29 Cdo 3730/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5,
Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené
JUDr. Pavlem Virágem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 6/1550, PSČ
130 00, proti žalovanému JUDr. M. Š., advokátu, jako správci konkursní podstaty
úpadkyně GOTEX, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 45 47 71 41,
zastoupenému Mgr. Tomášem Váchou, advokátem, se sídlem v Brně, Panská 12/14,
PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 3 Cm 48/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. března 2008, č. j. 7 Cmo 11/2007-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. března
2008, č. j. 7 Cmo 11/2007-116, potvrdil rozsudek ze dne 21. září 2006,
č. j. 3 Cm 48/2003-90, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že
pohledávka žalobkyně v částce 200,000.000,- Kč „z důvodu nezaplacené směnečné
sumy přihlášené dne 19. června 2002 do konkursního řízení vedeného Krajským
soudem v Brně pod č. j. 28 K 65/2000 proti úpadci společnosti GOTEX, spol. s r.
o. je po právu jako pohledávka druhé třídy“.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva o převodu
cenných papírů uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně (INVESTIČNÍ A
POŠTOVNÍ BANKOU, akciovou společností – dále jen „banka“) a GOTEX, spol. s r.
o. (dále jen „úpadkyně“) dne 26. října 1998 (dále jen „smlouva o převodu
cenných papírů“) je „právní úkon nedovolený, zákon obcházející“ a ujednání v
této smlouvě obsažené, jímž si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši
200,000.000,- Kč pro případ odstoupení od smlouvy ze strany banky z důvodu, že
úpadkyně neuhradí včas některou ze splátek kupní ceny, vyhodnotil jako rozporné
s dobrými mravy.
V situaci, kdy předmětem řízení bylo určení existence pohledávky ze směnky,
která sloužila k zajištění pohledávky z titulu smluvní pokuty sjednané v dohodě
o převodu cenných papírů, odvolací soud uzavřel, že „kauza směnky byla shledána
nedovolenou a přihlášenou směnečnou pohledávku nelze označit za platnou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, a to ustanoveními § 1, § 265 a § 266 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zákonem č.
591/1992 Sb., o cenných papírech a zákonem č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný
zákon“).
Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především akcentuje, že se odvolací soud odchýlil od závěrů
vyslovených v předchozím usnesení ze dne 4. dubna 2006 (jde o usnesení Vrchního
soudu v Olomouci, č. j. 7 Cmo 74/2006-70, jímž byl zrušen v pořadí první
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2003, č. j. 3 Cm 48/2003-42,
a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), když se zabýval pouze
právním důvodem vzniku pohledávky z titulu sjednané smluvní pokuty dle smlouvy
o převodu cenných papírů a „nikoli vlastní směnkou vystavenou úpadkyní“. V této
souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz prvopisem směnky a
„neposoudil právní důvod vzniku přihlášené pohledávky z citované směnky“,
ačkoli pravost směnky žalovaný „výslovně uznal“. Kauzální námitky proti směnce
na rozdíl od soudů obou stupňů považuje dovolatelka za „spekulativní“ a z
hlediska čl. I § 17 směnečného zákona za bezvýznamné.
Dále polemizuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně (ne)platnosti smlouvy o
převodu cenných papírů (jako celku) a (ne)platnosti v této smlouvě obsažené
dohody o smluvní pokutě, zdůrazňujíc, že dohoda o zaplacení kupní ceny předem
(tj. před předáním cenných papírů) odpovídá ustanovení § 450 odst. 1 větě druhé
obch. zák. a takové ujednání nelze považovat za odporující zásadám poctivého
obchodního styku. Jelikož obchodní zákoník ani zákon o cenných papírech
nestanoví pro dohodu o způsobu určení kupní ceny žádná omezení (a umožňuje tak
určit cenu „i z části jako přirážku ve formě obdobné úrokové sazbě“), považuje
právní posouzení věci soudy nižších stupňů, které možnost takového ujednání o
kupní ceně zpochybňuje, za rozporné s hmotným právem. Současně s poukazem na
ustanovení § 267 odst. 2 obch. zák. dodává, že v projednávané věci šlo o vztah
mezi podnikateli, přičemž vyjadřuje podiv nad tím, že „konstantní judikatura
neshledala nic závadného na ujednáních o placení dohodnuté kupní ceny kupujícím
předem ve splátkách rozložených na dobu pěti let bez jakéhokoli protiplnění
prodávajícího“, a to ani ve spojení s vysokými smluvními pokutami. Za stavu,
kdy výše smluvní pokuty (200,000.000,- Kč) nepředstavuje ani jednu čtvrtinu z
kupní ceny (rozuměj částky 750,000.000,- Kč a příslušenství v „úrokové míře“
smlouvou o převodu cenných papírů určenou), shledává ujednání o smluvní pokutě
platným.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s.
ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž
by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež
je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z hlediska námitek, podle nichž se soudy nižších stupňů nezabývaly „vlastní
směnkou“ vystavenou úpadkyní (a to v rozporu se závěry formulovanými v
předchozím kasačním rozhodnutí), nelze na zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu usuzovat již proto, že odvolací soud založil své právní
posouzení věci na tom, že „kauza směnky byla shledána nedovolenou a přihlášenou
směnečnou pohledávku nelze označit za platnou“. Možnost odvolacího soudu
změnit právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení navíc Nejvyšší
soud připustil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 80/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává
ani z hlediska výhrady ohledně bezvýznamnosti kauzálních námitek. Vyjma odkazu
na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona totiž uvedená námitka nebyla nijak
odůvodněna, přičemž není pochyb o tom, že kauzální námitka neplatnosti smlouvy,
podle níž měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka, správci konkursní
podstaty úpadkyně (výstavkyně vlastní směnky) ve vztahu k žalobkyni, jež směnku
nabyla od banky smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 po splatnosti
směnky (po datu 12. listopadu 1999), bez jakýchkoli pochybností náleží. K
podmínkám převodu listinného cenného papíru při prodeji podniku (§ 476 a násl.
obch. zák.) viz např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 62/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a k účinkům převodu směnky po protestu pro neplacení
nebo uplynutí lhůty k protestu obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 10, ročník 2007, pod číslem 151.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
z pohledu závěrů formulovaných odvolacím soudem při posouzení otázky
(ne)platnosti ve smlouvě o převodu cenných papírů obsaženého ujednání o smluvní
pokutě podle ustanovení § 3 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“).
Je tomu tak již proto, že zmíněná ustanovení občanského zákoníku používají
relativně neurčitý pojem „dobré mravy“ jež jsou souhrnem etických, obecně
zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i
právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem
společnosti rozvíjí jistý morální obsah v prostoru a čase musí být posuzován z
hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase na daném místě a ve
vzájemném ujednání účastníků právního vztahu (srov. např. důvody rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/2006 a ze
dne 23. října 2008, sp. zn. III. ÚS 1228/2008, jež jsou
dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Soudní praxe je rovněž
jednotná v závěru, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet; je věcí soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, ve spojení s důvody
rozhodnutí uveřejněných pod čísly 5/2001 a 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jakkoli lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že obchodní zákoník nebrání dohodě
stran, podle níž bude kupní cena zaplacena předem (k dispozitivnosti ustanovení
§ 450 odst. 1 obch. zák. viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 26/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a že takové ujednání samo o sobě nemůže být
důvodem pro závěr o neplatnosti smlouvy pro obcházení zákona či rozpor s
dobrými mravy (§ 39 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 3 obč. zák.), v
poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů ze shora
vymezených obecně přijímaných právních názorů vycházely a závěr o tom, že
dohoda o smluvní pokutě, na základě které měla vzniknout směnkou zajištěná
pohledávka, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná, učinily po komplexním
posouzení všech okolností dané věci (časový odstup mezi postupnou úhradou kupní
ceny a převodem cenných papírů, dohodnuté „úročení“ jednotlivých splátek kupní
ceny a výše smluvní pokuty určená pevnou částkou bez ohledu na intenzitu
porušení povinnosti k úhradě jednotlivých splátek kupní ceny). V tomto směru
pak konečný závěr odvolacího soudu ohledně neplatnosti ujednání o smluvní
pokutě odpovídá i závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném pod číslem
89/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu