U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce P. A., zastoupeného Mgr. J. D., advokátem, proti žalované JUDr. J.
Š., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. M., zastoupené
Mgr. J. V., advokátem, za účasti Č. r. - M. s., jako vedlejšího účastníka
řízení na straně žalobce, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 170/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2007,
č. j. 13 Cmo 293/2006-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 58 Cm 170/2002-47, ve znění opravného
usnesení ze dne 5. prosince 2003, č. j. 58 Cm 170/2002-72, zamítl Městský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobce (P. A.) domáhal vůči žalované (správkyni
konkursní podstaty úpadce M. M.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (rozhoduje o věci již za účasti Č. r. -
M. s., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce) v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání žalobce směřující výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího
soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007
(dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech
řízení a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího a dovolacího
řízení, není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a
nikoli (jak se nesprávně domnívá dovolatel) podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. Pro založení přípustnosti dovolání podle posledně označeného
ustanovení totiž schází předpoklad, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z
rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli z rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl
při vydání potvrzujícího rozsudku vázán soud odvolací; srov. k tomu mutatis
mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo
1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 20, ročník 1998, pod
číslem 147 (zabývající se výkladem srovnatelné úpravy v § 238 odst. 1 písm. b/
o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000) nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 20.
V dané věci odvolací soud vydal napadené rozhodnutí, jsa přitom vázán právním
názorem obsaženým v rozsudku ze dne 31. května 2006, č. j. 29 Odo 332/2004-110,
jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí (měnící a z pohledu žalobce
vyhovující) rozsudek ze dne 8. ledna 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78.
S přihlédnutím k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/
o. s. ř., se jeví bezpředmětným zkoumat - byť i jen pro účely posouzení
přípustnosti dovolání - tu část dovolací argumentace, kterou dovolatel pojí s
dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle výslovného znění
posledně označeného ustanovení je totiž uplatnění v něm pojmenovaného
dovolacího důvodu u dovolání, jehož přípustnost byla založena (jen)
prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vyloučeno (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolací argumentaci, kterou dovolatel připíná ke druhému z jím uplatněných
dovolacích důvodu (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), lze podle obsahu
dovolání rozdělit na dvě části. První část dovolání je prostou polemikou
(nesouhlasem) se závěry, jež odvolací soud formuloval a které dovolatel sám
označuje (článek III. odst. 1 dovolání) jako závěry vycházející ze závazného
právního názoru dovolacího soudu (obsaženého ve výše označeném rozsudku
Nejvyššího soudu z 31. května 2006). Druhá část dovolání je popisem důsledků,
jež s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení o vylučovací žalobě mohou
vzejít na straně dovolatele z toho, že v době po pravomocném skončení sporu
rozsudkem odvolacího soudu z 8. ledna 2004, v průběhu prvního dovolacího řízení
nemovitosti prodal. K takto pojatému dovolání Nejvyšší soud při úvaze o jeho přípustnosti uzavírá,
že důvod připustit dovolání jen proto, aby opakoval závazný právní názor
obsažený v jeho rozsudku z 31. května 2006, jímž se odvolací soud řídil, nemá. Příslušné právní otázky již byly zodpovězeny v rozsudku Nejvyššího soudu z 31. května 2006, přičemž lze dodat, že o tom, že šlo o právní názor, který sdílí
nejen tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jenž o prvním dovolání rozhodoval,
nýbrž (většinově) Nejvyšší soud jako celek, svědčí i skutečnost, že rozsudek
Nejvyššího soudu z 31. května 2006 byl posléze uveřejněn (jako způsobilý
sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů) pod číslem 54/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Argumentace obsažená ve druhé části dovolání pak ani v případě, že by se jí
dovolací soud zabýval věcně, není způsobilá zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí (nevede k závěru o nesprávnosti úsudku, na kterém napadené
rozhodnutí spočívá). To ostatně platí i o námitce dovolatele, že odvolací soud
se v napadeném rozhodnutí se skutečností, že již došlo k prodeji nemovitostí,
nevypořádal (podstatné je, že závěr o neopodstatněnosti vylučovací žaloby i tak
obstojí); uvedená námitka ostatně nevychází ze skutečného obsahu napadeného
rozhodnutí, v němž odvolací soud na označenou skutečnost reaguje na straně 8 v
odstavci druhém. Přitom odpověď na otázku, jaké je právní postavení třetí osoby, které dovolatel
nemovitosti prodal, plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006,
sp. zn.
22 Cdo 778/2005, na který dovolatel sám odkazuje a který byl posléze
uveřejněn pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní
větou, podle níž smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že
převodce vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této
smlouvy zrušeno dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto
jinak
Jinak řečeno, osoba, jež koupila nemovitosti od dovolatele způsobem popsaným
výše, o ně jen proto nemůže přijít a sepis nemovitostí do konkursní podstaty k
tíži této osoby je již vyloučen. Pro úplnost lze dodat, že v důsledku toho
postavení dovolatele vskutku může být dotčeno tím, že správkyně konkursní
podstaty úpadce po něm bude za nemovitosti, jež takto ušly z majetku konkursní
podstaty, požadovat relutární náhradu. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že důvod připustit dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud neměl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a
tím, že žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z ustanovení § 432 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu