27 Cdo 1154/2017-936
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně PROTON, a. s., se sídlem v Praze 2, Myslíkova 257/6, PSČ 120 00,
identifikační číslo osoby 63488388, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalované
SUXESS spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Ke Skalkám 3082/62, PSČ 106 00,
identifikační číslo osoby 65408802, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, PSČ 110 00, o vydání
zaknihovaných akcií, in eventum o zaplacení 27.195.960 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo
136/2016-912, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 5 Cmo
136/2016-912, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u soudu dne 25. listopadu 2004 ve znění změny žaloby připuštěné
soudem se žalobkyně na žalované domáhá vydání 44.952 ks kmenových zaknihovaných
akcií na majitele, ISIN: 0005088559, emitenta TOMA, a. s., o jmenovité hodnotě
každé akcie 1.000 Kč (dále též jen „akcie“), in eventum zaplacení 27.195.960 Kč
s příslušenstvím.
Žalobkyně v žalobě tvrdí, že smlouvou o koupi cenných papírů uzavřenou mezi
účastnicemi dne 5. května 1997 (dále též jen „smlouva“) prodala žalované akcie
za kupní cenu v celkové výši 1.753.128 Kč splatnou do 30. června 1997. Jelikož
žalovaná kupní cenu řádně a včas nezaplatila, žalobkyně od smlouvy dne 28.
listopadu 2000 odstoupila a vyzvala žalovanou, aby jí akcie převedla zpět na
její účet. Žalovaná tuto výzvu dosud nesplnila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, č. j. 24 Cm
89/2004-781, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.).
Podle soudu prvního stupně z výpovědí Š., S., K., J. a M. M. nelze dovodit, že
na předvánočním večírku uskutečněném dne 28. listopadu 2000 došlo k podpisu
listiny s odstoupením od smlouvy Š. Ani výpovědi následně slyšených svědků I.
Š., J., K., V. a Š. ml. nepotvrdily doručení odstoupení od smlouvy žalované.
Soud prvního stupně proto žalobu pro neunesení důkazního břemene k tvrzení o
odstoupení od smlouvy „jako základního předpokladu oprávněnosti žalobkyní
uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění“ zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání
44.952 kusů akcií, potvrdil (první výrok) a v ostatním napadený rozsudek
prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl výpověďmi výše uvedených
osob (aniž by důkazy jejich výslechem zopakoval) za prokázané, že „na zmíněném
večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou Š. a tím také
žalované“. V souladu s § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, tudíž, podle odvolacího soudu,
vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění přijaté na základě smlouvy,
a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Jelikož žalovaná akcie nemá a
nedisponuje ani jinými akciemi stejné emise, dospěl odvolací soud k závěru,
podle něhož „reálné vrácení“ akcií nepřichází v úvahu, a žalobkyně proto má
právo na náhradu. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší této
náhrady.
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky
odvolací soud vyřešil nesprávně, a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a
dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit jinak“.
Dovolatelka především odvolacímu soudu vytýká, že dospěl na základě hodnocení
důkazů (zejména svědeckých výpovědí) k odlišným skutkovým zjištěním než soud
prvního stupně, aniž sám tyto důkazy (výslechy svědků) zopakoval. Tím
implicitně vyložil § 213 odst. 2 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího i Ústavního soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. června
2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a ze dne 11. února 2014, sp. zn. 30 Cdo
3166/2012, či nálezem Ústavního soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. II. ÚS
1180/14).
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil „§ 211 o. s. ř.
v návaznosti na § 123 o. s. ř.“, když jí znemožnil řádně se seznámit s podáním
žalobkyně prezentovaným až na jednání odvolacího soudu a vyjádřit se k němu.
Tím měl dovolatelku „materiálně zbavit“ i práva na vyjádření k důkazům.
Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud opomenul důkazy svědčící v její
prospěch, popř. je „zlehčil“, a naopak „výpovědi svědků povolaných žalobcem
považoval za věrohodné“. Tím podle dovolatelky nesprávně vyložil a aplikoval §
211 a § 132 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
druhém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené
otázky výkladu § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně (odstavec 1).
Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně (odstavec 2).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem
prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a
ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z
přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného
obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem
protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou
(například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
2) Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu
občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový
stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly
provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud
jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel,
popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li
tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu
prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím
řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému
zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s
ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí
vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv
skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich
věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října
2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo
353/2013, a v nich citovanou judikaturu.
V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť
na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí
účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které
učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné
a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky –
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 242 odst. 1, § 243e odst. 1, odst.
2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu