U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KORADO, a. s., se sídlem v České Třebové, Bří Hubálků 869, PSČ 56002, identifikační číslo osoby 25255843, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. B. B., zastoupenému Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, PSČ 169 00, o zaplacení 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 226/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, ve znění usnesení ze dne 24. června 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-630, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2012, č. j. 22 Cm 226/2010-550, zamítl žalobu o zaplacení 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, ve znění usnesení ze dne 24. června 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-630, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek ze dne 11. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 363/2008-397, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 Cm 53/2004-358, zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal žalobu, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, důvodnou již proto, že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním žalovaného a údajnou škodou vzniklou žalobkyni.
Uvedený závěr, který sám o sobě obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka nenapadá. Pouhým konstatováním, podle kterého „příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného neporušit zákaz konkurence a vymáhanou škodou je tak zjevná a nepopiratelná“, ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, ani neotevírá žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti proto nemůže být v dovolacím řízení přezkoumán (§ 242 odst. 3 věty první o.
s. ř.). Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání druhého ze závěrů odvolacího soudu, podle kterého žalovaný neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost, a to ani povinnost dodržovat zákaz konkurence podle § 196 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum dovoláním otevřené otázky za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Petr Š u k předseda senátu