22 Cdo 4172/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobců a) I. H., a b) M. H., zastoupených advokátem, proti
žalovanému L. J., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 538/2000, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2006, č. j.
16 Co 157/2005-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2006, č. j. 16 Co
157/2005-153, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že níže uvedené nemovitosti jsou v jejich
společném jmění. Podle článku III. kupní smlouvy uzavřené 24. 11. 1999, kterou
žalovanému nemovitosti prodali, jim měl žalovaný zaplatit kupní cenu 3 000
000,- Kč při jejím podpisu. Při podepisování kupní smlouvy se však smluvní
strany nesetkaly, kupní smlouvu nepodepsaly společně v jednom dni, a v rozporu
s textem zmíněného článku k zaplacení kupní ceny žalovaným nedošlo. Kupní
smlouvu žalobci uzavřeli v důsledku své tíživé finanční situace; šlo jen o
náhradní řešení do doby, než získají finanční hotovost, resp. pomoc. Vůle stran
nesměřovala k převodu nemovitosti. Žalovaný jim však slíbenou pomoc nezajistil
a 25. 11. 1999 podal u katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnictví
nemovitostí do katastru nemovitostí.
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. listopadu 2004, č. j. 6 C 538/2000-123, zamítl žalobu, „kterou se žalobci
domáhali určení, že v jejich společném jmění manželů jsou tyto nemovitosti:
objekt bydlení č. p. 178 na pozemku parc. č. 1148, pozemek parc. č. 1148 -
zastavěná plocha o výměře 93 m2, pozemek parc. č. 1149 - ostatní plocha o
výměře 1180 m2, pozemek parc. č. 1963 - ostatní plocha o výměře 9 m2, vše v
obci O. u B., k. ú. O. u B.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako prodávající
převedli kupní smlouvou uzavřenou 24. 11. 1999 na žalovaného shora uvedené
nemovitosti za kupní cenu 3 000 000,- Kč. Směnkou z 15. 11. 1999 žalovaný
doložil, že mu v době uzavírání kupní smlouvy žalobci dlužili stejnou částku.
Nebylo prokázáno, že by kupní smlouva byla uzavřena neplatně, její základní
náležitosti odpovídají § 588 a násl. občanského zákoníku („ObčZ“). Pokud
smlouva obsahovala údaj o tom, že kupní cena bude uhrazena při jejím podpisu v
hotovosti a nestalo se tak, šlo o nepřesnost, která nezpůsobila neplatnost
kupní smlouvy ve smyslu § 39 ObčZ. V době uzavření kupní smlouvy měl žalovaný
vůči žalobcům pohledávku ve výši odpovídající kupní ceně nemovitostí, a zákon
nevylučuje dohodu o zápočtu kupní ceny na tuto pohledávku. Jestliže tedy převod
vlastnického práva nemovitostí na žalovaného byl shledán platným, nemohl by se
žalovaný s úspěchem domáhat zaplacení své pohledávky na základě zmíněné směnky.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 13. prosince 2006, č. j. 16 Co 157/2005-153, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně
provedl řádně všechny navrhované důkazy; na jejich základě učinil správná
skutkové zjištění
a právní závěry. Nepochybil ani pokud jde o svědeckou výpověď svědka M.
a důkaz zvukovým záznamem; námitky žalobců v tomto směru shledal irelevantními.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvádějí,
že soud prvního stupně učinil správné rozhodnutí ve svém prvním rozsudku a že
žádný z argumentů, o něž odvolací soud opřel své předchozí zrušující, nyní
potvrzující rozhodnutí, nevyvrací správnost původních závěrů soudu prvního
stupně. Podstatu výhrad proti druhému rozsudku soudu prvního stupně žalobci
shrnuli ve svém odvolání, na které odkazují; v něm argumentovali tím, že soud
prvního stupně mimo jiné uvedl, že odvolací soud (ve svém předchozím
rozhodnutí) neakceptoval právní názor soudu prvního stupně (vyjádřený v
předešlém rozsudku, který žalobě vyhověl), že samotná formulace o způsobu
zaplacení kupní ceny způsobuje neplatnost předmětné kupní smlouvy. K tomu
dovolatelé dodávají, že ve zrušujícím usnesení odvolací soud explicitně žádný
právní názor neuvedl; jde o kusé rozhodnutí, a touto otázkou se vůbec nezabývá.
Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu tedy dovozovat
nelze a soud prvního stupně měl tedy rozhodnout stejně, jak rozhodl prvním
rozsudkem. Další výhrada dovolatelů směřuje proti citované formulaci právního
názoru soudu prvního stupně. Ten v předchozím případě vyhověl žalobě nikoliv
proto, že by samotná formulace smlouvy o způsobu zaplacení kupní ceny
způsobovala neplatnost kupní smlouvy, ale proto, že „nevážnost smlouvy
vyplývala ze shodného tvrzení účastníků ohledně způsobu zaplacení kupní ceny,
které je ve zřejmém rozporu s ujednáním kupní smlouvy ohledně zaplacení kupní
ceny“. Soud vycházel z nesprávného hodnocení provedených důkazů a z
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Neprovedl totiž důkaz zvukovým
záznamem rozhovoru se svědkyní JUDr. Ř.; ten nebyl pořízen v rozporu se zákonem
a nešlo tedy o důkaz nepřípustný. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1224/2004, a připomínají rozpornou judikaturu.
To, že se soudu dále nepodařilo vyslechnout svědka M., nelze přičítat k tíži
žalobcům, neboť je věcí justice, aby výslech svědka zajistila. Konstatují, že z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze vůbec zjistit, proč tento soud
nesouhlasil s právním názorem vyjádřeným v původním rozsudku soudu prvního
stupně; proto je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a v konečném
důsledku protiústavní. V dalším se dovolatelé zabývají otázkou odnětí možnosti
žalobci účastnit se jednání u odvolacího soudu. V této souvislosti připomínají
neakceptování jeho omluvy doložené lékařskou zprávou a okolnosti s tím
související, a namítají, že je nepodstatné, zda odvolací soud považuje či
nepovažuje osobní účast žalobce na jednání za nutnou, když podstatné je to, že
žalobce má na osobní účast u jednání právo a toto právo mu bylo odvolacím
soudem odňato. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek
odvolacího soudu, tak předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ
a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je
podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci
aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z
hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nejsou pokyny k doplnění
dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost
skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále
postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č.
8/2002). V dané věci odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí jen konstatoval, že
provedené dokazování bylo nedostatečné; ostatně i v dovolání se uvádí, že
odvolací soud v tomto usnesení závazný právní názor nevyslovil. Proto dovolání
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. V dané věci by připadala
přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v
případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a nelze tudíž ani
přihlížet k námitce nesprávného hodnocení důkazů (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke
tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání,
nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného
rozsudku zásadní rozhodnutí. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i
z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339).
Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní posouzení
přípustnosti důkazu záznamem telefonického rozhovoru; v minulosti se judikatura
v posouzení této otázky rozcházela, na což ostatně dovolatelé poukazují.
Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména
výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a
právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a
výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud
(§ 125 OSŘ).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, se uvádí:
„Je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory…
existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou
druhým účastníkem zaznamenáván. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto
předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným
pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu… Magnetofonový záznam
telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících
osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním
řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto
hovoru.“ Citovaným nálezem byl též zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1124/2004, na který dovolatelé poukazují.
V daném případě soudy vyšly z právního názoru, že již samotná skutečnost, že
záznam telefonického rozhovoru byl pořízen bez vědomí hovořících osob, činí
důkaz tímto záznamem nepřípustný; měly zato, že již pořízením záznamu byla
porušena práva jedné z hovořících osob. Avšak podle citovaného nálezu Ústavního
soudu není pořízení záznamu telefonického hovoru nezákonné a důkaz tímto
záznamem lze v občanském soudním řízení provést, avšak jen se svolením fyzické
osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. O vyžádání souhlasu JUDr. E. Ř. se
soudy vzhledem ke svému právnímu názoru ani nepokusily. Postup v dokazování tak
vycházel z nesprávného právního názoru a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Ostatní právní námitky nezakládají zásadní význam napadeného rozhodnutí. Pro
rozhodnutí ve věci bylo rozhodující skutkové zjištění týkající se toho, zda
vůle obou stran směřovala k simulaci kupní smlouvy, přičemž důkazní břemeno
ohledně simulované vůle leželo na žalobcích. Soudy zaujaly názor, že nebyla
prokázána žádná skutečnost, ze které by se podávalo, že vůle stran nebyla
vážná; tímto skutkovým závěrem je dovolací soud při přezkumu hmotněprávního
posouzení věci vázán. Pak ovšem nelze vytýkat posouzení smlouvy jako platné.
Soudy sice zjistily, že údaj o tom, že kupní cena byla zaplacena v hotovosti
při podpisu kupní smlouvy nebyl přesný, nicméně ani kdyby tato cena nebyla ani
zaplacena, ani nedošlo ke kompenzaci pohledávky ze směnky (jak tomu bylo podle
zjištění soudů v dané věci) zakládalo by to jen právo na zaplacení kupní ceny,
nikoliv neplatnost celé smlouvy (lze dodat, že údaj v kupní smlouvě o tom, že
došlo k zaplacení kupní ceny, má povahu potvrzení o přijetí plnění (tzv.
kvitance – § 569 ObčZ), je od ostatního obsahu kupní smlouvy oddělitelný a
nemůže být tedy důvodem její neplatnosti); úspěšné popření pravdivosti kvitance
umožňuje vymáhat nárok z kupní smlouvy.
Pokud jde o neprovedení výslechu svědka M., sami žalobci prohlásili, že na něm
netrvají (č. l. 121 – navíc není zřejmé, co konkrétně by mělo být výslechem
tohoto svědka zjištěno) a také zde nejde o (případnou) vadu řízení, která by se
týkala sporného výkladu procesního předpisu. K výtkám, že napadené rozhodnutí
se nevyrovnalo s argumentací v rozsudku soudu prvního stupně z 8. srpna 2001,
č. j. 6 C 538/2000-37 se poznamenává, že tento rozsudek, zrušený usnesením
odvolacího soudu ze dne 28. února 2002, č. j. 54 Co 218/2001-61, nebyl nadále
předmětem odvolacího přezkumu.
K námitce, že žalobci a) byla odňata možnost jednat před soudem tím, že nebylo
vyhověno jeho žádosti na odročení jednání, doložené lékařským potvrzením, se
uvádí: „Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z
důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v
nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených
důkazů“ (§ 101 odst. 3 OSŘ). Lze souhlasit s úvahou odvolacího soudu o tom, že
byl-li žalobce v pracovní neschopnosti již od 11. září 2006, předvolání bylo
jeho právnímu zástupci doručeno 13. 11. 2006, není omluva učiněná až den před
jednáním u odvolacího soudu, které se konalo 13. 12. 2006, včasná.
Nicméně dovolání je vzhledem k řešení otázky důkazu záznamem telefonického
hovoru důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu