U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobců a) Ing. F. R., a b) Ing. M. H., zastoupených Mgr. Blankou Morávkovou,
advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
106/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
11. 2013, č. j. 70 Co 474/2012 – 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2012, č. j. 22 C 106/2010 –
63, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 120.000,- Kč s
příslušenstvím každému za dobu od 26. 11. 2010 do zaplacení. Uvedené částky se
žalobci domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K
158/99. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobců
na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle
ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě a rovněž o stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s těmito závěry, neboť ty se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemohou samy o sobě představovat právní otázku
dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při
přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k
nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Proto např. závěr o tom, zda v řízení došlo k neodůvodněným prodlevám na straně
soudu, by dovolací soud přezkoumával pouze v případě, že by byl vzhledem k
aplikaci ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřený. Totéž platí pro stanovení formy případně výše přiměřeného
zadostiučinění. Namítají-li dovolatelé s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, že přiměřenost délky konkurzního řízení je nutno
posuzovat s ohledem na ust. § 14 odst. 2 ZKV, svědčí tato námitka o zjevném
nepochopení citovaného rozhodnutí, neboť rozhodnutí výslovně uvádí: „Úprava
obsažená v ustanovení § 14a odst.
2 ZKV tedy sama o sobě nezbavuje soud
posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení
povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v R
58/2011, tedy k: a/ složitosti případu, b/ chování poškozeného, c/ postupu
příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení pro poškozeného.“
Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl: „Jestliže v řízení o
přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku
konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit,
že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší
míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení
pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v
konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“ Důvody, z nichž dle dovolatelů
bylo možné očekávat vyšší míru uspokojení, jsou pouze důvody spekulativní,
které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Rovněž s otázkou týkající
se vztahu konkurzního řízení k restitučním nárokům dovolatelů se dovolací soud
vypořádal v citovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. K tomu lze jen dodat, že dovolací soud usnesením ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1645/2012, odmítl jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 269/2010. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne
19. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 961/2013, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V
dané věci bylo posuzovaným řízením totožné konkurzní řízení jako v řízení
tomto. Soudy nižších stupňů řízení nepřiměřeně dlouhým ve vztahu k žalobcům
neshledaly a žalobu zamítly. V tomto řízení odvolací soud ohledně přiměřenosti
délky posuzovaného řízení dospěl ve vztahu k dovolatelům k opačnému závěru,
neboť řízení jako nepřiměřeně dlouhé shledal, a to s poukazem na okolnost, že
řízení nebylo komplikováno incidenčními spory ani spory z vylučovacích žalob, a
dovolatele odškodnil formou konstatování porušení práva. Byť odvolací soud v
tomto řízení ohledně přiměřenosti délky řízení dospěl k opačnému závěru, než
jak byla délka totožného řízení posouzena již dříve, není dovolání dovolatelů z
tohoto důvodu odlišnosti subjektivně přípustným, neboť tímto rozhodnutím jim
nemohla být způsobena újma. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.