29 Cdo 3840/2023-529
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. C., zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00 02 54 29, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 33.144.121,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 137/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. 28 Co 96/2023-476, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku ze dne 28. června 2023, č. j. 28 Co 96/2023-476, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2023, č. j. 15 C 137/2020-435, ve vyhovujícím výroku o věci samé, a proti druhému výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se dovolání odmítá. II. S výjimkou potvrzujícího vyhovujícího výroku ve věci samé se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023, č. j. 28 Co 96/2023-476, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 30. července 2020 se žalobce (J. C.) domáhal vůči žalovanému (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 33.144.121,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 30. července 2020 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jen „zákon č. 82/1998“].
Žalobu odůvodnil tím, že: 1) Od 26. ledna 2011 byl insolvenčním správcem se zvláštním povolením podle § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích; byl zapsán do seznamu insolvenčních správců se zvláštním povolením vedeného Ministerstvem spravedlnosti. 2) Rozhodnutím ze dne 29. října 2014, č. j. MSP-619/2010-LO-INSO/46, Ministerstvo spravedlnosti zrušilo žalobci zvláštní povolení vykonávat činnost insolvenčního správce; rozklad podaný žalobcem proti tomuto rozhodnutí zamítla ministryně spravedlnosti [prof.
JUDr. Helena Válková, CSc. (dále jen H. V.)] rozhodnutím ze dne 20. února 2015, č. j. MSP-30/2014-LO-ROZ/2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2017, č. j. 6A 56/2015-68, který nabyl právní moci dne 9. února 2017, (mimo jiné) zrušil (pro nepřezkoumatelnost) rozhodnutí H. V. a věc vrátil Ministerstvu spravedlnosti k dalšímu řízení; rozhodnutím ze dne 7. září 2017, č. j. MSP-8/2017-SJL-ROZ/6, (nový) ministr spravedlnosti JUDr. Robert Pelikán, Ph.D. zrušil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 29.
října 2014 jako nezákonné pro nepřezkoumatelnost a řízení zastavil; rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. září 2017. 3) Nezákonným zrušením zvláštního povolení bylo žalobci znemožněno, aby byl v rámci insolvenčních řízení ustanovován insolvenčním správcem se zvláštním povolením u dlužníků, u nichž bylo vyžadováno. Při vyčíslení výše škody žalobce vyšel z toho, že za výkon funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením obdržel celkem 65.604.487,39 Kč; „držitelem“ povolení byl celkem 1.823 dní [od 26.
ledna 2011 do 5. března 2015 (doručení rozhodnutí H. V.) a od 11. září 2017 (doručení rozhodnutí nového ministra spravedlnosti) do 1. srpna 2018 (zánik zvláštního povolení ex lege)]; průměrná výše odměny za jeden den tak činila 35.987,10 Kč. Za stavu, kdy doba nezákonného zrušení zvláštního povolení trvala 921 dní, ušel žalobci zisk ve výši 33.144.121,17 Kč. Následně žalobce upřesnil, že požaduje ušlý zisk za období do 31. července 2018. V podání ze dne 23. dubna 2021 (č. l. 146 až 152) žalobce konkretizoval jednotlivá insolvenční řízení, v nichž „vystupoval“ jako insolvenční správce se zvláštním povolením.
Konkrétně šlo o insolvenční řízení dlužníků SALEZA, a. s. (sp. zn. MSPH 60 INS 628/2011), SMART TRADING COMPANY s. r. o. (sp. zn. KSOS 25 INS 16228/2011), BESTSPORT akciová společnost (sp. zn. MSPH 89 INS 5393/2011), Česká Unigrafie, a. s. (sp. zn. MSPH 93 INS 12088/2012), BOHEMIA PRINT a. s. (sp. zn.
MSPH 93 INS 14805/2012), VEBA, textilní závody a. s. (sp. zn. KSHK 33 INS 7406/2018), a Mražené potraviny EVEREST s. r. o. (sp. zn. KSOS 14 INS 4805/2014). K těmto tvrzením doložil listiny vztahující se k označeným insolvenčním řízením (č. l. 153 až 233). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. ledna 2023, č. j. 15 C 137/2020-435, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 489.602,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 31. července 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 32.654.518,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 30. července 2020 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 489.602,67 Kč za 30. červenec 2020 (výrok II.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Šlo o druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 6. srpna 2021, č. j. 15 C 137/2020-346, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 639.241,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. července 2020, zamítl žalobu co do částky 32.504,879,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. července 2020 a úroku z prodlení z částky 639.241,21 Kč za
30. červenec 2020 a rozhodl o náhradě nákladů řízení, zrušil k odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. června 2022, č. j. 28 Co 464/2021-390, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud sice shledal správným závěr soudu prvního stupně co do určení (výpočtu) výše ušlého zisku (viz způsob ustanovování jednotlivých insolvenčních správců se zvláštním povolením tzv. „kolečkem“ a jednotlivá insolvenční řízení, v nichž by mohl být žalobce ustanoven insolvenčním správcem), vytkl mu však, že se nevypořádal s dalšími (označenými) skutečnostmi plynoucími z obsahu spisu, které mohly mít vliv na výši ušlého zisku.
Soud prvního stupně předeslal, že mezi účastníky nebyly sporné skutečnosti vztahující se k vydání nezákonného rozhodnutí a jeho zrušení (a k jejich důsledkům na možnost žalobce vykonávat činnost insolvenčního správce se zvláštním povolením); naopak rozpor byl v tom, zda v období od 5. března 2015 do 31. července 2018 žalobci „ušel zisk nemožností být jmenován insolvenčním správcem se zvláštním povolením“ (a pokud ano, v jaké výši a jakým způsobem lze takto ušlý zisk definovat, tvrdit a prokázat).
S poukazem na právní názor odvolacího soudu (viz výše označené kasační usnesení) dále zdůraznil, že odškodňovací řízení „je vedeno myšlenkou, jaký by byl stav při obvyklém běhu událostí, nebýt nezákonných rozhodnutí“; proto vyšel „z faktických reálií, které promítl do situace, která by alternativně mohla nastat, kdyby žalobce nepozbyl nezákonně oprávnění býti insolvenčním správcem se zvláštním povolením“. Odkazuje na „vysvětlující informace“ žalovaného (jako správce registru insolvenčních správců, včetně zvláštních insolvenčních správců), konstatoval, že žalobce by byl ustanoven insolvenčním správcem se zvláštním povolením v rámci „třetího a čtvrtého běhu kolečka“ v insolvenčních řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 84 INS 1151/2013 a sp. zn. MSPH 94 INS 22412/2015 (dále jen „první a druhé insolvenční řízení“).
V prvním insolvenčním řízení ? pokračoval soud prvního stupně ? by žalobce vykonával funkci insolvenčního správce po dobu 561 dní a poměrná část jeho odměny by činila 182.420,37 Kč. Ve druhém insolvenčním řízení by žalobce „fungoval“ jako insolvenční správce po dobu 910 dní poměrná část odměny by činila 257.102,30 Kč; k tomu se „připočítává i částka za přezkum pohledávek ve výši 48.000,- Kč s DPH“. Současně doplnil, že žalobce neměl v daném období vyšší náklady, než v rámci své činnosti (běžného) insolvenčního správce, kdy jeho kancelář nadále fungovala; výši ušlého zisku z tohoto důvodu nesnížil.
Vzhledem ke shora uvedenému soud prvního stupně – odkazuje na § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 – uzavřel, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaného škoda v podobě ušlého zisku, jehož výši určil částkou 489.602,67 Kč. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 28. června 2023, č. j. 28 Co 96/2023-476, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně částky 188.399,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 31.
července 2020 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud ? cituje § 1 odst. 1, § 5, § 13 odst. 1 a § 30 zákona č. 82/1998 a § 25 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ? dospěl k následujícím závěrům: 1) Soud prvního stupně postupoval správně, když vycházel z údajů žalovaného (poskytnutých v rámci jeho vysvětlovací povinnosti), že žalobce by byl při pravidelném běhu věcí ustanoven insolvenčním správcem (jen) v prvním a druhém insolvenčním řízení.
Pouhé zpochybnění těchto údajů (bez označení jiných důkazů ohledně průběhu tzv. koleček) a důkazní návrhy uplatněné žalobcem k možnosti ustanovení insolvenčním správcem „mimo kolečka“ považoval za irelevantní. 2) Jelikož „je potřeba v tomto sporu pracovat s určitou mírou pravděpodobnosti“, nelze vycházet ze žalobcem tvrzených předpokladů, že by byl (v jím označených řízeních) ustanoven insolvenčním správcem postupem podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona.; stejně tak nelze přihlédnout k možnosti ustanovení žalobce insolvenčním správcem „v jiných insolvenčních řízeních“ mimo rotační pořadí na základě rozhodnutí věřitelského výboru.
Přitom právě rotační princip (při ustanovování insolvenčních správců) „je obecný postup a vše ostatní je výjimka z tohoto postupu“. 3) Je důvodná výhrada žalovaného, podle níž soud prvního stupně (nesprávně) „nezohlednil žalobcem vynaložené náklady“. Náhrada ušlého zisku se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným příjmem a náklady, které by bylo nutné vynaložit k jeho dosažení; takovými náklady jsou i výdaje, o nichž se předpokládá, že je bude insolvenční správce hradit z odměny (viz např. nájemné či podnájemné za pronájem prostor, v nichž má sídlo, nebo mzdy zaměstnanců insolvenčního správce, s jejichž činností insolvenční zákon též počítá).
Za stavu, kdy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v letech 2011 a 2012 byl poměr příjmů a výdajů žalobce 39,99 %, v roce 2013 34,30 % a v roce 2014 39,63 %, představovaly by „výdaje“ (z příjmů za první a druhé insolvenční řízení ve výši 489.602,67 Kč) částku 188.399,10 Kč; tuto částku je nutné odečíst (pro účely určení výše ušlého zisku)
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí není v souladu s (označenou) ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nerespektuje (obecně závaznou) „výkladovou a rozhodovací praxi“ Ústavního soudu. V rovině procesní jde o: a) nesprávné posouzení tzv. vysvětlovací povinnosti žalovaného ohledně ustanovování insolvenčních správců, b) přijetí skutkových závěrů (jen) na základě tvrzení žalovaného, c) porušení zásady „rovnosti zbraní“ a zvýhodnění žalovaného, a d) opomenutí tvrzení (a důkazních návrhů) dovolatele co do možnosti jeho ustanovení insolvenčním správcem volbou věřitelů.
V oblasti práva hmotného jde především o (ne)správnost určení výše škody; ušlý zisk měly soudy určit na základě zisků dosahovaných v době před protiprávním zásahem s vědomím, že by jich dosahoval při pravidelném a ničím nenarušeném běhu událostí (nebýt protiprávního zásahu) i nadále. Dovolatel zdůrazňuje, že vystupuje vůči státu (a Ministerstvu spravedlnosti jako vrcholnému orgánu státní správy v oblasti justice a dozorujícímu orgánu ve vztahu k insolvenčním správcům) ve slabším postavení; nemá možnost jakkoli prověřit správnost a úplnost informací poskytnutých žalovaným ohledně běhu tzv. koleček (respektive všech koleček u všech insolvenčních soudů).
Přitom soudy vyšly (jen) z vysvětlení žalovaného a nevyžadovaly od něj žádné důkazy; pominuly i jeho tvrzení o nemožnosti určit, která konkrétní řízení by mu „bývala připadla“ během tzv. kolečka. Tvrzení a vysvětlení žalovaného jako účastníka řízení ? pokračuje dovolatel ? nelze pokládat za (listinný ani jiný) důkaz vzniklý jeho působením při výkonu státní správy; v řízení tak bylo nutno opatřit „skutečné důkazy a listiny či elektronické databáze od příslušných justičních orgánů“. Soudy se (nesprávně) nezabývaly ani jeho tvrzeními (a důkazními návrhy) ve vztahu k možnosti ustanovení insolvenčním správcem postupem podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona (viz podání ze dne 23.
listopadu 2022), včetně toho, že zmíněný postup není výjimečný (a nepředstavuje žádnou „nepravidelnost“); naopak, představoval „přinejmenším“ stejně velkou část jeho působení insolvenčního správce jako v případě ustanovení insolvenčním správcem na základě rotačního principu. Ve vztahu k určení výše škody dovolatel snáší argumenty, podle nichž je výkon jeho podnikatelské činnosti jako insolvenčního správce vázán výlučně na jeho osobu (sám si „shání“ zakázky a nechává se jmenovat do jednotlivých řízení insolvenčními věřiteli; není tak závislý jen na jmenování soudem v rámci tzv. kolečka).
Právě proto bylo namístě vycházet z příjmu/zisku za období před protiprávním zásahem, neboť je logické, že by takových příjmů dosahoval při běžném chodu událostí (nebýt nezákonného rozhodnutí) i nadále. Konečně dovolatel upozorňuje na rozpornost postupu odvolacího soudu, který odmítl „pracovat“ s jeho průměrnými zisky za předchozí období, a současně tento princip použil pro učení nákladů/výdajů. Je-li totiž „práce“ s průměrem za minulá období vhodná pro určení nákladové složky, není důvodu, proč by nebyla vhodnou též pro určení složky příjmové.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný má dovolání za nedůvodné, ne-li za nepřípustné. Připomíná, že je povinen (v rámci vysvětlovací povinnosti) poskytnout listiny, údaje a informace, které je povinen vést podle právního předpisu a na které je nutno nahlížet jako na pravdivé a správné. Naopak, není-li k jejich vedení povinen, nemůže je ani poskytnout. V replice k vyjádření žalovaného dovolatel poukazuje na rozpory ve tvrzeních žalovaného a akcentuje nerovnost procesního postavení účastníků řízení.
Jako jediný logicky správný a procesně ekonomický shledává postup při výpočtu ušlého zisku na základě porovnání průměrných zisků před protiprávním zásahem (za dostatečně dlouhou dobu) a po dobu jeho trvání. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné [§ 243c odst. 1 a 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. V rozsahu, v němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbývající části, tj. v rozsahu měnícího výroku o věci samé a potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky určení výše škody (ušlého zisku) dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona č. 82/1998 odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona č. 82/1998 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 26 zákona č. 82/1998, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 30 zákona č. 82/1998 náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech:
1) Předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 je současné splnění tří podmínek: zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonným je pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněného pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ? dále jen „R 49/2011“). 2) Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, vychází se pro účely jejího určení ve smyslu § 26 tohoto zákona z § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
září 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněného pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. 3) Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, takže je napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi.
Ušlý zisk je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno (kdyby nebylo škodné události) důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, uveřejněného pod číslem 56/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který poškozený mohl očekávat při obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 4) Náhrada ušlého zisku se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným (reálně dosažitelným, nikoli hypotetickým) příjmem (jenž by poškozený získal, nebýt nezákonného rozhodnutí) a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021). 5) Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (zde nezákonné rozhodnutí) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být (rovněž) prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. shodně např. opět R 49/2011). 6) Splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 49/2011). Ke shora uvedenému viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2023“). 7) V některých případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici má.
Jestliže strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila. Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací.
Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na spravedlivý proces (srov. opět R 58/2023, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shrnuté v odstavcích 75 až 77 jeho odůvodnění).
8) V důvodech rozsudku ze dne 13. září 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům přijatým Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. listopadu 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, podle nichž „nelze odhlížet od charakteru podnikání jako takového, a to zvláště u tzv. malých podnikatelů. Obecné soudy nahlížely na podnikatelskou činnost stěžovatele jen a pouze v jejím úzkém slova smyslu, kdy dochází k realizaci konkrétní smlouvy či konkrétní zakázky. Činnost podnikatele je přitom nepochybně širší a zahrnuje i činnosti, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale které se následně projeví v podnikatelském výsledku jako takovém.
Činnost podnikatele směřující k vydobytí zisku je nepochybně bohatší, než samotná konečná finální realizace té které zakázky. Skutečnost, že stěžovatel např. organizoval svoji práci tak, aby nepřišel v rozhodném období o žádnou zakázku, ještě neznamená, že místo účasti na trestním řízení nemohl provádět jinou činnost s podnikáním související a bez níž by svoji podnikatelskou činnost fakticky vykonávat nemohl. Požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného“.
9) Spravedlivé uvážení obsažené v § 2955 o. z. neznamená libovůli na straně rozhodujícího soudu. Spravedlnost je třeba určit na základě „jednotlivých okolností případu“, jak vyplynuly z dokazování. Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace tohoto zákona nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud tedy obecné soudy v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 uvalí na žalobce nesplnitelné důkazní břemeno, učiní tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem iluzorním, čímž dojde k porušení čl.
36 odst. 3 Listiny. Za situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž však prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Obecné soudy v takové situaci určí výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu. Srov. např. důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 5.
května 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, a ze dne 24. července 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13.
V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobce byl nezákonným rozhodnutím omezen ve své činnosti insolvenčního správce nikoli v plném rozsahu, nýbrž (jen) v rozsahu výkonu funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením (§ 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích). Vzhledem k pravidlům určujícím ustanovování insolvenčních správců se zvláštním povolením (§ 25 odst. 3 insolvenčního zákona) nelze mít pochybnosti o tom, že žalobce nemohl ovlivnit, v jakých insolvenčních řízeních by byl (primárně) ustanoven insolvenčním správcem.
Jakkoli nelze přehlédnout možné výjimky z tohoto pravidla při samotném určení osoby insolvenčního správce (srov. např. § 25 odst. 1, 4, 5 a 6 insolvenčního zákona), jakož i (případné) následné změny v osobě insolvenčního správce (§ 29, § 31 a § 32 insolvenčního zákona), je zřejmé, že jde o výjimky (a změny), které mohly nastat jak ve prospěch, tak i k „újmě“ žalobce. Za tohoto stavu Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím považuje za odpovídající (primárně) určení výše ušlého zisku nikoli „prostým“ porovnáním výše příjmu v době před a po vydání nezákonného rozhodnutí (viz verze žalobce), nýbrž v rozsahu, který žalobci reálně ušel tím, že nebyl ustanoven insolvenčním správcem se zvláštním povolením v (konkrétních) insolvenčních řízeních (§ 25 odst. 3 insolvenčního zákona).
Určení výše ušlého tisku způsobem předestřeným žalobcem by přicházelo v úvahu jen v případě, kdyby shora uvedený (primární) postup (vzhledem k nemožnosti určit předmětná insolvenční řízení) nevedl (nemohl vést) k adekvátní (tj. smyslu a účelu zákona č. 82/1998 odpovídající) nápravě stavu vyvolaného nezákonným rozhodnutím. Oproti tomu závěr odvolacího soudu, podle něhož by žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem se zvláštním povolením (nebýt nezákonného rozhodnutí) pouze ve shora označených insolvenčních řízeních, shledává Nejvyšší soud nesprávným.
Je tomu tak již proto, že odvolací soud v tomto směru vyšel (bez dalšího) jen z tvrzení (údajů) samotného žalovaného (jako účastníka řízení), aniž jejich správnost (přes výhrady žalobce) prověřil co do úplnosti a správnosti. Přitom žalovaný poskytl informace o těchto insolvenčních řízeních v rámci své vysvětlovací povinnosti; písemné sdělení žalovaného v tomto směru nemělo povahu listiny vydané státním orgánem v mezích jeho pravomoci (§ 136 o. s. ř.) či veřejné listiny podle § 567 a násl. o. z. (obecně k výkladu výše zmíněných ustanovení srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o (ne)možnost určení insolvenčních řízení, v nichž by byl žalobce (primárně) ustanoven insolvenčním správcem se zvláštním povolením, Nejvyšší soud poukazuje zejména na skutečnost, že právě Ministerstvo spravedlnosti je správcem insolvenčního rejstříku (informačního systému veřejné správy) [§ 419 odst.
1 insolvenčního zákona]; součástí insolvenčního rejstříku je seznam insolvenčních správců, do jehož zvláštní části se odděleně zapisují fyzické osoby, veřejné obchodní společnosti a zahraniční společnosti, kterým vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích [§ 1 písm. b) a § 17 odst. 4 téhož zákona]. Právě informace o okruhu insolvenčních správců se zvláštním povolením mohla být podstatná pro zjištění, zda a v jakém pořadí byli v období, za něž žalobce požaduje ušlý zisk, ustanoveni jako insolvenční správci se zvláštním povolením v konkrétních insolvenčních řízeních, včetně průběhu (případných) „koleček“ a „pozice“ žalobce v něm (podle pořadí insolvenčních správců určeného podle § 25 odst. 3 insolvenčního zákona), nebýt nezákonného rozhodnutí.
K tomu srov. i podání žalobce ze dne 23. listopadu 2022 (č. l. 418 a násl.) obsahující (mimo jiné) i důkazní návrhy v tomto směru, které Nejvyšší soud shledává [s ohledem na obsah poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnuté žalobci u jednání dne 22. září 2022 (č. l. 407 až 409)] včasnými. To platí též o důkazních návrzích žalobce (dotazech na jednotlivé insolvenční soudy ohledně ustanovování insolvenčních správců se zvláštním povolením - srov. opět č. l. 418 a násl.), když insolvenční soudy by měly mít informace o tom, v jakých insolvenčních řízení byli „poptáváni“ insolvenční správci se zvláštním povolením.
Přitom právě shora zmíněné důkazní návrhy mohly být (byly) významné z hlediska zjištění spisových značek insolvenčních řízení, v nichž (následně) byl v rozhodném období ustanoven insolvenční správce se zvláštním povolením. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů neprovedly žalobcem navržené [a pro posouzení věci dle jimi zvolené metody výpočtu ušlého zisku (založené na úvaze o tom, v jakých insolvenčních řízení by byl žalobce ustanoven insolvenčním správcem se zvláštním povolením) relevantní] důkazy, nelze považovat za správnou ani jimi určenou výši ušlého zisku.
Jelikož napadené rozhodnutí není (v rozsahu dovoláním dotčeném) správné, Nejvyšší soud je s výjimkou potvrzujícího vyhovujícího výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení [po doplnění dokazování ve smyslu důkazních návrhů žalobce a zjištění insolvenčních řízení, v nichž by byl (primárně) ustanoven žalobce insolvenčním správcem se zvláštním povolením] odvolací soud při určení výše náhrady škody (ušlého zisku v podobě ušlé odměny insolvenčního správce) nepřehlédne judikaturu Nejvyššího soudu týkající se otázek okamžiku vzniku nároku (a případného prodlení s jeho uspokojením) a (ne)možnosti zahrnout do náhrady škody (ušlého zisku - jeho výše) i daň z přidané hodnoty (srov. opět R 58/2023).
Dále posoudí, zda (a pokud ano, v jakém směru) je právně významné (při zvolené metodě výpočtu výše náhrady škody) žalobcem uvedené omezení doby, po kterou mu bylo nezákonným rozhodnutím zrušeno zvláštní povolení vykonávat činnost insolvenčního správce (a za kterou požadoval náhradu škody), zejména zda by toto omezení mohlo mít vliv na jeho působení jako insolvenčního správce se zvláštním povolením v řízeních, v nichž by byl (primárně) ustanoven insolvenčním správcem (nebýt nezákonného rozhodnutí), včetně toho, zda by mohl pokračovat ve výkonu funkce insolvenčního správce se zvláštním povolením v těchto insolvenčních řízeních i poté, kdy mu (následně) zaniklo takové povolení ze zákona (potud nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29.
července 2021, sen. zn. 29 NSČR 67/2019). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.