplněn požadavek formulovaný textem § 261 odst. 1 obch. zák.)
již Nejvyšší soud zodpověděl (ve shodě s napadeným rozhodnutím); učinil tak v
rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005 (jenž je veřejnosti
opět k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž uzavřel, že
taková podmínka se z textu označeného ustanovení neklade (že může jít i o
závazek, který s podnikáním podnikatele /s předmětem jeho podnikání/ toliko
souvisí /týká se jej/).
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, se Nejvyššímu soudu
jeví zbytečným.
Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení byl
prohlášen konkurs na majetek žalobkyně (Městského soudu v Praze ze dne 6.
února 2009 MSPH 91 INS 5352/2008-A-15) v insolvenčním řízení podle
insolvenčního zákona. Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. jeho rozsudek ze
dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu), že usnesením o prohlášení konkursu na
majetek některého z účastníků sporu vyvolaného konkursem podle zákona č.
328/1991 Sb. se takový incidenční spor nepřerušuje. Proto jako s účastníkem
řízení v této věci na místě žalobkyně od prohlášení konkursu bez dalšího
jednal s jejím insolvenčním správcem coby osobou, na kterou prohlášením
konkursu přešla dispoziční oprávnění k majetkové podstatě žalobkyně.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a ustanovením § 25a odst. 1 písm. a/ zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007,
tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že ve sporu o pravost popřených
pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu při rozhodování sporu vyvolaného
konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. v dovolacím řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu