KSCB 41 INS XY
43 ICm XY
29 ICdo 113/2017-96
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce L. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem,
advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01,
proti žalovaným 1/ Kanceláři správců v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská
419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 04204867, jako insolvenčnímu
správkci dlužnice K. O., a 2/ K. O., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným
Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, se sídlem v Ivančicích, Drůbeží trh 89/1,
PSČ 664 91, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka K. O., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
KSCB 41 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
23. listopadu 2016, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 43 ICm
XY, 103 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce (L. K.) má za
dlužnicí (K. O.) pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného
Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY v celkové
výši 1 528 000 Kč z titulu smluv o půjčkách blíže označených v tomto rozhodnutí
(bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce poskytl dlužnici a jejímu manželovi J. O. (dále jen „J. O.“) půjčky
v celkové výši 1 528 000 Kč, a to dne 5. července 2001 (správně 2011) ve výši
330 000 Kč, dne 9. září 2001 (správně 2011) ve výši 440 000 Kč, dne 16. října
2012 ve výši 160 000 Kč, dne 12. prosince 2012 ve výši 107 000 Kč, dne 17. ledna 2013 ve výši 118 000 Kč, dne 14. února 2013 ve výši 96 000 Kč, dne 28. února 2013 ve výši 108 536 Kč, dne 24. května 2012 ve výši 36 194 Kč, dne 15. února 2013 ve výši 41 770 Kč, dne 22. května 2013 ve výši 30 000 Kč, dne 5. března 2013 ve výši 12 500 Kč, dne 6. září 2013 ve výši 20 000 Kč a dne 27. srpna 2014 ve výši 28 000 Kč. 2/ J. O. uznal dne 25. září 2014 dluh v celkové výši 1 528 000 Kč z titulu výše
uvedených smluv o půjčkách. 3/ Usnesením ze dne 13. října 2015, č. j. KSCB 41 INS XY, insolvenční soud mimo
jiné zjistil úpadek dlužnice K. O., povolil řešení úpadku oddlužením a
ustanovil insolvenčním správcem prvního žalovaného (Kancelář správců v. o. s.). 4/ Přihláškou pohledávky ze dne 11. listopadu 2015 uplatnil žalobce své
pohledávky v celkové výši 1 528 000 Kč v insolvenčním řízení dlužnice. 5/ Na přezkumném jednání konaném dne 7. ledna 2016 oba žalovaní (insolvenční
správce a dlužnice) popřeli pohledávky žalobce co do pravosti z důvodu jejich
neexistence. 6/ Dne 9. února 2016 podal žalobce žalobu na určení pravosti popřených
pohledávek. 7/ Usnesením ze dne 7. dubna 2016, č. j. KSCB 41 INS XY, insolvenční soud
schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Insolvenční soud považoval za nedůvodnou obranu dlužnice, která namítala, že
nebylo prokázáno uzavření smluv o půjčkách, případně nebylo prokázáno, že by
dlužnice o jejich uzavření věděla, s jejich uzavřením souhlasila a nebylo
prokázáno, že by sama smlouvy uzavírala. Z výpovědi slyšených svědků naopak
vyplynulo, že smlouvy s žalobcem uzavírala dlužnice společně se svým manželem a
o všech poskytnutých půjčkách věděla. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek
insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (první výrok)
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že žádný ze svědků slyšených před insolvenčním
soudem nevypověděl, že dlužnice sporné půjčky uzavírala. Tito svědci pouze
uvedli, že dlužnice o jednotlivých půjčkách věděla. Jediným důkazem je v tomto
směru uznání dluhu ze dne 25. září 2014, které však podepsal toliko J. O. Ačkoliv dluhy z půjček patří do společného jmění manželů, neboť vznikly za
trvání manželství, podpisem uznání dluhu nemohl J. O. zastupovat dlužnici,
neboť nešlo o běžnou záležitost. Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005,
uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací
soud dovodil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky
nevykonatelné, a proto je mohl uplatnit pouze vůči J. O. Jiná situace by
nastala, kdyby žalobce disponoval rozhodnutím proti J.
O., v němž by mu byla
uložena povinnost zaplatit sporné pohledávky, neboť pak by podobně jako v
exekuci nebo v řízení o výkon rozhodnutí byla dlužnice povinna strpět
uspokojení žalobce ze společného jmění manželů, do něhož sporné pohledávky
spadají případně i v rámci insolvenčního řízení. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce prokázal pouze to, „že dlužník měl s
dlužnicí dlužit finanční prostředky cca 1 až 1,5 mil. Kč, a že o těchto
půjčkách měla dlužnice povědomí“. Naopak neprokázal rozhodné skutečnosti
vedoucí ke vzniku těchto pohledávek, ani to, že tvrzené smlouvy uzavřeli oba
manželé. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do obou výroků, podal žalobce dovolání,
jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek „hmotného i procesního práva, které
dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, proto, že dovolacím soudem
mají být právní otázky posouzeny jinak a také proto, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele dospěl odvolací soud k odlišným skutkovým závěrům a odlišnému
hodnocení jednotlivých důkazů, aniž sám tyto důkazy provedl. Insolvenční soud
uzavřel, že jednotlivé půjčky byly poskytnuty oběma manželům. Oproti tomu
odvolací soud dospěl k závěru, že půjčky byly poskytnuty toliko manželu
dlužnice (J. O.) a nikoliv oběma manželům. Cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, odkazuje na nález Ústavního soudu
ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, a nález Ústavního soudu ze dne
12. října 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, a dále odkazuje na § 213 o. s. ř.,
dovolatel míní, že odvolací soud neměl dospět při hodnocení důkazů k odlišným
závěrům oproti insolvenčnímu soudu, jestliže tyto důkazy sám neprovedl.
Zároveň dovolatel namítá, že odvolací soud porušil § 118a o. s. ř., neboť poté,
co dospěl k závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o poskytnutí půjček,
jej ve smyslu označeného ustanovení nepoučil. V tomto směru dovolatel odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006.
Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že poté, co dospěl k závěru o
neprokázání pasivní legitimace dlužnice, neprovedl další důkazy navrhované
žalobcem, které insolvenční soud zamítl pro nadbytečnost. Konkrétně jde o
účastnický výslech žalobce, který směřoval k prokázání pasivní legitimace
dlužnice. V této okolnosti spatřuje dovolatel porušení § 213 odst. 4 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., části prvním článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené
otázky výkladu § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem
prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a
ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z
přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného
obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem
protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou
(například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2/ Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu
občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový
stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly
provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud
jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
3/ Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel,
popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li
tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu
prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím
řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému
zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s
ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.
4/ Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv
skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich
věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo
588/2012, či ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013.
V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť
na základě hodnocení důkazů provedených insolvenčním soudem, zejména výpovědí
svědků a druhé žalované, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil
insolvenční soud, aniž by tyto důkazy zopakoval.
Řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tak není
správné a dovolání je důvodné.
S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině
výkladu § 213 o. s. ř., pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tím,
zda byl důvod je zrušit i pro nesplnění poučovací povinnosti dle § 118a o. s.
ř. V další fázi řízení však odvolací soud nepřehlédne, že na závěru o neunesení
důkazního břemene ohledně určité právně významné skutečnosti může založit
rozhodnutí jen tehdy, jestliže se předtím vypořádal s uplatněnými důkazními
návrhy a jestliže dodržel postup předepsaný závěry obsaženými v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož napadené rozhodnutí není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst.
2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu