USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
M., nar. XY, IČO: XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem,
advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 191/2015,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017,
č. j. 69 Co 50/2017-181, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2017, č. j.
69 Co 50/2017-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2016,
č. j. 28 C 191/2015-155, zamítl žalobu „s návrhem, aby soud konstatoval, že
nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1778/97 a v souvisejících odvolacích řízeních,
vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 (28) Co 135/2000, sp. zn. 27
Co 504/2003 a sp. zn. 47 Co 308/2011, došlo k zásahu do práva žalobce na
spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod“ (výrok I), zastavil řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 186
000 Kč (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky
186 000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 7. 2015 do 14. 8. 2015 (výrok
III), zamítl žalobu o zaplacení částky 396 304,80 Kč s příslušenstvím (výrok
IV), jakož i částky 1 862 581,66 Kč (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok VI). Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 5. 2017, č. j. 69 Co
50/2017-189, zamítavý výrok I soudu prvního stupně tak, „že se konstatuje, že
nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1788/97 došlo k porušení práva žalobce na projednání
věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku IV ohledně částky 164 595,80 Kč s
příslušenstvím, jinak tento zamítavý výrok soudu prvního stupně změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 231 709 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 7. 2015 do zaplacení
(výrok II rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku V (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Konstatování porušení práva a zaplacení částky 582 304,80 Kč s příslušenstvím
se žalobce domáhal coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9
C 1778/97 (dále jen „posuzované řízení“). Částku 186 000 Kč přitom žalovaná
žalobci v průběhu řízení dobrovolně uhradila (a řízení bylo v odpovídající
části pravomocně zastaveno), zatímco výrokem II napadeného rozsudku odvolacího
soudu byla žalované uložená povinnost zaplatit žalobci částku (dalších) 231 709
Kč s příslušenstvím a žalobní požadavek na zaplacení zbývajících 164 595,80 Kč
s příslušenstvím byl pravomocně zamítnut. Zaplacení částky 1 862 581,66 Kč se žalobce domáhal coby náhrady škody, která
měla vzniknout v příčinné souvislosti s posuzovaným řízením. Konkrétně se jedná
o částku 1 582 236,90 Kč představující úrok z prodlení přirostlý v důsledku
nepřiměřené délky posuzovaného řízení k jistině, kteroužto částku byl žalobce
na základě pravomocného rozhodnutí v posuzované věci povinen uhradit, a částku
280 344,76 Kč představující navýšení nákladů řízení za „nadbytečné úkony“ v
důsledku postupu soudu v posuzovaném řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Dovolání směřoval
proti výrokům I, II a III rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti měnícímu
výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo konstatováno porušení práva
žalobce, a proti měnící části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 231 709 Kč s příslušenstvím. Dovolání v této části není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99) a jako takové musí být
odmítnuto podle § 218 písm. b), § 243c odst. 3 věty první zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s.
ř.“,
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku II rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok IV ve věci samé rozsudku
soudu prvního stupně ohledně částky 164 595,80 Kč (představující požadované
peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu), a proti výroku III rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok V ve věci samé rozsudku
soudu prvního stupně ohledně částky 1 862 581,66 Kč (představující náhradu
tvrzené škody), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné. Otázka, k jakému okamžiku je třeba stanovit počátek posuzovaného řízení pro
účely určení výše peněžitého zadostiučinění, nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud
neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k
tomu, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením
je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Řešení odvolacího soudu, který za rozhodný
okamžik považoval den doručení platebního rozkazu žalobci (v posuzovaném řízení
v procesním postavení žalovaného), nikoliv den, kdy bylo posuzované řízení
podle procesních předpisů zahájeno podáním žaloby, nepředstavuje jiné řešení,
než jakého bylo dosaženo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž je
nejistota ohledně výsledku řízení nutně spojena s okamžikem, kdy se poškozený o
zahájení řízení nebo o tom, že řízení probíhá, dozví (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2747/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 417/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1689/2014). Ani při řešení otázky stanovení výchozí částky pro určení výše přiměřeného
peněžitého zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího, když vyšel z toho, že tato částka se má zásadně
pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za první dva a dále za každý
další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. bod VI. Stanoviska, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4945/2016), a uzavřel, že s
ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení je třeba použit výchozí částky 20
000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení
(srov. opětovně bod VI. Stanoviska).
Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení dále Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při
přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek
spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“ – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15. Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného
zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria
měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 %, nebo o 30
% (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015). Dovolatelem předkládaná otázka, zda je namístě zvýšit základní částku
peněžitého zadostiučinění na základě posouzení kritéria postupu orgánů veřejné
moci (soudů) během posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] o více
než odvolacím soudem učiněných 35 %, tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Zcela obdobně nemůže založit přípustnost dovolání ani
dovolatelem předkládaná otázka ohledně správnosti snížení základní částky o 10
% na základě posouzení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c)
OdpŠk], pokud odvolací soud při hodnocení, zda poškozený žalobce přispěl k
průtahům v posuzovaném řízení [v souladu s bodem IV. písm. b) Stanoviska]
přihlédl mimo jiné k tomu, že žalobce nebyl v posuzovaném řízení po určitou
dobu kontaktní, nepodařilo se mu doručit soudní písemnosti, opakovaně žádal o
odročení jednání a předložil listinný důkaz až v odvolacím řízení. Ani při posuzování otázky kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího, pokud nezvýšil základní částku odškodnění, jelikož se
nejedná o případ typově zvýšeného významu předmětu řízení [srov. bod IV. písm. d) Stanoviska nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2542/2014]. Případný zvýšený význam předmětu řízení na základě konkrétních
okolností věci pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený, jehož v tomto ohledu
tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž není povinností soudu zjišťovat
nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu
řízení pro poškozeného (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Ohledně požadované náhrady majetkové škody ve výši 280 344,76 Kč představující
zvýšené náklady posuzovaného řízení postavil odvolací soud svůj závěr o
neexistenci uplatňovaného nároku na dvou samostatných důvodech: na posouzení,
že mezi namítaným průběhem posuzovaného řízení a žalobcem tvrzenou škodou
nemůže být spatřována příčinná souvislost, jakož i na tom, že nejsou splněny
podmínky pro přiznání náhrady škody ve smyslu § 31 odst. 2 zákona OdpŠk,
poněvadž žalobce měl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v rámci
posuzovaného řízení na základě procesních předpisů. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl,
že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí současně
na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý (další). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (další) důvod
podroben dovolacímu přezkumu, protože nebyl dovoláním dotčen.
Pokud tedy dovolatel napadá toliko závěr odvolacího soudu o neexistenci vztahu
příčinné souvislosti, pak na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu týkající
se zamítnutí této části nároku žalobce na náhradu škody výlučně nestojí.
Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce
nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného
předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně není dovolání přípustné ani ohledně nároku na náhradu majetkové škody
ve zbývající částce 1 582 236,90 Kč představující úroky z prodlení přirostlé k
dluhu žalobce po dobu posuzovaného řízení. Dovolatelem vymezenou otázku, je-li
dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a úbytkem
majetku žalobce v důsledku zvýšení částky zaplacené věřiteli na úrocích z
prodlení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, podle níž škoda, která vznikla dlužníku (žalobci) tím, že mu bylo soudem
v posuzovaném řízení uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované částky
též úroky z prodlení, je v příčinné souvislosti se skutečností, že nesplnil
řádně a včas dluh vůči svému věřiteli, nikoliv s postupem soudu v posuzovaném
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4659/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1421/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3913/2011).
Vady řízení namítané žalobcem a týkající se zejména způsobu provádění
dokazování a hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k
tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu