29 Cdo 3700/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci
žalobkyně CH., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. Z.
Š., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „P. ch.“ P., v likvidaci,
zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm
213/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
dubna 2007, č. j. 15 Cmo 31/2007-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 8. prosince 2006, č. j. 44 Cm 213/2001-84, Krajský soud v
Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (CH., spol. s r. o.)
domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „P. ch.“ P.,
v likvidaci), vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z konkursní
podstaty úpadce.
Soud dospěl k závěru, že vylučovací žalobě nelze vyhovět, neboť dohoda o
poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, uzavřená 3. května 1994 mezi
pozdějším úpadcem a žalobkyní (dále též jen „dohoda z 3. května 1994“), je ve
smyslu § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) absolutně neplatná,
když takovou dohodu může dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - dále též jen „zákon o půdě“) jako
oprávněná uzavřít pouze fyzická osoba nikoli osoba právnická.
Žalobkyně by však nemohla uspět, i kdyby šlo o dohodu platnou; předpokladem
úspěšnosti vylučovací žaloby ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) totiž je, že žalobce prokáže, že
právo k věci svědčí jemu. Žalobkyně však ani netvrdila, že by na ni přešlo
vlastnické právo k nemovitostem a v daném případě neexistovala žádná dohoda o
vydání nemovitého majetku, nebylo vydáno rozhodnutí pozemkového úřadu ani
nedošlo k vydržení nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne
19. dubna 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně neprokázala,
že ke dni prohlášení konkursu byla vlastnicí nemovitostí. Dohodu z 3. května
1994 hodnotil podle jejího obsahu jako smlouvu o smlouvě budoucí (obsahující
příslib pozdější úpadkyně, že poskytne dohodnuté plnění), jež proto není
nabývacím titulem.
I kdyby však o nabývací titul šlo, stala by se žalobkyně vlastnicí nemovitostí
až jejich vkladem do katastru nemovitostí, čemuž nebránilo, že šlo o
rozestavěné stavby, ani to, že sama pozdější úpadkyně návrh na vklad nepodala;
mohla tak totiž učinit sama žalobkyně.
K tvrzení žalobkyně, že vlastnické právo k nemovitostem nabyla na základě
zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech (dále též jen „transformační zákon“), odvolací soud uvedl,
že k tomu žalobkyně žádné důkazy nenabídla (nedoložila, že je právní nástupkyní
pozdější úpadkyně). Faktické předání nemovitostí žalobkyni pak není právním
titulem pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a
uplatňujíc tak dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že vznikla 10. srpna 1993 na základě
transformačního projektu pozdějšího úpadce jako jeden z nástupnických subjektů.
Na základě plných mocí od oprávněných osob pak pozdějšímu úpadci dala výpověď z
užívání pozemků (podle § 22 odst. 3 zákona půdě a současně požádala o vydání
pozemků k 1. říjnu 1993.
Vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona
musí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o
vypořádání písemně požádala, předal pozdější úpadce protokolárně nemovitý
majetek dovolatelce, a to k 31. prosinci 1993. K tomuto datu byl předaný
majetek zaevidován jako majetek dovolatelky a odepsán z účetní evidence majetku
pozdějšího úpadce. Daň z nemovitostí za rok 1994 již platila dovolatelka.
Převod nemovitostí z evidence pozdější úpadkyně do evidence dovolatelky měl
potvrdit výslech dovolatelkou navržených svědků (Ing. F. M. a J. S.) a
statutárních „zástupců“ dovolatelky; soudy nižších stupňů však tyto důkazy
odmítly provést.
Z výše uvedeného dovolatelka dovozuje, že pozdější úpadce a správce konkursní
podstaty úpadce s vydanými nemovitostmi fakticky nakládali neoprávněně
(pozdější úpadce 2 z nemovitostí převedl do vlastnictví třetích osob a
zbývající 3 jsou předmětem tohoto sporu).
Hodnota majetkového podílu dovolatelky činila 26.359.133,- Kč, z čehož dosud
není vypořádáno 5.138.125,- Kč (2.089.443,- Kč za 2 neoprávněně prodané
nemovitosti a 2.288.080,- Kč za 3 nemovitosti zařazené do konkursní podstaty a
860.000,- Kč za „nevykrytý movitý majetek“).
Jelikož Z. d. „P. ch.“ P., v likvidaci je v konkursu, nelze předpokládat, že by
restituenti, kteří vložili majetek do dovolatelky, získali veškerý majetek, na
jehož vypořádání mají nárok. Přesto, že dohoda o poskytnutí náhrad za živý a
mrtvý inventář dle § 20 zákona o půdě měla být uzavřena do 60 dnů od vydání
pozemků, tj. do 60 dnů od 1. října 1993, došlo k jejímu uzavření teprve 3.
května 1994. Částka 16.916.615,- Kč uvedená v této dohodě (v odstavci 2 písm.
c/) jako hodnota dalšího majetkového podílu, odpovídá hodnotě nemovitého
majetku předaného dovolatelce dle seznamu 31. prosince 1993.
Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, protože řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to „jaký právní význam, popř. právní účinky, má pro
oprávněné osoby vydání nemovitého majetku v rámci vydání majetkového podílu
podle § 13 odst. 2 transformačního zákona, když osoba povinná po vydání
nemovitého majetku osobě oprávněné prodá 2 nemovitosti uvedené na seznamu
vydaného nemovitého majetku třetí osobě a další 3 nemovitosti uvedené na
seznamu vydaného nemovitého majetku se dostanou do konkursní podstaty úpadce,
kterým je osoba povinná“.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že napadené
rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázka
předkládaná dovolatelkou k řešení Nejvyššímu soudu nebyla předmětem úvah soudů
nižších stupňů, pro něž bylo stěžejní, že dovolatelka neprokázala vlastnické
právo k nemovitostem (z právního hlediska k uzavření dohody o vydání
nemovitostí způsobem předvídaným zákonem vůbec nedošlo). V dohodě z 3. května
1994 není žádná nemovitost zmíněna a není pochyb o tom, že dohody o vydání
nemovitostí uzavřené podle zvláštního právního předpisu se již v roce 1993
staly předmětem vkladu do katastru nemovitostí. Dovolatelka si uvedeného musí
být vědoma, neboť 31. března 1999 podala ve věci vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 115/99 proti úpadci žalobu o určení povinnosti
uzavřít dohodu o vydání majetkového podílu, kterou se domáhala vydání
nemovitostí. Pravdivé není podle žalovaného ani tvrzení, že dovolatelka měla
být jednou z nástupnických společností úpadce.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda v
rozhodném období bylo možné nabýt vlastnické právo k rozestavěným nemovitostem
dříve, než vkladem do katastru nemovitostí, jakož i pro posouzení otázky
předkládané mu k řešení dovolatelkou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustáleného výkladu soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
uveřejněné pod 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k
předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu
majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV (vylučovací žalobě), patří i
to, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že
tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu
majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Řešení této otázky je rozhodující i pro
výsledek posuzované věci.
Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi připustil, že podle ustanovení § 20
odst. 3 zákona o půdě (v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. 42/1992, č.
93/1992 Sb., č. 39/1993 Sb. a č. 183/1993 Sb.), mohla oprávněná osoba vypořádat
s povinnou osobou svůj nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře i dohodou o
poskytnutí jiného věcného plnění, jež mohlo spočívat i v poskytnutí nemovitostí
(srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo
803/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího
soudu). V tomto rozhodnutí (od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v této
věci a na něž v podrobnostech odkazuje) dále vysvětlil, že byla-li taková
dohoda uzavřena před 1. lednem 1993, byla před uvedeným datem k její účinnosti
nutná registrace státním notářstvím (§ 133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném
před 1. lednem 1993) a nedošlo-li k registraci, byl od 1. ledna 1993 ke vzniku
vlastnického práva oprávněné osoby k nemovitostem nutný jeho vklad do katastru
nemovitostí (§ 2 odst. 3, § 15 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů). Tamtéž dodal, že dokud se tak nestalo, nelze nemovitosti ve
vlastnictví povinné osoby, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, pokládat za
věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících
zmírnění některých majetkových křivd (§ 68 odst. 1 ZKV). Od posuzované věci se
výše citované rozhodnutí liší potud, že jednání, z nichž dovolatelka usuzuje
na opodstatněnost vylučovací žaloby, proběhla až po 1. lednu 1993, takže lze
pominout úvahy o registraci dohody státním notářstvím.
Další odlišnost (kterou odvolací soud při svých úvahách přehlédl) tkví v tom,
že podle právní úpravy účinné do 30. června 1996 rozestavěné budovy
nepodléhaly evidenci v katastru nemovitostí (srov. zejména § 2 odst. 1 písm. c/
zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrálního
zákona/, ve znění účinném do 30. června 1996).
Přitom ovšem platí (jak Nejvyšší soud v obdobných souvislostech uzavřel např. v
rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), že je-li rozestavěná
budova věcí v právním smyslu, jde vždy o způsobilý předmět právních vztahů,
tedy včetně vztahů vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva. Jinak
řečeno, v případě smlouvy o převodu vlastnictví k rozestavěné stavbě, která
nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, se nabyvatel stal vlastníkem
takové nemovitosti dnem účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti, který nastával
dnem uzavření smlouvy, nebyla-li v ní účinnost dohodnuta jinak (dnem pozdějším).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uzavřel, že žaloba je nedůvodná
již proto, že v souvislosti s dohodou z 3. května 1994 nebyl podán návrh na
vklad vlastnického práva k rozestavěným nemovitostem do katastru nemovitostí,
tudíž správné není.
Tento závěr však sám o sobě není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, jenž
samostatně spočívá též na závěru, že dohoda z 3. května 1994 není smlouvou o
převodu vlastnictví nemovitostí (má jít jen o smlouvu o smlouvě budoucí).
Podle ustanovení § 46 obč. zák. (ve znění, jež se od roku 1964 nezměnilo),
písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy,
pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření
smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému
přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na
téže listině (odstavec 2).
Dle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. (ve znění, jež se od roku 1964
nezměnilo), nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo
dohoda účastníků, je neplatný.
Závěr odvolacího, že dohoda z 3. května 1994 není smlouvou o převodu
nemovitostí, shledává Nejvyšší soud přiléhavým. Podle zjištění soudů nižších
stupňů o obsahu dohody z 3. května 1994 totiž v této dohodě vskutku není
projevena vůle pozdějšího úpadce převést (onou dohodou) na dovolatelku
vlastnické právo k jakýmkoli konkrétně označeným (obsahem dohody
identifikovaným) nemovitostem. Závěr, že dovolatelka se uzavřením dohody z 3.
května 1994 nestala vlastnicí nemovitostí, je tudíž správný. Týž závěr platí o
dovoláním akcentované listině z 31. prosince 1993 (srov. č. l. 10). Také
skutková zjištění soudů nižších stupňů týkající se jejího obsahu vedou k
jednoznačnému závěru, že nešlo o smlouvu o převodu nemovitostí. Skutečnost, že
dovolatelka na základě této listiny nemovitosti fakticky převzala, vedla je ve
své evidenci a platila z nich daň z nemovitostí, nemůže nikterak zvrátit závěr,
že vlastníkem nemovitostí zůstal (jak po 31. prosinci 1993, tak po 3. květnu
1994) pozdější úpadce. Jinak řečeno, žádná z výše označených listin není
písemnou smlouvou o převodu nemovitostí; případná ústní dohoda v dotčeném směru
by pak byla absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák.
Skutečnost, že dovolatelka pozdějšímu úpadci dala za oprávněné osoby výpověď z
užívání pozemků vlastněných oprávněnými osobami, nemá na výsledek dovolacího
řízení rovněž vliv, neboť v předchozích fázích řízení nebylo tvrzeno (a v
dovolacím řízení ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. již nemůže být nově
tvrzeno), že by předmětem vylučovací žaloby byly pozemky, jichž se tato výpověď
týkala.
V rovině výslovně uplatněného dovolacího důvodu (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), se tedy dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že soudy neprovedly důkaz výslechem jí
navržených svědků (Ing. F. M. a J. S.) a jejích statutárních „zástupců“, pak
(posuzováno podle obsahu) namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatňuje dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ani v tomto ohledu však dovolání není důvodné, když dovolatelkou navržený účel
výslechu označených osob (prokázání „převodu nemovitostí z evidence pozdější
úpadkyně do evidence dovolatelky“) byl prokázán již listinou z 31. prosince
1993. Skutečnost, že nemovitosti se od určitého data nacházely v „evidenci“
majetku dovolatelky, však (jak vysvětleno výše) nevede k závěru, že se
dovolatelka stala jejich vlastnicí.
Jiné (dovoláním nezmíněné) vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu
nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
neopodstatněného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř., části věty
před středníkem, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním
úspěchem žalovaného. Žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení pak
v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle § 8 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny za dovolací
řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV 9.000,- Kč. Uvedená sazba se
dále podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 4.500,- Kč,
jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní
služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů pak činí 300,- Kč.
Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 912,- Kč) tak činí
částka přiznaná žalovanému k tíži žalobkyně 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu