29 Cdo 3714/2023-140
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce GREENMAIL s. r. o., se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 26450143, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, proti žalovanému Tomko a partneři, v. o. s., se sídlem v Praze 3, Řipská 1676/25, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01696262, zastoupenému Mgr. Filipem Lorenzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1222/33, PSČ 120 00, o zaplacení částky 89 355,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 451/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 28 Co 420/2022-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 28 Co 420/2022-87, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 29. června 2022, č. j. 6 C 451/2021-54, Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalovanému (Tomko a partneři, v. o. s.) zaplatit žalobci (GREENMAIL s. r. o.) částku 89 355,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. ledna 2021 do zaplacení (bod I. výroku) a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 51 105,16 Kč (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění: [1] Žalobce má vůči M. K. (dále jen „M. K.“ nebo „povinný“) úvěrovou pohledávku ve výši 89 355,42 Kč, která byla právnímu předchůdci žalobce přiznána rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. srpna 2009, č. j. 6 C 210/2003-141, ve znění usnesení ze dne 26. ledna 2010, č. j. 6 C 210/2003-173. [2] Dne 16. února 2011 byla nařízena exekuce na majetek M. K. [3] Usnesením ze dne 23. prosince 2016, č. j. KSPH 67 INS 25363/2016-A-12, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek M. K. a povolil jeho řešení oddlužením. [4] Žalobce předmětnou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení M. K. dne 23. ledna 2017. [5] Usnesením ze dne 12. listopadu 2020, č. j. KSPH 67 INS 25363/2016-B-49, insolvenční soud zrušil schválené oddlužení M. K., zastavil insolvenční řízení a uložil žalovanému vyplatit M. K. z majetkové podstaty deponovanou částku do 15 dnů od právní moci usnesení (právní moci nabylo dne 19. prosince 2020). [6] Dne 29. prosince 2020 soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., vydal exekuční příkaz č. j. 067 EX 344/11-638, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou má M. K. vůči žalovanému, zakázal žalovanému vyplatit, provést na pohledávku započtení či jinak nakládat s pohledávkou od doručení exekučního příkazu a uložil žalovanému pohledávku vyplatit soudnímu exekutorovi. Exekuční příkaz byl žalovanému doručen 30. prosince 2020 a téhož dne nabyl právní moci. [7] V době po 30. prosinci 2020 žalovaný vyplatil M. K. částku 89 355,42 Kč.
3. Soud prvního stupně ? odkazuje na § 313 odst. 1 a 3, § 314a odst. 1, § 315 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dále na § 36 odst. 1, § 109 odst. 1 písm. c/, § 418 odst. 1 a 8 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ? dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby. Konstatoval, že usnesením ze dne 12. listopadu 2020 bylo žalovanému uloženo vyplatit M. K. deponovanou částku z majetkové podstaty a M. K. tak vznikla pohledávka za žalovaným. Jelikož soudní exekutor vydal exekuční příkaz až po skončení insolvenčního řízení, „nebyl nikterak obcházen zákaz provedení exekuce“. Od 30. prosince 2020 žalovaný nemohl s pohledávkou nakládat a byl povinen deponovanou část majetkové podstaty zaslat soudnímu exekutorovi. Vyplacením částky 89 355,42 Kč M. K. žalovaný porušil tzv. arrestatorium podle § 313 o. s. ř. Žalovaný se nezprostil své povinnosti postiženou pohledávku vyplatit žalobci. Žalovaný měl postupovat svědomitě a s odbornou péči, tedy v souladu s usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. listopadu 2020 a s rozhodnutím soudního exekutora ze dne 29. prosince 2020.
4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 89 355,42 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 42 350 Kč (druhý výrok).
5. Odvolací soud ? cituje § 2910 o. z. ? na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody vůči žalovanému může být úspěšně uplatněn jen v případě, jestliže žalobce nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, „kdo by k ní byl jinak povinen, což je v projednávané věci dlužník“; potom by žalobci vznikla tvrzená škoda. Dále uvedl, že M. K. obdržel od žalovaného majetkovou hodnotu ve výši žalované částky, která mohla být „zabavena“ soudním exekutorem. Přitom není zřejmé, zda soudní exekutor vyplacenou částku vymáhal po M. K, a s jakým výsledkem. Není ani zřejmé, zda exekuční řízení trvá nebo bylo skončeno. Žalobce tyto rozhodné skutečnosti přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedotvrdil a neprokázal. K jednání byl žalobce řádně předvolán, přičemž jednáno bylo v jeho nepřítomnosti (zástupce žalobce se dostavil opožděně až „po rozhodnutí“ odvolacího soudu)
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Je žalobce v žalobě o náhradu škody proti insolvenčnímu správci povinen tvrdit a prokázat, že se proti osobě (dlužníku), které insolvenční správce poukázal plnění (v rozporu se zákonem vyplatil žalobou vymáhané finanční prostředky), domáhal náhrady škody, jakým způsobem a s jakým výsledkem a zda (jak) skončilo exekuční řízení, které proti dlužníku bylo vedeno? [2] Může odvolací soud v odvolacím řízení o žalobě o náhradu škody proti insolvenčnímu správci žalobce poučit o povinnosti tvrdit a prokázat, zda se po dlužníku domáhal náhrady škody, kdy, jakým způsobem a s jakým výsledkem, zda a jak skončilo exekuční řízení, které proti dlužníku bylo vedeno?
8. Dovolatel se především vymezuje proti závěru odvolacího soudu, že byl povinen tvrdit a prokazovat, zda se po dlužníku domáhal náhrady škody, kdy, jakým způsobem a s jakým výsledkem. Namítá, že právní řád takovou podmínku pro přiznání nároku neupravuje. Tyto skutečnosti nejsou skutečnostmi prokazujícími, že žalovaný zaviněně porušil zákonem stanovenou povinnost, že žalobci vznikla škoda a že mezi vznikem škody a jednáním žalovaného je dána příčinná souvislost.
9. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měl prokázat, že se vůči dlužníku domáhal náhrady škody. Dovolatel totiž za dlužníkem žádný nárok z titulu náhrady škody nemá. Odvolací soud nemohl dovolatele poučovat dle § 119a o. s. ř. ve spojení s § 205a o. s. ř. o nutnosti dotvrdit skutečnosti a důkazy, které nejsou náležitostí pro vyhovění uplatněného nároku, nýbrž procesní obranou žalovaného.
10. Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje je zamítnout.
11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
12. Dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje napadené rozhodnutí pouze v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku o věci samé. Druhým výrokem napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení před soudy obou stupňů) se proto dovolací soud nezabýval (dovolací argumentace se tohoto výroku netýká). Ostatně, kdyby tomu bylo jinak, byl by důvod dovolání v tomto rozsahu odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je rozporné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, která v níže uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila již v době vydání exekučního příkazu (29. prosince 2020) a později nedoznala změn: Podle ustanovení § 313 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal a uloží mu, aby soudu do 15 dnů od doručení usnesení oznámil, zda pohledávku nabyl jako substituční jmění, a pokud jde o takovou pohledávku, zda má právo s ní volně nakládat a zda jsou výkonem rozhodnutí vymáhány zůstavitelovy dluhy nebo dluhy související s nutnou správou věcí nabytých jako substituční jmění, a doložil tyto skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře. Doloží-li povinný, že pohledávku z účtu nabyl jako substituční jmění, a nedoloží-li další skutečnosti, které mají být podle věty první doloženy, nebo nevyjdou-li tyto skutečnosti najevo jinak, soud výkon rozhodnutí zastaví. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal (odstavec 1). Povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (odstavec 3). Dle ustanovení § 314a o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena (odstavec 1). Výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči povinnému (odstavec 3). Z ustanovení § 315 o. s. ř. plyne, že nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému (odstavec 1).
17. Provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného (poddlužníku). Dlužník povinného (poddlužník) proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v § 314a o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka.
Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněný tedy žaluje svým jménem o zaplacení pohledávky, jejímž věřitelem je povinný.
Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (například splněním nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky.
Srov. k tomu shodně (tehdy k výkladu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1999) již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněného pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 2414/2012, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, uveřejněné pod číslem 85/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Dovolací argumentace (i formulace předestřených otázek) je reakcí dovolatele na závěr odvolacího soudu, podle něhož by dovolatel (žalobce) mohl být v řízení úspěšný pouze tehdy, nedosáhl-li by uspokojení pohledávky vůči M. K (až poté by mu vznikla tvrzená škoda). Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že měl tvrdil a prokazovat, že se vůči M. K. domáhal náhrady škody, kdy, jakým způsobem a s jakým výsledkem, zda a jak skončilo exekuční řízení, které proti němu bylo vedeno. Tyto závěry odvolací soud učinil v odstavci 9. až 11. napadeného rozhodnutí s dovětkem, že „soud prvního stupně se těmito otázkami nezabýval, neboť je nepovažoval za podstatné pro posouzení nároku žalobce, když jej posuzoval z hlediska § 313 o. s. ř.“ V tomto ohledu je odvolacímu soudu (jenž posoudil věc po právní stránce podle § 2910 o. z.) nutno vytknout, že v důvodech napadeného rozhodnutí neobjasnil, proč nelze v dané věci aplikovat ustanovení § 313, § 314a a § 315 o. s. ř., jak to učinil soud prvního stupně.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1istopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013).
20. Poměřováno závěry výše zmíněné judikatury je zjevné, že (již) z obsahu žaloby ze dne 21. října 2021 plyne, že žalobce se domáhal zaplacení částky 89 355,42 Kč s příslušenstvím, poukazuje mimo jiné na to, že v souladu s exekučním příkazem ze dne 29. prosince 2020, č. j. 067 EX 344/11-638, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky měl žalovaný povinnost pohledávku „vyplatit“ soudnímu exekutorovi, nikoliv M. K. S odkazem na § 314a odst. 2 a § 315 odst. 1 o. s. ř. přitom tvrdil, že je oprávněn domáhat se splnění závazku žalovaného (jako insolvenčního správce) vůči M. K. postupem podle § 315 o. s. ř. Tvrzení obsažená v žalobě a vylíčení rozhodných skutečností po skutkové stránce jednoznačně popisovala skutkový děj tak, že požadovaného plnění (zaplacení částky 89 355,42 Kč) se žalobce domáhá proto, že nebyla uspokojena jeho pohledávka z úkojného práva. Jestliže dovolatel v žalobě též uvedl, že „uplatňuje předmětnou žalobou svůj nárok na náhradu škody po insolvenčním správci“, když „žalovaný porušil povinnost v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce“, nebyl soud touto jeho právní kvalifikací vázán.
21. Ze skutkových reálií dané věci (shrnutých výše v odstavci 2.) plyne, že v průběhu exekuce vedené k vymožení úvěrové pohledávky dovolatele (žalobce) za M. K. bylo proti M. K. zahájeno insolvenční řízení, byl zjištěn úpadek M. K., jeho insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný, jemuž insolvenční soud uložil (po zrušení oddlužení M. K. a zastavení insolvenčního řízení) zaslat M. K. deponovanou částku z majetkové podstaty M. K. Insolvenční správce vyplatil M. K. částku 89 355,42 Kč, avšak učinil tak (až) poté, co mu byl doručen exekuční příkaz ze dne 29. prosince 2020, jímž mu bylo uloženo (mimo jiné) „splnit dluh“ soudnímu exekutorovi. Lze doplnit, že uvedené skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné.
22. V situaci, kdy se odvolací soud nezabýval důvodností žaloby z hlediska § 315 o. s. ř. [tedy tím, zda dovolateli vzniklo úkojné právo a zda má podle § 315 o. s. ř. právo (legitimaci) pohledávku povinného na žalovaném vymáhat], je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
23. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu