29 Cdo 3816/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a
soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně DOBIÁŠ spol. s r.o., se sídlem v Kněžmostu 237, PSČ 294 02,
identifikační číslo osoby 14892910, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou,
advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, PSČ 293 01, proti
žalovanému Ing. I. D., zastoupenému JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 151.261,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 343/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února
2011, č. j. 14 Cmo 291/2010-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání
žalovaného výrok I. rozsudku ze dne 26. února 2010, č. j. 39 Cm 343/2006-197, v
rozsahu, v němž Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 151.261,- Kč spolu s 2,5 % úrokem z prodlení za dobu od 1. října 2003 do
zaplacení, v rozsahu týkajícím se úroku z prodlení ve výši 2,5 % z částky
151.261,- Kč za dobu od 31. července 2003 do 30. září 2003 změnil výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a změnil výrok o nákladech
řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal
žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218
písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. –
posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná)
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003,
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Brojí-li dovolatel i proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé
(jímž byla žaloba ohledně části příslušenství zamítnuta), napadá výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v jeho prospěch; dovolání
tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné. V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného
rozsudku, jíž odvolací soud zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku
o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním
dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč
a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží. V dané věci žalovaný napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni 151.261,- Kč s příslušenstvím, představující jednak nárok na
vrácení půjčky ve výši 120.000,- Kč a dále nárok na vrácení částky 31.261,- Kč,
představující nevyúčtovanou zálohu, poskytnutou žalobkyní dovolateli na
cestovní a jiné výdaje. Byť tedy žalovaná částka převyšuje ve svém součtu
hranici vymezenou v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., skládá se ze
dvou samostatných nároků. Jde-li přitom o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení, má rozhodnutí
odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a
přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je
třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně
bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč,
respektive částku 100 000,- Kč v obchodních věcech. S ohledem na výše uvedené není dovolání v této věci proti té části výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně
na zaplacení částky 31.261,- Kč s příslušenstvím, přípustné, i kdyby
předpoklady přípustnosti stanovené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. byly jinak splněny (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2005, sp. zn. 29 Odo 402/2004, dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Konečně dovolání proti té části potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí ve
věci samé, jíž odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení částky
120.000,- Kč s příslušenstvím, může být přípustné pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam.
Dovolatel přitom žádnou právní otázku, natož pak takovou, jež
by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k
řešení nepředkládá. Námitkou, podle níž si dlužnou částku půjčil od svého bratra a nikoliv od
žalobkyně, dovolatel polemizuje s opačným skutkovým závěrem soudů nižších
stupňů (které uzavřely, že žalovanému uvedenou částku poskytla žalobkyně). Vystihuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. ustanovení § 237 odst. 3
a § 241a odst. 3 o. s. ř.) a k jehož prověření dovolání připustit nelze. Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani (ostatně blíže
neodůvodněná) námitka, podle níž „i kdyby si žalovanou částku od žalobkyně
půjčil a bezdůvodně se tak obohatil, pak jednak žalobkyně netvrdila v řízení
bezdůvodné obohacení, ale především je zde jiná promlčecí lhůta, kdy by
povinnost vrátit žalobkyni tuto částku byla promlčena“. Nevznesl-li dovolatel v
řízení před soudy nižšího stupně námitku promlčení žalobou uplatněného nároku,
nemá délka promlčecí doby pro projednávanou věc význam a nelze k jejímu
posouzení dovolání postupem podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. připustit. To, zda lze nárok žalobkyně posoudit jako nárok ze smlouvy o půjčce či nárok na
vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, je pak věcí
právního posouzení a nikoliv otázkou skutkových tvrzení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný
pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto není
významné, zda žalobkyně svůj nárok výslovně právně kvalifikovala jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni
podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu