29 Cdo 3754/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele S. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Janáčem, advokátem, se sídlem v
Praze 6, Bělohorská 262/35, PSČ 169 00, za účasti MULTI-GROUP a. s., se sídlem
v Praze 1, U Starého hřbitova 40/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
25668161, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, o návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. B 5364/MSPH, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č.
j. 14 Cmo 538/2013-768, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti MULTI-GROUP a. s. na
náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího zástupce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. července 2013, č. j. B 5364-RD56/MSPH,
Fj 127051/2013, zamítl návrh, kterým se S. P. domáhal provedení zápisu
následujících změn do obchodního rejstříku:
1) výmazu „jednotlivých funkčních období“ S. P. jako předsedy představenstva
společnosti MULTI-GROUP a. s. (dále jen „společnost“) v období od 24. června
2003 do 26. ledna 2011 (výrok I.),
2) zápisu své osoby jako předsedy představenstva společnosti s datem vzniku
funkce 1. července 2008 (výrok II.),
3) výmazu T. P. jako předsedy představenstva společnosti (výrok III.) a
4) zpětného výmazu T. P. jako jediného akcionáře společnosti k 26. lednu 2011,
při současném zpětném zápisu navrhovatele jako jediného akcionáře společnosti k
6. červenci 2005 (výrok IV.). K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. března 2015,
č. j. 14 Cmo 538/2013-768, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v
§ 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolací argumentace vychází z toho, že:
1) rozhodnutí T. P. coby jediného akcionáře společnosti při výkonu působnosti
valné hromady z 26. ledna 2011 (dále jen „první rozhodnutí jediného
akcionáře“), kterým jmenovaný změnil formu akcií společnosti, změnil stanovy
společnosti, zvolil dovolatele a sebe členem představenstva společnosti a
zvolil členy dozorčí rady (s tím, že funkční období dřívějších členů
představenstva a dozorčí rady uplynulo), je nicotné,
2) rozhodnutí představenstva společnosti z 26. ledna 2011, kterým byl T. P. zvolen do funkce předsedy představenstva (dále jen „rozhodnutí
představenstva“), je neplatné,
3) rozhodnutí T. P. coby jediného akcionáře společnosti při výkonu působnosti
valné hromady z 30. června 2011 (dále jen „druhé rozhodnutí jediného
akcionáře“), kterým jmenovaný odvolal dovolatele z funkce člena představenstva,
je nicotné. Nicotnost prvního i druhého rozhodnutí jediného akcionáře odůvodňuje dovolatel
tím, že v době jejich přijetí T. P. nebyl (jediným) akcionářem společnosti,
jímž byl (stále) dovolatel, který své akcie na T. P. nikdy nepřevedl. T. P.,
který měl akcie dovolatele „u sebe“, vystupoval podle tvrzení dovolatele pouze
„jako schovatel“ (k tomu dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3914/2008, které je veřejnosti dostupné – stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho
webových stránkách). Rozhodnutí představenstva je podle dovolatele neplatné
proto, že se jej (jako jeden ze dvou členů představenstva) nezúčastnil (v době
jeho přijetí nebyl na území České republiky). Dovolatel přitom zpochybňuje rozsah (potažmo správnost) přezkumu jeho návrhu na
výmaz skutečností, které byly do obchodního rejstříku zapsány na základě
prvního a druhého rozhodnutí jediného akcionáře, respektive rozhodnutí
představenstva.
Dovolatel však přehlíží, že řízení o návrhu podle § 200db odst. 6 či 7 o. s. ř. (do 31. prosince 2011 podle § 200db odst. 5 či 6 o. s. ř.) je řízením o
opravném prostředku sui generis, který směřuje proti tzv. přímému zápisu či
proti rozhodnutí o zápisu do obchodního rejstříku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009). I řízení o návrhu podle § 200db odst. 6 či 7 o. s. ř. tak je, stejně jako
řízení ve věcech obchodního rejstříku, ovládáno tzv. registračním principem
(viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo
3564/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo
3808/2014), jenž rejstříkovému soudu nedává prostor pro zjišťování sporných
skutečností tak, jak je běžné v občanskoprávním (ať už sporném, či nesporném)
řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008). Odvolací soud, který (stejně jako soud prvního stupně) přezkoumával toliko to,
zda dovolatelem tvrzené skutečnosti (z nichž se měla podávat nicotnost obou
rozhodnutí jediného akcionáře, jakož i neplatnost rozhodnutí představenstva)
vyplývají z jím předložených listin, postupoval plně v souladu s výše uvedenou
judikaturou, od níž se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani v projednávané
věci. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2009, sp. zn. 29
Cdo 3914/2008, tedy není pro poměry projednávané věci přiléhavý, protože
skutečnosti namítané dovolatelem přesahují rozsah zjišťování sporných
skutečností v řízení ve věcech obchodního rejstříku. Ze stejného důvodu nečiní dovolání přípustným ani námitka, podle níž byla
neplatná i plná moc, kterou T. P. jako předseda představenstva společnosti
udělil JUDr. Tomáši Leuchterovi k zastupování společnosti v řízení o zápis
skutečností, jejichž výmazu se dovolatel domáhá. I tato námitka vychází z
předpokladu nicotnosti prvního rozhodnutí jediného akcionáře, tedy ze
skutečností, jejichž zjišťování by v projednávané věci přesahovalo meze
rejstříkového přezkumu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem položená otázka, zda lze v
rejstříkovém řízení nařídit jednání (kterou Nejvyšší soud zodpověděl již ve
výše citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 1759/2008, v němž uzavřel, že z povahy
řízení ve věcech obchodního rejstříku po novele provedené zákonem č. 216/2005
Sb., vyplývá, že rejstříkový soud rozhoduje zásadně bez jednání). Její řešení
se totiž v poměrech projednávané věci nemůže projevit, neboť pro věc není
významné, zda soudy pro posouzení návrhu dovolatele nařídily jednání, nýbrž jen
to, zda nevybočily z mezí registračního principu (k čemuž v poměrech
projednávané věci nedošlo – viz výše). Dovolání nečiní přípustným konečně ani námitka, podle níž dovolatel neměl být
(na základě prvního rozhodnutí jediného akcionáře) do obchodního rejstříku
zapsán, neboť se svým zvolením „nikdy nesouhlasil“. Je tomu tak proto, že v
době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu již dovolatel nebyl (vůbec)
jako člen představenstva společnosti zapsán v obchodním rejstříku (srov.
úplný
výpis společnosti z obchodního rejstříku); jeho námitka je tedy bezpředmětná. Jen pro úplnost a bez vlivu na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podotýká, že
dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že návrh na zápis změn do obchodního
rejstříku byl jediným prostředkem obrany proti prvnímu a druhému rozhodnutí
jediného akcionáře, respektive rozhodnutí představenstva. Dovolatel se ochrany
svého vlastnického práva k akciím společnosti může domáhat v občanskoprávním
(nalézacím) řízení (a podle výsledku tohoto řízení pak navrhnout zápis změn do
obchodního rejstříku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když bylo dovolání navrhovatele
odmítnuto a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce společnosti za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání z 15. září 2016) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst.
4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč (počítáno z tarifní hodnoty
50.000 Kč) a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve
výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle
§ 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži
navrhovatele celkem 4.114 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z
článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a
dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu