30 Cdo 3598/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. G.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o zaplacení
částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C
196/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. října 2006, č. j. 42 Co 279/2006 - 76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2006, č. j. 42 Co 279/2006 -
76, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2006, č. j. 11 C 196/2004
- 44, se vyjma výroků ohledně částky 872.344,- Kč zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, č. j. 11 C 196/2004 - 44, po
připuštění změny žaloby, zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí pro obec K., k. ú. K. ve S. u Katastrálního
úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., a to pozemků parc.
č. 129 - ostatní plocha o výměře 261 m2, parc. č. 130/1 - orná půda o výměře
215 m2, parc. č. 132 - orná půda o výměře 363 m2, parc. č. 133 - ostatní plocha
o výměře 118 m2, parc. č. 135 - orná půda o výměře 444 m2, parc. č. 136 - orná
půda o výměře 250 m2, parc. č. 152/1 - orná půda o výměře 5377 m2, parc. č.
153/1 - orná půda o výměře 2600 m2, parc. č. 153/2 - orná půda o výměře 1814
m2, parc. č. 153/3 - orná půda o výměře 1728 m2, parc. č. 153/4 - orná půda o
výměře 1986 m2, parc. č. 153/5 - orná půda o výměře 1470 m2, parc. č. 154/1 -
orná půda o výměře 2338 m2, je žalobce“, dále zamítl žalobu, aby „žalovanému
byla stanovena povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku“ a „aby žalobce byl povinen vrátit žalovanému 872.344,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že rada města K. vyhlásila výběrové řízení na odkoupení pozemků za
ulicí B. v K., že do výběrového řízení se přihlásili tři zájemci a že vítězem
se stala firma E. - G., projekce, montáže, revize, (viz usnesení z 59. schůze
městské rady konané dne 13. 7. 1998 a usnesení ze 17. zasedání městského
zastupitelstva K.). Dále bylo zjištěno, že žalovaný obdržel „Zásady k výstavbě
lokality Böhmova“, že předložil 2 varianty řešení a že dne 30. 9. 1998 byla
mezi účastníky uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě ohledně předmětných
pozemků, ve které se žalobce jako budoucí prodávající zavázal, že do 10 dnů od
schválení studie varianty A výstavby v lokalitě B. uzavře se žalovaným jako
budoucím kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, aby žalovaný
mohl realizovat svůj podnikatelský záměr, který byl součástí výběrového řízení,
přičemž výše kupní ceny byla dohodnuta ve výši 46,- Kč/1 m2. Dne 24. 3. 2000
uzavřel žalobce jako prodávající se žalovaným jako kupujícím (podnikatelem
podnikajícím jako fyzická osoba pod obchodním jménem A. G. – E. K.) kupní
smlouvu s dohodou o předkupním právu s věcnými účinky, kterou mu prodal za
částku 872.344,- Kč předmětné pozemky (právní účinky vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí nastaly ke dni 30. 3. 2000). V čl. IV. této smlouvy
strany sjednaly předkupní právo jako právo věcné, a to do doby vybudování
komunikace na prodávaných nemovitostech a na pozemcích parc. č. 156/2, 156/3 a
155/2 obec a kat. území K. V čl. V. pak byly sjednány další podmínky, a to, že
„po kolaudaci stavby infrastruktury na prodávaných nemovitostech bude pozemek,
na kterém bude vybudována komunikace, včetně této komunikace, a včetně
kanalizace, bezúplatně převeden kupujícím do vlastnictví prodávajícího
nejpozději do dvou měsíců od nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí“ (písm.
a), že „kolaudace stavby inženýrských sítí a komunikace bude provedena
nejpozději do 31. 10. 2002“ (písm. b), že „v případě nedodržení podmínek této
smlouvy ze strany kupujícího, má prodávající právo od této smlouvy odstoupit,
kupující je v tomto případě povinen hradit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši
100.000,- Kč, a to nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy prodávající
odstoupí od této smlouvy; tím není dotčeno případné právo prodávajícího na
náhradu škody, do které se smluvní pokuty nezapočítávají“. Ve smyslu dodatku č.
1 ze dne 19. 4. 2002 ke smlouvě byla lhůta uvedená pod písm. b) prodloužena do
31. 10. 2003. Z listiny označené jako „výzva k prokázání splnění podmínky
smlouvy, odstoupení od smlouvy“ ze dne 9. 2. 2004 soud dále zjistil, že právní
zástupce žalobce vyzval žalovaného k „prokázání splnění podmínky ust. čl. V.
písm. b) kupní smlouvy s dohodou o předkupním právu s věcnými účinky ze dne
24. 3. 2002, ve znění jejího dodatku ze dne 9. 4. 2002, tj. k doložení
pravomocného rozhodnutí místně a věcně příslušného stavebního úřadu o provedení
kolaudace stavby inženýrských sítí a komunikace na předmětných pozemcích ve
lhůtě do 31. 10. 2003,“ s tím, že „pokud toto rozhodnutí nedoručí zástupci
žalobce do 10 dnů ode dne doručení této výzvy, odstupuje po marném uplynutí
této lhůty žalobce bez dalšího od kupní smlouvy ve znění jejího dodatku“; tato
listina byla žalovanému doručena dne
12. 2. 2004. Z výpisu z katastru nemovitostí dále vyplývá, že pozemky parc. č.
156/2, 156/3 a 155/2 jsou ve vlastnictví žalobce. Okresní soud poté, co shledal
naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o.
s. ř., dovodil, že z textu zmíněných článků smlouvy jednoznačně nevyplývá, kdo
má komunikaci a kanalizaci na pozemcích vybudovat a kdo a jak má financovat
náklady tohoto vybudování, a protože platí, že jsou-li ve smlouvě formulace a
pojmy, které lze vykládat rozdílně, je spravedlivé vykládat je v neprospěch
toho, kdo je do smlouvy vložil, tedy žalobce, který smlouvu připravoval.
Jelikož tedy ujednání o tom, kdo a za jaké náklady má vybudovat komunikaci a
inženýrské sítě a kdo je má kolaudovat [čl. IV., V. písm. a) a b) ve znění
dodatku č. 1], jsou neurčitá, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o
ujednání neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., což podle jeho názoru nemá
vliv na platnost ostatního obsahu předmětné smlouvy (§ 41 obč. zák.), když
uvedenou část lze oddělit. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro
odstoupení od kupní smlouvy a požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty je
neopodstatněný. Navíc okresní soud dovodil, že ujednání jsou neplatná i pro
nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.), neboť na pozemky, které byly
převedeny na žalovaného, je přístup z ulice O. jen přes parcely č. 156/2, 156/3
a 155/2, které jsou ve vlastnictví žalobce. V této souvislosti poukázal na to,
že ačkoliv žalovaný žádal žalobce dne 3. 9. 2003, aby mu jako vlastník zřídil
právo k těmto pozemkům pro vydání územního rozhodnutí a k vybudování komunikace
na těchto pozemcích, žalobce této žádosti nevyhověl, a řízení o vydání územního
rozhodnutí pak bylo zastaveno mimo jiné i proto, že žalovaný neprokázal
vlastnické právo ke všem pozemkům dotčeným stavbou. Je tedy zřejmé, že i kdyby
ze smlouvy jednoznačně a určitě vyplývalo, že žalovaný měl vybudovat předmětné
komunikace a kanalizaci, nemohl tak učinit, neboť k pozemkům, které jsou ve
vlastnictví žalobce, mu žádné právo nebylo zřízeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j.
42 Co 279/2006 - 76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o
určení vlastnictví a o zaplacení částky 100.000,- Kč vyhověl, ve výroku o
zamítnutí žaloby
o zaplacení částky 872.344,- Kč jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně a přisvědčil jeho názoru, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na
požadovaném určení vlastnictví. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že
ujednání
v čl. V. smlouvy jsou pro neurčitost neplatná z důvodu, že v nich není uvedeno,
kdo má komunikaci a infrastrukturu vybudovat. S poukazem na rozsudky Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/1996 a sp. zn. 29 Odo 108/2003 dovodil, že jsou-li
v tomto článku smlouvy sjednány povinnosti (aniž vyplývá, kdo je má splnit) a
současně oprávnění prodávajícího pro případ nedodržení smluvních podmínek od
smlouvy odstoupit a požadovat po kupujícím zaplacení smluvní pokuty, pak
logicky musí povinnosti stíhat kupujícího, tedy žalovaného. Žádný jiný výklad
podle krajského soudu neobstojí, neboť by bylo absurdní, že by tyto povinnosti
mohly být uloženy žalobci a pro případ jejich nesplnění by mu současně vzniklo
právo na odstoupení od kupní smlouvy a žalovanému povinnost zaplatil smluvní
pokutu. Stejně tak z okolností, za nichž byl sepsán dodatek č. 1 smlouvy,
vyplývá, že to byl právě žalovaný, kdo žádal o prodloužení termínu kolaudace
stavby. Skutečnost, že z ujednání není zřejmé, kdo má stavbu financovat, není
rozhodná, když z logiky věci vyplývá, že nebylo-li ujednáno nic jiného, jdou
náklady stavby k tíži stavebníka. Správný není ani názor okresního soudu o
neplatnosti ujednání z důvodu nemožnosti plnění, neboť okolnost, že smluvní
ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem
počáteční nemožnosti plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. Ze všech těchto důvodů
dospěl krajský soud k závěru, že žalobce „platně a účinně“ odstoupil od kupní
smlouvy, že prokázal svůj naléhavý právní zájem i připravenost vrátit
žalovanému kupní cenu, a proto určovací žalobě i žalobě
o zaplacení smluvní pokuty vyhověl. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby o povinnosti žalobce vrátit kupní cenu považoval krajský soud
za správný, neboť předmětem řízení není synallagmatický závazek, a k podání
takové žaloby by byl oprávněn žalovaný v případě, že by žalobce svou povinnost
vyplývající z hmotného práva dobrovolně nesplnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, vyjma potvrzujícího výroku, podal
žalovaný dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný
považuje názor odvolacího soudu, že neobstojí jiný výklad čl. IV. a V. smlouvy
než ten, že „logicky musí povinnosti stíhat žalovaného“ a že je absurdní, aby
mohly být uloženy někomu jinému s tím, že tento úmysl účastníků je zřejmý i z
listin dokumentujících „historii jednání“ mezi účastníky a ze sepsání dodatku
č. 1 smlouvy k žádosti žalovaného o prodloužení termínu kolaudace. Poukazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 61/99), která dovodila, že
určitost a srozumitelnost projevu vůle musí být poznatelná objektivně ze
samotného textu smlouvy, což vyplývá i z principu, že platnost smlouvy se
posuzuje vždy k okamžiku jejího uzavření; z tohoto dovozuje, že dodatečně
nastalé okolnosti (žádost o sepsání dodatku smlouvy) ani „historie jednání“
mezi účastníky před uzavřením smlouvy nemají na platnost smlouvy z hlediska
určitosti a srozumitelnosti vliv. Dovolatel je přesvědčen o tom, že posuzuje-li
kdokoli objektivně ujednání obsažená v čl. IV. a V. kupní smlouvy, nemůže na
jejich základě dospět k závěru, kdo a jak má zde uváděné stavby vybudovat a
financovat, a že neurčité je i ujednání o tom, jaké konkrétní stavby a v jakém
rozsahu se mají vybudovat a kolaudovat. Namítá, že používá-li smlouva termíny
„komunikace“, „kanalizace“, „infrastruktura“ a „inženýrské sítě“, činí tak,
aniž je jakkoli (např. geometrickým plánem) vymezen jejich rozsah, tedy zda
tyto stavby mají být vybudovány na celých pozemcích či jen na jejich části, a
jaké tyto stavby mají být, jakou mají mít kvalitu atd.; lze tudíž jen tápat, co
je pod výše uvedenými pojmy ve smlouvě ukryto, z jejího textu samotného to však
seznatelné není. Zdůrazňuje, že při uzavření kupní smlouvy nebyla mezi
účastníky dořešena otázka, co konkrétně bude na předmětných pozemcích
vybudováno, kdo měl infrastrukturu a komunikace vybudovat a kdo a jak měl
stavby financovat, když měly být ještě dodatečně blíže specifikovány, a
financování mělo být zajištěno minimálně za součinnosti žalobce z dostupných
veřejných zdrojů, např. Ministerstva pro místní rozvoj, Fondů EU apod. Není
proto správný závěr odvolacího soudu o platnosti uvedených ujednání z hlediska
jejich určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). V otázce platnosti
smlouvy podle § 37 odst. 2 obč. zák. dále namítá, že je nerozhodné, kdy žádal
žalobce, aby mu zřídil právo vstupu na pozemky parc. č. 156/3, 155/2 a 156/2,
které jsou ve vlastnictví města, a zda by z časového hlediska
ve lhůtě stihl či nikoliv stavby kolaudovat; podstatné je to, zda v okamžiku
uzavření kupní smlouvy mohl vybudovat na sporných pozemcích infrastrukturu,
když k nim neměl přístup jinak, než přes pozemky žalobce, a zda mohl vybudovat
infrastrukturu i na pozemcích žalobce, k nimž neměl žádné právo; protože tomu
tak nebylo, bylo plnění v okamžiku uzavření kupní smlouvy objektivně nemožné. V
této souvislosti poukazuje i na výpověď svědkyně JUDr. A., která kupní smlouvu
sepisovala a která vypověděla, že „bylo dohodnuto, že město zajistí průchod na
převáděné pozemky z lokality „O.“, což však z neznámých důvodů neučinilo, i
když o to dovolatel opakovaně žádal, naposledy dne 3. 9. 2003. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu
věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocným měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že jde o výroky, proti nimž
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadených výrocích o věci samé, tedy
ve výroku o určení vlastnického práva k nemovitostem a ve výroku o platební
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč jako dohodnutou
smluvní pokutu, založeno na závěru, že žalobce „platně a účinně“ odstoupil (§
48 odst. 1 obč. zák.) od kupní smlouvy účastníků ze dne 24. 3. 2000, ve znění
dodatku ze dne
19. 4. 2002, neboť ujednání obsažené v článku V. kupní smlouvy je platné (§ 37
odst. 1 a 2 obč. zák.), když je určité a srozumitelné, a že jeho předmětem není
plnění nemožné.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže
je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto
ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním
předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Odstoupení od smlouvy podle § 48 obč. zák. je jednostranný hmotněprávní úkon,
který směřuje ke zrušení smlouvy s účinky od počátku (ex tunc), což platí i
pro odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti, podle které bylo vloženo
vlastnické právo do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že smlouvy o převodu
nemovitosti musí mít písemnou formu (§ 46 odst. 1 obč. zák.), platí, že i
odstoupení
od takové smlouvy musí být písemné (§ 40 odst. 2 obč. zák.), a tento právní
úkon musí dále splňovat náležitosti platných právních úkonů (§ 37 odst. 1 a §
39 obč. zák.). Odstoupit lze jen od smlouvy, která byla uzavřena platně.
Podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení),
jak platilo v rozhodném znění (tj. ke dni 24. 3. 2000, kdy účastníci kupní
smlouvu
o převodu předmětných nemovitostí uzavřeli), obecní zastupitelstvo rozhoduje o
nabytí a převodu nemovitých věcí.
Rozhodnutí obce (města) o majetkoprávním úkonu nabytí a převodu nemovitých věcí
(včetně rozhodnutí o jeho změně či zániku - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005) tedy patří mezi otázky, o nichž je
příslušné rozhodovat výlučně obecní zastupitelstvo. Pokud by předchozí souhlas
zastupitelstva obce (města) nebyl udělen, byla by kupní smlouva od počátku
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť rozhodnutí obecního
zastupitelstva podle citovaného ustanovení zákona o obcích o nabytí a převodu
nemovitých věcí z majetku obce (města) je třeba považovat za zákonem stanovenou
podmínku právního úkonu (condicio legis - k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního
soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný
ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo
nález
ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů
Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Protože rovněž
rozhodnutí o udělení plné moci advokátovi k odstoupení od kupní smlouvy o
převodu nemovitostí spadá
do pravomoci obecního zastupitelstva [srov. § 85 písm. a) zákona č. 128/2000
Sb.,
o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 27. 4. 2004], zakládá absence
takového rozhodnutí absolutní neplatnost úkonu, kterým starosta jménem obce
(města) plnou moc v tomto rozsahu udělil (srov. § 41 tohoto zákona). Starosta
obce totiž podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli
obce; mohl a může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Platí proto,
že starosta je při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím obecního
zastupitelstva (případně obecní rady), jménem obce není oprávněn činit právní
úkony, pokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Jestliže
starosta učiní právní úkon v majetkoprávní věci, jež je vyhrazena obecnímu
zastupitelstvu, bez jeho nezbytného předchozího rozhodnutí, jde o právní úkon,
který byl učiněn v rozporu se zákonem a je absolutně neplatný podle § 39 obč.
zák.
V posuzované věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů - mimo jiné -
vyplývá, že dne 24. 3. 2000 uzavřel žalobce jako prodávající se žalovaným jako
kupujícím (podnikatelem podnikajícím jako fyzická osoba pod obchodním jménem
A. G. - E. K.) kupní smlouvu s dohodou o předkupním právu s věcnými účinky,
kterou mu prodal předmětné pozemky s právními účinky vkladu ke dni 30. 3. 2000,
která v článcích IV. a V. obsahuje další uvedená ujednání, včetně práva žalobce
od této smlouvy odstoupit. Listinou ze dne 9. 2. 2004, označenou jako „výzva k
prokázání splnění podmínky smlouvy, odstoupení od smlouvy“, právní zástupce
žalobce vyzval žalovaného k „prokázání splnění podmínky ust. čl. V. písm. b)
kupní smlouvy ze dne 24. 3. 2002, ve znění jejího dodatku, tj. k doložení
pravomocného rozhodnutí místně a věcně příslušného stavebního úřadu o provedení
kolaudace stavby inženýrských sítí a komunikace na předmětných pozemcích ve
lhůtě do 31. 10. 2003,“ s tím, že pokud toto rozhodnutí nedoručí zástupci
žalobce do 10 dnů, odstupuje žalobce bez dalšího od kupní smlouvy ve znění
jejího dodatku; tato listina byla žalovanému doručena dne 12. 2. 2004.
V rozsudku ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, publikovaném
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1322, či v usnesení ze dne
22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007, Nejvyšší soud ČR judikoval, že skutečnost
nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu, musí soud zkoumat z
úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků
plynoucí pro ně z ust. § 120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o. s. ř. Ustanovení
procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektováním této úřední
povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další
(nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy
nemůže vyvolat žádné právní důsledky.
Protože v posuzované věci se žalobce domáhá určení vlastnictví k předmětným
nemovitostem a zaplacení smluvní pokuty, přičemž tvrdí, že odstoupil od kupní
smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 24. 3. 2000, ve znění dodatku ze dne 19. 4.
2002, z důvodu nesplnění smluvních povinností ze strany žalovaného, bylo za
tohoto stavu povinností soudu, aby se ex officio zabýval předběžnou otázkou
platnosti (neplatnosti) kupní smlouvy účastníků podle § 39 obč. zák. a § 36a
odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), který
platil v době uzavření kupní smlouvy, neboť odstoupit lze jen od platně
uzavřené smlouvy, a dále otázkou platnosti (neplatnosti) právního úkonu, jímž
starosta žalujícího města udělil plnou moc advokátovi Mgr. T. S., a tak potažmo
platností právního úkonu, jímž podle soudů obou stupňů žalobce od této smlouvy
odstoupil (lze-li listinu ze dne 9. 2. 2004, která byla žalovanému doručena dne
12. 2. 2004, za takový právní úkon vůbec považovat - § 35 odst. 2 obč. zák.). Z
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů však vyplývá, že soud prvního stupně
takto neučinil, citované právní předpisy v odůvodnění svého rozhodnutí ani
nezmínil a zabýval se bez dalšího jen posouzením platnosti ujednání obsažených
v kupní smlouvě v čl. IV. a V. a ani odvolací soud způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 221 o. s. ř. nezjednal nápravu. Jestliže soud rozhodl ve věci,
aniž by v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. zjišťoval okolnosti rozhodné pro
posouzení skutečností, jimiž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti
(jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích
správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto, vyjma výroku ohledně částky
872.344,- Kč, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.);
protože důvody, pro které byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí, vyjma výroku ohledně částky 872.344,- Kč, a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.), aniž se pro předčasnost zabýval námitkami žalobce
uplatněnými v dovolání, jimiž projevil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu,
že ujednání obsažená v čl. IV. a V. kupní smlouvy jsou podle § 37 odst. 1 a 2
obč. zák. platná (odvolací soud ovšem - na rozdíl od soudu prvního stupně -
posuzoval jen platnost ujednání obsaženého v článku V. smlouvy, nikoliv též čl.
IV. smlouvy, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu