29 Cdo 3637/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci
úpadkyně P. – S., s. r. o., , zastoupené JUDr. P. V., advokátem, , vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 54/2005, o návrhu na
zrušení konkursu, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 10. dubna 2008, č. j. 1 Ko 58/2008-328, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 16. března 2007, č. j. 12 K 54/2005-263, Krajský soud v
Českých Budějovicích zamítl návrh V. K. a E. F. na zrušení konkursu vedeného na
majetek úpadkyně (P. – S., s. r. o.) opírající se o ustanovení § 44 odst. 1
písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do
31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“).
K odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne
10. dubna 2008 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
K námitce úpadkyně, že konkurs měl být zrušen, jelikož návrh na prohlášení
konkursu byl podepsán osobami, jež k tomu nebyl oprávněny, poukázal odvolací
soud na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp.
zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále též jen „R 29/2006“), uzavíraje, že takové okolnosti nemohou
být důvodem pro zrušení konkursu.
Uvedl též, že při úvaze o splnění předpokladů pro zrušení konkursu ve smyslu §
44 odst. 1 písm. a/ ZKV je nutno vycházet ze všech pohledávek, jež mají být
uspokojeny z úpadcova majetku. Kromě neuhrazených pohledávek s právem na
uspokojení za podstatou je třeba vzít v úvahu všechny přihlášené pohledávky
věřitelů, jež jsou v daném okamžiku předmětem konkursního řízení. Těmi jsou
všechny dosud neuspokojené konkursní pohledávky, ohledně nichž nenastal zákonný
následek, že se k nim v důsledku neodstranění vad přihlášky či marného uplynutí
lhůty k podání žaloby o určení pravosti popřené pohledávky v konkursu
nepřihlíží a ohledně nichž nebylo v incidenčním řízení pravomocně určeno, že
nejsou po právu. Potud odvolací soud odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno
pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
95/2006“).
Úpadkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu
se zákonem (konkrétně s § 44 odst. 1 ZKV). Odkazované R 29/2006 zde podle
dovolatelky nebylo v době podání návrhu na prohlášení konkursu, takže rozhodně
nelze uzavřít, že návrh na prohlášení konkursu byl podán k tomu oprávněnými
osobami. Mohl-li podle odvolacího soudu úpadkyni při podání návrhu (na
prohlášení konkursu) zastupovat jeden z jednatelů, pak jiný z jednatelů může
podat návrh na zrušení konkursu, uvádí dovolatelka.
Dle dovolatelky též nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že je třeba
přihlížet ke všem přihlášeným neuspokojeným pohledávkám, když správce konkursní
podstaty při jednání soudu prvního stupně dne 16. března 2007 výslovně
konstatoval, že úpadkyniny závazky činí 1.2 miliónu Kč.
Na základě obou výše uvedených důvodů dovolatelka uzavírá, že konkurs neměl být
vůbec prohlášen a důvody pro jeho zrušení dle § 44 odst. 1 ZKV jsou dány.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy. To znamená, že v konkursní věci zahájené
před 1. lednem 2008 se pro dovolací řízení zahájené (jako v tomto případě) po
1. lednu 2008 použijí ustanovení občanského soudního o dovolání (ustanovení §
236 až § 243d o. s. ř.) ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou se výslovně
odvolává (R 29/2006 a R 95/2006).
Bezcenný je v této souvislosti argument, že R 29/2006 zde nebylo v době podání
návrhu na prohlášení konkursu. Jakkoli je nesprávnost takové argumentace
zjevná, i s ní se Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vypořádal. Učinil
tak v usnesení ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm uzavřel,
že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch
ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní
praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým
časovým odstupem a závěr, že dovolatelka má být chráněna, protože patřila k
těm, kdož si zákon před vydáním R 29/2006 vykládali chybně, vyznívá absurdně.
Tato námitka je ostatně i věcně chybná, jelikož rozhodnutí (usnesení)
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 29/2006 bylo
přijato již 10. března 2005 a návrh na prohlášení konkursu na majetek
dovolatelky byl podán až 1. dubna 2005.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu