29 Cdo 3683/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) R. M., b) S. M., obou zastoupených JUDr. P. Z.,
advokátem, c) Ing. A. T., a d) A. a. s., s., o vyslovení neplatnosti usnesení
valné hromady společnosti I. – C. a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 29 Cm 213/2002, o dovolání navrhovatelů a) a b) proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2007, č. j. 5 Cmo 35/2007 – 64, takto:
Dovolání se zamítá.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 29 Cm 213/2002 – 54, kterým tento soud
zastavil řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady I.-Č. a. s.
(dále jen „společnost“) konané dne 25. června 2002.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že z úplného výpisu z
obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl B, byla vyplývá,
že společnost byla ke dni 31. prosince 2002 vymazána z obchodního rejstříku.
Jako právní důvod výmazu je uvedeno, že společnost zanikla rozdělením s
nerovnoměrným výměnným poměrem na dvě nástupnické společnosti, a to P. O. a.
s., a I. P. s. r. o. Nastala tedy – dle odvolacího soudu – situace
předpokládaná ustanovením § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), podle kterého, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost
být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
Řízení ve věci bylo zahájeno dne 26. června 2002 a navrhovatelé a) a b) se v
něm domáhali vyslovení neplatnosti usnesení řádné valné hromady společnosti,
kterým bylo rozhodnuto o rozdělení společnosti, jež zahrnovalo také schválení
projektu rozdělení. Následné návrhy navrhovatelů c) a d) byly s původním
návrhem ze zákona spojeny ke společnému řízení dle ustanovení § 131 odst. 12
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Z uvedeného vyplývá – pokračoval odvolací soud – že řízení o neplatnosti
usnesení valné hromady bylo zahájeno před zápisem rozdělení společnosti do
obchodního rejstříku. Za této situace tedy soud prvního stupně správně
aplikoval ustanovení § 220v ve spojení s § 220h odst. 4 obch. zák. a správně
rovněž dovodil, že v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady (projektu
rozdělení) lze po zápisu rozdělení do obchodního rejstříku pokračovat, jen
dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení
podle § 200k obch. zák., jestliže takové řízení již neprobíhá.
Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že tomuto soudu je z jeho
předchozí úřední činnosti, a to ze spisu 15 Cm 1/2004, známo, že v řízení
zahájeném dne 2. ledna 2004 se navrhovatelé R. a S. M. domáhají přiznání práva
na dorovnání a určení výše dorovnání v penězích podle ustanovení § 220k obch.
zák. Dle § 220k odst. 1 věty první obch. zák. není-li výměnný poměr akcií spolu
s případnými doplatky uvedenými ve smlouvě o fúzi přiměřený, má každý z
akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na
dorovnání v penězích (dále jen „právo na dorovnání“). Ustanovení § 220a odst. 5
o maximální výši doplatku se nepoužije.
Z toho dle odvolacího soudu vyplývá, že v řízení o vyslovení neplatnosti
usnesení vlané hromady společnosti nelze pokračovat, neboť s ohledem na zápis
rozdělení do obchodního rejstříku neumožňuje povaha věci v tomto řízení
pokračovat s právními nástupci vymazané společnosti, a dále, že nelze ani návrh
na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti změnit na řízení o
náhradu škody nebo na řízení o dorovnání v penězích podle § 220k obch. zák.,
neboť takové řízení již probíhá.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že soudní
rozhodnutí, kterým se akcionáři přiznává právo na dorovnání, je pro
nástupnickou společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním
akcionářům (§ 220k odst. 5 obch. zák.). S ohledem na to, že platná právní
úprava (zejména ustanovení § 220k obch. zák.) poskytuje akcionářům společnosti
zaniklé rozdělením dostatečnou právní ochranu, aby v důsledku této skutečnosti
neutrpěli škodu (což je v tomto konkrétním případě zajištěno, když řízení o
přiznání práva na dorovnání již probíhá), shledal odvolací soud námitky
navrhovatelů a) a b), že zastavení řízení je v rozporu s usnesením Ústavního
soudu a „Dohodou o ochraně investic“ uzavřenou mezi Českou republikou a
Spolkovou republikou Německo, nedůvodnými. Proto usnesení soudu prvního stupně
jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali navrhovatelé a) a b) dovolání.
Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
neboť je v rozporu s názorem Ústavního soudu o tom, že otázka neplatnosti
usnesení valné hromady má být projednána meritorně. Dovolatelé argumentují
tím, že pokud soudy prvního a druhého stupně žalobu o neplatnost usnesení valné
hromady meritorně neprojednají a nevysloví se o tom, zda byl nebo nebyl porušen
zákon, odnímají tak žalobcům právo podle § 131 odst. 4 obch. zák. Tvrdí. že
závěr odvolacího soudu o tom, že probíhá řízení o náhradu škody, není správný.
Žádné takové řízení ještě neprobíhá, avšak mají právo uplatnit ve smyslu § 131
odst. 4 obch. zák. do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým soud neplatnost
usnesení valné hromady, které je v rozporu se zákonem, nevysloví.
Dovolatelé mají za to, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s jejich
argumentem, že pokud soud dospěje k závěru, že usnesením valné hromady došlo k
porušení zákona, ale neplatnost usnesení nevysloví, jim vzniká právo na náhradu
škody a právo na zadostiučinění. Tato majetková práva mohou být uplatněna
proti některé nástupnické společnosti, neboť při rozdělení se jedná o
univerzální sukcesi.
Podle dovolatelů nevzal odvolací soud v úvahu ani to, že ustanovení § 220h
obch. zák., o které je opřeno napadené rozhodnutí, se má použít pouze
přiměřeně, tedy nikoliv automaticky. V daném případě se použít vůbec nemělo,
což odvolatelé dovozují z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 121/03, v
němž byla posuzována jejich stížnost proti usnesení, jímž bylo rozdělení
společnosti zapsáno do obchodního rejstříku, přičemž akcentují, že ústavní soud
nepřipustil žádnou možnost, že by bylo možno řízení o neplatnost usnesení valné
hromady obejít a „vyřešit“ spor nemeritorně.
Dovolatelé dále vyslovují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že platná
právní úprava poskytuje akcionářům společnosti zaniklé rozdělením dostatečnou
právní ochranu a tvrdí, že v důsledku napadeného usnesení valné hromady byli
podrobeni opatření, které má stejný důsledek jako vyvlastnění. Argumentují tím,
že z jejich pohledu na nich bylo uplatněno totožné opatření, jakým je převod
jmění podle § 220p obch. zák., jen s tím rozdílem, že jim tzv. vypořádání v
penězích nebylo vyplaceno přímo, nýbrž hlavní akcionář vložil „přiměřené
vypořádání“ do společnosti P. O. a. s. a „namísto hotovosti vnutil
navrhovatelům akcie P. O. a. s.“, o něž nestáli.
I když soud v řízení podle § 220k obch. zák. přezkoumá výši výměnného poměru
(přiměřené vypořádání) a rozhodne o jiné výši, nelze dle dovolatelů říci, že
tímto bude akcionářům zaniklé společnosti poskytnuta dostatečná právní ochrana.
Tím, že budou přiznány doplatky k akciím společnosti P. O. a. s., nebude nijak
vyřešen problém, že navrhovatelé dostali za své akcie významné farmaceutické
společnosti, které byly registrovány na veřejném trhu, akcie zcela bezvýznamné
společnosti P. O. a. s., které nejenže nejsou registrované na veřejném trhu,
ale kvůli naprosté bezvýznamnosti jsou prakticky neprodejné a proto z pohledu
dovolatelů bezcenné.
Na závěr dovolatelé upozorňují, že existující právní stav je v rozporu s čl. 10
Ústavy a § 756 obch. zák. Podle čl. 4 Dohody o podpoře a vzájemné ochraně
investic se Spolkovou republikou Německo (č. 573/1992 Sb.) pak v případech,
které lze ve svém důsledku postavit na roveň vyvlastnění, musí být poskytnuto
odškodnění, přičemž „odškodnění musí být vyplaceno bezodkladně a musí zahrnovat
obvyklý bankovní úrok až do doby splatnosti; musí být skutečně zhodnotitelné a
volně převoditelné“.
Proto dovolatelé navrhují, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 131 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 183 odst. 1 obch. zák. soud
nevysloví neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti, jestliže byl
pravomocně povolen zápis fúze, převodu obchodního jmění, rozdělení nebo změny
právní formy do obchodního rejstříku.
Podle § 220h odst. 4 ve spojení s § 220p odst. 3 obch. zák. v řízení o
neplatnost usnesení valné hromady nebo smlouvy o převodu obchodního jmění
zahájeném před zápisem převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku lze po
zápisu převodu obchodního jmění do obchodního rejstříku pokračovat, jen
dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo
řízení podle § 220k obch. zák., pokud takové řízení již neprobíhá.
Závěr odvolacího soudu o tom, že poté, co dojde k zápisu rozdělení do
obchodního rejstříku, neumožňuje povaha věci v tomto řízení pokračovat, má tedy
oporu v citovaných ustanoveních obchodního zákoníku a Nejvyšší soud jej
shledává správným.
Nejvyšší soud souhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že řízení o
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nelze změnit na řízení o náhradu
škody nebo na řízení na dorovnání v penězích podle § 220k obch. zák., jestliže
takové řízení již probíhá.
Tvrdí-li dovolatelé, že řízení o náhradu škody neprobíhá, nic jim nebránilo
odpovídající změnu navrhnout.
K námitce, že postup podle ustanovení § 220k odst. 1 obch. zák. představuje
porušení dohody o ochraně investic, lze obdobně odkázat na rozhodnutí ze dne
24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 329/2006, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné
uzavřel, že postup podle ustanovení § 220p obch. zák. nelze považovat za
vyvlastnění, znárodnění nebo podřízení jinému opatření, jehož výsledek je
stejný jako vyvlastnění nebo znárodnění, ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2
dohody mezi Československou Federativní republikou a Spolkovou republikou
Německo o vzájemné ochraně investic, publikované pod č. 573/1992 Sb.
A konečně k námitce dovolatelů o tom, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 121/03 vyplývá, že soudy byly povinny přezkoumat jejich návrh meritorně,
dovolací soud uzavírá, že takový závěr z uvedeného rozhodnutí, které se nadto
týká řízení ve věcech obchodního rejstříku, nevyplývá.
Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatelů a) i b) podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu