29 Cdo 4112/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Českomoravský cement, a. s., se sídlem v Mokré - Horákově, Mokrá 359,
PSČ 664 04, identifikační číslo osoby 26209578, zastoupeného JUDr. Daliborem
Lorencem, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 238/39, PSČ 602 00, proti
žalovanému JUDr. Pavlu Němcovi, advokátu, se sídlem v Praze 9, Satalická
367/16, PSČ 190 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Mramor, spol. s r.
o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45146497, o vyloučení nemovitostí z
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 CmI
84/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
prosince 2006, č. j. 4 Cmo 69/2006-98, ve znění opravného usnesení ze dne 27.
června 2013, č. j. 4 Cmo 69/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti těm výrokům
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2006, č. j. 4 Cmo
69/2006-98, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2013, č. j. 4 Cmo
69/2006-139, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 51 CmI 84/2003-81, zamítl Krajský soud v
Praze (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobce (Českomoravský
cement, a. s., nástupnická společnost) domáhal vůči žalovanému (správci
konkursní podstaty úpadce Mramor spol. s r. o. v likvidaci) vyloučení
označených nemovitostí (zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
na listu vlastnictví číslo 2202, v katastrálním území R.) z konkursní podstaty
úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že (ve sporu, jenž
vyvěrá z duplicitního zápisu vlastnického práva ke sporným nemovitostem v
katastru nemovitostí tak, že zápis svědčí jak žalobci, tak úpadci) v řízení
bylo prokázáno, že vlastníkem nemovitostí je žalovaný, a to na základě platně
uzavřené kupní smlouvy ze dne 1. října 1993 [uzavřené mezi Fondem národního
majetku České republiky (dále jen „Fond“) jako prodávajícím a pozdějším úpadcem
jako kupujícím] (dále jen „kupní smlouva“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem (ve znění
tamtéž označeného opravného usnesení) změnil rozsudek konkursního soudu tak, že
žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před konkursním
soudem (první výrok) a o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozhodnutí konkursního soudu a po doplnění
dokazování k závěru, že vlastníkem nemovitostí je jako právní nástupce
původního vlastníka žalobce (nikoli úpadce), jemuž tak svědčí [ve smyslu § 19
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)]
právo, které vylučovalo zařazení nemovitostí do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
žalovaný dovolání, namítaje (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] a požaduje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že pro výsledek řízení o vylučovací žalobě
je podstatné, zda sepsal nemovitosti do konkursní podstaty po právu. K tomu
odkazuje na ustanovení § 6, § 19 odst. 1 a § 27 odst. 6 ZKV, z nichž dovozuje,
že sepsaný majetek lze vyloučit z konkursní podstaty, jen prokáže-li osoba,
která se domáhá jeho vyloučení (vylučovatel), že vlastníkem majetku je ona, a
nikoli úpadce. Dodává, že vylučovatel musí unést důkazní břemeno a prokázat své
vlastnictví; nestačí pouze prokázat, že úpadce vlastníkem není. Potud se
dovolává i závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), který je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu (jde o rozhodnutí, z nějž vyšel i odvolací soud).
Následně dovolatel namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal
vlastnictví sporných nemovitostí. Zdůrazňuje, že není sporu o právním
nástupnictví žalobce po původním vlastníku nemovitostí (od 40. let 20.
století), tedy po národním podniku České cementárny a vápenice národní podnik v
Praze (dále jen „národní podnik“), míní ovšem, že průkaz právního nástupnictví
žalobce po národním podniku nedokládá, že na žalobce přešly i sporné
nemovitosti (když původní hospodářský subjekt se následně štěpil na řadu
dalších subjektů, z nichž každý přebíral část majetku svého předchůdce).
Dovolatel usuzuje, že žalobce důkazně zpochybňoval jen vlastnictví úpadce, což
samo o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty
úpadce.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007
i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V rozsahu, v němž jsou dovoláním napadeny též výroky rozsudku odvolacího soudu
o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího
odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve
spojení s ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo
nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené
soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se
za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.
Rozhodovací praxe obecných soudů je při výkladu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV
ustálena v závěru, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu
majetku konkursní podstaty, musí prokázat nejen to, že věc neměla být do
soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Srov. vedle R 27/2003 např. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001,
uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 9/2005“).
Spor o příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě zahájený vylučovací
žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o vlastnictví tohoto majetku.
Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i skutečnost, že správce konkursní
podstaty má za to, že vlastníkem majetku je úpadce, čemuž oponuje vylučovatel
(žalobce) argumentem, že vlastníkem majetku je on (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005).
Jako „spor o vlastnictví“ lze v uvedeném duchu označit též předmětný incidenční
spor, v němž se řeší konkurence zápisu vlastnického práva k nemovitostem v
katastru nemovitostí, svědčícím jak žalobci, tak úpadci. Dovolatel klade důraz
na námitku, že pouhé zpochybnění vlastnictví úpadce, samo o sobě nemůže být
důvodem pro vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, neprokázal-li
žalobce současně, že vlastníkem nemovitostí je on sám. Za dostatečný průkaz
vlastnictví žalobce k nemovitostem pak nepovažuje (v řízení nezpochybňované)
právní nástupnictví žalobce po původním vlastníku nemovitostí. Tento názor
dovolatele však není zcela přiléhavý.
Konkurují-li si co do průkazu vlastnictví k nemovitostem prostřednictvím zápisu
vlastnického práva k nim v katastru nemovitostí pouze žalobce na straně jedné a
úpadce na straně druhé, pak k závěru, že žalobce (vylučovatel) má silnější
právo k nemovitostem než úpadce (R 27/2003, R 9/2005), postačuje zjištění, že
skutečnému stavu věci neodpovídá zápis vlastnického práva pozdějšího úpadce k
nemovitostem do katastru nemovitostí (jeden z duplicitně provedených zápisů
vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí byl v excindačním
řízení účinně zpochybněn, kdežto druhý nikoli). Napadené rozhodnutí je tedy v
závěru, že žalobci svědčí silnější právo k nemovitostem (než úpadci) správné a
dovolání opodstatněné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s.
ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 146 odst. 3 (co do
odmítnutí dovolání) o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a
zčásti zamítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu