U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy
v částce 127.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
114/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
října 2013, č. j. 29 Co 290/2013-41, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal po žalované konstatování, že opožděným zápisem rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, kterým byl
zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. ledna 1957,
sp. zn. T 2/54, do Rejstříku trestů došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tím
i porušení práva žalobce na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a dále zaplacení
částky 127.500,- Kč z titulu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. února 2013, č. j. 10 C
114/2012-26, žalobu ohledně obou požadavků žalobce zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě sice došlo ze strany
státních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 5 písm. b) a § 13
odst. 1 OdpŠk, avšak žalobci v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem
nevznikla žádná nemajetková újma, neboť o tom, že záznam v Rejstříku trestů
nebyl vymazán, vůbec nevěděl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co290/2013-41, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a výrokem
II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že sice byl zjištěn nesprávný úřední postup, nelze
však dovodit, že nárok žalobce je důvodný, neboť zde žalobci žádná nemajetková
újma nevznikla, a není tedy naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podal žalobce
dne 26. března 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a formuluje dvě zásadní právní
otázky, které podle něj dosud nebyly řešeny v praxi dovolacího soudu:
1. Zda k tomu, aby vznikla nemateriální újma, musí mít poškozený
průběžnou informaci o probíhajícím nesprávném úředním postupu, anebo újma
vzniká i tehdy, když se poškozený dozví o nesprávném úředním postupu vůči své
osobě dodatečně. 2. Pokud se nesprávný úřední postup týká několikaletého nedůvodného
prodlení se zápisem do Rejstříku trestů, vzniká nemateriální újma jen tehdy,
když občan o výpis z Rejstříku trestů žádá nebo jinak projevuje iniciativu, aby
si zápisy v Rejstříku trestů ověřil. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k novému projednání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince
2013. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou,
zastoupenou podle § 241 odst.
1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti
podaného dovolání. Vymezuje-li dovolatel rozsah dovolání tak, že jím napadá rozsudek odvolacího
soudu „v celém rozsahu“, znamená to, že brojí i proti výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této části
ovšem dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2
o.s.ř.), a proto dovolací soud dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o.s ř. Ve zbylé části dovolání podle obsahu splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti
dovolání proti potvrzujícímu výroku I. Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V souzeném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k
závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale žalobci v
jeho důsledku nevznikla žádná nemajetková újma. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, Nejvyšší soud
uzavřel, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým
řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li
žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do
doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani
v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného
bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Tento závěr pak Nejvyšší soud aplikoval i
v usnesení ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2747/2013, nebo v usnesení ze
dne 12. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 417/2014, ve věcech zcela shodných se
souzeným případem (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz). Z uvedených důvodů tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §
243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.