U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobce Ing. B. B., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Dušní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky GBP
137.694,85 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
19 C 210/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. března 2011, č. j. 25 Co 28/2011-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 19 C 210/2010-36, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalované
domáhá zaplacení částky GBP 137.694,85 se „zákonným úrokem z prodlení“ od 18. 12. 2009 do zaplacení; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k návrhu oprávněné České republiky –
Ministerstva financí byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2007, č. j. 49 Nc 1075/2007-41, nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího
nálezu, vydaného dne 24. 8. 2007 Londýnským soudem pro mezinárodní arbitráž pod
č. UN 3490; jím bylo žalobci (povinnému) uloženo zaplatit oprávněné částku GBP
1.172.786,61 s úrokem z prodlení ve výši 8,69250 % za dobu od 31. 8. 2007 do
zaplacení. K odvolání žalobce (povinného) bylo usnesení o nařízení exekuce
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, č.j. 35 Co 90/2008-81,
zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalším řízení. Ten exekuci
znovu nařídil usnesením ze dne 13. 8. 2008, č.j. 49 Nc 275/2007-87, přičemž i
toto jeho rozhodnutí bylo k odvolání povinného zrušeno a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, č. j. 35 Co 453/2008-117). V něm soud exekuci opětovně nařídil
usnesením ze dne 26. 4. 2009, č.j. 49 Nc 275/2007-129, které bylo povinnému
doručeno dne 4. 5. 2009 a následně bylo potvrzeno i soudem odvolacím (usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009, č. j. 35 Co 262/2009-159) a dne
30. 11. 2009 nabylo právní moci. Dne 5. 2. 2010 pak byla oprávněnou vymáhaná
pohledávka v částce GBP 1.172.786,61 spolu s náklady exekuce uspokojena. Touto žalobou uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzeními, že jde o škodu,
jež mu byla způsobena nesprávným postupem soudu v exekučním řízení, v jehož
důsledku – jak tvrdí – došlo k úbytku jeho majetku o částku, kterou zaplatil
oprávněné „navíc“ na úrocích z prodlení za dobu od 27. 12. 2007 (kdy mu bylo
doručeno první z usnesení o nařízení exekuce, odvolacím soudem zrušené) do 4. 5. 2009 (okamžik doručení v pořadí třetího usnesení o nařízení exekuce, které
posléze nabylo právní moci). Uplatněný nárok odvolací soud posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku
odpovědnosti státu za škodu podle tohoto právního předpisu naplněny nejsou,
jelikož není doloženo, že mezi žalobcem uplatněnou škodou a popisovaným
postupem soudu v exekučním řízení (který žalobce kvalifikuje jako nesprávný
úřední postup; § 13 odst. 1 cit. zákona) je vztah příčiny a následku.
Důvodem,
pro který vznikla žalobci povinnost zaplatit úroky z prodlení a náklady spojené
s uplatněním pohledávky, shledal odvolací soud v porušení žalobcovy povinnosti
splnit řádně a včas peněžitý závazek, přiznaný jeho věřiteli exekučním titulem
– vykonatelným rozhodčím nálezem. Příčina úbytku majetku žalobce tudíž
nespočívá v postupu soudu v exekučním řízení a nejde ani o důsledek exekučním
soudem dříve vydaných, zrušených rozhodnutí (je-li snad vznik škody dovozován z
těchto rozhodnutí – § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce přípustnosti
dovolání se v něm nevyslovil, co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že v důsledku
opětovného rušení usnesení o nařízení exekuce bylo řízení postiženo průtahy,
které představují nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb. Dovozuje, že právě a jen v důsledku postupu soudu v exekučním
řízení se vymáhaná částka navýšila o úroky z prodlení, které byl nucen zaplatit
svému věřiteli. Tím došlo k úbytku jeho majetku a náhrady takto vzniklé újmy se
proto vůči státu domáhám, jehož vykonatelnost soud při nařízení exekuce
posuzoval, nepokládá za rozhodující. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (a tedy aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán jiný rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že není dána
příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státu v exekučním
řízení a uplatněnou majetkovou újmou, za níž žalobce (v exekuci povinný)
pokládá snížení majetku o částku, kterou zaplatit svému věřiteli (oprávněnému)
na úrocích z prodlení.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je
zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné
souvislosti však může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi
má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé
tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se přitom jedná, vznikla-li
škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy
je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřadní postup a škoda ve vzájemném
poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného
rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává;
příčinou může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl.
Dovolatelem označenou otázku, je-li příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem soudu spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a úbytkem majetku žalovaného (či
povinného) dlužníka v důsledku částky zaplacené věřiteli na úrocích z prodlení,
vyřešil odvolací soud i v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, nebo usnesení ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25
Cdo 1421/2004, event. usnesení ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo
1339/2011; cit. rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Z ní vyplývá, že povinnost platit úroky z
prodlení je ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. předvídaný následek
skutečnosti, že dlužník nesplní svůj peněžitý závazek řádně a včas. K prodlení
dochází uplynutím doby splatnosti, jež se řídí hmotným právem; lhůta stanovená
soudním rozhodnutím ke splnění uložené povinnosti (tzv. lhůta pariční; § 160 o.
s. ř.) má význam z hlediska vykonatelnosti rozhodnutí, nikoliv pro otázku
prodlení. Tvrdí-li tudíž žalobce (domnělý poškozený), že utrpěl majetkovou újmu
tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované
částky též úroky z prodlení, je příčinu vzniku této újmy nutno spatřovat již ve
skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasném
splnění dluhu, nikoliv snad v nesprávném úředním postupu soudu. Subjektivní
přesvědčení dlužníka o nedůvodnosti věřitelem uplatňované pohledávky (jež se
ukázalo být nesprávným) na daném závěru nic nemění.
Uzavírá-li tudíž odvolací soud, že důvodem, pro který vznikla žalobci povinnost
zaplatit úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky je i zde
porušení žalobcovy povinnosti splnit řádně a včas peněžitý závazek svému
věřiteli a tedy že příčina úbytku majetku žalobce nespočívá v postupu soudu v
exekučním řízení, v němž byla toliko nuceně vymáhána žalobcem nesplněná
povinnost, uložená mu exekučním titulem – vykonatelným rozhodčím nálezem, jde o
názor konformní s ustálenou judikaturou, k níž se Nejvyšší soud hlásí i ve věci
nyní posuzované.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, které nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný
není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a
žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu