30 Cdo 2750/2009

30 Cdo 2750/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

v právní věci žalobce Města Kravaře, se sídlem v Kravařích, Náměstí 43, IČ:

003000292, zastoupeného Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě,

Veleslavínova 240/8, proti žalovanému A. G., zastoupenému JUDr. Václavem

Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, o určení vlastnictví k

nemovitostem a o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v

Opavě pod sp. zn. 11 C 39/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 5. února 2009, č. j. 42 Co 9/2009-192, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2009, č. j. 42 Co

9/2009-192, se vyjma výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.

února 2006, č.j. 11 C 196/2004 - 44, po připuštění změny žaloby (výrok I.),

zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru

nemovitostí pro obec K., k. ú. K. ve S. u Katastrálního úřadu pro

Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, a to pozemků parc. č. 129 -

ostatní plocha o výměře 261 m2, parc. č. 130/1 - orná půda o výměře 215 m2,

parc. č. 132 - orná půda o výměře 363 m2, parc. č. 133 - ostatní plocha o

výměře 118 m2, parc. č. 135 - orná půda o výměře 444 m2, parc. č. 136 - orná

půda o výměře 250 m2, parc. č. 152/1 - orná půda o výměře 5377 m2, parc. č.

153/1 - orná půda o výměře 2600 m2, parc. č. 153/2 - orná půda o výměře 1814

m2, parc. č. 153/3 - orná půda o výměře 1728 m2, parc. č. 153/4 - orná půda o

výměře 1986 m2, parc. č. 153/5 - orná půda o výměře 1470 m2, parc. č. 154/1 -

orná půda o výměře 2338 m2, je žalobce“ (výrok II.), dále zamítl žalobu, aby

„žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč do tří dnů

od právní moci rozsudku“ (výrok III.) a „aby žalobce byl povinen vrátit

žalovanému 872.344,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok IV.), a

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že rada města

Kravaře vyhlásila výběrové řízení na odkoupení pozemků za ulicí B. v K., že do

výběrového řízení se přihlásili tři zájemci a že vítězem se stala firma

Elektrostav - Gelnar, projekce, montáže, revize, Böhmova 10, Kravaře (viz. usnesení z 59. schůze městské rady konané dne 13. 7.1998 a usnesení ze 17. zasedání městského zastupitelstva Kravaře). Dále bylo zjištěno, že žalovaný

obdržel „Zásady k výstavbě lokality B.“, že předložil 2 varianty řešení a že

dne 30.9.1998 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě

ohledně předmětných pozemků, ve které se žalobce jako budoucí prodávající

zavázal, že do 10 dnů od schválení studie varianty A výstavby v lokalitě B. uzavře se žalovaným jako budoucím kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných

pozemků, aby žalovaný mohl realizovat svůj podnikatelský záměr, který byl

součástí výběrového řízení, přičemž výše kupní ceny byla dohodnuta ve výši 46,-

Kč/1 m2. Dne 24.3.2000 uzavřel žalobce jako prodávající se žalovaným jako

kupujícím (podnikatelem podnikajícím jako fyzická osoba pod obchodním jménem

Antonín Gelnar - ELEKTROSTAV Kravaře) kupní smlouvu s dohodou o předkupním

právu s věcnými účinky, kterou mu prodal za částku 872.344,- Kč předmětné

pozemky (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí

nastaly ke dni 30.3.2000). V čl. IV. této smlouvy strany sjednaly předkupní

právo jako právo věcné, a to do doby vybudování komunikace na prodávaných

nemovitostech a na pozemcích parc. č. 156/2, 156/3 a 155/2 obec a kat. území K. V čl. V. pak byly sjednány další podmínky, a to, že „po kolaudaci stavby

infrastruktury na prodávaných nemovitostech bude pozemek, na kterém bude

vybudována komunikace, včetně této komunikace, a včetně kanalizace, bezúplatně

převeden kupujícím do vlastnictví prodávajícího nejpozději do dvou měsíců od

nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí“ (písm. a), že „kolaudace stavby

inženýrských sítí a komunikace bude provedena nejpozději do 31.10.2002“ (písm. b), že „v případě nedodržení podmínek této smlouvy ze strany kupujícího, má

prodávající právo od této smlouvy odstoupit, kupující je v tomto případě

povinen hradit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč, a to

nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy prodávající odstoupí od této smlouvy;

tím není dotčeno případné právo prodávajícího na náhradu škody, do které se

smluvní pokuty nezapočítávají“. Ve smyslu dodatku č. 1 ze dne 19.4.2002 ke

smlouvě byla lhůta uvedená pod písm. b) prodloužena do 31.10.2003. Z listiny

označené jako „výzva k prokázání splnění podmínky smlouvy, odstoupení od

smlouvy“ ze dne 9.2.2004 soud prvního stupně dále zjistil, že právní zástupce

žalobce vyzval žalovaného k „prokázání splnění podmínky ust. čl. V. písm. b)

kupní smlouvy s dohodou o předkupním právu s věcnými účinky ze dne 24.3.2002,

ve znění jejího dodatku ze dne 9.4.2002, tj.

k doložení pravomocného rozhodnutí

místně a věcně příslušného stavebního úřadu o provedení kolaudace stavby

inženýrských sítí a komunikace na předmětných pozemcích ve lhůtě do

31.10.2003,“ s tím, že „pokud toto rozhodnutí nedoručí zástupci žalobce do 10

dnů ode dne doručení této výzvy, odstupuje po marném uplynutí této lhůty

žalobce bez dalšího od kupní smlouvy ve znění jejího dodatku“; tato listina

byla žalovanému doručena dne 12.2.2004. Z výpisu z katastru nemovitostí dále

vyplývá, že pozemky parc. č. 156/2, 156/3 a 155/2 jsou ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na

požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., dovodil, že z textu

zmíněných článků smlouvy jednoznačně nevyplývá, kdo má komunikaci a kanalizaci

na pozemcích vybudovat a kdo a jak má financovat náklady tohoto vybudování, a

protože platí, že jsou-li ve smlouvě formulace a pojmy, které lze vykládat

rozdílně, je spravedlivé vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy

vložil, tedy žalobce, který smlouvu připravoval. Jelikož tedy ujednání o tom,

kdo a za jaké náklady má vybudovat komunikaci a inženýrské sítě a kdo je má

kolaudovat [čl. IV., V. písm. a) a b) ve znění dodatku č. 1], jsou neurčitá,

dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o ujednání neplatná ve smyslu § 37

odst. 1 obč. zák., což podle jeho názoru nemá vliv na platnost ostatního obsahu

předmětné smlouvy (§ 41 obč. zák.), když uvedenou část lze oddělit. Z těchto

důvodů nejsou splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy a požadavek

žalobce na zaplacení smluvní pokuty je neopodstatněný. Navíc soud prvního

stupně dovodil, že ujednání jsou neplatná i pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2

obč. zák.), neboť na pozemky, které byly převedeny na žalovaného, je přístup z

ulice Opavská jen přes parcely č. 156/2, 156/3 a 155/2, které jsou ve

vlastnictví žalobce. V této souvislosti poukázal na to, že ačkoliv žalovaný

žádal žalobce dne 3.9.2003, aby mu jako vlastník zřídil právo k těmto pozemkům

pro vydání územního rozhodnutí a k vybudování komunikace na těchto pozemcích,

žalobce této žádosti nevyhověl, a řízení o vydání územního rozhodnutí pak bylo

zastaveno mimo jiné i proto, že žalovaný neprokázal vlastnické právo ke všem

pozemkům dotčeným stavbou. Je tedy zřejmé, že i kdyby ze smlouvy jednoznačně a

určitě vyplývalo, že žalovaný měl vybudovat předmětné komunikace a kanalizaci,

nemohl tak učinit, neboť k pozemkům, které jsou ve vlastnictví žalobce, mu

žádné právo nebylo zřízeno. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 13. října 2006, č.j. 42 Co 279/2006-76, rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví a o zaplacení částky 100.000,- Kč

vyhověl (výroky I. a II.), ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky

872.344,- Kč jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů (výroky IV. a V.). Odvolací soud převzal skutková zjištění

soudu prvního stupně a přisvědčil jeho názoru, že je dán naléhavý právní zájem

žalobce na požadovaném určení vlastnictví.

Neztotožnil se však s jeho právním

závěrem, že ujednání v čl. V. smlouvy jsou pro neurčitost neplatná z důvodu, že

v nich není uvedeno, kdo má komunikaci a infrastrukturu vybudovat. S poukazem

na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/1996 a sp. zn. 29 Odo

108/2003 dovodil, že jsou-li v tomto článku smlouvy sjednány povinnosti (aniž

vyplývá, kdo je má splnit) a současně oprávnění prodávajícího pro případ

nedodržení smluvních podmínek od smlouvy odstoupit a požadovat po kupujícím

zaplacení smluvní pokuty, pak logicky musí povinnosti stíhat kupujícího, tedy

žalovaného. Žádný jiný výklad podle krajského soudu neobstojí, neboť by bylo

absurdní, že by tyto povinnosti mohly být uloženy žalobci a pro případ jejich

nesplnění by mu současně vzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy a

žalovanému povinnost zaplatil smluvní pokutu. Stejně tak z okolností, za nichž

byl sepsán dodatek č. 1 smlouvy, vyplývá, že to byl právě žalovaný, kdo žádal o

prodloužení termínu kolaudace stavby. Skutečnost, že z ujednání není zřejmé,

kdo má stavbu financovat, není rozhodná, když z logiky věci vyplývá, že

nebylo-li ujednáno nic jiného, jdou náklady stavby k tíži stavebníka. Správný

není ani názor soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání z důvodu nemožnosti

plnění, neboť okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se

součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožnosti plnění podle § 37

odst. 2 obč. zák. Ze všech těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že

žalobce „platně a účinně“ odstoupil od kupní smlouvy, že prokázal svůj naléhavý

právní zájem i připravenost vrátit žalovanému kupní cenu, a proto určovací

žalobě i žalobě o zaplacení smluvní pokuty vyhověl. Výrok rozsudku soudu

prvního stupně o zamítnutí žaloby o povinnosti žalobce vrátit kupní cenu

považoval odvolací soud za správný, neboť předmětem řízení není synallagmatický

závazek, a k podání takové žaloby by byl oprávněn žalovaný v případě, že by

žalobce svou povinnost vyplývající z hmotného práva dobrovolně nesplnil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „dovolací soud“)

rozsudkem ze dne 30. října 2007, č.j. 30 Cdo 3598/2006-108, ve znění opravného

usnesení ze dne 13.12.2007, č.j. 30 Cdo 3598/2006-114, shora uvedené rozsudky

odvolacího soudu a soudu prvního stupně, vyjma výroku ohledně částky 872.344,-

Kč, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990

Sb., jak platilo v rozhodném znění (tj. ke dni 24.3.2000, kdy účastníci

uzavřeli kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí), dle kterého obecní

zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Pokud by předchozí

souhlas zastupitelstva obce nebyl udělen, byla by kupní smlouva od počátku

absolutně neplatná. Také rozhodnutí o udělení plné moci advokátovi k odstoupení

od kupní smlouvy o převodu nemovitostí spadá do pravomoci obecního

zastupitelstva (§ 85 písm. a) zák. č.

128/2000 Sb., ve znění účinném do

27.4.2004) a absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu,

kterým starosta jménem obce plnou moc udělil. Dovolací soud vytknul odvolacímu

soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, pokud se z úřední povinnosti nezabýval předběžnou otázkou

platnosti kupní smlouvy účastníků podle ustanovení § 39 obč. zák. a § 36a odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990 Sb., a dále otázkou platnosti úkonu, kterým

starosta žalujícího města udělil plnou moc advokátovi Mgr. Tomáši Střílkovi, a

tak potažmo platností právního úkonu, jímž podle soudů obou stupňů žalobce od

této smlouvy odstoupil. Po následném řízení Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 10. října 2008, č.j. 11 C 39/2008-151, po připuštění změny žaloby (výrok I.), zamítl žalobu o určení

vlastnictví a o zaplacení částky 100.000,- Kč (výroky II. a III.) a rozhodl o

náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Po doplnění dokazování vycházel nad rámec

zjištěného skutkového stavu v rozsudku ze dne 13. 2. 2006, č.j. 11 C

196/2004-44, zrušeném dovolacím soudem, dále ze zjištění, že na 17. zasedání

městské zastupitelstvo žalobce dne 25.6.1998 pod bodem 11 schválilo prodej

předmětných pozemků zájemci ze 3 přihlášených firem, která nabídne žalobci

nejvyšší cenu za 1 m2 plochy. Z tohoto usnesení je zřejmé, o jaké pozemky se

jedná, kdo je prodává a komu, tedy kdo je koupí. Na 18. zasedání městského

zastupitelstva žalobce dne 24.9.1998 pak zastupitelstvo bylo informováno, že

nemovitosti budou prodány žalovanému, který nabídl nejvyšší cenu za 1 m2

předmětných pozemků, a to 46,- Kč za 1 m2. Dne 15.3.2000 na svém 8. zasedání

městské zastupitelstvo žalobce schválilo zřízení předkupního práva, jako

věcného práva pro žalobce na předmětné pozemky. Následně také dodatek kupní

smlouvy byl schválen na 21. zasedání městského zastupitelstva žalobce, které se

konalo 17.4.2002. Soud prvního stupně proto dovodil, že při uzavírání kupní

smlouvy ze dne 24.3.2000 bylo postupováno v souladu s ustanovením § 36 odst. 1

písm. a) zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném ke dni uzavření

smlouvy. Pokud Mgr. Střílkovi udělil starosta obce žalobce plnou moc, učinil

tak bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva, na základě které Mgr. Střílka zaslal žalovanému dopis datovaný 9.2.2004, kterým mínil od smlouvy

odstoupit, takovýto úkon je úkonem absolutně neplatným (§ 39 obč. zák., v

návaznosti na ustanovení § 85 písm. a) zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění

účinném do 27.4.2004). Následně na 18. zasedání městského zastupitelstva

žalobce, konaném dne 27.2.2008, zmocnil žalobce advokáta Mgr. Střílku k

zastupování ve všech právních věcech, jakož i k tomu, aby činil jménem žalobce

veškeré právní úkony, schvaloval text plné moci a dále zastupitelstvo žalobce

pověřilo starostu k podpisu této plné moci. Plná moc pak byla starostou Ing. H. podepsána 28.2.2008 a Mgr. Střílka téhož dne svým podpisem potvrdil, že

zmocnění přijímá. Písemným podáním ze dne 23.9.2008 pak Mgr. Střílka jako

zástupce žalobce odstoupil od kupní smlouvy ze dne 24.3.2000, ve znění

pozdějších dodatků.

Důvodem odstoupení od smlouvy je skutečnost „žalovaný do

dnešního dne nevybudoval inženýrské sítě na předmětných pozemcích tak, jak bylo

sjednáno ve smlouvě z 24.3.2000. Zároveň byl žalovaný vyzván k zaplacení

smluvní pokuty žalobci ve výši 100.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že

tento úkon je řádným odstoupením od smlouvy. Nadále setrval na právním závěru,

že ujednání o tom, kdo a na jaké náklady má vybudovat komunikaci a inženýrské

sítě, kdo je má kolaudovat (čl. IV., V.. písm. a) a b), ve znění dodatku č. 1)

je ve smlouvě ze dne 24.3.2000 neurčité, jde o ujednání neplatné ve smyslu

ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., což nemá vliv na platnost ostatního obsahu

předmětné smlouvy, když uvedenou část lze oddělit od ostatního obsahu smlouvu

ve smyslu ustanovení § 41 obč. zák. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro

odstoupení od smlouvy a požadavek na zaplacení smluvní pokuty je

neopodstatněný. Rovněž soud prvního stupně opětovně dovodil, že ujednání jsou

neplatná i pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.), neboť na pozemky,

které byly převedeny na žalovaného, je přístup z ulice Opavská jen přes parcely

č. 156/2, 156/3 a 155/2, které jsou ve vlastnictví žalobce a ke kterým mu

žalobce nezřídil právo pro vydání územního rozhodnutí na vybudování komunikace. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. února 2009, č.j. 42 Co 9/2009-192, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního změnil ve výroku, jímž

byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví, tak, že žalobě vyhověl (výrok I.),

potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba a o zaplacení částky 100.000,-

Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů

(výroky III. a IV.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací

soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s tím, že

zopakoval důkaz ideovou studií zástavby ze dne 24.6.1998, kterou žalovaný

předložil ve výběrovém řízení. Z ní zjistil, že žalovaný ve studii uvádí, jaké

alternativy umístění příjezdové komunikace zvažuje, předložil harmonogram

postupu jednotlivých prací, včetně hrubé stavby příjezdové komunikace a

výstavby inženýrských sítí – kanalizace, vody, plynu. Dále v ní uvádí, že při

realizaci inženýrských sítí počítá za uvedených podmínek s využitím obyvatel

města K., stanoví rozpětí cen, které nabízí za předmětné pozemky při odkoupení

a po jejich zhodnocení o výstavbu inženýrských sítí. Stanoví, že inženýrské

sítě předá městu až po ukončení jejich výstavby s tím, že poskytne záruku na

stavbu v délce 48 měsíců. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud

neztotožnil s jeho právním závěrem, že neplatné ujednání čl. V. předmětné kupní

smlouvy o vybudování inženýrských sítí a komunikace lze oddělit od ostatního

obsahu kupní smlouvy a nemá tak vliv na platnost ostatních částí kupní smlouvy.

Dovodil, že z okolností, za kterých byla předmětná kupní smlouva uzavírána, je

zřejmé, že úmyslem žalobce nebylo prodat předmětné pozemky jakékoli osobě, ale

pouze osobě, která splnila podmínky výběrového řízení, že vybuduje na pozemcích

inženýrské sítě a komunikaci a zároveň nabídla ve výběrovém řízení za 1 m2

předmětných pozemků nejvyšší cenu. S podmínkami prodeje pozemků byl srozuměn i

žalovaný a za situace, kdy se zúčastnil výběrového řízení a uzavřel kupní

smlouvu, je zřejmé, že je i akceptoval. Z okolností, za kterých byla kupní

smlouva uzavírána, tak vyplývá, že povinnost žalovaného vybudovat inženýrské

sítě a komunikaci na předmětných pozemcích byla podstatnou částí kupní smlouvy,

bez níž by žalobce kupní smlouvu neuzavřel, a proto stejně významná byla pro

žalobce i možnost odstoupení od kupní smlouvy v případě nesplnění tohoto

závazku, neboť je zjevné, že v takovém případě nemohl mít žalobce zájem na

další účinnosti kupní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že je-li předmětná kupní

smlouva neplatná v části týkající se přesného vymezení povinností žalovaného

při stavbě inženýrských sítí a komunikace na předmětných pozemcích a možnosti

žalobce od smlouvy odstoupit v případě nesplnění těchto povinností, musí být

neplatná celá kupní smlouva, neboť se jednalo o podstatnou, neoddělitelnou část

uzavírané kupní smlouvy (§ 41, § 35 a § 37 obč. zák.). Z uvedeného důvodu se

již nezabýval odstoupením od této smlouvy. Pro úplnost pak odvolací soud uvedl,

že nepovažuje za správný ani závěr soudu prvního stupně, že neurčité je i

ujednání kupní smlouvy v čl. IV. o zřízení předkupního práva, a že ujednání

smlouvy je neplatné i pro nemožnost plnění, byť tyto závěry nejsou s ohledem na

právní posouzení věci odvolacím soudem nijak významné. Je sice pravdou, že k

vybudování komunikace mělo dojít i na pozemcích žalobce, ke kterým v době

uzavření kupní smlouvy nezřídil žalobce žalovanému žádné právo, jež by ho

opravňovalo ke vstupu na tyto pozemky a k provedení stavby, avšak pouze tím

nemohla být založena nemožnost plnění. Žalobci nic nebránilo, aby takovéto

právo zřídil žalovanému později. Okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění

dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožností plnění

podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. Souhlasit nelze ani se závěrem soudu

prvního stupně, že neurčité bylo i ujednání kupní smlouvy v čl. IV. o zřízení

předkupního práva. Předkupní právo mělo působit do doby vybudování komunikace

na prodávaných nemovitostech a dalších vyjmenovaných pozemcích. Okolnost, kdo a

za jakých podmínek měl komunikaci vybudovat, by nebyla pro posouzení platnosti

tohoto ujednání významná.

Proti tomuto rozsudku podal kromě výroku II. žalovaný dovolání. Jeho

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z

důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §

241a odst. 3 o.s.ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

o.s.ř. Zejména vytýká odvolacímu soudu nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí,

když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru o

neoddělitelnosti neplatných ujednání o inženýrských sítí a komunikaci

obsažených v čl. IV. a V. posuzované kupní smlouvy ze dne 24.3.2000, a rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví

vyhověl, aniž by umožnil žalovanému proti změněnému právnímu posouzení brojit. Dovolatel dále namítá, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o

vybudování inženýrských sítí a komunikace bylo a je podstatnou částí předmětné

kupní smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že podstatné náležitosti kupní smlouvy

o převodu pozemků specifikovaných v jejím článku I. z vlastnictví žalobce do

vlastnictví žalovaného v kupní smlouvě jasně dohodnuty byly a vymezeny jsou. Kupní smlouva jednoznačně obsahuje určení prodávajícího a kupujícího, určení

předmětu koupě, určení kupní ceny, zachovává předepsanou písemnou formu a její

právní účinky vznikly vkladem vlastnického práva k převáděným pozemkům ve

prospěch žalovaného do katastru nemovitostí. Těchto podstatných náležitostí

kupní smlouvy se neplatnost vedlejších ujednání o komunikaci a inženýrských

sítích objektivně nijak nedotýká a lze je od nich oddělit. Pokud odvolací soud

dovozuje svůj závěr o neoddělitelnosti neplatné části kupní smlouvy od jejího

ostatního obsahu z ideové studie ze dne 24.6.1998, je třeba vzít v úvahu, že

studie byla žalovaným vypracována 21 měsíců před uzavřením kupní smlouvy. Podle

jejího obsahu je zřejmé, že nešlo o nic určitého, konečného a závazného. Od

vypracování studie do uzavření předmětné kupní smlouvy totiž proběhla řada

jednání mezi žalovaným a žalobcem, která měla studii dovést do konkrétní

podoby, jež by určitým způsobem byla v kupní smlouvě upravena. Obsah spisu

potvrzuje, že nikoli z důvodů na straně žalovaného, nejen do uzavření kupní

smlouvy dne 24.3.2000, ale ani nikdy později, nedošlo k určité dohodě mezi

stranami, která by jednoznačně vymezila, kdo a kde konkrétně jaké inženýrské

sítě a komunikaci vybuduje a za jaké prostředky se tak stane. Z hlediska

materiální spravedlnosti dovolatel dodává, že jestliže žalobce záměrně zmařil

vybudování komunikace a inženýrských sítí, nemůže v konečných důsledcích z toho

mít prospěch na úkor žalovaného. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí

a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci

odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl nebo

zamítl. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první

Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů

uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu

v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,

§ 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly

v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu

přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která

ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním

poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že

účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 15.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 3794, ročník 2007). Podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani

pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud, který potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky

řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního

stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit – v podstatě porušil zásadu

dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS

523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního

stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z

důvodů pro účastníka nepředvídatelných. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na

základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud

přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy

odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný

z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem

posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu

lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním

názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit.

Účastník tak ví, že

odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a

skutkové námitky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3. 2010, sp. zn. 32 Cdo

1019/2009, in www.nsoud.cz). V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, a

proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o určení vlastnictví

vyhověl; přitom neposkytl dovolateli možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit

a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§ 118a odst. 2. § 211 o.s.ř.). Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a

odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že řízení odvolacího soudu, je postiženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky

napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem

o.s.ř. v uvedeném rozsahu, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů

řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.), aniž napadené rozhodnutí odvolacího

soudu posuzoval z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).