29 Cdo 2521/2018-465
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené obecným
zmocněncem J. T., bytem XY, proti žalovanému GESTORE v. o. s., se sídlem v
Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28 82 09 59,
jako insolvenčnímu správci dlužníka LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT s. r. o.,
identifikační číslo osoby 28 45 71 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm
1519/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
26. ledna 2017, č. j. 5 Cmo 374/2016-352, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017, č. j. 5 Cmo
374/2016-352, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č.
j. 13 Cm 1519/2013-281, k námitkám žalovaného (LUMEN ENERGETICKÝ
DEVELOPMENT s. r. o,) zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 7. ledna 2014, č.
j. 13 Cm 1519/2013-22, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobci
směnečný peníz ve výši 15.567.552,- USD s 6% úrokem od 19. listopadu 2010 do
zaplacení, směnečnou odměnu 51.891,84 USD a náhradu nákladů řízení ve výši
4.512.852,- Kč.
Soud prvního stupně – odkazuje na skutková zjištění, která učinil z
provedených důkazů (mimo jiné z výpovědí svědků J. M. a T. N.) – dospěl k
závěru, podle něhož žalobce jednal při nabývání směnky vědomě ke škodě
dlužníka (čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového -
dále jen „směnečný zákon“); proto „připustil kauzální námitky“, „rozhodl se
uvěřit tvrzení žalovaného o zajišťovacím charakteru směnky ve vztahu ke
spolupráci žalovaného se společností H POWER s. r. o.“ (dále jen „remitent“) a
dovodil, že směnka zajišťovala závazek, který zanikl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. ledna 2017, č. j. 5
Cmo 374/2016-352, rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební
rozkaz ponechal v platnosti (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výrok II. a III.).
Odvolací soud – cituje ustanovení čl. I. § 11, § 16 a § 17 směnečného zákona –
zdůraznil, že žalobce nabyl směnku (datovaným rubopisem), a to před datem
splatnosti směnky; důkazní břemeno ohledně jiného data rubopisu, respektive
ohledně skutečnosti, že majitel směnky nejednal při nabývání „nezáludně (jinými
slovy, že směnku nabyl vědomě ke škodě dlužníka s cílem navodit stav, aby
dlužník neměl možnost vznášet kauzální námitky)“, tak nese žalovaný.
Za stavu, kdy „nebyl prokázán akt jednání žalobce při nabývání sporné směnky
jako vědomé jednání ke škodě dlužníka, kauzální námitky tedy žalovanému
nepřísluší. Je nutno podtrhnout, že již při nabývání směnky musel by jednat
nepoctivě“. Není totiž významné – pokračoval odvolací soud ? jaké informace o
směnce žalobce „následně získal a později vyšlo najevo“; navíc „kauza směnky
byla soudem prvního stupně zkoumána jen okrajově a jeho závěry nemají oporu v
provedeném dokazování“.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební
rozkaz ponechal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (LUMEN ENERGETICKÝ DEVELOPMENT
s. r. o.) dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), když podle jeho
názoru vyřešil odvolací soud otázku přípustnosti kauzálních námitek v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v dovolání označenou.
V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že přijal závěr, podle něhož
neunesl důkazní břemeno ohledně vědomého jednání žalobce při nabývání směnky ke
škodě dlužníka, aniž by v odvolacím řízení provedl jakýkoli důkaz (respektive
dokazování zopakoval) a aniž žalovaného řádně poučil podle ustanovení § 118a
odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel má (s poukazem na skutkové okolnosti projednávané věci) za to, že mu
kauzální námitky přísluší a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil, nebo aby tento rozsudek změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 30. října 2017, č. j. KSCB 28 INS 4112/2017-A-31, zjistil úpadek
(původního) žalovaného a na jeho majetek prohlásil konkurs; usnesením ze dne
23. ledna 2018, č. j. KSCB 28 INS 4112/2017-B-20, potvrdil usnesení schůze
věřitelů, jímž byl ustanoven do funkce insolvenčního správce (původního)
žalovaného GESTORE v. o. s. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. března 2018, č.
j. 29 Cdo 5124/2017-414, vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího řízení
(vedené pod sp. zn. 29 Cdo 5124/2017). Insolvenční správce původního žalovaného
podáním ze dne 29. května 2018, navrhl [§ 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], aby v dovolacím řízení
bylo pokračováno. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31.
května 2018, č. j. KSCB 28 INS 4112/2017, rozhodl, že v dovolacím řízení
(původně vedeném pod sp. zn. 29 Cdo 5124/2017) bude pokračováno.
Vzhledem k tomu, že odpadla překážka bránící v pokračování v dovolacím řízení,
Nejvyšší soud pokračoval v dovolacím řízení jako s žalovaným s insolvenčním
správcem původního žalovaného.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení
otázky dovoláním otevřené, vztahující se k možnosti (odvolacího) soudu přijmout
závěr o neunesení důkazního břemene, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího
soudu odporuje níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení
těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti,
které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být
vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např.
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz
11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které
učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu
(rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám
opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro
případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný
pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález
Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).
K tomu srov. též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp.
zn. 27 Cdo 1154/2017 a ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017,
včetně tam zmíněné judikatury.
V projednávané věci odvolací soud výše uvedené zásady nerespektoval, když na
základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí
svědků J. M. a T. N., dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil
soud prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a
které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu