30 Cdo 3172/2012

30 Cdo 3172/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci

žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně,

Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se

sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.075.000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012, č.

j. 44 Co 220/2010 – 90, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2012, č. j. 44 Co 220/2010 – 90,

se v rozsahu potvrzení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2010, č.

j. 52 C 257/2007 – 48, o zamítnutí žaloby do částky 838.310,- Kč s

příslušenstvím, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc

se vrací v daném rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2010,

č. j. 52 C 257/2007 – 48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku

106.500,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu do částky 16.050,- Kč (náhrada nákladů

řízení před Evropským soudem pro lidská práva - výrok II.), do částky 25.840,-

Kč s příslušenstvím (náhrada nákladů řízení u Ministerstva spravedlnosti -

výrok III.) a do částky 875.610,- Kč s příslušenstvím (zadostiučinění za

nemajetkovou újmu utrpěnou žalobkyní nepřiměřenou délkou řízení vedeného u

Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98 - výrok IV.). Soud prvního stupně dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: žalobkyně

podala u Městského soudu v Brně dne 3. 7. 1998 žalobu, čímž zahájila řízení,

které dosud nebylo skončeno a je vedeno pod sp. zn. 44 C 176/98. Celková délka

ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně činí 11 let a 8 měsíců. Žalobkyně dne 16. 4. 2007 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody,

sestávající se z nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a

nákladů za právní zastoupení, a to v celkové částce 1.075.000,- Kč. Žalovaná

shledala nárok důvodný pouze ohledně náhrady nemajetkové újmy způsobené

nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, kterému

odpovídá odškodnění v částce 51.000,- Kč. Žalobkyně podala rovněž stížnost na

postup České republiky v předmětném řízení k Evropskému soudu pro lidská práva,

ten jí však sdělil, že již v minulosti prohlásil podobné stížnosti za

nepřijatelné, když se objevil nový vnitrostátní prostředek nápravy. Nejistota z

výsledku řízení má na život žalobkyně nepříznivý vliv, představuje zátěž jak po

stránce psychické, tak finanční a přispěla i k rozpadu manželství žalobkyně. Žalobkyně si na průtahy stěžovala již v průběhu řízení. Podaná žaloba

neobsahovala úplné vylíčení rozhodujících skutečností, byla však projednatelná,

neboť bylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá. Žalobkyně v průběhu původního

řízení podala dvě námitky podjatosti. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v průběhu

řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98 docházelo k

opakované neodůvodněné nečinnosti, Česká republika nezajistila dodržení práva

žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které vyplývá z čl. 6 Úmluvy o

ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992

Sb. (dále jen „Úmluva“), i § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Samotné konstatování porušení práva

soud prvního stupně považoval za nedostačující, a proto žalobkyni přiznal

náhradu nemajetkové újmy ve výši 106.500,- Kč. Ve zbytku shledal žalobu

nedůvodnou. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2012,

č. j. 44 Co 220/2010 – 90, potvrdil ve výrocích I., II. a III. rozsudek soudu

prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV.

změnil

tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 37.300,- Kč s

příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II.) a uložil žalované povinnost

zaplatit žalobkyni částku ve výši 27.930,- Kč jako náhradu nákladů řízení před

soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud doplnil dokazování o průběh posuzovaného řízení od vydání

odvoláním napadeného rozsudku. Ke dni vydání rozsudku odvolacího soudu trvalo

původní řízení bezmála 14 let, tedy 168 měsíců. Na rozdíl od soudu prvního

stupně nepovažoval odvolací soud původní řízení za složité z hlediska jeho

předmětu. Přihlédl však k podílu žalobkyně na celkové délce posuzovaného

řízení, jenž spočíval v nedůvodném podání námitky podjatosti, čímž se řízení

prodloužilo o tři měsíce. Přezkum procesních a meritorních rozhodnutí si

vyžádal prodloužení délky řízení o dalších patnáct měsíců. Celková délka řízení

se tak prodloužila podle odvolacího soudu o „2 x 3 + 12 + 5 = 23 měsíců“. Odvolací soud se nepřidržel závěru soudu prvního stupně o vlivu posuzovaného

řízení na rozpad manželství žalobkyně, když uvedl, že „činit spojení mezi

základy manželství a soudním řízením v majetkoprávním sporu jednoho z manželů

je krajně odvážné a je v podstatně neprokazatelné. (…) Relativně podružným je

pak nikoli to, jakým tvrzením prvoinstanční soud ‚uvěřil‘, ale že oporou svého

závěru o ‚vlivu‘ řízení na osobní život žalobkyně učinil její výpověď o tom,

jak akorát manžel nechtěl žít se ‚zadluženou ženou‘. (…) Čili též jde o závěr,

který v podstatném rozsahu nemá oporu v provedeném dokazování“. Snížený význam

předmětu řízení pro žalobkyni shledal „daný motivem majetkového zisku na

kompenzaci ztrát z neuvážené majetkové správy a dále celkovou právní

nedůvěryhodností nároku (... nesdílnost, lavírování, despekt k vzájemnému

vyrovnání)“. Při stanovení odškodnění žalobkyně přihlédl odvolací soud k

extrémní délce původního řízení i tohoto odškodňovacího řízení a vyšel ze

základní částky 10.000,- Kč za první rok, 15.000,- Kč za druhý rok a 19.000,-

Kč za každý další rok trvání posuzovaného řízení. Jednání poškozené ani postup

orgánů veřejné moci neměly na výši odškodnění vliv. Za základ výpočtu

odškodnění vzal odvolací soud 14 x 12 měsíců – 8 + 20 měsíců (nevyšel z výše

uvedených 23 měsíců z důvodu pochybení soudů při odstraňování vad žaloby v

původním řízení), tj. celkem 140 měsíců, od kterých další dva měsíce odečetl a

výslednou výši odškodnění vyjádřil výpočtem „(140 minus 2 měsíce) / 12 x

19.000,- Kč + 1. měsíc x 10.000,- Kč + 2. měsíc x 15.000,- Kč = 243.500,- Kč x

90% = 194.800,- Kč.“ Přihlédl proto k žalobkyni již žalovanou vyplacenému

odškodnění ve výši 51.000,- Kč a přiznal jí, k soudem prvního stupně již

přiznané částce 106.500,- Kč, ještě částku 37.300,- Kč.

Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu

dovolání, a to do části výroku II. za středníkem, kterým byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 838.310,- Kč s

příslušenstvím. Dovolání pokládá za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek považuje za de facto měnící. Pro případ uvádí,

že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v následujících

otázkách. Dovolatelka nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při stanovení

zadostiučinění, které považuje za odporující stanovisku občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,

uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále

jen „Stanovisko“; taktéž dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí

Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a to

jak v použití základní částky, tak i ve způsobu jeho stanovení (odečtení části

délky řízení, namísto aplikace kritérií § 31a odst. 3 písm. b/ až e/ OdpŠk na

celkovou délku řízení). Z rozsudku odvolacího soudu navíc není zřejmé, z jakého

důvodu mělo dojít k odečtení délky řízení v trvání 5 měsíců ve vzorci vedoucí

odvolací soud k prodlevám přičitatelným žalobkyni v délce 23 měsíců. Namítá, že

jí takto zohledněné skutečnosti nelze přičíst k tíži. Odvolací soud rovněž

pochybil, pokud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně stran

dopadu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad manželství žalobkyně,

aniž by v tomto směru zopakoval dokazování a případně vyzval žalobkyni k

doplnění důkazních návrhů. Nesouhlasí s bagatelizací významu předmětu řízení

pro ni a tím, že odvolací soud meritorně zkoumal předmět posuzovaného řízení a

pravděpodobnost úspěchu žalobkyně v něm. Předmětem původního řízení přitom byly

prostředky, jež měly sloužit k obživě žalobkyně. Odvolací soud nepřihlédl při

stanovení zadostiučinění k délce odškodňovacího řízení, čímž pominul judikaturu

Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Vyšel-li odvolací soud ze Stanoviskem předpokládaných 15.000,- Kč až 20.000,-

Kč za rok trvání posuzovaného řízení, přiznal žalobkyni odškodnění jen v

rozsahu 45 % toho, co by jí přiznal Evropský soud pro lidská práva. V situaci,

kdy žalobkyně neměla po větší část posuzovaného řízení k dispozici kompenzační

prostředek nápravy porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení v národním

právu, mělo jí být přiznáno odškodnění násobně vyšší. Namítá rovněž početní

chybu při stanovení výše zadostiučinění, kdy při zachování svého postupu měl

odvolací soud dospět k základní částce odškodnění ve výši 227.700,- Kč, nikoli

194.800,- Kč. Nesouhlasí také s tím, že odvolací soud nepřihlédl ke stížnostem

žalobkyně na průtahy v původním řízení. Z těchto důvodů navrhla zrušení

rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz

čl. II bod 7. zákona č.

404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání nemůže být založena § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

rozsudek odvolacího soudu je v napadeném rozsahu rozhodnutím potvrzujícím,

nikoli měnícím. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné

pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní

význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Skutečnost, že finanční prostředky, kterých se žalobkyně v původním řízení

domáhá, měly sloužit k její obživě, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobkyně v daném směru je proto námitkou proti skutkovým zjištěním,

představující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž se při

zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží

(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje rozsudek odvolacího

soudu ve stanovení základní výše odškodnění za jeden rok trvání řízení, neboť

zcela odpovídá části VI. Stanoviska. Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi

českých soudů v otázkách výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 OdpŠk zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše

zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou

délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu

pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného

v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat

na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a Evropský soud, liché. Pozornému čtenáři Stanoviska přitom nemohlo ujít, že základní částka 15.000,-

Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání

nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než žalobkyní

zmiňovaných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti

České republice Evropský soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Podle další námitky žalobkyně odvolací soud nepřihlédl k délce samotného

kompenzačního řízení, ačkoliv jej k tomu v odvolání vyzvala a stanovil výši

základní částky odškodnění za jeden rok trvání posuzovaného řízení v rozporu se

Stanoviskem. Tyto námitky jsou nedůvodné, neboť pro třetí a další roky řízení

vycházel odvolací soud ze základní částky 19.000,- Kč právě i s ohledem na

délku odškodňovacího řízení a základní částka odškodnění za jeden rok trvání

posuzovaného řízení byla odvolacím soudem stanovena v souladu s částí VI. Stanoviska. Tyto námitky proto nezakládají zásadní právní význam napadeného

rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Další námitkou dovolatelka rozporuje s odkazem na Stanovisko postup odvolacího

soudu, který z celkové délky řízení odečetl dva měsíce, po něž nadřízený soud v

posuzovaném řízení rozhodoval o žalobkyní uplatněné námitce podjatosti. Podobně

odvolací soud odečetl z celkové délky řízení dalších 20 měsíců, kdy soudy

odstraňovaly vady žaloby, rozhodovaly o opravných prostředcích a docházelo k

odročování nařízených jednání. Ve Stanovisku Nejvyšší soud dovodil, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje

ve vztahu k celkové délce řízení (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009) a „[o]důvodnění výše přiznaného

zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky

stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané

za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností

vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona [č. 82/1998 Sb.]“ (k metodě výpočtu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla

odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11;

rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na jeho webových stránkách,

nalus.usoud.cz).

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepostupoval podle metody výpočtu

výše zadostiučinění stanovené judikaturou Nejvyššího soudu, když ještě před

výpočtem základní částky odečetl část délky řízení, namísto toho, aby nejprve

dospěl k základní částce, vycházející z celkové délky řízení, a až posléze tuto

částku upravil podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Tato skutečnost sama o sobě by však neměla vliv na správnost interpretace § 31a

odst. 3 OdpŠk odvolacím soudem, neboť z hlediska výsledného zadostiučinění není

rozhodné, zda byl krok za krokem dodržen postup výpočtu představený Stanoviskem

za předpokladu, že se soud svým postupem neodchýlil od Stanoviska či další

judikatury dovolacího soudu po věcné stránce a nedospěl k podstatně jiné výši

zadostiučinění. Ostatně jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, „při posuzování přiměřenosti délky řízení a

stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci

v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po

dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto

případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o

posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě

nespočítatelné.“

Jiný postup odvolacího soudu v posuzovaném případě nevedl k výrazně jiné výši

zadostiučinění než postup podle Stanoviska, což lze doložit srovnáním obou

metod. Odvolací soud vycházel z částky 25.000,- Kč za první dva roky dohromady,

částky 19.000,- Kč za každý další rok délky řízení v trvání 140 měsíců (tedy

cca o 16,7 % kratší doby než jeho celková délka ke dni rozhodování odvolacího

soudu) a na závěr snížil přiznané zadostiučinění o 10 % pro menší význam řízení

pro žalobkyni. Tímto by dospěl, nebýt početní chyby, na kterou žalobkyně

správně upozorňuje, k odškodnění v částce 187 800,- Kč [(25000 + 116 / 12 *

19000) - 10 %]. Pokud by vycházel z celkové délky řízení 168 měsíců, tedy

nikterak by ji nekrátil, ale následně by snížil základní částku o procenta

odpovídající rozdílu v délce řízení (16,7 %) pro složitost věci ve smyslu § 31a

odst. 3 písm. b) OdpŠk, kam procesní aktivitu účastníků, nesrozumitelnost

jejich podání a četnost opravných prostředků zařazuje část IV. Stanoviska,

dospěl by k zadostiučinění ve výši 185 449,- Kč [(25000 + 144 / 12 * 19000) -

(16,7 % + 10 %)]. Rozdíl ve výsledku mezi oběma postupy je tedy minimální

(striktním postupem podle Stanoviska by bylo výsledné zadostiučinění dokonce

nepatrně nižší). Je tedy možné vytknout odvolacímu soudu, že se při postupu stanovení výše

zadostiučinění nedržel postupu podle Stanoviska (zejména tím, že procesní

složitost případu hodnotil v rámci celkové délky, nikoli kritéria složitosti

řízení), nicméně pouze použití jiné metody výpočtu zadostiučinění bez odklonu

od judikatury dovolacího soudu po věcné stránce nepředstavuje jiné řešení ve

smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

To platí i tehdy, pokud odvolací soud nezkrátil

celkovou uvažovanou délku řízení o pět měsíců (fakticky jen o dva, neboť v

konečném výpočtu již odvolací soud neuvažoval o zkrácení o 23 měsíců, ale jen o

20 měsíců), a to bez uvedení jakéhokoli důvodu, jak správně namítá žalobkyně,

neboť i tehdy by nebyl rozdíl mezi oběma postupy ve výsledku nijak výrazný. Přesto Nejvyšší soud apeluje na odvolací soud, aby se v zájmu jednoty

rozhodování v podobných věcech, a tím i zachování právní jistoty poškozených,

pro příště zdržel hledání vlastních řešení v situaci, kdy postup soudů při

stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky

řízení byl sjednocen Nejvyšším soudem v uvedeném Stanovisku a jeho další

judikatuře. Bude-li se snad odvolací soud chtít z vážných důvodů od Nejvyšším soudem

sjednoceného postupu odchýlit, musí svůj postup náležitě odůvodnit a vysvětlit,

z jakého důvodu je jeho vlastní (nové) řešení vhodnější než řešení nalezené

Nejvyšším soudem. Ignorování judikatury a stanovisek publikovaných ve Sbírce

soudní judikatury a stanovisek Nejvyššího soudu může být totiž příčinou

nepřiměřené délky řízení a zakládat tak odpovědnost státu za tento nesprávný

úřední postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30

Cdo 1916/2010). Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení pro

žalobkyni (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) a chování žalobkyně směřujícího ke

zrychlení řízení, neboť v nich se odvolací soud od ustálené judikatury

Nejvyššího soudu odchýlil. Dovolání je důvodné. Jakkoli soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobkyně pokoušela o

odstranění průtahů v posuzovaném řízení podáváním stížností, odvolací soud na

ně nijak z hlediska stanovení výše odškodnění nereagoval. Nejvyšší soud přitom

ve Stanovisku v části IV. u výkladu kritéria podílu chování účastníka na

celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) uvádí, že „[Ch]ování

poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit

jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník

řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na

výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné

změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním,

zde jde pak o ‚průtahy‘ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování

poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c)

zákona jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení

vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což

lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v

řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.“

V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn.

30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud uvedl,

že „odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v

přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky

řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé

nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka

na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše

odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený

využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z

uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu

přičítat k tíži, že je nevyužil.“

Skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o

odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená,

že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si

na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke

zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům

navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu

ke stížnosti podané podle § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a

soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení

procesního úkonu podle § 174a téhož zákona, shledány oprávněnými. Takto

zvětšené újmě účastníka řízení by pak měla odpovídat úvaha soudu o stanovení

formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku

řízení. Taková úvaha v rozsudku odvolacího soudu absentuje, což činí jeho

právní posouzení nároku žalobkyně neúplným, a tudíž nesprávným. K významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk)

Nejvyšší soud dovodil, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým

objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je

možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jako zvýšeně významné

jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle

práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní

řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž

předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy (zde zejména

řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního

stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany

státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního

pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) – srov. část IV. Stanoviska. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného)

umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou

daného řízení a tím pádem i význam předmětu řízení pro něj.

V takovém případě

je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na

skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti

jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí

totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy

třeba aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto

následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly

postaveny najisto. Jedná se například o tvrzení, že dlouho trvající řízení

vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). V posuzované věci žalobkyně tvrdila, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení

přispěla k rozpadu jejího manželství. Soud prvního stupně měl dané tvrzení za

prokázané, odvolací soud nikoli, aniž by však před změnou skutkových zjištění

zopakoval důkazy provedené k jeho prokázání před soudem prvního stupně. I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů

není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně,

neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z

výpovědí účastníků řízení a svědků, listinných důkazů, popř. jiných důkazů, se

může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti

výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové

zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení § 213 odst. 2

o. s. ř.), a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem

prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami

spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost

jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v

důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od

skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení

provedeného důkazu výslechem žalobkyně, bylo nutno, aby tento důkaz sám

opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení

tohoto důkazu (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06; srov. též rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003). Pokud takto odvolací soud nepostupoval a nezopakoval dokazování k prokázání

tvrzení žalobkyně o vlivu nepřiměřené délky posuzovaného řízení na rozpad

jejího manželství, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci.

K tomu je třeba dodat, že nebude-li mít odvolací soud po zopakování důkazu

výslechem žalobkyně její uvedené tvrzení za prokázané, je povinen s tím

postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni seznámit a vyzvat ji k

označení dalších důkazů k prokázání jejího tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem

115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nesprávné jsou též úvahy odvolacího soudu o perspektivě úspěchu žalobkyně v

posuzovaném řízení, neboť výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k

porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro

posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu

předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného

zadostiučinění, zásadně rozhodný (uvedené bylo konstatováno v početné

judikatuře Nejvyššího soudu – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská

práva - srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci

Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26). Výjimku by

představovala jen situace, kdy by byla žaloba zjevně (na první pohled)

bezdůvodná, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), což ze

skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Konečně je třeba uvést, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky

vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro

něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního

odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Vzhledem k výše uvedeným vadám řízení a tomu, že odvolací soud posoudil nárok

žalobkyně nesprávně, jak je výše vysvětleno, přistoupil Nejvyšší soud podle §

243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího

soudu v napadeném rozsahu, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů

řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Odvolací soud je v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu

vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem ve

spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Zejména se při novém rozhodování o nároku

žalobkyně na přiměřené zadostiučinění přidrží postupu stanoveného v části VI.

Stanoviska, jak je výše vysvětleno.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 18. prosince 2013

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu