33 Cdo 2943/2017-220
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
GasNet, s. r. o. se sídlem Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, identifikační číslo
osoby 272 95 567, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem Praha 2,
Rubešova 162/8, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Alenou Prchalovou,
Ph.D., se sídlem Jihlava, Husova 1288/25, o 97.323,75 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 113 EC 481/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2015, č. j.
57 Co 263/2015-137, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2015, č. j. 57 Co
263/2015-137, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 11. 2014, č. j. 113
Ec 481/2011-94, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu
řízení.
ročně ve výši 7,75% od 12. 10. 2010 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že nastala právní fikce uznání nároku ve smyslu § 114b
odst. 5 o. s. ř., a protože považoval za splněné i ostatní podmínky ve smyslu §
153a o. s. ř., rozhodl rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2015, č. j. 57 Co 263/2015-137,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že je
založeno na nesprávném právním posouzení věci; v důsledku chybného procesního
postupu soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o vzniku právní fikce
uznání nároku žalobkyně. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 454/04 (dále jen „III. ÚS 454/04“), argumentuje, že uznání
nároku je dispozitivním úkonem účastníka a nemůže být obsahem právní fikce. Zdůrazňuje, že citovaný nález podtrhl nezbytnost absence pochybností o
existenci uznávacího prohlášení, s nímž je spojeno naplnění podmínek pro vydání
rozsudku pro uznání. Má za to, že stanovená lhůta třiceti pěti dnů k vyjádření
je nedostatečná vzhledem k tomu, že v tu dobu byl ve výkonu trestu odnětí
svobody. Namítá nesprávnost závěru o vzniku právní fikce uznání nároku ve
smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť - ne z jeho viny - chybí přesné a
prokazatelné doložení odevzdání písemnosti s vyjádřením a jeho převzetí
odpovědným pracovníkem vězeňské služby a odeslání písemnosti z věznice. Poukazuje na to, že ke skutkovému závěru, že tak učinil až 5. 5. 2014, soud
dospěl pouze na základě vyjádření věznice, které nebylo doloženo žádným
důkazem; naproti tomu on správnost své verze, že tak učinil již 29. 4. 2014,
prokázal předložením obálky opatřené razítkem věznice s uvedeným datem, která
mu však byla vrácena dne 2. 5. 2014 s odůvodněním, že je obálka nesprávně
ofrankována. Vyjadřuje přesvědčení, že v rámci zachování práva na spravedlivý
proces by měla rozhodnou skutečnost (doložení odevzdání písemnosti k odeslání
soudu) prokázat věznice; případná nejednoznačnost nemůže jít k jeho tíži. Dále
namítá, že bylo nesprávně rozhodnuto o záměně účastníků, a zpochybňuje
důvodnost žaloby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a řízení zastavil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1699/2016, dovolání
odmítl pro vady spočívající v absenci vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. (§ 243c věta první o. s. ř.). Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, rozhodl, že
usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele
(žalovaného) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, a zrušil je. Uvedl, že odkaz žalovaného na rozhodovací praxi Ústavního
soudu, konkrétně na nález sp. zn. III. ÚS 454/04, je třeba považovat za
relevantní odkaz, z nějž lze vysledovat tvrzení týkající se požadavku vymezení
přípustnosti dovolání - odchýlení se od rozhodovací praxe Ústavního soudu -
neboť citované rozhodnutí se zabývalo nutností neexistence pochybností o
projevu vůle, jehož obsahem je uznání nároku žalovaného, s nímž se pojí
důsledky § 153a odst. 1 o. s. ř.; Ústavní soud dovodil, že i v případě uznání
nároku právní fikcí musí být jednoznačně prokázáno, že žalovaný své vyjádření
ve stanovené lhůtě nezaslal.
Konstatoval, že ač dovolací soud není oprávněn
přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, relevantní otázka procesního
práva, a to i ve vztahu k hodnocení důkazů, však může vyvstat v souvislosti s
ústavními zásadami spravedlivého procesu, například zda odvolacím soudem
učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo
zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého
odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (v tomto směru odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16). Jestliže žalovaný v dovolání argumentoval, že odvolací
soud nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces tím, že svůj závěr o
nedodržení lhůty k vyjádření založil na neúplných či rozporných skutkových
zjištěních (konkrétně měl přehlédnout jeho tvrzení, že vyjádření předal
vězeňské službě již dne 29. 4. 2014, tedy že je odeslal včas, v důsledku čehož
nemohlo dojít k uznání nároku právní fikcí podle § 114b odst. 5 o. s. ř.), pak
touto námitkou vymezil dovolací důvod v souladu s § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. Ústavní soud uzavřel, že dovolání obsahovalo všechny zákonem stanovené
náležitosti, a nebylo tudíž zatíženo vadami. Dovolacímu soudu uložil, aby se
vzhledem k povaze otázky procesního práva, zda byly splněny podmínky pro
rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř., zabýval tím, zda při řešení této otázky odvolací soud respektoval
zásady spravedlivého procesu, tj. zda se náležitě vypořádal s tvrzením
žalovaného, že obálku se svým vyjádřením předal vězeňské službě k odeslání již
dne 29. 4. 2014 a že na ní byla dosud nepoužitá známka; případný nesprávný
postup vězeňské služby nemůže jít k tíži stěžovatele, který neměl jiné možnosti
než odesílat písemnosti jejím prostřednictvím. Vázán právním názorem Ústavního soudu, podle něhož dovolání žalovaného obsahuje
obligatorní náležitosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. vymezení důvodu dovolání a vylíčení předpokladů jeho přípustnosti, se Nejvyšší
soud zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“), platí, že
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Odvolací soud závěr, že nastala právní fikce uznání nároku žalovaným ve smyslu
§ 114b odst. 5 o. s. ř. a že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro
uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., založil na zjištění, že soud prvního
stupně vyzval žalovaného usnesením ze dne 14. 3. 2014, č. j.
113 EC
481/2011-75, aby se ve lhůtě 35 dnů vyjádřil k připojené žalobě ve smyslu §
114b odst. 1 o. s. ř., a poučil jej, že nevyjádří-li se písemně bez vážného
důvodu včas, ani ve stanovené lhůtě nesdělí důvod, který mu v tom brání, má se
za to, že žalobou uplatňovaný nárok uznává. Usnesení s výzvou žalovaný převzal
dne 26. 3. 2014 ve Věznici, kde v tu dobu vykonával trest. Dne 6. 5. 2014 došlo
soudu prvního stupně vyjádření žalovaného k žalobě dané vězeňské službě k
poštovní přepravě dne 5. 5. 2014, k němuž žalovaný připojil obálku opatřenou
razítkem Věznice s datem 29. 4. 2014 a současně soudu prvního stupně sdělil, že
se snažil zásilku s vyjádřením odeslat již 29. 4. 2014, avšak věznice ji k
poštovní přepravě nepředala s odůvodněním, že byla opatřena použitou poštovní
známkou. K dotazu odvolacího soudu Vězeňská služba České republiky, Věznice ve
zprávě ze dne 16. 6. 2015 sdělila, že žalovaný odesílal korespondenci soudu
prvního stupně pouze v jednom případě dne 5. 5. 2014; dne 29. 4. 2014 odesílal
dopis Okresnímu soudu Plzeň-město. Odvolací soud uzavřel, že uvedená zpráva
verzi žalovaného nepotvrdila. Protože žalovaný vyjádření k žalobě odevzdal
vězeňské službě k doručení soudu prvního stupně až dne 5. 5. 2014, tedy po
marném uplynutí stanovené lhůty, jejíž poslední den připadl na 2. 5. 2014,
dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně), že nastala právní fikce uznání
uplatněného nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) a je splněna podmínka pro
rozhodnutí rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4085/2009,
vyplývá, že „hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je
provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí,
hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z
hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup
a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával
vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní
sílu zcela nebo zčásti odpíral. […] Ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává postup
při hodnocení důkazů úvaze soudu.“ Proces dokazování i proces hodnocení důkazů
je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu
zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích
vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými
skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor,
nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů,
která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení § 1
o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010). Z obsahu spisu se podává, že dne 6. 5. 2014 došla soudu prvního stupně zásilka
žalovaného v obálce s otiskem razítka Věznice s datem 5. 5.
2014, jejímž
obsahem je vysvětlující dopis žalovaného ze dne 4. 5. 2014 a obálka (adresovaná
soudu prvního stupně) s vyjádřením žalovaného k žalobě ze dne 28. 4. 2014. Na
vložené obálce je nalepená nepoužitá poštovní známka a na její zadní straně se
nachází otisk razítka Věznice s datem dojití 29. 4. 2014. Odvolací soud své
rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že žalovaný vyjádření k žalobě
odevzdal vězeňské službě k doručení soudu prvního stupně dne 5. 5. 2014, které
učinil z vyjádření vězeňské služby. Zcela přitom pominul obálku, opatřenou
razítkem vězeňské služby s datem 29. 4. 2014 a nepoužitou známkou, obsahující
vyjádření žalovaného ze dne 28. 4. 2014, kterou žalovaný předložil jako důkaz k
prokázání svého tvrzení, že písemnost odevzdal vězeňské službě včas. Dovolací
soud za této situace shledává skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný
odevzdal vyjádření vězeňské službě k doručení soudu prvního stupně po marném
uplynutí k tomu určené lhůty, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedený
rozpor neumožňuje přezkum správnosti právního závěru o naplněnosti podmínek k
vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.);
jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení
soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.