20 Cdo 2414/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Vladimíra
Mikuška v právní věci žalobkyně K. H., zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalovanému STRODEN
MANAGEMENT LIMITED, se sídlem Parou 1A, O.P.C. 6035, Larnaca, Kyperská
republika, reg. č. 117 832, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M.,
advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o vyloučení částky 150.000,-
Kč z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 147/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května
2012, č. j. 19 Co 477/2010 - 230, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14.
Obvodní soud pro Prahu 4 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 24. 8. 2010, č. j.
16 C 147/2008 - 144, rozhodl, že „z výkonu rozhodnutí, které je nařízeno
exekučním příkazem č. j. 067 EX 4051/05 - 26 ze dne 18. 1. 2006, jímž se
nařizuje exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, se
vylučuje majetek ve výši 150.000,- Kč, jenž je v advokátní úschově JUDr. P. K.,
na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů spojené s dohodou o
nájmu bytu po rozvodu manželství uzavřené dne 4. 12. 2003“; dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o svědečném.
Městský soud v Praze poté, co jeho dřívější rozhodnutí v této věci ze dne 12.
1. 2011, č. j. 19 Co 477/2010 - 175, bylo na základě dovolání podaného
žalobkyní pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2012, č. j. 20 Cdo 1276/2011 - 215, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení,
shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů a o
svědečném.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství žalobkyně a jejího bývalého
manžela Ing. P. H. (povinného) bylo pravomocně rozvedeno ke dni 6. 4. 2001, že
po rozvodu uzavřeli dne 4. 12. 2003 dohodu o vypořádání společného jmění
manželů (dále též jen „SJM“) spojenou s dohodou o nájmu bytu (dále též jen
„dohoda“), kterou sepsal advokát JUDr. P. K., jenž při jejím sepisu zastupoval
povinného. Podle této dohody žalobkyně složila do advokátní úschovy jmenovaného
advokáta částku 150.000,- Kč, jež měla být vyplacena povinnému po vyklizení
bytu, přihlášení se k trvalému pobytu na jiné adrese a po předložení potvrzení
Bytového družstva Dubnova, že nemá dluh na nájemném, to vše do 30. 9. 2008. Za
tím účelem si žalobkyně půjčila od své přítelkyně V. K. částku 100.000,- Kč,
což bylo prokázáno smlouvou o půjčce ze dne 10. 11. 2003 a výslechem svědkyně,
a dále od své sestry M. H. získala částku 50.000,- Kč. Usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 12. 2005, č. j. 13 Nc 17286/2005 - 12, pravomocným
dne 7. 9. 2006, byla nařízena exekuce na majetek povinného podle vykonatelného
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 2 T 1/2001, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 6 To
162/01, jimiž byl mimo jiné odsouzen k náhradě škody poškozenému ve výši
4.000.000,- Kč. Pověřený soudní exekutor vydal dne 18. 1. 2006 pod č. j. 067 EX
4051/05 - 26 exekuční příkaz, jímž nařídil exekuci přikázáním jiné pohledávky
než z účtu u peněžního ústavu, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi JUDr. P.
K. Dále bylo zjištěno, že povinný byt zcela nevyklidil.
Odvolací soud dále zjistil, že soudní exekutor JUDr. P. vydal dne 12. 1. 2011
pod č. j. 067 EX 4051/05 - 88, další exekuční příkaz, jímž exekuci nařídil
přikázáním téže pohledávky, kterou má povinný vůči žalobkyni, že v dohodě o
vypořádání SJM se bývalí manželé H. dohodli, že žalobkyně si mj. ponechá byt BD
Dubnova v Praze 4, Dubnova 1, a Ing. H. tento byt vyklidí do 30. 9. 2008,
přičemž současně byla sjednána výše vypořádacího podílu Ing. H. částkou
550.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně tvrdila, že dohoda obsahuje
rozvazovací podmínku (§ 36 odst. 2 obč. zák.) v tom smyslu, že její povinnost
vyplatit uvedenou částku Ing. H. zanikla, jestliže do 30. 9. 2008 nesplnil
sjednané podmínky, městský soud za pomoci výkladového pravidla uvedeného v § 35
odst. 2 obč. zák. dovodil, že „dohoda obsahuje ujednání o tom, do kdy Ing. H.
předmětný byt vyklidí (čl. III), ale i o tom, na jaké podmínky se váže
splatnost vypořádacího podílu SJM, tj. i částky 150.000,- Kč (čl. IV), přičemž
vyklizení bytu je „vázáno datem 30. 9. 2008 a na jeho faktickou realizaci se
váže i splatnost částky 150.000,- Kč ve prospěch Ing. H.“. Tvrdí-li žalobkyně,
že jmenovaný byt nevyklidil, „bude třeba se domáhat splnění povinnosti
(vyklizení bytu) v samostatném řízení a jeho pohledávka (na částku 150.000,-
Kč) by nebyla splatná“. To však podle názoru odvolacího soudu nic nemění na
skutečnosti, že „s odkazem na § 314a odst. 2 o. s. ř.“ lze nařídit exekuci na
dosud nesplatnou pohledávku, a není tedy třeba se zabývat tím, zda jmenovaný
splnil sjednané podmínky pro vyplacení této částky. Z dohody pak ani nevyplývá,
že by obsahovala rozvazovací podmínku (§ 36 odst. 2 obč. zák.) v tom smyslu, že
by povinnost žalobkyně vyplatit jmenovanému uvedenou částku zanikla, pokud by
do 30. 9. 2008 nesplnil sjednané podmínky. Zánik práva Ing. H. na výplatu
vypořádacího podílu ze SJM by musel být v dohodě výslovně formulován. Uzavřel,
že pohledávka oprávněného za Ing. H. vznikla za trvání manželství, že částka
150.000,- Kč nespadá do SJM, že pohledávka jmenovaného za žalobkyní stále
existuje, nicméně její splatnost je vázána na vyklizení bytu, přehlášení k
trvalému pobytu na jinou adresu a předložení potvrzení o bezdlužnosti. U
žalobkyně se proto nejedná o právo k majetku (finančním prostředkům), které
nepřipouští výkon rozhodnutí, a tudíž není namístě ani aplikace § 267 odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že částka 150.000,- Kč měla být podle uzavřené
dohody poukázána ve prospěch povinného „pouze za splnění přesně specifikovaných
podmínek, a to za předpokladu, že tyto podmínky budou splněny nejpozději do 30.
9. 2008“, a že i po složení této částky do úschovy na základě dohody byla
nadále jejich vlastníkem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
482/2006) a že obě strany dohody si byly vědomy, že v případě nesplnění
sjednaných podmínek nebude mít žalobkyně zájem na dalším trvání plnění
povinností ze strany povinného a pro tento případ byla také sjednána
rozvazovací podmínka, jejímž smyslem bylo „donutit povinného ke splnění
podmínek prostřednictvím vidiny finanční motivace“. Má za to, že logickým
výkladem jednotlivých ustanovení dohody je závěr, že podmínky byly sjednány
jako podmínky rozvazovací, jelikož v opačném případě by existence úschovy
postrádala smysl, neboť by žalobkyni neposkytovala žádnou ochranu. S ohledem na
to, že jedním z hlavních závazků dohody je uhrazení částky 150.000,- Kč jako
protihodnoty za včasné splnění sjednaných podmínek, není žádného důvodu, aby ve
smlouvě nebyla sjednána rozvazovací podmínka, spočívající v „neuhrazení
předmětné částky žalobkyní“. Automatický zánik nároku na plnění částky ve
prospěch povinného vyvolaný nesplněním rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 obč.
zák.) je pak logický (viz rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 1392/2004). Dále
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá
náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., že je nepřezkoumatelné, že
porušil její ústavně zaručená práva tím, že dohodu vyložil formalisticky, neboť
nepřihlédl ke skutečné vůli jejích účastníků. Jelikož tedy dovolatelka nikdy
nepřestala být výlučnou vlastnicí částky 150.000,- Kč postižené exekucí a
protože v důsledku „nesplnění rozvazovací podmínky nevzniklo Ing. H. právo k
této deponované částce, jsou podle ní předpoklady pro úspěšné podání excindační
žaloby splněny. Ustanovení § 314a odst. 2 o. s. ř. nelze na danou věc aplikovat
(viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2004), což se týká i
exekučního příkazu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 067 EX 4051/05 - 88, neboť povinný
neměl za žalobkyní splatnou ani nesplatnou pohledávku; ta mohla vzniknout pouze
v případě, že by splnil dohodou stanovené podmínky, což neučinil, z čehož
vyplývá, že pohledávka zanikla, případně nikdy neexistovala. Existenci vady
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje
dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé ve smyslu
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2750/2009 a že je v rozporu se zásadou
hospodárnosti, neboť nenavázal na své původní rozhodnutí, jímž zrušil dřívější
rozsudek soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc mu vrátil „k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaný se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s
rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou,
a že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k
závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle § 267 o. s. ř. je
poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo
jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí),
takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí
(exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro
uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006, in www.nsoud.cz).
V posuzované věci se žalobkyně žalobou domáhala, aby „z výkonu rozhodnutí,
které je nařízeno exekučním příkazem č. j. 067 EX 4051/05 - 26 ze dne 18. 1.
2006, jímž se nařizuje exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu u
peněžního ústavu, se vylučuje majetek ve výši 150.000,- Kč, jenž je v advokátní
úschově JUDr. P. K., na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů
spojené s dohodou o nájmu bytu po rozvodu manželství uzavřené dne 4. 12. 2003“.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že tuto částku složila ze svých prostředků do
„advokátní úschovy“ JUDr. K. a že tato částka měla být na základě dohody
vyplacena jejímu bývalému manželovi Ing. P. H. za podmínek v dohodě uvedených,
které však nesplnil, a částka 150.000,- Kč mu proto nenáleží. V žalobě dále
uvedla, že JUDr. K. není dlužníkem bývalého manžela žalobkyně a že proto není
možné uvedenou částku považovat za „jinou pohledávku“.
O vylučovací žalobě s takto formulovaným návrhem výroku rozhodnutí (petitem)
soudy obou stupňů rozhodly (vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé změnil odvolací soud tak, že žalobu zamítl).
Dovolací soud především konstatuje, že pouze soud rozhoduje o tom, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí přitom není vázán. V žalobním petitu vylučovací žaloby podle § 267
o. s. ř. musí být právo, které má být z výkonu rozhodnutí (exekuce) vyloučeno,
přesně označeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §
201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2220). Při
formulaci výroku rozhodnutí však musí soud dbát, aby vyjádřil (z obsahového
hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 152, a dále
rozsudek téhož soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 26 Cdo 4448/2009).
V daném případě nebylo ze žaloby zcela zřejmé, čeho se žalobkyně skutečně
domáhá. Přestože však odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nepokusily o to, aby žalobkyně žalobu
opravila [petit žaloby změnila - uvedla jej do souladu s vylíčením
rozhodujících skutečností a s tím, čeho chtěla vylučovací žalobou podle § 267
odst. 1 o. s. ř. (a to i po částečné změně skutkového stavu v odvolacím řízení)
dosáhnout - zda „vyloučení majetku ve výši 150.000,- Kč“ z exekuce vedené proti
jejímu bývalému manželovi (povinnému) či vyloučení pohledávky ve výši 150.000,-
Kč, kterou má vůči ní povinný na základě dohody uzavřené dne 4. 12. 2003 (o níž
však současně tvrdila, že tato pohledávka zanikla)], nebylo řízení zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ať by již
totiž žalobkyně chtěla dosáhnout rozhodnutí soudu, jímž by z exekuce vedené
proti povinnému byl „vyloučen majetek ve výši 150.000,- Kč“, či se ve
skutečnosti domáhala vyloučení pohledávky ve výši 150.000,- Kč, kterou má vůči
ní povinný na základě dohody uzavřené dne 4. 12. 2003 (o níž zřejmě rozhodl
odvolací soud), nemůže být ani v jednom z těchto případů s vylučovací žalobou
úspěšná.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů mimo jiné vyplývá, že bývalí manželé
H. uzavřeli po rozvodu manželství dne 4. 12. 2003 dohodu o vypořádání
společného jmění manželů spojenou s dohodou o nájmu bytu, kterou sepsal advokát
JUDr. P. K., jenž při jejím sepisu zastupoval povinného, podle níž se žalobkyně
stala výlučným členem družstva BD Dubnova a nájemcem družstevního bytu č. 52
sestávajícího ze 2 pokojů a kuchyně se přísl., nacházejícího se ve 12. poschodí
domu čp. v Praze 4, vlastnicí movitých věcí v dohodě vyjmenovaných, že povinný
nabyl do svého vlastnictví přehrávač DVD zn. PANASONIC, že žalobkyně se
zavázala povinnému tento přehrávač vydat a na úplné vyrovnání vypořádacího
podílu mu zaplatit v hotovosti částku ve výši 550.000,- Kč (slovy…), to vše ke
dni, kdy se Ing. H. vyklidí z bytu účastníků a předloží doklad o trvalém pobytu
na jiné adrese. Termín vyklizení a předání bytu byl po dohodě účastníků
stanoven nejpozději do 30. 09. 2009, pokud Ing. H. v mezidobí nezíská do
vlastnictví či nájmu byt, který bude mít pro něj charakter náhradního bytu.
Podle této dohody dále žalobkyně složila při jejím sepisu do „advokátní
úschovy“ jmenovaného advokáta částku 150. 000,- Kč, jež měla být vyplacena
povinnému po vyklizení bytu, přihlášení se k trvalému pobytu na jiné adrese a
po předložení potvrzení Bytového družstva Dubnova, že nemá dluh na nájemném. V
dohodě se dále uvádí, že „advokát JUDr. P. K. jako uschovatel peněz je
neodvolatelně celou uschovanou částku povinen vyplatit Ing. P. H. poté, kdy se
vyklidí z bytu účastníků a přihlásí se k trvalému pobytu na jiné adrese a
předloží potvrzení BD Dubnová, že nedluží platby na nájemném. Tyto skutečnosti
musí před vyplacením úschovy písemně potvrdit K. H.“.
Na poslední straně dohody pod podpisem JUDr. P. K., advokáta, který ji sepsal,
je ručně připsáno „Složeno do úschovy = 150.000,- Kč“, z čehož soudy obou
stupňů při rozhodování vycházely. K tomuto údaji byl jmenovaný advokát soudem
prvního stupně vyslechnut jako svědek při jednání dne 30. 9. 2009 (viz čl. 44
spisu), přičemž mimo jiné uvedl, že „peníze do úschovy ze strany paní H. byly
poskytnuty v částce 150.000,- Kč a toto bylo na základě smlouvy o vypořádání
společného jmění rozvedených manželů, přičemž žádná speciální smlouva o úschově
uzavřena nebyla“. Protože peněžní prostředky ve výši 150.000,- Kč „složila do
úschovy“ JUDr. K. žalobkyně, která nebyla jeho klientkou, nejedná se o správu
cizího majetku podle § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů, která se děje na základě smlouvy s klientem (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010,
uveřejněný pod číslem 74/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále bylo již před soudem prvního stupně zjištěno, že pověřený soudní exekutor
vydal dne 18. 1. 2006 pod č. j. 067 EX 4051/05 - 26 exekuční příkaz, jímž
provedení exekuce nařídil přikázáním jiné pohledávky než z účtu u peněžního
ústavu, kterou má povinný vůči svému dlužníkovi JUDr. P. K. V odvolacím řízení
pak městský soud zjistil, že soudní exekutor vydal dne 12. 1. 2011 pod č. j.
067 EX 4051/05 - 88, další exekuční příkaz, jímž exekuci proti povinnému
nařídil podle § 312 a násl. o. s. ř. (§ 65 exekučního řádu) přikázáním téže
pohledávky, kterou má povinný vůči žalobkyni.
Vzhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu tudíž není pochyb o tom, že na
základě uzavřené dohody ze dne 4. 12. 2003 se žalobkyně stala dlužnicí svého
bývalého manžela, neboť se jí zavázala zaplatit mu na úplné vyrovnání
vypořádacího podílu v hotovosti částku ve výši 550.000,- Kč za dohodnutých
předpokladů, z níž částku 150.000,- Kč, složila do „advokátní úschovy“ JUDr.
K., a že na základě vydaného exekučního příkazu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 067
EX 4051/05 - 88, podle § 312 a násl. o. s. ř. (§ 65 exekučního řádu) má
žalobkyně v exekučním řízení vedeném proti jejímu bývalému manželovi
(povinnému) postavení poddlužníka oprávněného, neboť mu pohledávka povinného za
žalobkyní byla přikázána, což odvolací soud při právním posouzení věci a rovněž
i žalobkyně (která na vylučovací žalobě setrvala i po částečné změně skutkového
stavu věci v odvolacím řízení) přehlédli, resp. z této skutečnosti nevyvodili
závěry odpovídající zákonné úpravě v občanském soudním řádu (resp. v exekučním
řádu).
V daném případě se tudíž nejedná o situaci, kdy by soudní exekutor provádějící
exekuci prodejem movitých věcí povinného sepsal při soupisu věcí (§ 326 o. s.
ř.) hotové peníze žalobkyně jako osoby na exekuci nezúčastněné, jejíchž ochrana
by byla zajištěna žalobou na vyloučení sepsané peněžní částky z prováděné
exekuce (§ 267 odst. 1 o. s. ř.); žalobkyně se proto vyloučení „majetku ve výši
150.000,- Kč“ z exekuce vedené proti povinnému nemůže úspěšně domáhat.
Protože žalobkyně má v exekučním řízení vedeném proti jejímu bývalému manželovi
(povinnému) postavení poddlužníka oprávněného, nemůže být úspěšná ani s
excindační žalobou o vyloučení pohledávky ve výši 150.000,- Kč, která vznikla
jejímu bývalému manželovi vůči ní na základě dohody ze dne 4. 12. 2003 a která
byla exekučním příkazem přikázána oprávněnému.
Přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) vzniká
oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho dlužníkem (poddlužníkem)
tzv. úkojné právo, a to až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím.
Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí
provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s. ř. Provedení
exekuce (výkonu rozhodnutí) tedy v takovém případě náleží (zákon svěřuje)
dlužníku povinného (poddlužníkovi) a je pouze na něm, aby posoudil, zda exekuce
(výkon rozhodnutí) může být také provedena (proveden). Dospěje-li dlužník
povinného (poddlužník) k závěru, že ve skutečnosti proti němu povinný nemá
přikázanou pohledávku, není povinen to oznámit soudu, nýbrž oprávněnému, a
současně mu sdělit důvody, proč nařízená exekuce (výkon rozhodnutí) nemůže být
provedena (proveden), a tímto způsobem se pokusit zabránit podání poddlužnické
žaloby oprávněným. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas
splatnou pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto
pohledávku vymáhat. Tzv. úkojné právo má svůj základ v procesním právu a jeho
smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci
k tomu, aby se domohl (za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním
jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky
(zejména prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby nebo výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 315 o. s. ř.), kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil
odpovídající plnění dobrovolně. Z titulu tohoto tzv. úkojného práva oprávněného
je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže
by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo
doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Není podstatné, že pohledávka
povinného ještě případně nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu
vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku
neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla (například splněním
nebo započtením), nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení
své vymáhané pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, či rozsudek ze téhož soudu ze dne
27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, na nějž dovolatelka poukázala a který
byl vydán právě v řízení o poddlužnické žalobě podle § 315 o. s. ř.).
Jestliže vylučovací žalobu podle § 267 odst. 1 o. s. ř. může podat jen třetí
osoba na exekuci (výkonu rozhodnutí) nezúčastněná a tvrdící, že k věcem, jenž
mají být exekucí (výkonem rozhodnutí) postiženy, má právo nepřipouštějící
exekuci (výkon rozhodnutí), avšak žalobkyně takovou osobou není, naopak v
exekučním řízení vedeném proti jejímu bývalému manželovi má postavení
poddlužnice, jíž zákon svěřuje provedení exekuce (a je tedy jen na ní, jaký
postup při provádění této exekuce zvolí - viz shora), nelze dospět k jinému
závěru, než že žalobkyni vylučovací žaloba o vyloučení pohledávky ve výši
150.000,- Kč, která vznikla jejímu bývalému manželovi vůči ní na základě dohody
ze dne 4. 12. 2003, a která byla exekučním příkazem přikázána podle § 312 o. s.
ř. oprávněnému, nepřísluší, a že tato žaloba (pokud žalobkyně chtěla dosáhnout,
aby takto soud podle § 267 odst. 1 o. s. ř. rozhodl), měla být zamítnuta z
tohoto důvodu a nikoliv proto, že „pohledávka jmenovaného (povinného) za
žalobkyní stále existuje, její splatnost je však vázána na vyklizení bytu,
přehlášení k trvalému pobytu na jinou adresu a předložení potvrzení o
bezdlužnosti“, jak dovodil odvolací soud. Nicméně jeho závěr, že „u žalobkyně
se…nejedná o právo k majetku…, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a že tudíž
není namístě ani aplikace § 267 odst. 1 o. s. ř.“, je věcně správný, byť z
důvodů shora uvedených (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna
2007, sp. zn. 29 Odo 1367/2006, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 305/2006, ze
dne 22. března 2007, sp. zn. 29 Odo 951/2006). Z toho současně vyplývá, že
dovolatelčiny námitky jsou pro právní posouzení dané věci zcela bezpředmětné,
neboť je může uplatnit (jen) při provedení exekuce vedené proti povinnému (viz
shora). Taktéž okolnost, že žalobkyně částku 150.000,- Kč složila do „úschovy“
advokáta JUDr. K., není významná (viz shora).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ačkoli napadený měnící výrok rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž žalobu zamítl, spočívá na nesprávném právním
posouzení, je v závěru o nedůvodnosti vylučovací žaloby věcně správný, a jeho
zrušení se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném
výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněný pod číslem
51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože vady řízení uvedené v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani další
jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nebyly dovolacím soudem zjištěny [námitka nepřezkoumatelnosti je nekonkrétní
(odůvodnění napadeného rozsudku splňuje požadavky § 157 odst. 2 ve spojení s §
211 o. s. ř.)], Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.), aniž se zabýval námitkou
překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť spočívá-li rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé na nesprávném právním posouzení věci, nemá tato výtka
dovolatelky žádný význam.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu právo nemá a žalovanému
vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 7.500,- Kč [odměna z částky určené podle
§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2012, vyčíslená
podle § 5 písm. d), snížená na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrada hotových
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem
k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky
náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle
zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.560,- Kč. Celkovou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 9.360,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu