U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, se sídlem
v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka
Moravia Foundry a. s., zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se
sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o vyloučení věcí ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13
Cm 25/2008, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Moravia Foundry a.
s., se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 00, identifikační číslo
osoby 25459201, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS
93/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
4. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 6/2010-145, ve znění usnesení ze dne 11.
prosince 2014, č. j. 12 Cmo 6/2010-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 7. prosince 2009, č. j. 13 Cm 25/2008-48, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. Š.)
domáhal vůči žalovanému insolvenčnímu správci dlužníka Moravia Foundry a. s.
(dále jen „dlužník“) vyloučení ve výroku označených movitých věcí (dále jen
„sporné věci“) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že sporné věci vyloučil ze soupisu majetkové
podstaty dlužníka (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy
nižších stupňů a nákladech předchozího dovolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek
ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100 (jímž odvolací soud potvrdil
zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu), zrušil Nejvyšší soud k dovolání
žalobce rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 29 Cdo 249/2011-122.
Odvolací soud – respektuje závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v
jeho předchozím (kasačním) rozhodnutí – uzavřel, že žalobce nabyl na základě
kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem dne 6. prosince 2007 (dále jen „kupní
smlouva“) vlastnické právo ke sporným věcem. Přitom zdůraznil, že kupní smlouva
není neplatným právním úkonem jen proto, že se týkala majetku, s nímž dlužník
nakládal v rozporu s tzv. generálním inhibitoriem ve smyslu ustanovení § 44
odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění účinném do 31. prosince 2007); sankcí
absolutní neplatnosti totiž nejsou postiženy dispozice povinného (dlužníka) s
majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení
exekuce (vůbec) nenabylo (jako v posuzované věci) právní moci (proto, že
povinný uspěl s důvodným odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce). Potud
odvolací soud rovněž odkázal na závěry formulované na dané téma Nejvyšším
soudem v rozsudku velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněném pod číslem 84/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2011“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje (posuzováno podle obsahu) ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (platnosti kupní smlouvy,
jejímž předmětem byly věci podléhající účinkům nařízené exekuce předjímaným
ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu), kterou by měl Nejvyšší soud posoudit
jinak, než učinil ve svém kasačním rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 249/2011.
Podle dovolatele Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí nesprávně vztáhl
závěry přijaté v R 84/2011 na nyní projednávanou věc, v níž jde o „zcela
odlišný případ“, neboť kupní smlouva byla uzavřena bez vědomí a souhlasu
správce podniku i soudního exekutora, a to s úmyslem „zvýhodnit kupujícího
oproti ostatním věřitelům dlužníka“. Řešení, k němuž se Nejvyšší soud v
kasačním rozhodnutí přiklonil a které následně převzal v napadeném rozhodnutí
rovněž odvolací soud, pak znemožňuje insolvenčnímu správci postupovat v
insolvenčním řízení v souladu s oprávněnými zájmy věřitelů dlužníka na nejvyšší
a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek.
Dovolatel je přesvědčen, že jednání směřující k uzavření kupní smlouvy, na
jejímž základě mělo v době trvání účinků nařízené exekuce dojít k prodeji
majetku dlužníka bez souhlasu a podpisu správce podniku, resp. exekutora,
nemůže být považováno ani v poměrech dané věci za „právně nezávadné“ a učiněné
v souladu se zásadou dodržování dobrých mravů.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje závěry napadeného
rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení
otázky (ne)platnosti kupní smlouvy, jejímž uzavřením došlo k porušení tzv.
generálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu,
resp. zákazu formulovaného v ustanovení § 338h odst. 1 písm. c) o. s. ř., zcela
odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud formuloval (vycházeje potud z R 84/2011)
již v předchozím (kasačním) rozsudku. Důvod odchýlit se od těchto závěrů (a
připustit dovolání pro řešení označené otázky) přitom Nejvyšší soud (ani se
zřetelem k argumentaci, již dovolatel uplatňuje v podaném dovolání) nemá, což
platí tím více, že dovolání se polemice s nosnými důvody R 84/2011, z nichž
vychází také předchozí (kasační) rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v této věci
(zejména ohledně účelu ochrany poskytované prostřednictvím tzv. generálního
inhibitoria v zahájeném exekučním řízení oprávněnému a přihlášeným věřitelům),
vyhýbá (argumentačně je zcela pomíjí).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. července 2015), která podle
ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 3.100 Kč
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29
ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náhrada nákladů dovolacího
řízení celkem 4.114 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu