USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Z. N., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni,
Zbrojnická 229/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 447/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 28 Co
122/2016-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 1. 2016,
č. j. 14 C 447/2014-69, uložil žalované zaplatit žalobci částku 52 110 Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 11. 2014 do
zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v převyšující části co do částky 295
394 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 28
Co 122/2016-114, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci
samé potvrdil, v zamítavém výroku II o věci samé jej změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci dalších 69 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně od 15. 11. 2014 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto
výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také uložil
žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku 31 913,15 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v
nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28
C 272/2001 o vypořádání společného jmění manželů, které trvalo 12 let a 7
měsíců. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce
není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)
- srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného
zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v
rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok
nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí
od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS
3350/12). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20
000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení,
nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se
tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené
v § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu, jak se
to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné
výchozí částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané
otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což
činí jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi
českých soudů v otázkách výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 OdpŠk Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož
se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci
dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou
jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se
Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na
zadostiučinění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb.,
Evropský soud pro lidská práva, liché. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že
základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující
rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45
% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České
republice Evropský soud pro lidská práva (srov.
část VI Stanoviska a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro
další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (složitost věci, odpovědnost státu
za vady znaleckých posudků, snížení základní částky zadostiučinění). Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace
(části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky
žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší
soud k nim proto nemohl přihlédnout. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly
žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu