USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní
věci žalobce M. Ž., narozeného dne XY, bytem XY, adresa pro doručování XY,
zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí
Čs. legií 500, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C
6/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4.
2020 č. j. 68 Co 60/2020-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
5. 9. 2019, č. j. 29 C 6/2017-195, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 148 320 Kč (výrok I), žalobu na zaplacení částky 15 657
342,33 Kč zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení ve výši 130 Kč (výrok III) a České republice – Obvodnímu
soudu pro Prahu 2 náklady státu ve výši 800 Kč (výrok IV). Dále vyslovil, že
žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2
náklady státu ve výši 318 Kč (výrok V).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
vyhovujícím výroku o věci samé (ad I), pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci částku 99 000 Kč, v zamítavém výroku o věci samé
(ad II), pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení 15 641 375 Kč, ve
výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení (ad III) a ve
výrocích (ad IV a V) o náhradě nákladů řízení státu (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění
nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 1 T 193/2013 (dále „posuzované řízení“) ve výši 15 456
000 Kč, dále odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení ve výši 100 000 Kč, odškodnění majetkové újmy (škody) za
náklady vynaložené na obhajobu žalobce v posuzovaném řízení obhájcem Mgr. Lukášem Blažkem ve výši 51 864 Kč, právním zástupcem Mgr. Stavinohou ve výši 8
989,33 Kč a odškodnění majetkové újmy (škody) za právní zastoupení JUDr. Ivou
Kremplovou v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 P 56/2013, ve výši 4 434 Kč. Dále žádal odškodnění ve výši 184 375 Kč s
tvrzením, že 50 000 Kč zaplatil za běžný úrok z půjčky 250 000 Kč za období od
7. 1. 2014 do 7. 1. 2016 ve výši 10 % a zbývající částku za smluvní pokutu ve
výši 0,15 % denně z částky 250 000 Kč za období od 8. 1. 2014, kdy si v
důsledku trestního stíhání musel půjčit částku 250 000 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah
ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod
konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za
splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č.
404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové
alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z
povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno
ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho
kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud
usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Pokud žalobce v závěru svého dovolání (srov. jeho bod II in fine) uvedl, že jím
předestřené otázky „byly dle vědomosti dovolatele Nejvyšším soudem řešeny
jinak“, pak tím měl zřetelně za to, že se odvolací soud měl odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V takovém případě by musel pro
splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní
judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což neučinil. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali.
To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě obligatorního požadavku na vymezení důvodů přípustnosti
dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře
netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno
předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.