29 Cdo 3969/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalované SKYSCRAPER GROUP
a. s., se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační
číslo osoby 27 68 40 16, zastoupené Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem, se
sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm
439/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
června 2013, č. j. 8 Cmo 186/2013-24, takto:
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. června 2013, č. j. 8 Cmo 186/2013-24,
k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 15. března 2013, č. j. 24 Cm
439/2012-13, jímž Městský soud v Praze zamítl námitku žalované „ohledně
nedostatku pravomoci zdejšího soudu“.
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení bodu 6.1 a bodu 6.2 smlouvy o zajištění
blankosměnkou, uzavřené dne 15. června 2011 mezi žalobkyní a společností
KOSMETIKA FM GROUP CZECH s. r. o. (dále jen „společnost“ a „smlouva o
zajištění“), uzavřel, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o zajištění se
nevztahuje na spory ze (zajišťovací) směnky. Jakkoli žalovaná (jako avalista) v
prohlášení ze dne 15. června 2011 „prohlásila“, že je srozuměna s tím, že
žalobkyně může uplatnit práva vůči společnosti za podmínek stanovených ve
smlouvě o zajištění, v situaci, kdy smlouva o zajištění „výslovně“ nezmiňuje
směnečné spory, není dána ani pravomoc „rozhodčích orgánů“ k řešení dané věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že právní
posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, se odchyluje od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – odporuje závěrům formulovaným
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011.
Z označeného rozhodnutí – pokračuje dovolatelka – vyplývá jednoznačný závěr, že
formulace „ … pravomoc sporů vzniklých ze smlouvy či v souvislosti s ní (…)
všechny spory, které vzniknou ze smlouvy či v souvislosti s ní, budou
rozhodovány v rozhodčím řízení (…) se vztahuje i na spor o zaplacení směnky“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a řízení
pro nedostatek pravomoci soudů zastavil.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.; nikoli však
důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného
uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být
podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Podle ustanovení § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění účinném k 15. červnu 2011 (dále jen „ZRŘ“), strany
se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů
vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž
projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden
nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) [odstavec 1].
Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu
uzavřít smír (odstavec 2). Rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již
vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu
vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů
(rozhodčí doložka) [odstavec 3]. Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak,
vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku
právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy
související (odstavec 4).
Podle ustanovení § 3 ZRŘ rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je
neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána
telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení
jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly (odstavec 1).
Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní,
k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i
tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou
stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí
smlouvy (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v rozsudcích ze dne 30. listopadu 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3613/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011
(jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2012, pod číslem
87), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož rozhodčí smlouvu podle
ustanovení § 2 ZRŘ lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky, když nároky
ze směnek mají majetkovou povahu, přičemž je splněna i podmínka obsažená
ustanovením § 2 odst. 2 ZRŘ, tj. že strany by mohly o takovém předmětu sporu
uzavřít smír. Při řešení otázky, zda rozhodčí doložka sjednaná účastníky daného
řízení se týká i nároků ze směnky, dále dovodil, že obsah rozhodčí doložky je
nutné vykládat v souladu s pravidly obsaženými v ustanovení § 35 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (popřípadě v ustanovení § 266 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku), jakož i se zásadami pro výklad právních
úkonů formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000,
sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.
zn. I. ÚS 625/03. V situaci, kdy jak ujednání o zajištění pohledávky směnkou,
tak i rozhodčí doložka jsou součástí téhož právního úkonu, nelze mít důvodné
pochybnosti o tom, že formulace „…pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky,
které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy (…) nebo v návaznosti na ni…“
se vztahují i na spor o zaplacení směnky, kterou byla pohledávka ze smlouvy
zajištěna.
Z pohledu shora uvedených závěrů tak neobstojí právní posouzení věci odvolacím
soudem, podle něhož „pravomoc rozhodčích orgánů k řešení sporů směnečných je
třeba sjednat samostatně a výslovně“.
Přesto je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku věcně správné.
V poměrech projednávané věci je totiž rozhodčí doložka obsažena ve smlouvě o
zajištění (srov. její body 6.1 a 6.2), kterou uzavřely žalobkyně a společnost.
Byť je přílohou smlouvy o zajištění i „prohlášení avalisty“ (rozuměj žalované),
podle jehož obsahu je avalista srozuměn s tím, že žalobkyně může práva plynoucí
ze smlouvy o zajištění uplatnit za podmínek stanovených v této smlouvě, je
zcela zjevné, že uvedené prohlášení je (jen) jednostranný právní úkon žalované,
ve kterém navíc o rozhodčí doložce žádná zmínka není.
Mezi žalobkyní a žalovanou tak rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka) uzavřena
nebyla; o tom, že rozhodčí doložka sjednaná mezi žalobkyní a společností
nezakládá pravomoc rozhodce (v poměrech dané věci stálého rozhodčího soudu) ve
sporu mezi žalobkyní a žalovanou, není pochyb (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněný
pod číslem 2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu