29 Cdo 4007/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. V. Z., advokátem, proti žalovanému M.
Š.,zastoupenému JUDr. D. S., advokátkou, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 128/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 427/2007-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek ze dne 17. května 2007, č. j. 44 Cm 128/2006-62, jímž Krajský soud v
Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 11. září 2006, č. j. 52 Sm 230/2006-9 (kterým uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna
2006 do zaplacení a náklady řízení), tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o půjčce ze dne 18. srpna
2005, jejím dodatkem ze dne 30. ledna 2006, zástavní smlouvou ze dne 18. srpna
2005 a přepisem záznamu telefonního hovoru mezi účastníky ze dne 18. července
2006, dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že směnka, jejíhož
zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, zajišťovala „splnění dluhu“ ze
smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. srpna 2005 ve výši 400.000,- Kč. Tvrzení
žalobkyně o tom, že ve stejný den poskytla žalovanému další půjčku ve výši
300.000,- Kč, se s ohledem na výsledky provedeného dokazování odvolacímu soudu
naopak „nejeví možným“. V této souvislosti akcentoval, že uvedený závěr plyne
zejména z telefonního hovoru účastníků uskutečněného dne 18. července 2006, ve
kterém hovoří pouze o „jednom dluhu“, k němuž se vztahuje také směnka. Navíc
pokud by skutečně byla žalovanému poskytnuta půjčka v celkové výši 700.000,-
Kč, byla by písemná smlouva podle odvolacího soudu uzavřena také na tuto částku
(nikoli pouze na částku 400.000,- Kč) a na celou pohledávku by se rovněž
vztahovalo sjednané zajištění zástavním právem. Jelikož dodatkem ke smlouvě o půjčce, uzavřeným dne 30. ledna 2006, byla
„prodloužena“ splatnost půjčky do 31. prosince 2006, uplatnila žalobkyně směnku
předčasně a námitky žalovaného, které vznesl proti směnečnému
platebnímu rozkazu, jsou proto důvodné. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíc, že
1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatelka nejprve připomíná, že při jednání před soudem prvního stupně
konaném dne 22. února 2007 souhlasila s provedením (žalovaným předloženého)
důkazu záznamem telefonních hovorů uskutečněných mezi účastníky v období od 25. dubna 2006 do 12. srpna 2006. „Právní význam“ tohoto důkazu je však zpochybněn
tím, že o nahrávání svých telefonických rozhovorů se žalovaným nevěděla a
dozvěděla se o tom až v průběhu řízení. Dovolatelka též dosud neprovedla
autorizaci záznamů a nebylo ani vyloučeno, že záznamy nebyly dodatečně jakkoli
upravovány.
Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož poskytla
žalovanému pouze jedinou půjčku ve výši 400.000,- Kč, přičemž sporná směnka
byla vystavena jako zajišťovací prostředek právě k tomuto kauzálnímu vztahu,
akcentujíc, že uvedený závěr neplyne ze žádného z provedených důkazů. Jde-li o
záznamy telefonických hovorů, nelze podle dovolatelky jen na jejich základě
usuzovat, že obsahem jednání, jež v uvedeném období mezi účastníky (nejen
telefonicky) probíhala, byl závazek směnečný i kauzální, navíc telefonáty - v
případě předložených záznamů - inicioval žalovaný, který také sám vymezoval
téma hovoru. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle ustanovení § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a
vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské
zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob
provedení důkazu předepsán, určí jej soud. V rovině právního posouzení věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího
soudu o tom, že provedení důkazu záznamem (přepisem záznamu) telefonického
hovoru účastníků, pořízeného bez vědomí jednoho z nich, je přípustné, jestliže
s tím účastník, který o pořízení takové nahrávky nevěděl, souhlasí. Otázkou
přípustnosti důkazu záznamem telefonického rozhovoru se přitom již Nejvyšší
soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 4. listopadu
2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 (jenž je veřejnosti k disposici na
internetových stránkách Nejvyššího soudu), v tomto směru uzavřel (vycházeje ze
závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05), že pořízení záznamu telefonického hovoru není nezákonné a důkaz
tímto záznamem lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením
fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé, že dovolatelka výslovně souhlasila
s tím, aby žalovaným pořízené záznamy telefonických hovorů mezi účastníky byly
použity jako důkaz v probíhajícím soudním řízení (srov. protokol o jednání před
soudem prvního stupně konaném dne 22. února 20007, založený na č. l. 34 - 36
spisu) a výhrady neměla ani k pravosti tohoto záznamu (příp. jeho přepisu).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto ohledně této námitky správné.
Ostatní dovolatelkou uplatněné výhrady (jimiž polemizuje se závěrem odvolacího
soudu o účelu vystavené směnky a existenci pouze jediné půjčky) - jakkoli
výslovně poukazuje co do dovolacích důvodů jen na ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. - jsou podřaditelné, posuzováno podle obsahu, dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za
zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná
z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku
o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo
které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze
usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) -
jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými
závěry.
Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková
zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, přitom v projednávané věci dán není.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu