29 Cdo 402/2018-1421
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti
žalovaným 1) M. M., narozenému XY, a 2) S. M., narozené XY, oběma bytem XY,
oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských
Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 6/2011, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j.
5 Cmo 220/2016-1114, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 5 Cmo
220/2016-1114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 46 Cm 6/2011-979,
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 24. ledna 2011, č. j. 46 Cm 6/2011-12,
kterým původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný
peníz 238.026 Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 793 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 60.764 Kč (výrok I.);
dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v
platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok). Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaní
bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:
1/ Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní, vystavené dne
23. dubna 2010 oběma žalovanými (jako spoluvýstavci) na řad žalobce, znějící na
směnečný peníz 254.496 Kč, splatné dne 30. listopadu 2010 (dále též jen „sporná
směnka“). 2/ Dne 27. března 2009 žalovaní jako budoucí objednatelé a společnost E. (dále
jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem
společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 161/09 (dále též jen
„smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době
uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu
na blíže označeném pozemku ve vlastnictví žalovaných. Podle článku III. bodu
3.3 smlouvy byli žalovaní povinni uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy
budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na krytí prvních přípravných
prací, tj. přípravné projekční činnosti“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve
smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. Zálohu měli žalovaní uhradit
„prostřednictvím úvěru“. 3/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanými (jako dlužníky) dne 29. dubna
2009 smlouvu o půjčce č. 161/09-090429 (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž
se zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na
financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní
strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem převedeny
nejpozději do 29. dubna 2009 do „depozita budoucího zhotovitele“ (společnosti
E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaní zavázali vystavit vlastní směnku
znějící na částku 258.195 Kč. Dne 23. dubna 2010 uzavřely smluvní strany
dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce, ve kterém se dohodly na prodloužení
splatnosti půjčky a nahrazení původně vystavené směnky směnkou novou, znějící
na částku 254.496 Kč. Současně výslovně prohlásily, že tato směnečná suma
zahrnuje kromě jistiny půjčky také sjednaný 16% úrok do dne splatnosti půjčky a
případnou smluvní pokutu ve výši 68.000 Kč, s tím, že směnka „plní funkci
zajišťovací nikoli platební“. 4/ Dne 23. listopadu 2009 žalovaní (jako objednatelé) uzavřeli se společností
E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 161/09 (dále jen „smlouva o dílo“), v
níž se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného domu
podle zpracované projektové dokumentace. 5/ Dopisem ze dne 14. července 2010 adresovaným společnosti E žalovaní
odstoupili od smlouvy o dílo. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní se
povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, když prokázali,
že žalobce neposkytl na základě smlouvy o půjčce žalovaným žádné plnění.
Přitom
zdůraznil, že k poskytnutí půjčky nemohlo – oproti tvrzení žalobce – dojít ani
tak, že žalobce převedl na účet společnosti E větší částku peněz ještě před
uzavřením smlouvy o půjčce s tím, že následně konkrétní částky budou
„rozúčtovány“ k jednotlivým uzavřeným půjčkám. Podle soudu prvního stupně jde
totiž pouze o „ekonomické machinace žalobce“, jimiž „dotuje“ fungování
společnosti E ze svých soukromých peněz. Uzavření smlouvy o půjčce a následné vystavení sporné směnky podle soudu
prvního stupně rovněž odporuje právní úpravě tzv. spotřebitelských smluv. V
této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že jakkoli smlouva o půjčce nebyla
uzavřena přímo mezi žalovanými a společností E, je žalobce současně jednatelem
této společnosti, přičemž způsobem obdobným jako v nyní projednávané věci
vystupuje vůči spotřebitelům, kteří jsou ve smluvním vztahu ke společnosti E. Tímto „dvoudomým“ vystupováním žalobce, který opakovaně uzavírá se spotřebiteli
smlouvu o dílo jako jednatel společnosti E a smlouvu o půjčce jako jiná
„nepodnikající“ osoba, přičemž půjčka, kterou má žalobce „poskytnout“
spotřebitelům, je určená právě k úhradě jejich dluhů za společností E, se
zabýval také Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS
563/11. Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je
spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je podle soudu prvního stupně třeba na žalobce také v právním vztahu
založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě obsaženou)
pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako
na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo
jiné podnikatelské činnosti. Jelikož ve směnečné dohodě (ve smlouvě o půjčce či jejím dodatku) nebyla
vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“
ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení
§ 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky,
zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního
stupně – dospěl k závěru, že žalovaným se správnost vydaného směnečného
platebního rozkazu včas uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce
splnil svoji povinnost podle smlouvy o půjčce a poskytl žalovaným půjčku ve
výši 170.000 Kč. Přijetí takového závěru přitom nepřekáží skutečnost, že
finanční částka nebyla poukázána přímo žalovaným, ale sjednaným způsobem na
účet třetí osoby (společnosti E), ani to, že k připsání této částky na účet
společnosti E došlo (v rámci převodu většího množství peněz) ještě před
uzavřením smlouvy o půjčce.
Takový postup v sobě naopak „skrývá velkou logiku“,
neboť je pochopitelné, že žalobce, který poskytuje půjčky zákazníkům
společnosti E opakovaně, „deponuje významnou sumu na účtu společnosti E, z níž
teprve po uzavření jednotlivých smluv o půjčce nechává příslušné částky
zaúčtovat ke konkrétním obchodním případům“. Nedůvodnými shledal odvolací soud rovněž výhrady, jejichž prostřednictvím
žalovaní namítali, že společnost E jim neposkytla plnění odpovídající sjednané
záloze ve výši 170.000 Kč. Podle odvolacího soudu je totiž nutné rozlišovat
mezi právním vztahem vzniklým ze smlouvy o půjčce (právním vztahem mezi
žalobcem a žalovanými) a právním vztahem, ve kterém měly být půjčené finanční
prostředky použity (právním vztahem mezi žalovanými a společností E). Jinak
řečeno, jestliže sporná směnka nezajišťovala jakýkoliv závazek ze smlouvy o
dílo (případně ze smlouvy o smlouvě budoucí), nemohla být otázka poskytnutí
plnění (ať už řádného či nikoliv) z těchto smluv v daném směnečném sporu
relevantní. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 68.000 Kč, obsažené ve smlouvě o půjčce,
neměl odvolací soud za neplatné ani nemravné, obzvláště za situace, kdy
žalovaní vzali v článku II. bodu 2.5 smlouvy o půjčce na vědomí upozornění
věřitele, že „nezbytně potřebuje finanční prostředky vrátit v termínu
splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným způsobem“. Ani
úrok ve výši 16 % ročně nelze podle odvolacího soudu považovat „za lichevní“,
když jde o sazbu spíše obvyklou. Za správný odvolací soud nepovažoval ani závěr soudu prvního stupně, podle
kterého je směnečná smlouva (v níž není vyloučena převoditelnost sporné směnky
rubopisem) pro rozpor se zákonem neplatná, odkazuje potud na „aktuální
judikaturu“ zastávající názor právě opačný. Konečně k námitce, že není zřejmá povaha sporné směnky (zda jde o směnku
zajišťovací nebo platební), odvolací soud uvedl, že z článku II. bodu 2.5
smlouvy o půjčce je jednoznačně zřejmé, že jde o směnku zajišťovací.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek,
které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se zcela nedostatečným a
formalistickým způsobem vypořádal se skutkovou a právní argumentací, kterou v
průběhu řízení uplatňovali. Odvolací soud pominul četná soudní rozhodnutí, jež
mu dovolatelé předložili, případně se s nimi řádně neseznámil a jeho právní i
skutkové závěry jsou zcela nelogické, nesprávné a naprosto neodpovídající
skutečnosti a předloženým důkazům. V tomto směru také odůvodnění jeho
rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle dovolatelů rovněž překvapivé, když
odvolací soud „nesdělil vůbec účastníkům svůj právní náhled na věc, aby tito
mohli na to případně příslušným způsobem reagovat“, ani jim nevysvětlil, proč
provádí znovu dokazování některými listinami. Dovolatelé v této souvislosti též
namítají, že o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací
soud v nesprávném složení, když podle dovolatelů měl správně věc projednat a
rozhodnout jiný senát vrchního soudu. Dovolatelé dále rozsáhle argumentují ve prospěch závěru, že v poměrech dané
věci šlo mezi účastníky o vztahy podléhající úpravě spotřebitelského práva a
vytýkají odvolacímu soudu, že namítanou „dvoudomost“ vystupování žalobce zcela
ignoroval. Jakkoli žalobce a společnost E jsou nepochybně formálně samostatné
subjekty, fakticky tvoří jediný ekonomický komplex, který se svým jednáním
snaží obcházet smysl a účel celé právní úpravy spotřebitelské ochrany. Smlouvu
o půjčce a v ní obsaženou směnečnou smlouvu proto nelze v situaci, kdy žalobce
je také jednatelem společnosti E, přičemž půjčky poskytuje především klientům
této společnosti, posuzovat, jak činí odvolací soud, odděleně a samostatně. Podle dovolatelů si pak ani žalobce, ani společnost E nepočínali tak, aby byla
zachována všechna práva žalovaných jako spotřebitelů. S poukazem na konkrétní skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů
dovolatelé na rozdíl od odvolacího soudu usuzují, že v řízení bylo prokázáno,
že žalobce jim neposkytl žádné plnění podle smlouvy o půjčce a plnění
poskytnuté společností E na základě smlouvy o dílo nebylo přiměřené dohodnuté
záloze. Současně připomínají, že dohodnutá částka měla být poskytnuta na
financování přípravných prací ke stavbě, zejména přípravné projekční činnosti,
společnost E však téměř žádné plnění žalovaným neposkytla. Dopisem ze dne 14. července 2010 pak žalovaní od uzavřené smlouvy o dílo pro neplnění smluvních
povinností zhotovitelem odstoupili.
Dovolatelé též setrvávají na názoru, podle kterého je smlouva o smlouvě budoucí
absolutně neplatná pro neurčitost, úroková sazba dohodnutého úroku a smluvní
pokuta jsou nepřiměřeně vysoké a ze směnečné smlouvy není zřejmé, zda je sporná
směnka směnkou zajišťovací nebo platební. Na podporu uplatněné argumentace dovolatelé odkazují na rozhodovací praxi
reprezentovanou celou řadou (v dovolání blíže označených) rozhodnutí různých
soudů. Z výše uvedených důvodů dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil jinému senátu odvolacího soudu k dalšímu řízení,
případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně
se potvrzuje. Žalobce se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Z ustanovení § 237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li
stanoveno jinak) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že pro dovolací přezkum jsou právně
bezvýznamné ty dovolací argumenty, jež dovolatelé (coby obsahově nové)
uplatnili v podáních, jimiž dovolání opakovaně doplňovali. Měnit dovolací
důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného
dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242
odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatelů tuto časovou podmínku
nesplňují. K soudním rozhodnutím (převážně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu),
na něž dovolatelé ve svých doplňujících podáních odkazovali, se pak dovolací
soud (byla-li v nich řešena otázka mající význam pro rozhodnutí v dané věci)
vyslovuje při vypořádání se s uplatněnou dovolací argumentací žalovaných. Námitkami k nesprávnému obsazení (odvolacího) soudu vystihují dovolatelé z
obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229
odst. 1 písm. f) o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení přitom již od 1. ledna 2001
nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro
zmatečnost) a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají. K
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29
Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a pro dobu od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem
29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem
76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2017“). Přestože platí, že u přípustného dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř.), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21
Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vysvětlil, že ke zmatečnostním vadám může přihlédnout jen tehdy,
podávají-li se z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání
odůvodněno, nemůže ke zjištění její existence provádět dokazování (k tomu srov. opět důvody R 76/2017). Protože z obsahu spisu dovolateli namítaná zmatečnostní
vada řízení (rozuměj zmatečnost spočívající v tom, že o odvolání žalobce proti
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24.
února 2016 neměl rozhodovat „pátý“
senát Vrchního soudu v Praze), bez dalšího neplyne, nemohl by Nejvyšší soud k
„takové vadě“ přihlédnout ani u přípustného dovolání. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním
napadeného rozhodnutí (zda odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavkům
kladeným na něj ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.), když potud je napadené
rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se
závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele. O tom, že by jakýkoliv případný nedostatek
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bránil dovolatelům v uplatnění jejich
práva, obsah podaného dovolání zjevně nesvědčí. Z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze –
oproti mínění dovolatelů – dovozovat ani povinnost odvolacího soudu vypořádat
se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (s každým jednotlivým odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, jehož prostřednictvím účastník
argumentoval). K tomu srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody R 76/2017. Jinak řečeno, to, že
odvolací soud s ohledem na jím zastávaný (a náležitě odůvodněný) právní názor
nepovažuje (v projednávané věci navíc četné a opakující se) judikatorní odkazy
účastníka řízení za přiléhavé (pro věc významné), bez dalšího ještě nečiní
rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Námitkami, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry
soudů nižších stupňů, dovolatelé nevystihují způsobilý dovolací důvod (srov. §
241a odst. 1 o. s. ř.); k jejich přezkoumání tudíž dovolání také nemůže být
připuštěno. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., jež se
nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze
směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního
soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem
179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázek souvisejících s posouzením povahy právního vztahu účastníků
založeného smlouvou o půjčce a v ní obsažené směnečné smlouvy (zda tyto vztahy
mezi účastníky mají spotřebitelský charakter a žalovaní proto podléhají ochraně
garantované spotřebitelům ustanoveními § 52 a násl. obč. zák.). Tyto otázky
totiž odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Ustanovení § 52 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření všech výše
označených smluv, pro věc rozhodném) určovalo, že spotřebitelskými smlouvami
jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními
stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec
1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci
své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je
osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo
jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3). Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv
nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56
se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§
40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se
spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o
významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější
(odstavec 3). Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat
ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Nejvyšší soud se řešením právních otázek, jež mu jsou dovoláním v souvislosti s
posouzením povahy právních vztahů účastníků založených smlouvou o půjčce (jakož
i v ní obsaženou směnečnou smlouvou) předestírány, již zabýval v rozsudcích ze
dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněném pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Šlo přitom o typově shodné věci téhož žalobce, vycházející ze
skutkového rámce, jenž se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci
(žalobce ve věci rozebírané v označených rozhodnutích rovněž uplatňoval práva
ze směnky vlastní vystavené na jeho řad, zajišťující pohledávky vzniklé na
základě mimosměnečného ujednání uzavřeného za obdobných podmínek, tj. pro účely
financování výstavby rodinného domu klientům společnosti E). Závěry, k nimž Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl (a na nichž nevidí
důvod cokoli měnit ani v nyní projednávané věci), lze shrnout následovně:
1/ Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle smlouvy o smlouvě budoucí
uzavřené mezi společností E a objednateli) rovněž smlouva o půjčce (včetně
směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření
postavení dodavatele ve smyslu ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení
postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné
smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména
označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a
společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také
skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež
byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být
pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby
(spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné
souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci
jednatele) provádí opakovaně a za úplatu. 2/ Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných
žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy
tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako
jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil již Ústavní
soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 563/11. 3/ Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce (a
směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter a podléhá
tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při posuzování
důvodnosti žalobcova nároku na zaplacení vystavených zajišťovacích směnek) také
tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule
podle § 56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v
rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Protože odvolací soud, vycházeje z nesprávného úsudku, že posuzovaný smluvní
vztah účastníků je vztahem zcela samostatným (se smlouvou o dílo uzavřenou mezi
žalovanými a společností E nesouvisejícím), výše uvedeným způsobem nepostupoval
a nezabýval se ani tím, zda dotčená ujednání účastníků nevykazují znaky
zneužívající klauzule podle § 56 odst. 1 a 3 obč.
zák., ani tím, jaké důsledky
na případnou povinnost žalovaných plnit ze sporné směnky má (žalovanými
namítaná) okolnost, že jim nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než
žalovaní od této smlouvy odstoupili) žádné (či téměř žádné) plnění, je jeho
právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k důvodům zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal podmínky určené ustanovením
§ 243e odst. 3 o. s. ř. pro nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a
rozhodl jiný senát odvolacího soudu, jak prosazovali v podaném dovolání
dovolatelé. V další fázi řízení pak odvolací soud (při opětovném posuzování důvodnosti
kauzálních námitek žalovaných) především nepřehlédne závěry, jež byly soudní
praxí k otázce spotřebitelských smluv již formulovány. V tomto směru se pro
potřeby projednávané věci jeví významnými především závěry vyslovené ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých:
1/ Citovaná ustanovení občanského zákoníku (mimo jiné § 52, § 55 a 56 obč. zák.) jsou v části týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských
smlouvách především transpozicí směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o
nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen „směrnice
93/13“), jejíž česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního
věstníku EU (Kapitola 15, Svazek 02, str. 288–293) dne 20. srpna 2004 (bod 1/). 2/ V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a
spotřebitelem nesmí soud aplikovat směrnici 93/13 přímo; kdyby tak učinil, šlo
by o horizontální přímý účinek směrnice 93/13, zakázaný judikaturou Soudního
dvora Evropské unie (bod 35/). 3/ Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom
smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule
má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky,
povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech,
navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá
vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má
zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim,
aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní
procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný
zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl
předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (bod 47/). 4/ S přihlédnutím k teleologickému výkladu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.
lze dovodit, že z množiny všech ujednání (tedy i těch, jež byla sjednána
individuálně), která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, lze nepochybně
jako ta, která k újmě spotřebitele znamenají značnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, typově pojmenovat právě ujednání, která nebyla sjednána
individuálně (která byla sepsána předem a na jejichž podobu proto nemohl mít
spotřebitel žádný vliv) [bod 54/]. Jakkoli tyto závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení § 89a o. s. ř. (zabývaje se platností prorogačních doložek sjednaných ve spotřebitelských
smlouvách), není pochyb o tom, že se zásadně uplatní i pro jiné typy možných
zneužívajících klauzulí (k tomu srov. také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročníku 2015, pod číslem 95); to, že jde v projednávané
věci o spor týkající se směnky, přitom na výše řečeném ničeho nemění. V poměrech dané věci se pak nepochybně prosadí rovněž závěry zformulované v
usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (k
nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012),
podle kterých ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. (jež v rozhodném znění
sankcionovalo zneužívající klauzuli ve spotřebitelské smlouvě jen relativní
neplatností právního úkonu) nemá být obecnými soudy aplikováno (má zůstat
nepoužito) s přihlédnutím k relevantní judikatuře Soudního dvora Evropské unie
(srov. bod 33. usnesení), když koncepce jen relativní neplatnosti
spotřebitelských smluv odporuje i českému ústavnímu pořádku (bod 41. usnesení). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.