29 Cdo 3869/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní
věci úpadce TOSCARIA spol. s r. o., se sídlem v Brně, Křižíkova 68,
identifikační číslo osoby 47903929, o částečném rozvrhu, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 20/2006, o dovolání věřitele INEXA TECHNOLOGY
LIMITED, se sídlem 4th Floor Lawford House, Albert Place, London, N3 1 RL
Spojené království Velké Británie a Severního Irska (zapsaného v obchodním
rejstříku pod číslem 4299179), zastoupeného Mgr. Janou Sumarovou, advokátkou,
se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Mírové náměstí 3d/519, PSČ 703 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 2 Ko
62/2009-389, takto:
Dovolání se zamítá.
Rozvrhovým usnesením ze dne 27. května 2009, č. j. 45 K 20/2006-348, povolil
Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) částečný rozvrh výtěžku
zpeněžení konkursní podstaty úpadce (TOSCARIA spol. s r. o.) jeho věřitelům,
tak, že každá pohledávka zjištěná a zařazená ve druhé třídě pohledávek bude v
částečném rozvrhu uspokojena poměrně, a to do výše 38,9 % s tím, že k
uspokojení těchto pohledávek bude použito částky 17.793.238,53 Kč a pohledávky
těchto konkursních věřitelů budou uspokojeny tak, že obdrží:
- konkursní věřitel č. 2 Lovochemie, a. s. částku 2.974,29 Kč,
- konkursní věřitel č. 4 Stormalong Asset Management Ltd. (dále jen „věřitel
S“) částku 3.460.641,25 Kč,
- konkursní věřitel č. 5 Česká republika – Ministerstvo financí částku
27.475,11 Kč,
- konkursní věřitel č. 6 Česká republika – Česká správa sociálního
zabezpečení částku 1.823.381,87 Kč,
- konkursní věřitel č. 7 Celní úřad Brno částku 7.759,38 Kč,
- konkursní věřitel č. 8 KEPÁK GROUP, a. s. částku 18.491,50 Kč,
- konkursní věřitel č. 9 Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance
Group částku 4.515,12 Kč a
- konkursní věřitel č. 10 Veletrhy Brno, a. s. (dále jen „společnost V“)
částku 12.448.000,- Kč (bod II. výroku),
to vše za podmínky, že provedení rozvrhu po konečné zprávě nebude tímto
částečným rozvrhem ohroženo a že neexistují jiné důvody, které by provedení
částečného rozvrhu bránily (bod I. výroku). Dále uložil správci konkursní podstaty provést částečný rozvrh do 15 dnů od
právní moci usnesení a podat o tom zprávu do 30 dnů od právní moci usnesení
(bod III. výroku) a vyzval výše označené věřitele, aby sdělili správci
konkursní podstaty údaje potřebné k poukázání rozvržených částek (bod IV. výroku). Konkursní soud poukázal na to, že částečný rozvrh navrhl správce konkursní
podstaty podáním z 19. května 2009, doručeným soudu 26. května 2009 (s tím, že
předložení konečné zprávy dosud brání několik neskončených incidenčních sporů),
k čemuž se kladně vyjádřil zástupce věřitelů dne 20. května 2009. K tomu
poukázal na ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), s tím, že pořadí uspokojování jednotlivých
pohledávek upravuje ustanovení § 32 odst. 1 až 4 ZKV. Dále konkursní soud
uvedl, že v dané věci uplatnili pohledávky pouze věřitelé s pohledávkami druhé
třídy a všechny zjištěné pohledávky budou v částečném rozvrhu uspokojeny
poměrně ve výši 38,9 %. Konkursní soud pak částečný rozvrh povolil jako věcně
správný, s tím, že je zřejmé, že jeho provedením nebude ohroženo zaplacení
pohledávek za podstatou ani provedení řádného rozvrhu po schválení konečné
zprávy. K odvolání věřitele INEXA TECHNOLOGY LIMITED (dále jen „společnost I“) Vrchní
soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního
soudu. Odvolací soud se nejprve zabýval legitimací věřitele I k podání odvolání,
vycházeje z toho, že:
1/ Česká konsolidační agentura (dále jen „ČKA“) přihlásila 10. ledna 2007 do
konkursu vedeného na majetek úpadce mimo jiné též pohledávku ve výši
125.237.781,- Kč (podle stavu k 8. prosinci 2006) ze smlouvy o úvěru ze dne 14.
července 1992, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „úvěrová smlouva“), uzavřené
mezi Českou spořitelnou a. s. (dále jen „banka“) jako věřitelem a společností
TOSCA spol. s r. o. jako dlužníkem, s tím, že ČKA nabyla pohledávku na základě
smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní (jako postupníkem) a bankou
(jako postupitelem) 10. července 2002. 2/ Usnesením ze dne 9. ledna 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5
-146, konkursní soud rozhodl ve smyslu § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o tom, že jako s procesním nástupcem
zaniklé ČKA bude v řízení pokračovat s Českou republikou - Ministerstvem
financí. 3/ Usnesením ze dne 4. dubna 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5
-172, konkursní soud rozhodl ve smyslu § 107a o. s. ř. o tom, že v rozsahu
pohledávky z úvěrové smlouvy připouští, aby do řízení namísto České republiky -
Ministerstva financí vstoupila banka. 4/ Usnesením ze dne 15. května 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5 - 198, které nabylo právní moci 4. července 2008, konkursní soud rozhodl ve
smyslu § 107a o. s. ř. o tom, že v rozsahu pohledávky z úvěrové smlouvy
připouští, aby do řízení namísto banky vstoupila společnost I. 5/ Usnesením ze dne 10. července 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky
č. 5 - 221, které nabylo právní moci 31. července 2008, konkursní soud (pro
zpětvzetí přihlášky) zastavil řízení v rozsahu pohledávky z úvěrové smlouvy ve
výši 125.237.781,- Kč.
Odtud odvolací soud uzavřel, že společnost I není konkursním věřitelem, když
přihlášku pohledávky ve výši 125.237.781,- Kč vzala zpět, o čemž rozhodl
konkursní soud usnesením ze dne 10. července 2008, č. j. 45 K 20/2006,
přihláška pohledávky č. 5 - 221, které nabylo právní moci dne 31. července 2008. Poukázal však na to, že z obsahu spisu vyplývá, že společnost I podala 8. června 2009 proti správci konkursní podstaty úpadce (Mgr. J. S.) žalobu o
zaplacení částky 32 milionů Kč, coby pohledávky, která jí měla vzniknout tím,
že správce konkursní podstaty přijal tuto částku 5. května 2009 do konkursní
podstaty od společnosti V bez právního důvodu. V žalobě se tvrdí, že smlouva o
prodeji podniku uzavřená dne 4. ledna 1993 mezi společností TOSCA spol. s r. o. a pozdějším úpadcem je neplatná, že na jejím základě nepřešel na pozdějšího
úpadce závazek z úvěrové smlouvy a že proto nemovitosti ve vlastnictví
zástavního věřitele (společnosti V) nezajišťovaly závazek úpadce, ale jiného
subjektu. Věc je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 81/2009 a
podle sdělení příslušného soudu bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 15. září
2009, č. j. 4 Cm 81/2009-22, pro nezaplacení soudního poplatku; usnesení dosud
není v právní moci. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že společnost I založila 3. července 2009
do spisu kopii žaloby (podané u Krajského soudu v Brně 29. června 2009) o
náhradu škody ve výši 32 milionů Kč vůči žalovaným 1/ správci konkursní
podstaty úpadce a 2/ společnosti V. Podle žaloby tím, že druhý žalovaný plnil
prvnímu žalovanému bez právního důvodu a tímto plněním i následnými úkony
druhého žalovaného byla společnosti I způsobena škoda v žalované výši. Odvolací
soud dále zmínil, že dle sdělení příslušného soudu je toto řízení vedeno pod
sp. zn. 55 Cm 91/2009 a ve věci nebylo dosud rozhodnuto. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že společnost I uplatnila pohledávku za
podstatou na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 milionů Kč, o které je v
době jeho rozhodování vedeno řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm
81/2009. Vzhledem k tomu je společnost I účastníkem konkursního řízení a ve
smyslu ustanovení § 66a odst. 1 ZKV a § 201 o. s. ř., má právo podat odvolání
proti usnesení o částečném rozvrhu. Dále odvolací soud pro stručnost odkázal na skutková zjištění, z nichž v
usnesení o částečném rozvrhu vyšel konkursní soud, s tou změnou, že souhlas
zástupce věřitelů s částečným rozvrhem byl udělen již 15. května 2009. Odvolací soud dále s přihlédnutím k obsahu konkursního spisu vyšel z toho, že:
1/ Podle soupisu konkursní podstaty, doručeného konkursnímu soudu dne 20. června 2007, zjistil, že v konkursní podstatě se nacházejí pouze nemovitosti v
majetku třetích osob, a to zástavních dlužníků TOS ZNOJMO, akciové společnosti
a společnosti V; tento stav se podle zprávy o činnosti správce konkursní
podstaty ze dne 22. září 2008 nezměnil. 2/ Dne 7.
května 2009 oznámil správce konkursní podstaty konkursnímu soudu, že
z konkursní podstaty vyškrtl nemovitosti ve vlastnictví společnosti V, neboť
tento zástavní dlužník vyplatil ve prospěch podstaty zajištěnou pohledávku ve
výši 32 milionů Kč. 3/ Podle sdělení správce konkursní podstaty ze dne 15. května 2009 byla
výplatou částky 32 milionů Kč dne 5. května 2008 splněna podmínka pro vznik
nepodmíněné pohledávky společnosti V, zjištěné v tomto řízení v uvedené výši. 4/ Podle přezkumného listu č. 1 přihlásil konkursní věřitel č. 1 Vítkovice a. s., do konkursu pohledávku ve výši 111.178,- Kč, kterou správce konkursní
podstaty zcela popřel u přezkumného jednání dne 18. května 2007. Poté bylo
řízení o přihlášce této pohledávky zastaveno co do částky 108.514,- Kč (4. září
2007) a zůstatek přihlášené pohledávky činí 2.664,- Kč. 5/ Podle přezkumného listu č. 3 přihlásil konkursní věřitel č. 3 CARBORUNDUM
ELECTRITE a. s., do konkursu pohledávku ve výši 158.355,- Kč, kterou správce
konkursní podstaty zcela popřel u přezkumného jednání dne 18. května 2007. 6/ Podle přezkumného listu č. 4 přihlásil konkursní věřitel č. 4 JANEX, spol. s
r. o. (nyní věřitel S) do konkursu pohledávku ve výši 32.365.013,80 Kč, kterou
správce konkursní podstaty popřel u přezkumného jednání dne 18. května 2007 co
do částky 23.468.763,80 Kč. Popřená část pohledávky sestává z nevykonatelné
pohledávky ve výši 18.756.295,- Kč a části vykonatelné pohledávky ve výši
4.712.468,80 Kč. Krajský soud v Brně sdělil odvolacímu soudu, že řízení o
určení pohledávky 18.756.295,- Kč vedené (k žalobě věřitele S proti správci
konkursní podstaty úpadce) pod sp. zn. 55 Cm 50/2007, bylo pravomocně zastaveno
22. května 2009 pro zpětvzetí žaloby. 7/ Podle návrhu správce konkursní podstaty na částečný rozvrh ze dne 19. května
2009 se v majetku konkursní podstaty nachází částka 32 milionů Kč, přičemž
dosud nebyl ukončen spor o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty, vedený se zástavním dlužníkem společností TOS ZNOJMO, akciová
společnost. Nebyly rovněž ukončeny 3 incidenční spory s věřiteli popřených
pohledávek č. 1 (o určení pohledávky ve výši 2.664,- Kč), č. 3 (o určení
pohledávky ve výši 158.355,- Kč) a č. 4 (o určení pohledávky ve výši
4.712.468,80 Kč), proto nebudou těmto věřitelům zatím vypláceny sporné části
pohledávek podle částečného rozvrhu. 8/ Rozsudkem ze dne 25. března 2009, č. j. 15 Cm 64/2007-182, který nabyl
právní moci dne 13. května 2009, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se
společnost V domáhala vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní
podstaty úpadce. Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 30 odst. 3 ZKV -
neměl za právně významnou argumentaci odvolatele, že závazek z úvěrové smlouvy
nenese úpadce, ale jiný subjekt a že zástava na nemovitostech zajišťuje závazek
jiné osoby než úpadce, zdůrazňuje, že zástavní dlužník plnil do konkursní
podstaty podle rozhodnutí soudu v řízení o vyloučení zastavených nemovitostí ze
soupisu konkursní podstaty. Již ze žalobních tvrzení společnosti I ve věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn.
4 Cm 81/2009 podle odvolacího soudu plyne, že i kdyby zástavní
dlužník (společnost V) plnil do konkursní podstaty úpadce, ačkoli zástava na
jeho nemovitostech zajišťovala závazek jiného obligačního dlužníka, nemohl by
společnosti I takovým plněním vzniknout nárok z bezdůvodného obohacení. K tvrzenému nároku společnosti I ve výši 32 milionů Kč, jenž je předmětem
řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 91/2009, odvolací
soud poukázal na to, že důvodem žaloby je tvrzená škoda, ke které mělo dojít
jednáním správce konkursní podstaty při výkonu jeho funkce, v důsledku kterého
došlo k výmazu zástavního práva na nemovitostech společnosti V. K tomu pak
dodal, že i kdyby správce konkursní podstaty úpadce tímto jednání porušil své
zákonné povinnosti, nemělo by to žádný dopad na prostředky získané zpeněžením
majetku konkursní podstaty a škodu by bylo třeba hradit (kdyby žaloba byla
důvodná) z jiného majetku. Společnosti I se tak nepodařilo prokázat, že je majitelem tvrzené pohledávky za
podstatou. Stav zpeněžení umožnil částečný rozvrh, protože výtěžek zpeněžení
podstaty představoval ke dni rozhodnutí konkursního soudu částku 32 milionů Kč,
kterou plnil zástavní dlužník podle rozhodnutí soudu ve sporu o vyloučení věcí,
zapsaných do konkursní podstaty postupem dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, aniž
by ke dni rozhodnutí konkursního soudu již byla pohledávka zajištěná zástavou
na sepsaných věcech přihlášena do konkursu. V důsledku zpětvzetí (přihlášky)
totiž zanikl nárok jejího majitele na uspokojení v konkursu dne 31. července
2008. Provedením částečného rozvrhu nebude ohroženo provedení rozvrhu po konečné
zprávě, byť dosud probíhají spory o určení pohledávek věřitelů č. 1, č. 3 a č. 4, jejichž objem představuje částku 4.873.487,80 Kč (podle dle částečného
rozvrhu by na jejich uspokojení připadlo plnění v částce 1.895.786,70 Kč). Po
výplatě částky určené k částečnému rozvrhu zůstává na úhradu těchto pohledávek
v rozvrhu po konečné zprávě, jakož i na další uspokojení pohledávek zahrnutých
do částečného rozvrhu a na úhradu nákladů konkursu částka 14.206.761,47 Kč,
která je postačující rezervou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel I dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel tomu, že se
týká práv třetích osob dotčených konkursem a jejich jistoty domoci se svých
práv.
Konkrétně jde podle dovolatele o to, zda nárok na náhradu škody uplatněný u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 91/2009 je nárokem, o který lze opřít
důvodnost odvolání a dovolání proti usnesení o částečném rozvrhu a namítá, že
rozdělované prostředky nejsou penězi získanými zpeněžením majetku do konkursní
podstaty, neboť tam neměly být vyplaceny.
V rovině uplatněného dovolacího důvodu dovolatel reprodukuje v dovolání obsah
svého odvolání proti usnesení o částečném rozvrhu, s tím, že je sporné, kdo je
dlužníkem z úvěrové smlouvy, jelikož smlouva o prodeji části podniku ze dne 4.
ledna 1993 (kterou měl na pozdějšího úpadce přejít závazek z úvěrové smlouvy
zajištěný společností V) nikdy nenabyla účinnosti. K tomu dodává, že i kdyby
smlouva o prodeji podniku byla platná, nepřešel by závazek z úvěrové smlouvy
proto, že prodejem nepřešla organizační složka podniku označená jako
„Konstrukce a výroba JUS a GO strojů“.
Odtud dovolatel dovozuje, že částka 32 milionů Kč byla vyplacena do konkursní
podstaty k jeho škodě, což bylo důvodem podání žaloby, o které se u Krajského
soudu v Brně vede řízení pod sp. zn. 4 Cm 81/2009.
Nesprávné právní posouzení věci tkví podle dovolatele v tom, že oba soudy
konstatovaly, že smlouva o prodeji části podniku je platná a nezáleží na tom,
zda byla naplněna (zda je účinná). Míní, že faktické naplnění smlouvy o prodeji
podniku (její účinnost) je nutnou náležitostí k přechodu závazků mezi
prodávajícím a kupujícím. Nenabude-li smlouva o prodeji podniku účinnosti
(nepřevede-li se fakticky podnik do dispozice kupujícího), nemohou přejít
závazky v ní specifikované. Dále dovolatel kritizuje odvolací soud za to, že nejprve dovodil, že není
účastníkem konkursního řízení (pro zpětvzetí přihlášené pohledávky ze dne 31. července 2008), přičemž vzápětí uvedl, že vzhledem k uplatnění pohledávky za
podstatou (na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 milionů Kč /aktuálně
nově žaloba na náhradu škody/) je dovolatel účastníkem konkursního řízení. K závěru odvolacího soudu, že se dovolateli nepodařilo prokázat existenci
tvrzené pohledávky za podstatou z titulu náhrady škody, dovolatel uvádí, že
odvolací soud měl napadené rozhodnutí konkursního soudu zrušit a řízení
přerušit do doby, než bude o jeho nároku pravomocně rozhodnuto. V opačném
případě hrozí dovolateli újma na majetku, neboť není postaveno najisto, že se
kdy domůže svého nároku z konkursní podstaty. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže, byla-li vydána po 1. lednu 2001 - veřejnosti dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam). Podmínka, aby napadené usnesení bylo
usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu vydané v
konkursním řízení ve věci samé, je splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž Nejvyšší soud shledává
dovolání přípustným k prověření otázky, zda námitky uplatněné dovolatelem jsou
způsobilé ovlivnit předpoklady pro vydání usnesení o částečném rozvrhu; potud
jde o věc v dovolacím řízení dosud neřešenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu). Dle ustanovení § 28 ZKV, věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním
právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §
553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského
zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla
uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna
(odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním,
správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky (dále jen „výtěžek
zpeněžení“) vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li
zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za
pohledávku přihlášenou podle § 20 (odstavec 2). Oddělení věřitelé se z výtěžku
zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na
oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den
jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k
nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení
(odstavec 3). Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše
70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze
uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří
(odstavec 4). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci,
práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé
nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5). Z ustanovení § 30 odst.
3 ZKV se dále podává, že se souhlasem věřitelského
výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy
povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty
a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V
konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky
věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu. Skutkový stav věci, z nějž vyšly oba soudy, lze zjednodušeně shrnout tak, že
rozvrhovým usnesením se uskutečňuje částečný rozvrh částky 32 miliónů Kč,
získané do konkursní podstaty úpadce tím, že společnost V jako zástavní dlužník
takto vyplatila zajištěnou pohledávku banky z úvěrové smlouvy, kterou však její
poslední majitel (dovolatel) již v konkursním řízení nevymáhá (přihlášku
pohledávky této zajištěné pohledávky vzal zpět (řízení o přihlášce pohledávky
bylo proto pravomocně zastaveno k 31. červenci 2008). Osoba, která pohledávku
zajišťovala (společnost V), se v rozsahu vyplacené částky stala věřitelem druhé
třídy, jemuž se v rámci částečného rozvrhu takto má „vrátit“ 12.448.000,- Kč. Podstata dovolací argumentace pak tkví v tom, že částečný rozvrh neměl být
proveden, jelikož probíhají soudní spory (v nichž je dovolatel žalobcem), v
důsledku kterých provedení částečného rozvrhu může ohrozit rozvrh konečný a v
jejichž rámci je zpochybněno postavení úpadce jako obligačního dlužníka z
úvěrové smlouvy. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury týkající se
uplatňování zástavních práv v konkursu obecně platí, že i zajištění věřitelé (§
28 odst. 1 ZKV) se mohou podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku
náležejícího do konkursní podstaty úpadce (včetně výtěžku zpeněžení majetku
sepsaného do konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV z titulu jejich
zajištění), jen jestliže přihlásili svou (zajištěnou) pohledávku do konkursu
postupem podle § 20 a násl. ZKV. Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2001“), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný
pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
27/2003“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo
938/2006, uveřejněný pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 78/2009“) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011,
sp. zn. 29 Cdo 4041/2010. Jestliže se tedy věřitel s pohledávkou zajištěnou zástavním právem nepřihlásí
do konkursu vedeného na majetek osobního dlužníka nebo vezme-li (jako v tomto
případě) přihlášku zajištěné pohledávky zpět před jejím odděleným uspokojením z
výtěžku zpeněžení zástavy, rozdělí se výtěžek zpeněžení zástavy (v rozsahu, v
němž nepřevyšuje zajištěnou pohledávku) mezi nezajištěné věřitele bez zřetele k
tomu, že šlo o zpeněžení zástavy ve vlastnictví třetí osoby (odlišné od
osobního dlužníka - úpadce).
Vyplatí-li zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka zajištěnou
pohledávku, zaniká zástavní právo zánikem zajištěné pohledávky, stejně jako
zaniká tím, že zástavní věřitel složí do konkursní podstaty obvyklou cenu
zástavy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo
924/2009). S částkou, kterou zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního
dlužníka složil jako cenu zástavy nebo vyplatil zajištěnou pohledávku, přitom
správce konkursní podstaty nakládá jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu
ustanovení § 28 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna
2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K tomu, aby vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny zástavy
zástavním dlužníkem do konkursní podstaty (v režimu § 27 odst. 5 ZKV) přivodilo
zánik zástavního práva, musí být samozřejmě splněn předpoklad, že dlužník, do
jehož konkursní podstaty takto plnil zástavní dlužník, vskutku je osobním
(obligačním) dlužníkem (zástavního) věřitele, jehož pohledávka byla zajištěna
oním zástavním právem. Není-li osoba, do jejíž konkursní podstaty zástavní
dlužník vyplatil (zaplatil) zajištěnou pohledávku nebo složil obvyklou cenu
zástavy, osobním (obligačním) dlužníkem z této pohledávky (je-li osobním
dlužníkem jiná osoba), pak takovým plněním nezaniká zástavní právo, bez zřetele
k tomu, zda jeho zápis byl odstraněn z katastru nemovitostí (srov. obdobně
např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 21
Cdo 1549/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2000,
pod číslem 60). Dovolatel tvrdí, že situace popsaná v předchozím odstavci nastala i v této věci
(že úpadce není obligačním dlužníkem ze zajištěné pohledávky z úvěrové
smlouvy), domnívaje se současně, že tato skutečnost je na překážku částečnému
rozvrhu v situaci, kdy zahájil (jako zajištěný zástavní věřitel, jenž
pohledávku v konkursu neuplatňuje) výše označené soudní spory. K tomu Nejvyšší
soud uvádí následující. 1/ Ke sporu ve věci sp. zn. 4 Cm 81/2009 (žaloba o vydání bezdůvodného
obohacení). Žaloba byla podána až po vydání usnesení o částečném rozvrhu (ve zjevné snaze
zabránit částečnému rozvrhu) a odvolací soud nepochybil, jestliže existenci
takto zahájeného řízení neměl za rozhodnou pro výsledek odvolacího řízení. Mechanismem v žalobě popisovaným totiž mohlo vzniknout (kdyby soud dal za
pravdu argumentaci v žalobě obsažené) pouze bezdůvodné obohacení na úkor toho,
kdo částku 32 miliónů Kč do konkursní podstaty uhradil (společnost V). Tím, že
společnost V plnila případně na zajištěnou pohledávku do konkursní podstaty
úpadce bez právního důvodu, dovolateli žádné právo na vydání bezdůvodného
obohacení vůči konkursní podstatě (reprezentované správcem konkursní podstaty,
vůči němuž žaloba směřovala) nevzniklo a vzniknout nemohlo. 2/ Ke sporu ve věci sp. zn. 55 Cm 91/2009 (žaloba o náhradu škody).
Také žaloba v této věci byla podána (vůči společnosti V a správci konkursní
podstaty úpadce) až po vydání usnesení o částečném rozvrhu, přičemž již ze
žaloby samotné je opět zjevné, že mechanismem v ní popisovaným událost, která
je pro argumentaci o tvrzené škodě určující, nikdy nemohla nastat. Výchozí
premisou žaloby jsou tvrzení, podle nichž škoda vznikla tím, že zaniklo
zajištění dovolatelovy pohledávky a tím, že správce konkursní podstaty úpadce
prohlásil, že toto zajištění zaniklo plněním společnosti V, což vedlo k výmazu
zástavního práva z katastru nemovitostí. K tomu Nejvyšší soud znovu poukazuje na závěry svého rozsudku sp. zn. 21 Cdo
1549/99 o tom, že pouhé odstranění zápisu zástavního práva z katastru
nemovitostí nemůže mít samo o sobě za následek zánik zástavního práva. Tvrdí-li
tedy dovolatel, že zástavní dlužník neplnil (v režimu § 27 odst. 5 ZKV) do
konkursní podstaty osobního (obligačního) dlužníka (jímž je jiná osoba), pak
nemůže současně tvrdit, že tím zaniklo zástavní právo (tato tvrzení se vzájemně
vylučují). K zániku zástavního práva nevede ani prohlášení správce konkursní
podstaty úpadce, že se tak stalo. Přiléhavý je i úsudek odvolacího soudu, podle
kterého platí, že kdyby správce konkursní podstaty úpadce prohlášením o zániku
zástavního práva porušil své povinnosti, nešla by škoda tím způsobená na účet
(na úkor) konkursní podstaty, jelikož správce konkursní podstaty by nesl
vlastní majetkovou odpovědnost za škodu tím způsobenou (srov. § 8 odst. 2 ZKV). Takovým konáním by tedy nevznikla pohledávka vůči konkursní podstatě
reprezentované správcem konkursní podstaty, nýbrž vůči správci konkursní
podstaty samotnému. Srov. v tomto ohledu též závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněném
pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném
pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K dovolatelově námitce, že odvolací soud měl napadené rozhodnutí konkursního
soudu zrušit a řízení přerušit do doby, než bude o jeho žalobách pravomocně
rozhodnuto, lze obecně říci, že odvolací soud takovou povinnost neměl již
proto, že šlo o nároky uplatněné způsobem, jímž konečný rozvrh dozajista nemohl
být ohrožen (v podobě předestírané odvolacímu soudu při obvyklém průběhu
sporného řízení a při respektování výše rozebrané ustálené judikatury
Nejvyššího soudu nemohla žádná z těchto žalob vést k výsledku proklamovanému
dovolatelem). Zbývá dodat, že řízení v této věci nebylo možné přerušit již proto, že takový
postup pro konkursní řízení výslovně zapovídá ustanovení § 66b odst. 3 ZKV (jež
určuje, že přerušení řízení není přípustné, pokud zvláštním právním předpisem
není stanoveno jinak). Ve spojení s ustanovením § 66a odst. 1 ZKV (podle
kterého se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského
soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak) je zjevné, že zvláštním právním
předpisem, jenž by mohl stanovit odchylku od této zásady, není občanský soudní
řád.
Kritika odvolacího soudu za to, že nejprve dovodil, že dovolatel není
účastníkem konkursního řízení (pro zpětvzetí přihlášené pohledávky ze dne 31. července 2008), přičemž v zápětí uvedl, že vzhledem k uplatnění pohledávky za
podstatou (na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 milionů Kč /aktuálně
nově žaloba na náhradu škody/) dovolatel tímto účastníkem je, taktéž není
důvodná. Závěr odvolacího soudu, že společnost I není (ve vazbě na ustanovení § 7 ZKV)
věřitelem, který svou pohledávku uplatňuje v konkursním řízení na základě
přihlášky nebo věřitelem, na jehož pohledávku se pro účely uspokojení v
konkursu hledí jako na přihlášenou (srov. např. § 26a odst. 3 ZKV), je vzhledem
k tomu, že společnost I vzala přihlášku své pohledávky zpět, závěrem triviálním
(srov. opět R 74/2001, R 27/2003 a R 78/2009). To, že proti usnesení o
částečném rozvrhu se (stejně jako proti usnesení o konečném rozvrhu) mohou
odvolat i osoby, které tvrdí, že mají takovým rozvrhem opomenutou pohledávku za
podstatou, je rovněž samozřejmé (srov. i § 31 odst. 1 ZKV a § 32 odst. 1 větu
první ZKV). Přitom je zjevné, že věřitel s pohledávkou za podstatou (tedy s
pohledávkou, která vznikla po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a je
taxativně vypočtena v § 31 odst. 2 ZKV) se účastní konkursního řízení jen po
dobu vymezenou vznikem pohledávky a ukončenou jejím zánikem (zpravidla
uspokojením pohledávky za podstatou ještě před rozvrhem), což logicky podléhalo
předběžnému posouzení odvolacím soudem z hlediska řešení otázky, zda se
odvoláním má vůbec meritorně zabývat. Takto uplatněná dovolací námitka postrádá
(z pohledu užitku, jež pro dovolatele může mít) smyslu, jelikož dovolatel tím v
podstatě kritizuje odvolací soud za to, že se jeho odvoláním věcně zabýval. Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud tudíž,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu