21 Cdo 353/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Mgr. S. K., zastoupené Mgr. Martinem Lorencem, advokátem
se sídlem v Olomouci - Nové Ulici, Krapkova č. 452/38, proti žalované Základní
škole Uničov, Haškova 211, okres Olomouc, příspěvkové organizaci se sídlem v
Uničově, Haškova č. 211, IČO 45213071, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem,
advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 645/2, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C
60/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. srpna 2012, č. j. 16 Co 80/2012 – 129, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 13. 10. 2010, doručeným žalobkyni téhož dne, žalovaná
sdělila žalobkyni, že jí „na základě § 52 písm. c) a souvisejících zákoníku
práce“ dává výpověď z pracovního poměru“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v
tom, že „na základě rozhodnutí ředitele školy o změně organizace tříd 2. A a 2.
B (sloučení tříd) k datu 31. 12. 2010 dochází ke snížení počtu pracovníků“ a že
v důsledku této organizační změny se žalobkyně stala nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního
poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní
smlouvy ze dne 1. 2. 1994 je od stejného dne u žalované v pracovním poměru se
sjednaným druhem práce „učitelka 1. stupně“. Vztahy mezi žalobkyní a ředitelem
žalované se začaly vyostřovat v souvislosti s fungováním speciální třídy 3. B,
která byla zřízena ode dne 1. 9. 2009. Žalobkyně byla tehdy třídní učitelkou
třídy 4. A, v níž měla evidovaný „úřední“ stav 24 žáků, ovšem ve skutečnosti
tuto třídu navštěvovalo 32 žáků, tedy i 8 žáků, kteří sice byli „úředně“
zařazeni do třídy 3. B, do té však ve skutečnosti docházeli jen na výuku
českého jazyka; ostatní výuku tito žáci absolvovali ve třídě 4. A, na což
žalobkyně „k nelibosti ředitele“ poukazovala. Podle žalobkyně tato její
aktivita spolu s žádostmi a výzvami ke zjednání nápravy byly ředitelem školy a
některými dotčenými kolegyněmi přijímány negativně a vedly k různým formám
šikany se záměrem dosáhnout ukončení jejího pracovního poměru „za každou cenu“.
Dne 28. 4. 2010 obdržela od ředitele první "vytýkací" dopis s upozorněním na
možnost výpovědi pro údajné soustavné méně závažné porušování povinností.
Následně jí ředitel školy dne 10. 5. 2010 a 16. 6. 2010 navrhl vždy dohodu o
rozvázání pracovního poměru, a když je odmítla, obdržela další „vytýkací“
dopisy s upozorněním na možnost výpovědi. Dne 28. 6. 2010 oznámil ředitel
žalované na poradě pedagogů, že současné první ročníky nebudou v příštím
školním roce 2010-2011 spojeny, čímž změnil letitou praxi školy, neboť v
minulých letech byli žáci dvou prvních tříd, kteří postoupili do 2. třídy, vždy
sloučeni do jedné druhé třídy. Toto rozhodnutí vyvolalo potřebu zvýšení stavu
učitelů. Od 1. 9. 2010 tak nastoupila do pracovního poměru Mgr. J. N., která
byla určena ředitelem jako třídní učitelka třídy 1. B, zatímco žalobkyně byla
třídní učitelkou třídy 2. B. Dne 13. 10. 2010 ředitel žalované předal žalobkyni
výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost s odůvodněním, že od 1. 1. 2011
dojde ke sloučení dvou druhých tříd do jedné třídy. Výpověď z pracovního poměru
představuje podle názoru žalobkyně zneužití výkonu práva ze strany žalované,
protože popsané organizační změny byly jednoznačně účelové a fiktivní. Ředitel
žalované nejprve účelově na krátkou dobu vyvolal potřebu „dalšího učitele“ a po
43 dnech od nástupu Mgr. N. konstatoval nadbytečnost jednoho učitele, což mu
umožnilo dát výpověď žalobkyni. Žalovaná tedy od počátku sledovala poškození
žalobkyně.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 11 C
60/2011-83, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že na mimořádné poradě pedagogů dne 28.
6. 2010 oznámil ředitel školy novou organizaci školního roku 2010/2011 s tím,
že od 1. 9. 2010 budou 2 druhé třídy, tj. že nebudou dosavadní první třídy
sloučeny v jednu druhou třídu tak, jak bylo dosud u žalované obvyklé, když
vyhověl rodičům žáků stávajících prvních tříd. Dne 13. 10. 2010 rozhodl ředitel
žalované o organizační změně, která spočívala v tom, že od 1. 1. 2011 budou
sloučeny dvě druhé třídy v jednu s počtem 30 žáků. Hlavní důvodem sloučení dvou
tříd, o němž rozhodl ředitel, bylo to, že ředitel chtěl ušetřit finanční
prostředky, které by od ledna následujícího roku pravděpodobně nedostal.
Prostředky ze státního rozpočtu se dávají školám na kalendářní rok a školy s
nimi bývají seznámeny v březnu následujícího roku. V důsledku této změny se
žalobkyně stala nadbytečnou. Dovodil, že byly splněny oba předpoklady výpovědi
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť
„statutární zástupce žalovaného, ředitel školy, rozhodl dne 13. 10. 2010 o
organizační změně, a to o sloučení dvou druhých tříd v jednu, čímž se snížila
potřeba o jednoho učitele a v důsledku tohoto rozhodnutí se stala žalobkyně
nadbytečnou“. Dospěl též k závěru, že projednávaná výpověď z pracovního poměru
není zneužitím práva ze strany žalované a není ani v rozporu s dobrými mravy.
„Zachování dvou druhých tříd pro školní rok 2010/2011 bylo totiž projevem snahy
vedení školy vyhovět žádosti rodičů a zachovat tak pro jejich děti dvě druhé
třídy“ a „situace, kdy škola hospodaří s finančními prostředky přidělovanými jí
na kalendářní nikoli školní rok, a neznalost výše finančních prostředků, se
kterými škola bude moci hospodařit v kalendářním roce 2011 s přihlédnutím k
očekávaným změnám z ministerstva školství, nezbytně vedla k objektivní potřebě
přijetí takové organizační změny, která ušetří finanční prostředky“. Kdyby
skutečně mělo být záměrem žalované zbavit se za každou cenu žalobkyně, bylo
možno s ní ukončit pracovní poměr již dříve na základě jiných skutečností.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, č. j. 16 Co 80/2012 – 129, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne
13. 10. 2010 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 29.122,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Martina Lorence. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná vytvořila nadbytečnost žalobkyně „uměle“, neboť „nejprve cca jeden a
půl měsíce před rozhodnutím o organizační změně přijala dalšího učitele na
první stupeň (Mgr. N. od 1. 9. 2010) a posléze (dne 13. 10. 2010) jedno místo
učitele zrušila, což žalované formálně umožnilo vybrat žalobkyni jako
nadbytečného zaměstnance a dát jí výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce“. Výpověď ředitele žalované, že zachování dvou druhých tříd
pro školní rok 2010/2011 a s tím spojená potřeba přijetí dalšího učitele od 1. 9. 2010 byla projevem snahy žalované vyhovět žádosti rodičů projevené na
třídních schůzkách v dubnu 2010 a že k následnému sloučení dvou druhých tříd
došlo výlučně z objektivních ekonomických důvodů, vyhodnotil odvolací soud jako
účelovou a nevěrohodnou. V mezidobí od přijetí Mgr. N. do pracovního poměru od
1. 9. 2010 do přijetí rozhodnutí o sloučení tříd 2. A a 2. B dne 13. 10. 2010
totiž ředitel žalované neměl k dispozici žádné nové konkrétní a objektivní
informace o rozpočtu školy na další kalendářní rok 2011. Samotný ředitel
žalované připustil, že o podobě rozpočtu se žalovaná dozvídala vždy až na
přelomu měsíců února a března. Ředitel žalované tak vycházel při rozhodnutí o
snížení počtu zaměstnanců o jednoho učitele ze dne 13. 10. 2010 toliko z
informací získaných z médií o tom, že „státní rozpočet se naplňuje méně, než se
očekávalo“, z čehož dovozoval, že dojde ke snížení rozpočtu pro rok 2011, a
dále z informací, že z důvodu plnění předvolebních slibů dojde ke zvýšení platů
učitelů (zejména nástupních platů absolventů). Obava žalované, zda bude mít od
začátku roku 2011 dostatek rozpočtových prostředků na platy učitelů při
stávajícím počtu zaměstnanců, kterou žalovaná odůvodňovala „rozhodnutí o
organizační změně“ ze dne 13. 10. 2010, tedy vycházela z ničím nepodložených a
obecných informací, které se pohybovaly v rovině spekulací. Neměla-li žalovaná
dostatek objektivních a podložených informací o rozpočtu na rok 2011 a
nesledovala-li by od počátku záměr zbavit se žalobkyně jako „nepohodlného“
zaměstnance, pak by se dalo logicky očekávat, že Mgr. N. přijme do pracovního
poměru na dobu určitou pouze do konce roku 2010. Nadto je třeba přihlédnout k
tomu, že od nástupu Mgr. N. do přijetí rozhodnutí o sloučení tříd 2. A a 2. B
uplynula poměrně krátká doba 43 dnů. Odvolací soud zohlednil rovněž skutečnost,
že ředitel žalované oznámil záměr týkající se zachování dvou druhých tříd pro
školní rok 2010/2011 dne 28. 6. 2010, tj. krátce poté, co žalobkyně opakovaně
ve dnech 10. 5. 2010 a 16. 6. 2010 odmítla akceptovat návrh žalované na
rozvázání pracovního poměru dohodou.
Podle odvolacího soudu „nelze učinit jiný
závěr“ než, že žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 10. 2010, resp. jeho realizací,
od počátku sledovala jiné cíle než změnu úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
jinou organizační změnu, nýbrž jednalo se o opatření, které dovršilo dříve
učiněné kroky (přijetí Mgr. N. od 1. 9. 2010) směřující k tomu, aby byl (mohl
být) v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro
podání výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce
žalobkyni. Takovéto „rozhodnutí“ nemůže být příčinou nadbytečnosti žalobkyně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že ke
skutkovým zjištěním rozdílným od skutkových zjištění soudu prvního stupně
dospěl odvolací soud nikoli na základě jím znovu provedeného či doplněného
dokazování, ale pouze „na základě jediného dotazu na ředitele školy, zda v době
rozhodnutí o organizační změně byla Mgr. N. ještě ve zkušební době, na který
tento odpověděl kladně. Jiné důkazy ve věci prováděny nebyly“. Postup
odvolacího soudu, který „původně sice odročil odvolací jednání za účelem
zopakování dokazování účastnickými výslechy žalobkyně, ředitele žalované a
svědkyně M., avšak tyto důkazy nakonec neprovedl, je tak stižen vadou, která
mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud
si názor na celou věc učinil již před případným zopakováním či doplněním
dokazování a dotaz na ředitele školy byl jen jakýmsi formálním úkonem, který
odvolací soud považoval za dostatečný, aby mohl změnit skutkové závěry soudu I.
stupně“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. č.
II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů
uplatněných v dovolání žalované.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,
která jí byla doručena dne 13. 10. 2010 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 [tj. do dne, než nabyly
účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, a č.
427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení
§ 52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně jeho úkolů, technického vybavení,
o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že
se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se
zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u
zaměstnavatele) nadbytečným.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže
zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách
možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě.
Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi
(srov. dikci ustanovení § 52 písm. c) zák. práce „stane-li se pracovník
nadbytečným“). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných
podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2
Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti,
kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 18 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2
občanského zákoníku), rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního
zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi.
Z toho, že zaměstnanec nemusí být nadbytečným již v době podání
výpovědi, nelze dovozovat, že by zaměstnavatel mohl vždy přistoupit k podání
výpovědi bezprostředně po přijetí rozhodnutí o organizační změně. Má-li být
takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí
zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na
základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni
předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V
případě, že by pracovní poměr skončil dříve (před tím, než se u zaměstnavatele
příslušné organizační změny skutečně realizovaly), totiž nelze hovořit o tom,
že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně
nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly
okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže pracovní
poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce
až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá to
samozřejmě na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o
organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 54).
V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaná vytvořila nadbytečnost žalobkyně „uměle“, neboť
„nejprve cca jeden a půl měsíce před rozhodnutím o organizační změně přijala
dalšího učitele na první stupeň (Mgr. N. od 1. 9. 2010) a posléze (dne 13. 10.
2010) jedno místo učitele zrušila, což žalované formálně umožnilo vybrat
žalobkyni jako nadbytečného zaměstnance a dát jí výpověď z pracovního poměru
podle § 52 písm. c) zákoníku práce“. Přitom vyšel mimo jiné z toho, že výpověď
ředitele žalované, že zachování dvou druhých tříd pro školní rok 2010/2011 a s
tím spojená potřeba přijetí dalšího učitele od 1. 9. 2010 byla projevem snahy
žalované vyhovět žádosti rodičů projevené na třídních schůzkách v dubnu 2010 a
že k následnému sloučení dvou druhých tříd došlo výlučně z objektivních
ekonomických důvodů, je účelová a nevěrohodná. V mezidobí od přijetí Mgr. N. do
pracovního poměru od 1. 9. 2010 do přijetí rozhodnutí o sloučení tříd 2. A a 2.
B dne 13. 10. 2010 totiž ředitel žalované neměl k dispozici žádné nové
konkrétní a objektivní informace o rozpočtu školy na další kalendářní rok 2011.
Samotný ředitel žalované připustil, že o podobě rozpočtu se žalovaná dozvídala
vždy až na přelomu měsíců února a března. Ředitel žalované tak vycházel při
rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců o jednoho učitele ze dne 13. 10. 2010
toliko z informací získaných z médií o tom, že „státní rozpočet se naplňuje
méně, než se očekávalo“, z čehož dovozoval, že dojde ke snížení rozpočtu pro
rok 2011, a dále z informací, že z důvodu plnění předvolebních slibů dojde ke
zvýšení platů učitelů (zejména nástupních platů absolventů). Obava žalované,
zda bude mít od začátku roku 2011 dostatek rozpočtových prostředků na platy
učitelů při stávajícím počtu zaměstnanců, kterou žalovaná odůvodňovala
„rozhodnutí o organizační změně“ ze dne 13. 10. 2010, tedy vycházela z ničím
nepodložených a obecných informací, které se pohybovaly v rovině spekulací.
Dovolatelka namítá, že k uvedeným skutkovým zjištěním, rozdílným od
skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud nikoli na
základě jím znovu provedeného či doplněného dokazování, ale pouze „na základě
jediného dotazu na ředitele školy, zda v době rozhodnutí o organizační změně
byla Mgr. N. ještě ve zkušební době, na který tento odpověděl kladně“.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za
podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který
je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další
skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat
přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6
Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně,
musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě
provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze
považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního
stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§
220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než
soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §
122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. U důkazních prostředků listinných
(§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na
hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti
občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové
závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním
způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná
od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená -
tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
V projednávané věci principy shora uvedené odvolací soud respektoval.
I když se odchýlil od skutkových (a právních) závěrů soudu prvního stupně,
stalo se tak po uplatnění postupu podle ustanovení § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.
(zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový
stav věci). Námitka dovolatelky, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně nikoli na základě znovu provedeného a doplněného dokazování, ale pouze
„na základě jediného dotazu na ředitele školy, zda v době rozhodnutí o
organizační změně byla Mgr. N. ještě ve zkušební době, na který tento odpověděl
kladně“, nemůže obstát. Jak totiž vyplývá z protokolu o jednání v této věci
před odvolacím soudem dne 28. 8. 2012 Mgr. S. V. – ředitel žalované se k věci
obšírně vyjádřil, vyjádřil se také k dotazům soudu i zástupce žalované
(dovolatelky). Jeho výslech trval od 9.30 hod. do 10.10 hod., kdy bylo jednání
přerušeno za účelem porady senátu. Z obsahu protokolu není zřejmé (a
dovolatelka to ani netvrdí), že by proti jeho znění byly někým z účastníků
vzneseny námitky; obsah protokolu je tak třeba považovat za správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř.,
neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo
a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly
(§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu