33 Cdo 4142/2017-261
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. F., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem
Praha 2, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr.
Miroslavem Křiváčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1200/16, o
zaplacení 233.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 40 C 417/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 72 Co 108/2017-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 72 Co 108/2017-205,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
233.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě zhodnocení soudem prvního
stupně provedených důkazů vzal za prokázanou skutkovou verzi žalobce, že
žalovanou částku půjčil žalovanému, který, ačkoli se ji zavázal vrátit
nejpozději do 12. 12. 2012, tak dosud neučinil. Oproti soudu prvního stupně
dovodil, že je žalováno z titulu smlouvy o půjčce (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“ - § 3028
zákona č. 89/2012 Sb.), a nikoli z bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.). S
odkazem na judikaturu dovolacího soudu konstatoval, že byla naplněna reálná
povaha smlouvy o půjčce, jestliže žalobce na základě dohody účastníků poukázal
přenechávaný finanční obnos na účet věřitele žalovaného. Byl-li nárok uplatněn
žalobou u soudu dne 10. 11. 2015, stalo se tak před uplynutím obecné tříleté
promlčecí doby (§ 101 obč. zák.) a žalovaný námitku promlčení neuplatnil
úspěšně.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
spatřuje mimo jiné v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl na
základě hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) k odlišným skutkovým
zjištěním než soud prvního stupně, aniž sám tyto důkazy (výslechy svědků)
zopakoval. Tím (implicitně) vyložil § 213 odst. 2 o. s. ř. v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, sp. zn.
33 Cdo 2299/2014, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 20. 12.
2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010)
i Ústavního soudu (nález ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).
Žalobce se ztotožnil s postupem odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení nastolené otázky výkladu § 213
odst. 1 a 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil
soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že
by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně,
jež tento soud čerpal z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků,
popřípadě z jiných důkazů. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, které byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil
od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a
získal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Jinak
řečeno, z ustanovení § 213 o. s. ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit
si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování
před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti,
je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit
dokazování (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 4. 11. 2011, sp.
zn. 23 Cdo 3021/2009, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011, a ze dne
11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011).
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně skutkový závěr, že žalobce za
žalovaného splnil jeho závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí o převodu bytové
jednotky zaplatit částku 233.000 Kč obci Luštěnice, aniž by se dohodli o
půjčení tohoto finančního obnosu a jeho vrácení, učinil po zhodnocení
účastnické výpovědi žalobce a výpovědí svědkyň J. V. (dcery žalobce), S. F.
(manželky žalobce) a S. V. (matky žalovaného). Konstatoval, že všichni svědci
jsou ve věci osobně zaangažovaní a že každý z nich má přirozenou tendenci
stranit svému příbuznému. Protože věrohodnost těchto provedených důkazů je
významně snížena a žádný jiný důkaz nepodpořil tvrzení žalobce, že částku
233.000 Kč půjčil žalovanému na složení ceny za převod bytu, že půjčený obnos
podle jejich dohody poukázal na účet Obecního úřadu v Luštěnicích a že žalovaný
se zavázal vrátit mu půjčené peníze do 12. 12. 2012, uzavřel, že žalobce svou
skutkovou verzi neprokázal. Odvolací soud, aniž zopakoval důkazy provedené
soudem prvního stupně, na základě jejich hodnocení uvěřil skutkové verzi
žalobce, kterou vzal za prokázanou. Vyslovil přitom názor, že blízký
příbuzenský vztah svědkyň J. V. a S. F. nevylučuje použitelnost těchto
důkazních prostředků a že důkazu svědeckou výpovědí se obecně přiznává vyšší
důkazní hodnota, neboť svědci vypovídají po poučení o trestněprávních
následcích nepravdivosti jimi uváděných skutečností.
Pokud se odvolací soud chtěl odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního
stupně, byl povinen - vyjma listin - důkazy, ze kterých soud prvního stupně
vycházel, zopakovat. Je tomu tak proto, že při hodnocení důkazů (§ 132 ve
spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je
zachycen, a někdy nepříliš výstižně, v protokolu, i další skutečnosti, které -
ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny
v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby,
plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
Ustanovení § 213 o. s. ř. - jak již bylo řečeno shora - je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně, Nejvyšší soud - aniž se pro předčasnost
zabýval správností závěru o naplněnosti reálné povahy smlouvy o půjčce ve
světle odvolacím soudem citované judikatury dovolacího soudu - rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst.
2 věta první o. s. ř.). Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání nebylo již
rozhodováno o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu