29 Cdo 3605/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Městysu Hvězdlice, se sídlem ve Hvězdlicích, Nové Hvězdlice 2, PSČ 683 41, zastoupené JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem, se sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého náměstí 796/11, PSČ 683 23, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Habartovi, jako správci konkursní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstvo se sídlem ve Chvalkovicích – v likvidaci, identifikační číslo osoby 00 14 16 15, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 205/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2010, č. j. 10 Cmo 39/2009-125, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 25. srpna 2009, č. j. 55 Cm 205/2003-108, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), na ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o převodu vlastnictví sporné nemovitosti, uzavřená mezi žalobcem (jako osobou oprávněnou) a pozdějším úpadcem (jako osobou povinnou) dne 8. dubna 1999, na jejímž základě měl pozdější úpadce převést na žalobce vlastnické právo ke sporné nemovitosti (dále jen „smlouva o převodu vlastnictví“), je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost.
Přitom zdůraznil, že v posuzovaném případě bylo účelem smlouvy o převodu vlastnictví vypořádání nároků na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 20 zákona o půdě a na vydání majetkového podílu podle ustanovení § 13 transformačního zákona, jež měly být na žalobce postoupeny společností ZP Hvězdlice, a. s. (dále jen „společnost Z“), která tyto pohledávky získala od původních oprávněných osob. V situaci, kdy společnost Z měla (jak je soudu známo z jeho rozhodovací činnosti) v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky vůči pozdějšímu úpadci více pohledávek z titulu nároků vzniklých podle zákona o půdě a transformačního zákona, bylo z hlediska požadavku určitosti nezbytné, aby jak ve smlouvě o postoupení pohledávek, tak následně ve smlouvě o převodu vlastnictví bylo jednoznačně určeno, „o jakou pohledávku, případně pohledávky, popřípadě jejich části, kterých konkrétních osob za úpadcem se v daném případě jedná“.
Tomuto požadavku ovšem smluvní strany (specifikujíce nároky, jichž se postoupení a následné vypořádání má týkat, jen jejich výší a právním důvodem) nedostály.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že „postupované pohledávky měly původ v transformaci úpadce podle transformačního zákona a přiznanými majetkovými podíly byly vyřízeny také restituční nároky podle zákona o půdě. Původ i výši pohledávek osvědčoval i transformační projekt úpadce – soupis majetkových podílů, který měl k dispozici úpadce i žalobce. Pohledávky byly prokazovány také majetkovými listy oprávněných osob a po jejich úmrtí dědickými soudními rozhodnutími. Stejnopisy smluv o postoupení pohledávek byly předávány úpadci, který vůči výši ani důvodu pohledávek nevznesl po porovnání s transformačním projektem námitky a poskytoval na jejich vypořádání plnění svým majetkem“.
Dovolatel dále poukazuje na ustanovení § 33a odst. 1 a 3 zákona o půdě a zdůrazňuje, že „po postoupení pohledávky jde o pohledávku postupníka, kterou zákon výslovně umožňuje sčítat i s jinými pohledávkami vzniklými podle zákona o půdě a transformačního zákona. Vyčíslení vypořádávaného nároku v převodní smlouvě jednou finanční částkou ze souhrnu pohledávek sečtených nelze považovat za neurčité a vyvozovat z něj neplatnost smlouvy“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že otázky předložené dovolatelem již Nejvyšší soud zodpověděl v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3091/2010 (který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž – zabývaje se žalobou společnosti Z vůči správci konkursní podstaty téhož úpadce (podloženou ve stejném skutkovém rámci stejnými námitkami jako v této věci) – uzavřel, že nejsou-li ve smlouvě o převodu vlastnictví určitě vymezeny pohledávky, jež by měly být převodem sporné nemovitost vypořádány, činí to smlouvu o převodu vlastnictví neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu