30 Cdo 5483/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění ve výši 168 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 214/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015,
č. j. 25 Co 214/2015-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 12.
2014, č. j. 22 C 214/2013-38, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
168 000 Kč s příslušenstvím a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II odvolací soud rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Částky 168 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Újma žalobkyni vznikla v
důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
17 C 8/2006.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem
k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což
v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1.
2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Námitka, že újma žalobkyně nebyla zmírněna tím, že ji advokát „uklidňoval“ a
informoval ji, že výsledek řízení bude pro ni příznivý, a že závěr o tom navíc
soud učinil bez jakéhokoliv dokazování, nemůže přípustnost dovolání založit.
Odvolací soud shledal, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům pouze v
dovolacím řízení. Jestliže pak uzavřel, že žalobkyni mohlo být zřejmé, že v
dovolacím řízení nemá protistrana šanci na úspěch, je zohlednění této
skutečnosti v situaci, kdy v dovolacím řízení bylo rozhodováno pouze o
„blanketním“ dovolání protistrany, které neobsahovalo zákonné náležitosti a
nebylo o ně ve lhůtě pro podání dovolání doplněno, v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3370/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn.
30 Cdo 3172/2012).
Přípustnost dovolání nemohou ze stejného důvodu založit ani námitky, že
odvolací soud neposoudil správně význam předmětu řízení pro žalobkyni,
nezohlednil, jakou hodnotu měly věci, o něž v řízení šlo, a nezohlednil vysoký
věk a špatný zdravotní stav žalobkyně. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené
judikatury soudu dovolacího, pokud uvedené skutečnosti nezohlednil vzhledem k
tomu, že žalobkyně nebyla v době jediného průtahu v řízení v nejistotě ohledně
výsledku řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, ani
pokud přihlížel k zadostiučinění poskytnutému po uplynutí zákonné šestiměsíční
lhůty. Jestliže je zadostiučinění poskytnuto po lhůtě stanovené v ustanovení §
15 odst. 1 OdpŠk, je stát s jeho poskytnutím v prodlení, stále se však jedná o
zadostiučinění (srov. část VII stanoviska).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že poskytnuté
zadostiučinění nebylo poskytnuto řádným způsobem, neboť v něm chybí omluva. V
posuzované věci ze spisu nevyplývá, že by žalobkyně omluvu v žalobě požadovala.
Na posuzovaný případ tedy nedopadá judikatura Nejvyššího soudu, podle které by
omluva měla být jako kompenzační prostředek poskytnuta vždy, pokud poškozený
nárok na její poskytnutí uplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010).
Nejvyšší soud připouští, že by bylo na místě, aby stát v rámci předběžného
projednání nároku podle § 14 OdpŠk, pokud dospěje k závěru, že k porušení práva
došlo, jej nejen konstatoval, ale aby se za něj rovněž omluvil. Už jen z důvodu
slušnosti a vstřícnosti by to bylo (zpravidla) vhodné i v případech, kdy se
poškozený omluvy výslovně nedomáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně pokud se poškozený, omluvy nedomáhá
již v uplatnění nároku u žalované a následně i v žalobě, nemůže být její
neposkytnutí důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že žalobkyni měla být přiznána
náhrada nákladů řízení. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že žalobkyni
náhrada nákladů řízení nenáleží, neboť ve věci neměla úspěch (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014). Judikaturu,
podle které výsledek řízení projevující se tím, že poškozenému je přiznáno
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu
zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť
poškozenému výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod
číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze na případ
žalobkyně aplikovat pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci. Podle
skutkových zjištění bylo žalobkyni zadostiučinění ve formě konstatování
porušení práva poskytnuto ze strany žalované dobrovolně, žalobkyně se s tím
však nespokojila a v řízení se nadále domáhala přiznání zadostiučinění v
penězích, avšak neúspěšně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky podle o. s. ř.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu