ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. G., nar.
XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem v Praze 6,
Terronská 958/61, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 156/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.
j. 15 Co 499/2020-556, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 15 Co
499/2020-556, v části výroku II, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 C 156/2016-512, potvrzen v části výroku III o
zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku žalobce na zaplacení částky 620 097,30
Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 22 C
156/2016-512, v části výroku III o zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku
žalobce na zaplacení částky 620 097,30 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV o
nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
15. 7. 2020, č. j. 22 C 156/2016-512, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobci částku 9 740,50 Kč s příslušenstvím a částku 97 020 Kč s příslušenstvím
(výroky I a II), zatímco ve zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce domáhal
zaplacení částky 3 283 936 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III).
Zároveň s tím žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok
IV).
2. Soud prvního stupně (který ve věci rozhodoval již podruhé, neboť v
pořadí první jeho rozsudek ze dne 19. 6. 2017, č. j. 22 C 156/2016-189, byl
zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, č. j. 15 Co
587/2017-227) takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhal
uvedených plnění z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Nt
42/2015-28, o jeho vzetí do vazby. Požadovaná částka, jež v souhrnu odpovídala
částce 3 390 696,50 Kč s příslušenstvím, přitom sestávala z částky 82 098,50 Kč
připadající na náklady obhajoby, které žalobce ve vazebním řízení vynaložil,
dále z částky 2 580 000 Kč odpovídající paušální odměně dle mandátní smlouvy
uzavřené v roce 2009 mezi žalobcem a společností IV-Nakladatelství, s. r. o.
(dále též jen „Nakladatelství“), jež mu ušla v důsledku ukončení této smlouvy
její výpovědí ze strany zmíněné společnosti odůvodněné žalobcovou vazbou, a to
za dobu dalších pěti let, po kterou by tato smlouva mohla trvat, a konečně z
částky 728 598 Kč, na kterou žalobce vyčíslil ušlý zisk za dobu svého
třicetidenního pobytu ve vazbě.
3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po
provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil,
byl žalobce dne 2. 6. 2015 zadržen, přičemž téhož dne bylo zahájeno jeho
trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu krácení daně. Obvodní
soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Nt 42/2015-28,
rozhodl o jeho vzetí do vazby, a to z obavy, že by mohl mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání. Usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 2. 7. 2015, sp. zn. 44 To 316/2015, však bylo toto rozhodnutí obvodního
soudu zrušeno s tím, že podmínky pro žalobcovu vazbu dány nebyly, načež byl
žalobce téhož dne z vazby propuštěn. Dále se soud prvního stupně zabýval
zmapováním úkonů právní služby, které byly k tomu zmocněnými advokáty provedeny
v rámci žalobcovy obhajoby související s jeho vazbou, a částek, které žalobce
za tyto úkony uhradil. V rámci těchto úkonů žalobce opakovaně ve vazbě
navštěvovala i jeho manželka, advokátka B. G., jež byla po dobu, kdy byl
žalobci pozastaven výkon advokacie, ustanovena jeho zástupcem. Řada těchto
porad tudíž nesouvisela se žalobcovou obhajobou, nýbrž s otázkami týkajícími se
fungování jeho advokátní kanceláře. Na náklady spojené s úkony, které žalobcovi
obhájci účelně realizovali v rámci snahy o dosažení zrušení nezákonného
rozhodnutí o žalobcově vazbě, tak žalobce vynaložil pouze částku 9 740,50 Kč.
4. K právnímu vztahu mezi žalobcem a Nakladatelstvím soud prvního stupně
zjistil, že mandátní smlouvou ze dne 27. 10. 2009 se žalobce zavázal poskytovat
Nakladatelství právní služby spočívající v právním poradenství a zastupování ve
věcech vymáhání pohledávek, a to za paušální odměnu ve výši 43 000 Kč měsíčně
bez daně z přidané hodnoty. Za další právní služby pak žalobci náležela odměna
ve výši 3 000 Kč bez daně z přidané hodnoty za hodinu, přičemž žalobce měl
rovněž nárok na náhradu za promeškaný čas a náhradu hotových výdajů. Obě
smluvní strany byly oprávněny tuto smlouvu vypovědět bez udání důvodu s tím, že
výpovědní doba činila dva měsíce a počala plynout první den měsíce
následujícího po dni jejího doručení druhé smluvní straně. Od ledna 2014 do
května 2015 Nakladatelství sjednanou odměnu žalobci pravidelně hradilo a k jeho
službám nemělo výhrady. Na jednotlivých úkonech právní služby se však žalobce
osobně nepodílel, neboť je vykonávala žalobcova advokátní koncipientka V. S.. V
červnu 2015 byla zmíněná odměna žalobci zaplacena za dobu do 4. 6. 2015, načež
poté, co Nakladatelství získalo dne 12. 6. 2015 informaci o žalobcově vazbě, s
odvoláním se na tuto skutečnost a z obavy o svou dobrou pověst dne 30. 6. 2015
od mandátní smlouvy „odstoupilo“. Po svém propuštění z vazby dne 2. 7. 2015
žalobce již Nakladatelství s nabídkou další spolupráce neoslovil, byť této
spolupráci nic nebránilo. Tato skutečnost, stejně jako zmíněná absence
žalobcova osobního podílu na realizaci právních služeb pro Nakladatelství, tak
vedla soud prvního stupně k závěru, že zisk, kterého by žalobce dosáhl v
dalších pěti letech trvání smlouvy, žalobci neušel v příčinné souvislosti s
jeho nezákonnou vazbou.
5. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobcovy daňové příjmy
odpovídaly v roce 2014 částce 21 799 240 Kč a výdaje částce 11 992 669 Kč. V
následujících letech pak tyto příjmy a výdaje činily 13 955 154 Kč a 6 076 482
Kč (rok 2015), 2 573 753 Kč a 2 405 954 Kč (rok 2016) a 3 610 866 Kč a 2 053
810 Kč (rok 2017). V prvním pololetí roku 2018 žalobce dosáhl příjmu ve výši 1
087 205 Kč a výdajů ve výši 655 097 Kč. Ze zjištění, že žalobcovy výdaje v
průměru odpovídaly 62 % jeho příjmů, pak soud prvního stupně dovodil, že
průměrná žalobcova marže v uvedené době činila přibližně 38,50 %, což vyplynulo
i z předloženého znaleckého posudku. Soud prvního stupně rovněž poukázal na
zjištění, která učinil ze žalobcova finančního deníku ve vztahu k období od 1.
6. 2015 do 24. 6. 2015. Z nich totiž vyplynulo, že žalobce, který příjmy a
výdaje evidoval dle data jejich úhrady (tj. bez zachycení období, se kterým
věcně a časově souvisely), i v této době inkasoval příjmy za právní služby, a
to od subjektů a ve výši, kterou soud prvního stupně v rozsudku specifikoval,
načež tento soud zkonstatoval, že žalobcova advokátní kancelář fungovala i bez
jeho osobní účasti a mohla tak i v uvedené době generovat zisk (prostřednictvím
žalobcových zaměstnanců, spolupracujících advokátů či žalobcovy zástupkyně).
Zisk, který žalobci za dobu jeho vazby ušel, tudíž odpovídá pouze té části jím
uváděného zisku, na níž se mohl podílet on sám svým osobním výkonem advokacie,
když žádné další skutečnosti odůvodňující odlišnou konstrukci tohoto nároku
žalobce i přes udělené procesní poučení netvrdil ani neprokazoval. Tuto část
ušlého zisku pak soud prvního stupně vyčíslil za použití sazby 2 000 Kč za
hodinu s tím, že do období žalobcovy vazby spadalo 21 zameškaných pracovních
dní, každý se 6 hodinami účtovatelné práce. Po zohlednění shora uvedené marže
ve výši 38,50 % z takto vyčíslené částky tedy soud prvního stupně dospěl k
výsledné částce 97 020 Kč.
6. Žalobce svůj požadavek na zaplacení žalované částky předběžně
uplatnil u žalované dne 19. 12. 2015, ta mu však nevyhověla.
7. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 28 a § 31
odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i z § 1
a 2 nařízení vlády č. 116/1998 Sb. a z judikatury, kterou soud prvního stupně v
rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze
zčásti.
8. V uvedené souvislosti soud prvního stupně především uvedl, že
podmínka existence nezákonného rozhodnutí, od něhož žalobce odpovědnost
žalované za tvrzenou škodu odvozuje, byla splněna, neboť takové rozhodnutí je v
daném případě představováno posléze zrušeným usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Nt 42/2015-28. Co se týče požadované
náhrady připadající na vynaložené náklady žalobcovy obhajoby, lze podané žalobě
vyhovět pouze ohledně částky 9 740,50 Kč připadající na úkony právní služby,
které byly realizovány účelně. Zcela neopodstatněný je žalobcův požadavek
vztahující se k náhradě ušlého zisku za dalších pět let trvání mandátní smlouvy
s Nakladatelstvím, neboť se z převážné části jedná pouze o „hypotetickou
zamýšlenou možnost, kterou v rámci ušlého zisku nahrazovat nelze“. Uvažovat by
tak bylo možné pouze o době dvou měsíců následujících po dni doručení výpovědi
dotčené smlouvy, tj. o době do konce srpna 2015. Ani za ní však žalobci tvrzený
ušlý zisk nepřísluší, neboť zde není dán vztah příčinné souvislosti mezi touto
škodou a nezákonným rozhodnutím, pokud se žalobce na poskytovaných právních
službách osobně nepodílel. Za situace, kdy byl z vazby propuštěn pouhé dva dny
poté, co Nakladatelství od smlouvy odstoupilo, nadto žalobce mohl vzniklé
ztrátě předejít tím, že by Nakladatelství o svém propuštění informoval a
pokusil se spolupráci obnovit. Stran ušlého zisku za dobu, po kterou byl
žalobce omezen na svobodě, lze pak žalobě vyhovět jen co do částky 97 020 Kč,
jež žalobci ušla v důsledku nemožnosti osobního výkonu advokacie, a to nikoliv
za dobu plynoucí již ode dne 2. 6. 2015, jak žalobce požadoval s odkazem na
okamžik, od kterého byl na svobodě fakticky omezen, ale až ode dne 4. 6. 2015,
kdy bylo nezákonně rozhodnuto o jeho vazbě. Do tohoto ušlého zisku přitom nelze
započítat výdělek generovaný celou žalobcovou advokátní kanceláří. Zohlednit je
též třeba nejen to, jakých výdělků žalobce dosahoval dle daňových přiznání z
doby bezprostředně předcházející jeho vazbě, ale i jeho výdělky dle daňových
přiznání z dalších let, neboť ty svědčí o tom, že žalobce tak vysokých příjmů,
jako v době před svou vazbou, pravidelně nedosahoval (v roce 2014 byl jeho zisk
zhruba šestinásobně vyšší, než v roce 2017).
9. Ve vztahu k částkám 9 740,50 Kč a 97 020 Kč s příslušenstvím proto
soud prvního stupně žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku ji jako nedůvodnou
zamítl.
10. K odvolání žalobce i žalované ve věci následně rozhodoval Městský
soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem předně
zastavil odvolací řízení o odvolání žalované, jež směřovalo proti výroku II
rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), načež v
zamítavém výroku III tento rozsudek změnil jen tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci další částku 11 480,70 Kč s příslušenstvím, zatímco
ve vztahu ke zbývající částce 3 272 455,30 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu
prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a
dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího
soudu).
11. Odvolací soud, který zastavení odvolacího řízení o části odvolání
žalované odůvodnil částečným zpětvzetím tohoto odvolání, předně přisvědčil
skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které vyhodnotil jako správné a pro
posouzení věci dostatečné. Následně se ztotožnil též s právními závěry, které
soud prvního stupně vyslovil ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu nákladů
vynaložených na jeho obhajobu, neboť soud prvního stupně při stanovení této
náhrady odpovídajícím způsobem zohlednil pouze ty úkony právní služby, které
byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí o žalobcově
vazbě, přičemž správně vyčíslil též částku, jež na tyto úkony připadala.
12. Za správný dále odvolací soud označil závěr prvostupňového soudu o
nedůvodnosti žaloby v části týkající se požadované náhrady zisku, kterého by
žalobce dosáhl v následujících pěti letech z mandátní smlouvy uzavřené s
Nakladatelstvím. Ve shodě se soudem prvního stupně totiž dospěl k závěru, že
zde absentuje jak tvrzená škoda, tak i vztah příčinné souvislosti mezi touto
škodou (ušlým ziskem) a nezákonným rozhodnutím. Ušlý zisk nadto mohl žalobci v
souladu se zněním § 30 OdpŠk ujít pouze za dobu, po kterou byl omezen na
svobodě, zatímco jakýkoliv další ušlý zisk může být v jeho případě kladen pouze
do souvislosti s jeho trestním stíháním. K ukončení smluvního vztahu mezi
žalobcem a Nakladatelstvím přitom došlo pouhé dva dny před žalobcovým
propuštěním z vazby, když tento vztah trval po celý měsíc červen 2015, za který
tedy žalobci náležela paušální odměna ve sjednané výši, přičemž plnění, ke
kterému se žalobce touto smlouvou zavázal, nadto nezáviselo na jeho osobní
činnosti, nýbrž bylo dlouhodobě zajištěno jeho zaměstnankyní. Bylo též pouze
žalobcovou benevolencí, pokud za situace, kdy smlouvu bylo možné ukončit pouze
výpovědí, netrval na dodržení dvouměsíční výpovědní lhůty. K ukončení
předmětného smluvního vztahu tak ve skutečnosti došlo dle závěru odvolacího
soudu dohodou jeho stran. Tuto skutečnost, způsobující přerušení vztahu
příčinné souvislosti mezi žalobcovou vazbou a tvrzeným ušlým ziskem, stejně
jako to, že žalobce po Nakladatelství nepožadoval zaplacení odměny za měsíc
červen 2015 a po svém propuštění na svobodu se o obnovení spolupráce s
Nakladatelstvím nepokusil, čímž porušil svou prevenční povinnost, nelze dle
odvolacího soudu klást k tíži žalované. Kromě toho skutečnou příčinou ukončení
předmětného smluvního vztahu ze strany Nakladatelství nebyla žalobcova vazba,
nýbrž žalobcovo trestní stíhání. Nad rámec uvedených závěrů (a bez významu pro
rozhodnutí ve věci) pak odvolací soud rovněž dodal, že tvrzené trvání smluvního
vztahu po dobu dalších pěti let vychází pouze z hypotetické možnosti, kterou
nelze náhradu požadovaného ušlého zisku odůvodnit.
13. Odvolací soud přisvědčil taktéž závěru soudu prvního stupně, v
souladu s nímž žalobci za dobu jeho pobytu ve vazbě, jež započala nikoliv již
dne 2. 6. 2015, jak žalobce prosazoval, nýbrž až dne 4. 6. 2015, ušel zisk.
Správný je pak i způsob výpočtu tohoto ušlého zisku, který soud prvního stupně
na tento nárok aplikoval. Při tomto výpočtu pochybil pouze tím, že za každý
pracovní den spadající do období žalobcovy vazby počítal se 6 hodinami práce,
zatímco žalobce v této souvislosti uváděl počet 6,71 hodin. Právě z posledně
uvedené hodnoty je však třeba při jinak nezměněném výpočtu vyjít, pročež
výsledná výše žalobcova ušlého zisku odpovídá částce 108 500,70 Kč. Cestou
částečné změny rozsudku soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci
samé proto odvolací soud žalobci z uvedeného titulu přiznal další částku 11
480,70 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbývající části tohoto výroku, jakož i
ve vyhovujícím výroku týkajícím se částky 9 740,50 Kč s příslušenstvím tento
rozsudek jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v části
jeho výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III
o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 2 580 000 Kč s příslušenstvím (nárokované
z titulu ušlého zisku souvisejícího s ukončením smluvního vztahu s
Nakladatelstvím) a k částce 620 097,30 Kč s příslušenstvím (odpovídající soudem
nepřiznané části náhrady ušlého zisku za dobu žalobcovy vazby).
15. V případě nároku představovaného náhradou ušlého zisku vyčíslenou na
částku 2 580 000 Kč žalobce přípustnost svého dovolání předně dovozoval ze
skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Odvolací soud se totiž odklonil od skutkového závěru soudu
prvního stupně, uvedl-li, že žalobcovy závazky plynoucí z mandátní smlouvy byly
plněny až do doby jejího ukončení, a to aniž by v souladu s § 213 odst. 2
občanského soudního řádu zopakoval důkazy, ze kterých soud prvního stupně
vycházel, popřípadě aniž by dokazování doplnil o důkazy nové. Tím se odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména rozhodnutími
publikovanými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 64/1966 a
92/1968, nebo rozsudky ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2521/2018, ze dne 14.
2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4142/2017, a ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo
2299/2014, jakož i od nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS
275/98, ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn.
I. ÚS 35/06, ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, a ze dne 12. 10. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 57/04. Kromě toho, že uvedený závěr odvolacího soudu nemá v
provedeném dokazování (a to ani v dokazování, které provedl soud prvního
stupně) žádnou oporu, a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017, tak zakládá extrémní rozpor mezi provedeným
dokazováním a skutkovým závěrem odvolacího soudu, taktéž nezohledňuje zjištění,
že žalobce vedl daňovou evidenci, v níž příjmy a výdaje evidoval podle data
jejich úhrady, tedy bez věcné a časové souvislosti s činností, k níž se
vztahovaly.
16. Stejného pochybení se odvolací soud dle žalobcova názoru dopustil i
tím, že se od skutkového závěru soudu prvního stupně odklonil rovněž ve vztahu
k důvodům, které Nakladatelství vedly k ukončení předmětného smluvního vztahu,
konstatoval-li, že tímto důvodem bylo samotné žalobcovo trestní stíhání a z něj
plynoucí obava Nakladatelství ze ztráty reputace.
17. Otázku hmotného práva, jež dle žalobcova názoru dosud nebyla v
judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejímž právním posouzení měl
odvolací soud pochybit, žalobce spatřuje v tom, zda v době pozastavení výkonu
advokacie v důsledku jeho vzetí do vazby mohl dosahovat výdělku plynoucího z
právních služeb poskytovaných prostřednictvím jeho zaměstnanců či
prostřednictvím zástupce, který mu byl určen Českou advokátní komorou. Žalobce
totiž svou podnikatelskou činnost vykonává jako samostatný advokát, tj. jako
osoba samostatně výdělečně činná, přičemž tak činí jednak osobně, jednak
prostřednictvím svých zaměstnanců či substituujících advokátů. V době, kdy
pobýval ve vazbě, byla jeho zaměstnankyní též advokátní koncipientka Mgr. V. S.
Dnem vykonatelnosti rozhodnutí o žalobcově vazbě byl však výkon jeho advokacie
ex lege pozastaven, jak plyne z § 8a písm. a) ve spojení s § 8b odst. 1 písm.
d) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalobce tudíž od uvedeného okamžiku
nebyl podle § 9a odst. 1 písm. a) téhož zákona oprávněn poskytovat právní
služby, a to ani prostřednictvím svých zaměstnanců či substituujících advokátů,
a pokud by tak přesto činil, dopustil by se neoprávněného podnikání. Z
ustanovení § 38 odst. 1 zákona o advokacii rovněž plyne, že advokát, který
advokacii nevykonává, nemůže být školitelem advokátního koncipienta. Podle
dovolatele tedy neobstojí názor odvolacího soudu, v souladu s nímž žalobci
neušel zisk proto, že jeho advokátní koncipientka, která byla jeho
zaměstnankyní bez možnosti jednat samostatně a bez žalobcova dohledu, mohla
právní služby pro Nakladatelství poskytovat i v době jeho pobytu ve vazbě. Z
ustanovení § 27 odst. 2 zákona o advokacii pak plyne, že veškerá práva na
odměnu ze smluv o poskytování právních služeb přecházejí na zástupce advokáta,
který byl žalobci určen Českou advokátní komorou a který tyto právní služby
poskytoval sám svým jménem a na svůj účet. V důsledku jeho činnosti tedy
žalobce rovněž žádných výdělků dosahovat nemohl.
18. Závěr, který odvolací soud vyslovil v rámci řešení otázky, zda měl
žalobce trvat na zaplacení paušální odměny podle mandátní smlouvy také za 2
měsíce trvání výpovědní lhůty, považuje žalobce rovněž za nesprávný. Bylo-li
součástí výpovědi mandátní smlouvy i odvolání plné moci, kterou Nakladatelství
žalobci udělilo, žalobce ve vymáhání pohledávek tohoto subjektu již nemohl
pokračovat, a to ani poté, co byl z vazby propuštěn. Sjednaná paušální odměna
přitom žalobci náležela právě za zmíněné vymáhání pohledávek. Nemohl-li tedy
žalobce tuto činnost nadále vykonávat, právo na odměnu mu nepříslušelo, jak dle
dovolatele plyne též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn.
23 Cdo 3992/2011, od něhož se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil.
19. Dále žalobce zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, v němž mu
tento soud ve shodě se soudem prvního stupně vytkl, že po svém propuštění z
vazby již Nakladatelství nekontaktoval a neusiloval o znovuobnovení dotčeného
smluvního vztahu, čímž by vzniku škody zabránil. Tato výtka totiž není v
souladu s čl. 31 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997
Věstníku České advokátní komory (Etický kodex advokáta), podle kterého advokát
nesmí nabízet poskytnutí právní služby osobě, která ji na něm sama nepožaduje.
Pokud by tak žalobce přesto učinil, dopustil by se porušení stavovského
předpisu zakládajícího kárné provinění advokáta ve smyslu § 32 odst. 2 zákona o
advokacii.
20. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal, že by smluvní
vztah založený mandátní smlouvou ze dne 27. 10. 2009 trval déle, než po dobu
dalších dvou měsíců odpovídajících výpovědní lhůtě, je dle žalobcova názoru
rovněž právně pochybný, neboť je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními,
podle kterých žalobce s Nakladatelstvím spolupracoval dlouhodobě, přičemž
Nakladatelství bylo s jeho službami spokojeno, a jediný důvod pro ukončení
smluvního vztahu proto spočíval v žalobcově vazbě. Tím se tento závěr dle
žalobcova názoru ocitá též v rozporu s již zmíněnou judikaturou (představovanou
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017).
21. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 620 097,30 Kč připadající na
ušlý zisk za dobu žalobcova pobytu ve vazbě žalobce předně zpochybnil závěr
odvolacího soudu, podle kterého i v době žalobcovy vazby jeho advokátní
kancelář fungovala a generovala zisk. V této souvislosti žalobce opět
zdůraznil, že subjektem, který byl oprávněn vykonávat advokacii na základě
zákona o advokacii, byl on sám jako samostatný advokát zapsaný v seznamu
advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Jeho advokátní kancelář oproti tomu
subjektem práv a povinností není. Z důvodů, které již žalobce podrobněji
rozvedl v rámci vymezení dovolacím soudem dosud neřešené otázky zmíněné výše
pod bodem 17 tohoto odůvodnění, a které se dle jeho názoru uplatní i při řešení
totožné otázky hmotného práva dopadající i na tento nárok, zisk za něj v
uvedené době nemohli generovat ani jeho zaměstnanci či substituující advokáti,
neboť vzetím do vazby došlo k pozastavení výkonu jeho advokacie. Dovodil-li
snad odvolací soud, že žalobce v uvedené době i nadále advokacii
prostřednictvím svých zaměstnanců vykonával, opět se tím odchýlil od skutkového
závěru soudu prvního stupně, a to bez odpovídajícího důkazního podkladu
získaného postupem respektujícím § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, čímž
se též odchýlil od judikatury zmíněné pod bodem 15 tohoto odůvodnění. S tím pak
souvisí i v judikatuře Nejvyššího soudu rovněž dosud neřešená otázka způsobu
stanovení výše žalobcova ušlého zisku za dobu jeho vazby, přičemž způsob, který
zvolil soud prvního stupně, nezohlednil-li celý žalobcův zisk dosahovaný v
rozhodném období, nýbrž určil jen jeho část, na níž se měl žalobce podílet svou
osobní činností, správný není.
22. V rozporu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne
30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, pak odvolací soud při úvaze o výši ušlého
zisku, kterou dovolatel označil za svévolnou a svědčící o neznalosti práce
advokáta, nevycházel ani z pravidelného běhu věcí, který by jinak (nebýt škodné
události) zpravidla nastal, pominul-li zjištění, která soud prvního stupně
učinil ze žalobcových daňových přiznání, z peněžního deníku i z předloženého
znaleckého posudku a která ve své vzájemné souvislosti průměrný výdělek žalobce
dokládala. Současně se odvolací soud odchýlil také od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, v souladu s nímž pro posouzení
výše nároku na náhradu příjmů, kterých by podnikatel svou výdělečnou činností
dosáhl nebýt toho, že byl ve vazbě, je rozhodující zjištění jeho průměrného
výdělku před vznikem škody. Namísto toho, aby odvolací soud svou pozornost
soustředil na zjištění žalobcových příjmů a výdajů vztahujících se k roku 2014
a k 1. pololetí roku 2015, totiž do své úvahy zahrnul i výši jeho výdělku za
rok 2017.
23. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil, a to za současného zrušení příslušné části rozsudku
soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
26. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Předmět dovolacího řízení je představován jednak nárokem na náhradu
zisku, který žalobci ušel z důvodu ukončení mandátní smlouvy ze dne 27. 10.
2009 ze strany Nakladatelství, tj. zisku, který žalobce vyčíslil ve výši
smluvně dohodnuté měsíční paušální odměny, jež by mu náležela za dobu od
ukončení této smlouvy po dalších pět následujících let (částka 2 580 000 Kč s
příslušenstvím), jednak dosud nepřisouzenou částí nároku na náhradu ušlého
zisku vyčísleného za dobu žalobcova pobytu ve vazbě (částka 620 097,30 Kč s
příslušenstvím).
30. Ve vztahu k otázce týkající se nároku na náhradu ušlého zisku
odvozovaného z ukončení mandátní smlouvy s Nakladatelstvím a spočívající v tom,
zda je vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu
pro Prahu 1 o žalobcově vazbě a vznikem této škody vyloučen proto, že žalobce
po svém propuštění z vazby, k němuž došlo následující den poté, co mu bylo
sdělení označené jako odstoupení od smlouvy ze strany Nakladatelství doručeno,
toto Nakladatelství o svém propuštění nevyrozuměl a nepokusil se spolupráci s
ním obnovit, žalobce v podaném dovolání nevymezil, v čem konkrétně spatřuje
splnění předpokladů jeho přípustnosti, nýbrž se omezil pouze na kritiku tohoto
právního závěru opírající se jen o odkaz na příslušné ustanovení Etického
kodexu advokáta. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
31. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek,
je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu
ke každé takovéto otázce zvlášť.
32. Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr,
podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení
jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení
podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti
vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které
tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2.
2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového
dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu
netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými
obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp.
zn. III. ÚS 2478/18).
33. Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze v dotčené části
věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b
odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
34. Uvedená skutečnost současně způsobuje, že další otázky, které
žalobce v podaném dovolání zformuloval ve vztahu k témuž nároku, již nemohou
přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného § 237 o. s. ř. v této
části založit. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku
žalobce nevyhověl, nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto
vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak
projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). To se týká otázek vztahujících se k
totožnosti osoby, která právní služby pro Nakladatelství ve skutečnosti
vykonávala, či k době, kdy tak tato osoba činila nebo mohla činit, ale i otázek
souvisejících s výší zisku plynoucího z těchto právních služeb, s důvody, které
Nakladatelství k ukončení smluvního vztahu přiměly, či s možným dalším trváním
dotčené smlouvy po celou dobu pěti let následujících po jejím ukončení.
35. Přestože uvedený závěr dopadá také na otázku týkající se existence
žalobcova nároku vůči Nakladatelství na zaplacení sjednané odměny za dva měsíce
výpovědní doby (červenec a srpen 2015), v případě této otázky vede ke stejnému
výsledku navíc i skutečnost, že žalobce v dovolání nikterak nezpochybnil
správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého příčinná souvislost
mezi nezákonným rozhodnutím a dotčenou částí ušlého zisku není dána také proto,
že tento právní vztah byl ukončen dohodou jeho účastníků, když žalobce netrval
na tom, aby jej Nakladatelství ukončilo řádně způsobem, který uzavřená smlouva
upravovala (viz závěrečná část bodu 14 rozsudku odvolacího soudu).
36. V části týkající se nároku na zaplacení částky 2 580 000 Kč s
příslušenstvím proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl, a to zčásti pro jeho vady a zčásti pro jeho nepřípustnost.
37. Dovolání je však ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné v části týkající
se žalobního požadavku na zaplacení částky 620 097,30 Kč s příslušenstvím, jež
připadá na zisk, který měl žalobci ujít za dobu jeho pobytu ve vazbě. Právní
otázka, na jejímž posouzení závěr odvolacího soudu týkající se tohoto nároku
závisí a která spočívá v tom, zda advokát, jenž vykonává advokacii samostatně,
může během své vazby vykonávat advokacii prostřednictvím svých zaměstnanců či
zastupujícího advokáta a tím dosahovat alespoň té části zisku z této činnosti,
jež není vázána na jeho osobní účast při realizaci úkonů právní služby, totiž v
judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla. Při řešení otázky, zda je
pro stanovení výše tohoto ušlého zisku namístě vyjít ze zisku, kterého žalobce
dosahoval v době bezprostředně předcházející jeho vzetí do vazby, nebo i ze
zisku, jehož dosahoval až v době po svém propuštění na svobodu, se pak odvolací
soud od ustálené judikatury dovolacího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
38. Dovolání je důvodné.
39. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním.
40. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
41. Podle § 2952 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý
zisk).
42. Podle § 28 OdpŠk způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého
zisku pro účely tohoto zákona stanoví vláda nařízením.
43. Podle § 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb., kterým se provádí zákon č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), průměrným
výdělkem se rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro
pracovněprávní účely (odstavec 1). Nelze-li průměrný výdělek určit podle
odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu,
zejména z daňového přiznání (odstavec 2).
44. V rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že pro posouzení výše nároku na náhradu příjmů, kterých
by podnikatel svou výdělečnou činností dosáhl nebýt toho, že byl ve vazbě, je
rozhodující zjištění jeho průměrného výdělku před vznikem škody. Tento závěr,
podle kterého nemohl-li podnikatel z důvodu nezákonné vazby vykonávat
podnikatelskou činnost, vzniká mu ve své podstatě obdobný nárok, jako osobě,
která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání,
sice vycházel z právní úpravy obsažené v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem, jenž byl účinný do 14. 5. 1998, uplatní se však i v podmínkách právní
úpravy vtělené do zákona č. 82/1998 Sb. (potažmo do o. z.), který danou
problematiku řeší obdobně. Při stanovení výše škody představované ušlým ziskem
se tak vychází zásadně ze stavu, jaký tu byl před poškozením, tj. v dané věci z
výdělku dosahovaného před vzetím žalobce do vazby, neboť tímto okamžikem
poškozenému začala vznikat škoda.
45. Od uvedené judikatury se však odvolací soud odchýlil, pokud při
stanovení výše zisku, který žalobci za dobu jeho nezákonné vazby ušel,
nevycházel z jeho příjmů a výdajů vztahujících se k období roku 2014 a k
prvnímu pololetí roku 2015, nýbrž do výsledné částky nesprávně promítl též
příjmy, kterých žalobce dosáhl až v letech 2016 a 2017. Jeho právní závěr o
výši ušlého zisku za dobu žalobcovy vazby tudíž již z tohoto pohledu neobstojí.
46. Ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení
toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních
okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu
očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá
pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být
postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního
jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro
výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo
reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně
dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné
vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek
poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto
zisku, popřípadě k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, ze dne
17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2385/2014).
47. Ke způsobu určení výše ušlého zisku u podnikatele se Nejvyšší soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, v němž uvedl,
že výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z
podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Vychází se tedy z
částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s
přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit.
Součástí těchto závěrů, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil také ve svém usnesení
ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, je dále konstatování, že příjmy z
podnikatelské činnosti se poměřují s náklady na tuto činnost vynaloženými v
období před vznikem škody, a to nejen údaji z daňového přiznání, ale též podle
charakteru jednotlivých příjmů a výdajů podle prvotních účetních dokladů, údajů
v peněžním deníku apod. Samotné zjištění údajů z daňového přiznání nemůže být
jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku před vznikem škody,
neboť rozdílem mezi příjmy a výdaji se pro účely výpočtu daně z příjmu stanoví
základ daně, nikoliv průměrný výdělek jako základ pro zjištění výše náhrady za
ztrátu na výdělku podle občanskoprávních předpisů. Výdaje a náklady, jež se pro
stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, nelze ztotožňovat s
náklady, které je třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit.
48. V rozsudku ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021, pak Nejvyšší
soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou jeho nálezem ze dne
30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, z níž vyplynulo, že při řešení otázky
ušlého zisku podnikatele nelze odhlížet od charakteru podnikání jako takového.
Na podnikatelskou činnost tak nelze nahlížet pouze v jejím úzkém slova smyslu,
kdy dochází k realizaci konkrétní smlouvy či konkrétní zakázky, neboť činnost
podnikatele je nepochybně širší a zahrnuje i činnosti, které nesměřují
bezprostřednímu dosažení zisku, ale které se následně projeví v podnikatelském
výsledku jako takovém. Činnost podnikatele směřující k vydobytí zisku je
nepochybně bohatší, než samotná konečná finální realizace té které zakázky.
Požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku proto musí být přiměřené
konkrétní činnosti konkrétního poškozeného a zohledňovat to, že podstatnou je
především ta skutečnost, že v důsledku nezákonného rozhodnutí poškozený nemohl
vykonávat svou podnikatelskou činnost.
49. Z pohledu nyní řešené věci pak s popsaným požadavkem souvisí otázka,
jaký dopad měla žalobcova nezákonná vazba na možnost realizace jeho
podnikatelské činnosti spočívající ve výkonu advokacie, tj. zda byl žalobce z
výkonu advokacie zcela vyloučen (pročež za dobu výkonu vazby nemohl z této
činnosti dosáhnout žádného zisku, jehož by, nebýt vazby, dosáhl) nebo zda i v
této době mohl advokacii vykonávat prostřednictvím svých zaměstnanců či
spolupracujících advokátů, jak uzavřel odvolací soud, a jeho ztrátu na zisku je
proto namístě stanovit pouze ve výši zisku, který by mu plynul z činnosti, jež
by realizoval jen on sám osobně.
50. Podle § 11 odst. 1 zákona o advokacii, ve znění pozdějších předpisů,
advokát vykonává advokacii a) samostatně, nebo b) společně s jinými advokáty
jako společník společnosti podle občanského zákoníku (dále jen „sdružení“),
nebo jako společník společnosti podle § 15 anebo jako společník zahraniční
společnosti, nebo c) v pracovním poměru podle § 15a.
51. Přestože odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, výslovně
neuvedly, jaká z výše uvedených variant způsobu výkonu advokacie byla u žalobce
v době výkonu jeho vazby aktuální, z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí, v
němž s poukazem na svá skutková zjištění pracovaly s pojmy „žalobcova advokátní
kancelář“, „žalobcovi zaměstnanci“ nebo „spolupracující advokáti“, přičemž
poukázali též na skutečnost, že žalobci byl vzhledem k jeho vazbě ustanoven
Českou advokátní komorou zástupce, lze vysledovat, že žalobce považovali ve
shodě s jeho tvrzeními za advokáta, který vykonával advokacii samostatně.
52. Podle § 8b odst. 1 písm. d) zákona o advokacii advokátovi, který byl
vzat do vazby, je pozastaven výkon advokacie dnem, kdy se stalo vykonatelným
rozhodnutí o vzetí do vazby.
53. Podle § 8b odst. 1 písm. g) zákona o advokacii advokátovi, který
vykonává advokacii v pracovním poměru (§ 15a), je pozastaven výkon advokacie
dnem, kdy byl pozastaven výkon advokacie advokátovi, který je jeho
zaměstnavatelem, nebo dnem, kdy byl pozastaven výkon advokacie poslednímu ze
společníků společnosti nebo zahraniční společnosti, která je jeho
zaměstnavatelem.
54. Podle § 9a odst. 1 písm. a) zákona o advokacii po dobu pozastavení
výkonu advokacie advokát není oprávněn poskytovat právní služby.
55. Podle § 15a odst. 1 zákona o advokacii advokát, vykonávající
advokacii samostatně, může trvale poskytovat právní služby pro jiného advokáta
vykonávajícího advokacii samostatně, pro společnost nebo pro zahraniční
společnost, na základě smlouvy, kterou o trvalém poskytování právních služeb
uzavře s jiným advokátem, společností nebo zahraniční společností (dále jen
„smlouva o trvalé spolupráci“). Smlouva o trvalé spolupráci musí mít písemnou
formu a nesmí omezovat nezávislost advokáta při poskytování právních služeb
podle § 3 odst. 1 a § 16 zákona o advokacii.
56. Podle § 27 zákona o advokacii brání-li advokátovi, který vykonává
advokacii samostatně, jakákoliv překážka ve vykonávání advokacie a neučiní-li
jiné opatření za účelem ochrany práv nebo právem chráněných zájmů svých
klientů, je povinen ustanovit bez odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce
ode dne, kdy taková překážka vznikla, jiného advokáta po dohodě s ním svým
zástupcem (§ 26 odst. 1) a klienty o tom bezodkladně písemně vyrozumět;
ustanovení § 29 odst. 2 tím není dotčeno. Poruší-li advokát tuto povinnost,
určí zástupce Komora s tím, že podle okolností případu určí i výši náhrady,
kterou je povinen advokát zástupci poskytnout (odstavec 1). Nedohodne-li se
zástupce advokáta, určený Komorou podle odstavce 1 věty druhé, s klientem do
jednoho měsíce ode dne, kdy byl klient o určení zástupce vyrozuměn, jinak nebo
neučiní-li klient v této lhůtě jiné opatření, přecházejí na zástupce ve vztahu
ke klientovi práva a povinnosti zastupovaného advokáta, vyplývající ze smlouvy
o poskytování právních služeb, včetně práv a povinností vyplývajících ze
zastupování klienta v řízení před soudy nebo jinými orgány a práv a povinností
obhájce v trestním řízení. To platí i v případě, kdy byl vztah mezi klientem a
advokátem založen určením podle § 18 odst. 2 nebo ustanovením podle zvláštních
právních předpisů. Komora tento přechod práv a povinností na žádost zástupce
osvědčí. Ustanovení § 19 a 20 se použijí pro zástupce advokáta určeného Komorou
podle odstavce 1 věty druhé obdobně (odstavec 2).
57. Podle § 38 odst. 1 zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 8.
2017, advokátní koncipient vykonává u advokáta nebo u společnosti anebo u
zahraniční společnosti právní praxi, jejímž cílem je získat pod vedením a
dohledem advokáta znalosti a osvojit si zkušenosti potřebné k výkonu advokacie.
58. Z citovaných ustanovení zákona o advokacii vyplývá, že v okamžiku,
kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí soudu o vzetí advokáta do vazby, dochází u
něj ex lege k pozastavení výkonu advokacie, tj. ztrácí oprávnění poskytovat
právní služby, a to v celém rozsahu. Vykonává-li tento advokát advokacii
samostatně, tj. poskytuje-li právní služby sám, tedy vlastním jménem a na
vlastní účet, má pak tato skutečnost za následek nejen to, že dotčený advokát
nemůže po dobu vazby advokacii vykonávat osobně (v čemž mu nepochybně brání i
tato vazba), nýbrž pozastavení výkonu jeho advokacie dopadá i na jeho
zaměstnance (zaměstnávané advokáty či advokátní koncipienty). Po dobu trvání
pozastavení výkonu advokacie dotčeného advokáta totiž ani oni nemohou advokacii
jménem dotčeného advokáta vykonávat, neboť výkon advokacie v pracovním poměru
je vázán na aktivní výkon advokacie zaměstnavatele zaměstnaného advokáta (popř.
advokátního koncipienta). Po dobu své vazby by tudíž tento advokát neměl z
důvodu existence překážky bránící výkonu advokacie dosahovat z této činnosti
ani zisk, a to ani prostřednictvím svých zaměstnanců.
59. Je-li advokátovi pro dobu pozastavení výkonu jeho advokacie
ustanoven podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii Českou advokátní komorou
zástupce (tj. je využito opatření mající za cíl zachování a ochranu práv a
zájmů klientů advokáta, který advokacii dočasně vykonávat nemůže), pak do
poskytování právních služeb, jež byly do té doby zajišťovány vazebně stíhaným
advokátem, vstupuje tento další advokát. Logickým důsledkem této skutečnosti
je, že zisk dosažený z výkonu advokacie náleží zastupujícímu advokátovi, nikoli
advokátovi zastupovanému.
60. Úvaha odvolacího soudu vycházející z pouhého předpokladu, že zisk,
který žalobci ušel za dobu, kdy pobýval ve vazbě, je třeba stanovit jen ve výši
odpovídající příjmu, jehož by tento advokát dosáhl svou vlastní činností, neboť
další část jeho zisku byla i v této době generována prací jeho zaměstnanců či
ustanoveného zástupce, tudíž neobstojí, není-li současně podložena konkrétními
skutkovými zjištěními svědčícími o tom, že tomu tak (navzdory výše citované
zákonné úpravě) v posuzovaném případě skutečně bylo. O žádné takové konkrétní
skutkové zjištění však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) svůj
závěr neopírá, když lze připomenout jeho závěr o tom, že žalobce ve své daňové
evidenci evidoval příjmy a výdaje (realizované též v červnu 2015) podle data
jejich úhrady, nikoliv však podle věcné a časové souvislosti s činností, k níž
se vztahovaly. Pak ovšem platí, že při absenci takovýchto zjištění náleží
advokátovi, který advokacii vykonává samostatně a u něhož byl výkon advokacie
pozastaven z důvodu jeho vzetí do vazby nezákonným rozhodnutím soudu, náhrada
ušlého zisku za dobu této vazby zásadně ve výši zisku, jehož by v tomto období
prokazatelně dosáhl ať již vlastní činností nebo činností svých zaměstnanců,
přičemž tato náhrada se nesnižuje ani o zisk, kterého v této době dosáhl
advokát, jenž poškozeného advokáta zastupoval podle § 27 odst. 1 zákona o
advokacii, a který z tohoto důvodu náleží tomuto zastupujícímu advokátovi.
61. Pro úplnost zbývá dodat, že zmínka odvolacího soudu o tom, že do
ušlého zisku žalobce za rozhodné období nelze zahrnout ani zisk, kterého
dosahoval též prostřednictvím spolupracujícího advokáta, nenalézá oporu v
žádném skutkovém závěru soudů obou stupňů o tom, že by žalobce takovouto
spolupráci s některým advokátem skutečně v době před svým vzetím do vazby
navázal.
62. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v uvedeném směru
nesprávné. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
rozsudek odvolacího soudu v části týkající se žalobcova požadavku na náhradu
ušlého zisku za dobu výkonu jeho vazby ve výši 620 097,30 Kč s příslušenstvím,
jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil.
Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu částečně zrušeno,
platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. rovněž i příslušnou část tohoto rozsudku a věc vrátil v tomto
rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
63. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
64. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu