29 Odo 584/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. T. K., jako
správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., zastoupenému advokátem, o
vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 184/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2005, č. j. 13 Cmo
127/2001-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.175,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2000, č. j. 4 Cm
184/2000-13, zamítl žalobu, kterou se žalobce V. M. domáhal vůči žalovanému
správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., družstva, vyloučení bytové
jednotky v domě č. p. , ulice Č., Ř., podílu 4459/264520 na společných
prostorech domu a pozemku parcelního čísla zapsaných u Katastrálního úřadu P. –
v. na listu vlastnictví číslo pro katastrální území Ř. u P. (dále jen „bytová
jednotka“), ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Soud po provedeném dokazování uzavřel, že smlouvy o převodu vlastnictví k
bytovým jednotkám, uzavírané pozdějším úpadcem v době, kdy na něj byl podán
návrh na prohlášení konkursu (tedy i smlouva o převodu vlastnictví bytu ze dne
29. května 1998 uzavřená mezi pozdějším úpadcem jako převodcem a žalobcem jako
nabyvatelem), měly ve smyslu ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákona o vlastnictví bytů) obsahovat způsob vypořádání jeho dluhů, leč nebylo
tomu tak. Žalobu zamítl, maje zkoumanou smlouvu o převodu bytové jednotky za
neúčinnou ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jelikož převod se uskutečnil
bezplatně v době nepřesahující 6 měsíců před prohlášením konkursu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 16.
prosince 2004 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a
bytovou jednotku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyloučil.
Odvolací soud po doplnění dokazování listinami, rekapitulaci skutkových
zjištění (v části A/ odůvodnění) a dosavadního průběhu řízení (v části B/
odůvodnění) v rovině právní (v části C/ odůvodnění) formuloval následující
závěry:
1) Uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky v době, kdy obě strany věděly, že
je v běhu řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek družstva, není v
rozporu s dobrými mravy dle § 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
když smlouvou uzavřenou podle § 23 zákona o vlastnictví bytů plnil pozdější
úpadce povinnost danou mu ustanovením § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů,
přičemž žalobce žádal o převod bytu do svého vlastnictví již podáním doručeným
družstvu 28. července 1992.
2) S přihlédnutím k časové posloupnosti jednotlivých právních úkonů odvolací
soud nespatřuje v uzavření zkoumané smlouvy ani obcházení zákona o konkursu a
vyrovnání v jeho ustanoveních o cíli a účelu konkursu, neboť součástí právního
řádu je i další právní předpis (zákon o vlastnictví bytů) který pozdějšímu
úpadci ukládal povinnost tuto smlouvu uzavřít a žalobce měl právo uzavření
smlouvy požadovat.
3) K námitce žalovaného, že vlastnické právo žalobce nevzniklo, neboť
rozhodnutí o vkladu vlastnického práva bylo vydáno v řízení ze zákona
přerušeném dle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV a původní správkyně konkursní podstaty
nepodala návrh na pokračování ve správním řízení ani ústně ani písemně,
odvolací soud uvedl, že ač z obsahu příslušného katastrálního spisu přímo
neplyne, že by návrh na pokračování v řízení byl podán před 2. prosincem 1998,
uvěřil obsahu listin, které k důkazu četl, potud, že původní správkyně
konkursní podstaty podala návrh na pokračování v řízení ústně a katastrální
úřad opomněl o tomto návrhu učinit úřední záznam.
To, že původní správkyně konkursní podstaty podala návrh na pokračování v
řízení před 2. prosincem 1998, dovodil odvolací soud z jejího přípisu stejného
data, ve kterém se odvolala na předchozí jednání s katastrálním úřadem a jenž
odvolací soud vyložil jako doplnění návrhu na pokračování v řízení. Rozhodl-li
tedy katastrální úřad o povolení vkladu práva vlastnického již dne 9. října
1998, nelze toto jeho rozhodnutí považovat za rozhodnutí, ze kterého nenastaly
věcněprávní účinky smlouvy.
Měl-li první či druhý správce konkursní podstaty za to, že žalobce se nestal
vlastníkem nemovitostí, jelikož vklad byl proveden v přerušeném řízení, měl
možnost tento postoj vyjádřit již v době, kdy skutečnost, že žalobce je v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, zjistil, tak, že by nemovitosti
zapsal do soupisu konkursní podstaty a konkursní soud by žalobce následně
vyzval k podání vylučovací žaloby dle § 19 ZKV. Takový postup však žalovaný
nezvolil a nemovitosti téměř po 2 letech, v průběhu kterých s nimi žalobce
nakládal jako vlastník, sepsal toliko proto, že smlouvu o převodu bytové
jednotky považoval za neúčinný právní úkon ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Podle odvolacího soudu sice z obsahu notářského zápisu ze dne 23. února 1999
vyplývá, že původní správkyně konkursní podstaty informovala, že do soupisu
konkursní podstaty zapsala i byty, k nimž byl před prohlášením konkursu podán
návrh na vklad vlastnického práva, ze spisu však neplyne, zda tak i učinila a
zda měla na mysli i sporné nemovitosti, k nimž byl vklad vlastnického práva v
té době i povolen.
Závěr, že původní správkyně konkursní podstaty podala ústní návrh na
pokračování v řízení před 2. prosincem 1998, dovozuje odvolací soud i z dalšího
průběhu konkursního řízení, poukazuje na to, že až do 19. července 2000 nebyla
bytová jednotka pojata do soupisu a původní správkyně konkursní podstaty i
žalovaný zřejmě měli za to, že vklad vlastnického práva pro žalobce byl
proveden v souladu se zákonem a na základě řádného návrhu na pokračování ve
správním řízení a že nemovitosti do konkursní podstaty nepatří. Tento jejich
postoj plyne podle odvolacího soudu i z obsahu spisu, podle kterého nebyl
žalobce k podání vylučovací žaloby v době od 3. prosince 1998 do 30. srpna 2000
konkursním soudem vyzván.
4) I kdyby odvolací soud připustil, že o návrhu na vklad vlastnického práva
rozhodl správní orgán bez návrhu správce konkursní podstaty na pokračování v
řízení, k jehož přerušení došlo ze zákona (dle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV)
prohlášením konkursu na majetek převodce, je rozhodnutí o povolení vkladu
individuálním správním aktem, jímž byl zákonným způsobem dovršen převod
vlastnického práva k nemovitostem. Proti takovému rozhodnutí není (ve smyslu §
5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.) přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba
ve správním soudnictví. Jde o rozhodnutí ze zákona nepřezkoumatelné, jímž je
soud dle § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán.
Podle odvolacího soudu jsou obecné soudy mimo rámec správního soudnictví
oprávněny zkoumat správní akty jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné;
o takový případ však nejde (mohlo by jít jen o rozhodnutí nezákonné).
5) K argumentaci obsažené v části VI./b nálezu Ústavního soudu ze dne 6. května
2004, sp. zn. III. ÚS 258/03 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 33, ročníku 2004, části I., pod pořadovým
číslem 66, dále též jen „nález“) odvolací soud uvedl, že tam formulovaný obecný
závěr nelze na věc aplikovat. Žalobce totiž není konkursním věřitelem
uplatňujícím nepeněžitou pohledávku ve formě nároku dle § 23 odst. 2 a § 24
zákona o vlastnictví bytů. Postup naznačený Ústavním soudem by bylo možné
aplikovat, jen kdyby výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nepostačoval
k úhradě všech pohledávek (což nebylo žalovaným prokázáno) a jen ve vztahu ke
konkursním věřitelům. Žalobce konkursním věřitelem nebyl proto, že jeho
pohledávku spočívající v nároku na uzavření smlouvy dle § 23 odst. 2 a § 24
zákona o vlastnictví bytů pozdější úpadce již splnil (smlouva o převodu bytové
jednotky byla platně uzavřena a nastaly její obligační i věcněprávní účinky).
6) Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného nejsou žádné
důvody, pro které by sporné nemovitosti měl ponechat v soupisu konkursní
podstaty,
Smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena zcela v souladu s ustanovením §
23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, obsahuje veškeré
náležitosti, které obsahovat má a jejichž absence by ji činila absolutně
neplatnou, byla uzavřena v zákonem předepsané formě (písemné), její obsah není
v rozporu se zákonem, smlouva zákon neobchází ani není v rozporu s dobrými
mravy, žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětným nemovitostem dnem vkladu
do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu nastaly ke dni, kdy byl
návrh na vklad doručen příslušnému katastrálnímu úřadu.
Nemovitosti nelze ponechat v soupisu konkursní podstaty ani
proto, že právní úkon, na základě kterého byly převedeny do vlastnictví
žalobce, je vůči konkursním věřitelům neúčinný; nejde totiž o právní úkon
podřaditelný ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Odvolací soud „nepopírá“, že ke dni prohlášení konkursu byly nemovitosti „v
takovém právním postavení“, že tvořily majetek úpadce, vzhledem ke všem právním
skutečnostem, jež nastaly v průběhu řízení, se však „právní postavení“
nemovitostí natolik změnilo, že ku dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu již
není důvod ponechat je v konkursní podstatě. Žalovaný v řízení neprokázal, že
mu svědčí právo opravňující ponechání nemovitostí v konkursní podstatě a takové
právo nezaložil ani závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a
odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatel nejprve poukazuje (pod bodem II. dovolání) na to, že samostatné
několikaleté projednávání vylučovacích žalob vzešlých z konkursního řízení
vedeného na majetek úpadce pomíjí zásadní právní faktor, kterým je časová osa
případu a právní podmínky v době sporných převodů. Potud zdůrazňuje, že
družstvo se do úpadku dostalo v roce 1997, věřitelé podali návrh na prohlášení
konkursu na majetek družstva 18. března 1998 a v době od 30. dubna 1998 byly
hromadně uzavírány smlouvy o převodu majetku družstva, včetně bytových
jednotek. Ke dni prohlášení konkursu na majetek družstva (2. října 1998) bylo
do vlastnictví členů družstva převedeno 17 bytů, k nimž bylo v té době přijato
i rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozhodující
část bytů (340) a garáží (140) byla sice smluvně převedena, ale na vlastní
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí teprve čekala. Ohledně
zbývajících 31 bytů a 7 garáží nebyly v té době smlouvy ani uzavřeny.
Dovolatel má za to, že způsob projednávání vylučovacích žalob beroucí ohled jen
na majetkoprávní stav po realizaci převodů, vede (v rozporu s Listinou
základních práv svobod - dále též jen „Listina“) k nastolení rozdílu v
postavení 1) osob se zákonnými nároky na bezplatný převod bytů do svého
vlastnictví oproti 2) těm osobám, které se staly členy družstva po 30. červnu
1995 a nárok na bezplatný převod bytů do svého vlastnictví nemají a oproti 3)
členům družstva, kteří byty dosud užívají jen jako nájemci a s nimiž družstvo
smlouvy o převodu bytů do jejich vlastnictví neuzavřelo. U prvních dvou skupin
tak způsob projednání vylučovacích žalob dělí členy družstva na ty, kterým
majetek do vlastnictví převeden byl a na ty, kterým nikoli, čímž navozuje stav
nerovnosti práv ve svých důsledcích pro každého z nich, respektive porušení
rovnosti jejich práv, zaručené Ústavou.
Realizovaný hromadný bezplatný převod bytů a nebytových jednotek při
nevyřešených závazcích úpadce poškozuje u stávajících členů družstva jejich
majetkové podíly na zbývající části majetku družstva a poškozuje i konkursní
věřitele, když převažující část členů družstva (včetně žalobce) byla zvýhodněna
tím, že do svého vlastnictví získala významně větší podíl na majetku družstva,
než který jim v době realizace převodu náležel ve vztahu k nikdy nestanovenému
vypořádacímu členskému podílu (§ 24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů).
Odvolací soud sice otázku, zda sporný majetek byl v okamžiku prohlášení
konkursu ve vlastnictví úpadce, vyřešil kladně, nesprávně však ze závěru o
převodu vlastnictví úpadcova majetku na žalobce dovodil vyloučení sporného
majetku z konkursní podstaty. V rozhodování soudu je podle dovolatele opomenut
základní princip družstevnictví - podílová majetková účast členů na majetku
svého družstva. Jako legální tak nelze připustit postup, kterým družstvo v
jednom okamžiku převede část aktiv (v posuzované věci jednu bytovou jednotku,
celkem však 93 % veškerého nemovitého majetku) a současně ponechá bez řešení
veškerá svá pasíva.
Související nález Ústavního soudu nenapomohl podle dovolatele situaci najisto
rozřešit, protože se opět zabýval jen jedním z případů a nikoliv celkem
(zásadní by totiž v těchto sporech byl autoritativní závěr, že u bytového
družstva v konkursu mají poměrné částky dluhů hradit buď všichni anebo nikdo).
Praktickým důsledkem nálezu - pokračuje dovolatel - je, že ti u nichž k převodu
z jakéhokoli důvodu nedošlo, se budou podílet na úhradě úpadcových dluhů
naprostou ztrátou hodnoty svého podílu (a bytové, případně nebytové jednotky),
čímž se nepochybně vytvářejí podmínky pro křivdy ve svých důsledcích daleko
větší, než které měly být transformačním procesem u družstev řešeny zákonem o
vlastnictví bytů.
Dovolatel dále „upozorňuje“ na nejednotnost právních názorů a rozhodovací praxe
Vrchního soudu v Praze, s tím, že jeden senát o věci rozhodl odvoláním
napadeným rozsudkem a jiný v právně shodné věci řízení přerušil a obrátil se na
Ústavní soud s návrhem na zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví
bytů.
Dovolatel se též domnívá, že situace navozená pro bytová družstva zákonem č.
42/1992 Sb. a zákonem o vlastnictví bytů a řešená ve světle označeného nálezu,
vyvolává v konkursní situaci družstva porušení rovnosti práv (zaručené článkem
11 Listiny) mezi družstevníky a ve svých důsledcích i mezi dlužníkem a jeho
věřiteli, když převody majetku bytového družstva (jako úpadce) do vlastnictví
jeho členů, realizované tímto postupem, nevyžadují přímé řešení závazků (jejich
podílů) úpadce s každým nabyvatelem úpadcova majetku.
Podle dovolatele vylučovací žaloby ohledně bytů náležejících v době podání
návrhu na prohlášení konkursu dlužníku, nelze řešit správně bez zohlednění
majetkoprávní situace, jež zde byla před vkladem vlastnických práv, v okamžiku
podání návrhu na prohlášení konkursu a v okamžiku prohlášení konkursu. Odvolací
soud tak ospravedlňuje postup, jímž úpadce - dle dovolatelova názoru - účelově
a podstatně snížil v úpadkové situaci svůj majetek a závěry o správnosti řízení
o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové
řízení“), jež zcela zřejmě trpí mnoha vadami, jsou posuzovány ve prospěch
nabyvatelů takového majetku.
K jednotlivým skutkovým zjištěním právně významných skutečností, jak je učinil
odvolací soud, dovolatel pod bodem III. dovolání uvádí, že:
1) Tvrzení, že „návrhem podaným katastrálnímu úřadu před datem 2. prosince 1998
požádala původní správkyně konkursní podstaty, aby bylo pokračováno v
zahájených správních řízeních o povolení vkladu práva vlastnického týkajících
se těch nemovitostí, u kterých byl tento návrh katastrálnímu úřadu podán do dne
prohlášení konkursu“, je ničím nedoloženou spekulací.
Odvolacím soudem tvrzený ústní návrh na pokračování v řízení žalobce nedoložil
a i kdyby takový návrh ústně podán byl, nemohl mít pro daná řízení důsledky
předvídané správním řádem (podle § 19 správního řádu by muselo jít o podání
učiněné do protokolu a splňující v onom ustanovení uvedené náležitosti). Jak
naopak vyplývá z výslechů bývalé správkyně konkursní podstaty provedených
soudem prvního stupně v právně shodných věcech (sp. zn. 39 Cm 250/2000 dne 31.
srpna 2004 a 33 Cm 258/2000 dne 18. října 2004), jejichž fotokopie jsou
založeny ve spise jako důkazy žalovaného, údajný návrh na pokračování
vkladového řízení nebyl nikdy podán jednotlivě, nýbrž jen hromadně, na jakýchsi
blíže neurčených jednáních s vedením katastrálního úřadu, z nichž nebyl činěn
zápis. Veškeré pochybnosti o průběhu vkladového řízení odvolací soud pominul.
2) Tvrzení, že „nebylo zjištěno, zda původní správkyně konkursní podstaty
sporné nemovitosti do soupisu zařadila a zda vůbec počítala s tím, že tyto
nemovitosti budou někdy tvořit součást konkursní podstaty“, je podle dovolatele
v rozporu se založenými písemnými důkazy a dovolatel „nerozumí“ tomu, jak
odvolací soud k tomuto zjištění dospěl. Z notářského zápisu ze dne 23. února
1999 je patrno, že původní správkyně konkursní podstaty členům družstva
sdělila, že do konkursní podstaty byly zahrnuty i byty, k nimž byl před 2.
říjnem 1998 podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí;
první soupis následně pořídila k 7. dubnu 1999, avšak bez těchto bytů a
nebytových prostor, aniž je zřejmé, proč je nesepsala. Nový správce konkursní
podstaty svým úkonem toto opomenutí své předchůdkyně jen napravil.
3) Tvrzení, že „lhůta konkursních věřitelů k uplatnění pohledávek a nároků na
nepeněžitá plnění uplynula už dne 20. června 2000, aniž by žalobci bylo známo,
že správce konkursní podstaty zpochybňuje jeho nárok na převod bytu do osobního
vlastnictví“ je podle dovolatele „v rozporu se skutečností, respektive zákonem
o konkursu a vyrovnání“. Přihlášky lze totiž podat nejpozději do 2 měsíců od
prvního přezkumného jednání (§ 22 odst. 2 ZKV), jež se konalo 17. října 2000.
Žalobce tak mohl svou pohledávku uplatnit do 17. prosince 2000, stejně jako to
učinilo 350 jeho bývalých „družstevních kolegů“.
K jednotlivým právním závěrům odvolacího soudu dovolatel pod body IV. a V.
dovolání uvádí, že:
1) Závěrem, podle kterého „nevidí jediný důvod, proč by uspokojení možných
konkursních věřitelů mělo mít přednost před žalobcovým právem na uzavření
smlouvy o převodu vlastnictví“, rezignuje odvolací soud na samou podstatu
zákona o konkursu a vyrovnání. Právo žalobce na převod bytu tak staví nad
věřitelovo právo na uspokojení pohledávky, ač k tomu není žádný zákonem
stanovený důvod.
V této souvislosti dovolatel poukazuje na dikci § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, s
tím, že závěry formulované k tomuto ustanovení Ústavním soudem ve výše
označeném nálezu se týkaly převodu bytu realizovaného před prohlášením
konkursu a právní postavení sporného žalobcova majetku je jiné.
Onen nález se prostřednictvím tam posuzovaného případu vyjadřuje k obecnějšímu
vymezení podmínek, za kterých svědčí správci konkursní podstaty silnější právo
než vlastníku - nabyvateli družstevního bytu. Lze dovodit - pokračuje dovolatel
- že datum zápisu vkladu práv ze smluv o převodu do katastru nemovitostí ani
den, k němuž zpětně nastaly právní účinky vkladu, tu pro postup, jakým mají
členové družstva uplatnit v konkursním řízení nároky podle § 23 a § 24 zákona o
vlastnictví bytů, nejsou rozhodné. Rozhodná je skutečnost, že správce konkursní
podstaty jednotku zahrnul do soupisu.
Nález považuje žalobcův nárok vzniklý podle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví
bytů za nárok, který je v konkursním řízení zapotřebí uplatnit přihláškou
(konkursního věřitele), což žalobce neučinil a jeho obranou proti soupisu
majetku do konkursní podstaty je jen vylučovací žaloba opírající se o tvrzené
vlastnictví bytu. Dovolatel si klade otázku, zda v rámci poměrného uspokojení
lze vůbec uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením pohledávky člena družstva
(jako konkursního věřitele) a cenou bytové jednotky, a s poukazem na to, že
odvolací soud tuto otázku (plynoucí z nálezu) neřešil, si odpovídá, že tento
rozdíl nelze u žalobce vůbec stanovit, jelikož ten se nestal konkursním
věřitelem.
Dále dovolatel uvádí, že v souladu s nálezem vyzval žalobce dne 14. prosince
2004 k úhradě konkrétní částky, kterou vzhledem k povaze závazku, který může
být v konečné výši napevno stanoven až ke dni ukončení konkursu, musí žalobce i
dovolatel pokládat za zálohu na vypořádání pohledávek věřitelů. Žalobce na
výzvu nereagoval a odvolací soud se jí odmítl zabývat, uváděje, že nález na
souzenou věc nelze aplikovat. Jestliže se však nález zabýval případem, kdy
vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí již před prohlášením
konkursu, pak se podle dovolatele tím více musí týkat žalobce, který
vlastnického práva nabyl zápisem vkladu až po prohlášení konkursu.
2) K závěru, že původní správkyně konkursní podstaty podala ústní návrh na
pokračování vkladového řízení, dovolatel opakuje výše rozvedené skutkové
námitky, s tím, že podle správního spisu katastrální úřad přerušení řízení i
požadavek podání návrhu na jeho pokračování ignoroval a se správcem konkursní
podstaty jako s účastníkem řízení nejednal (jednal po celou dobu s úpadcem).
3) Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že i kdyby o návrhu na
vklad bylo rozhodnuto, aniž správce konkursní podstaty podal návrh na
pokračování v řízení, je rozhodnutí o povolení vkladu individuálním správním
aktem, proti němuž není žádný opravný prostředek a které je soudem
nepřezkoumatelné.
Dovolatel usuzuje, že prostředkem ke změně rozhodnutí o povolení vkladu je ve
správním řádu autoremedura, v jejímž rámci měl katastrální úřad vydaná
rozhodnutí zrušit a nová nevydávat. S poukazem na ustanovení § 14 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (na
rozdíl mezi rozhodnutím o povolení vkladu a vlastním vkladem), pak dovolatel
uzavírá, že v tomto řízení nejde o přezkum zákonnosti rozhodnutí katastrálního
úřadu, nýbrž o zákonnost jeho postupu a že soudy nejsou vázány rozhodnutími
katastrálních úřadů.
4) Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že převzal žalobcovu argumentaci
směřující ve skutečnosti k určení vlastnictví k nemovitostem, takže se převážně
věnoval žalobním a odvolacím námitkám ke vkladovému řízení a pominul
dovolatelovu argumentaci, že o žalobu o určení vlastnictví nemůže jít, neboť:
- správce konkursní podstaty je oprávněn sepsat do konkursní podstaty také
majetek jiných osob (§ 6 odst. 3 ZKV),
- žalobce zůstává vlastníkem předmětných nemovitostí, i když bude žaloba
zamítnuta.
Závěry, jež odvolací soud v řízení o vylučovací žalobě učinil (podle dovolatele
nadbytečně) o vlastnictví, staví v neprospěch dovolatele, když po faktickém
určení vlastnictví ve prospěch žalobce vylučuje věc z konkursní podstaty.
Dovolatel je přesvědčen, že soudy nižších stupňů se měly přednostně zabývat
odpovědí na otázku, zda nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty
po právu a kterému z účastníků k nim svědčí silnější právo.
Oprávněnost soupisu je pak dle dovolatele dána tím, že nemovitosti byly ke dni
prohlášení konkursu prokazatelně v úpadcově vlastnictví. K argumentaci, že
účinky pravomocně skončeného vkladového řízení předcházejí dni prohlášení
konkursu, dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna
2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2001, zdůrazňuje, že to, že určitá právní skutečnost
působí zpětně, ještě neznamená, že je nutno na ni pohlížet jako by se stala již
dne od kterého vyvolává (zpětně) účinky.
Tvrzení a důkazy žalobce o tom, že vlastnictví na něj z úpadce přešlo po
prohlášení konkursu, podle dovolatele jeho právo nemovitosti sepsat jen
potvrzují a úsudek odvolacího soudu, jenž na tomto základě rozhodl o vyloučení
majetku z konkursní podstaty, je chybný.
Dovolatel má za to, že mu k nemovitostem svědčí silnější právo i proto, že
nikdy nedošlo k zákonem o vlastnictví bytů předpokládanému vypořádání
prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství podle § 24 odst. 7 zákona o
vlastnictví bytů, ani ke stanovení vypořádacího podílu žalobce podle § 24 odst.
10 zákona o vlastnictví bytů.
K argumentaci ustanovením § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů dovolatel
uvádí, že ačkoliv Ústavní soud (v označeném nálezu) v textu obdobné smlouvy
ujednání o vypořádání prostředků tvořených ze zisku družstva nalezl, jde o
zcela „nepochopitelný“ závěr, jelikož textová část smlouvy toto ujednání
neobsahuje, ani nikdy nebyl učiněn úkon, jenž by tomuto ustanovení zákona o
vlastnictví bytů odpovídal. V tomto závěru Ústavního soudu shledává dovolatel
účelový podtext, s tím, že šlo o smlouvy uzavírané podle vzoru vydaného Svazem
českých a moravských bytových družstev, a „možné politické důsledky znejistění
právních vztahů desítek tisíc vlastníků bytů byly patrně nepřípustné“.
Dovolatel na rozdíl od soudu prvního stupně též dovozuje, že sama existence
úpadkové situace (tedy podání návrhu na prohlášení konkursu a následné
prohlášení konkursu) je takovou změnou okolností na straně úpadce, že se
pokračováním v plnění (a to i podle zákona o vlastnictví bytů) dostává do
rozporu se zákonem o konkursu vyrovnání (novelizací zákona o konkursu a
vyrovnání byla tato povinnost upřesněna formulací obsaženou v § 4a odst. 1
písm. a/).
Podle dovolatele lze jen stěží nalézt situaci lépe vystihující rozpor s dobrými
mravy (ve smyslu § 39 obč. zák.), jestliže úpadce za stavu jemu zcela zřejmého
vydal ze svého vlastnictví bezplatně majetek stovkám členů družstva a v
družstvu neponechal majetek nebo finanční prostředky schopné uspokojit
pohledávky věřitelů.
Odvolací soud se podle dovolatele opírá o chybný závěr i potud, tvrdí-li že
dovolatel neprokázal, že by výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty
nepostačoval na úhradu všech pohledávek, k čemuž dovolatel dodává, že to, zda
určitá věc patří do konkursní podstaty, není závislé na výši výtěžku zpeněžení
majetku konkursní podstaty.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. K argumentaci obsažené pod
bodem II. dovolání uvádí, že závěry dovolatele jsou pochopitelnou právní
argumentací strany sporu, která neoprávněně zahrnula žalobcův (a nejen jeho)
majetek do konkursní podstaty, čímž žalobcovo právní postavení učinila na
několik let právně nejistým. Dovolatel podle žalobce vytváří zdánlivý rozpor
mezi právem věřitelů na uspokojení jejich pohledávek a právem členů družstva na
převod jednotek do jejich vlastnictví (podle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví
bytů).
K dovolací argumentaci žalobce v jednotlivostech uvádí, že:
1) Odvolací soud správně zhodnotil důkazy o podání návrhu na pokračování v
řízení.
Takovým důkazem podle žalobce není pouze listina sepsaná JUDr. A. V. (původní
správkyní konkursní podstaty) 2. prosince 1998, nýbrž i stanovisko ředitelky
katastrálního pracoviště ze dne 1. července 2004. Skutečnost, zda o ústních
podáních byl pořízen zápis do protokolu, nemůže mít podle žalobce na jejich
existenci žádný vliv.
2) Dovolatel účelově interpretuje nález Ústavního soudu.
Ústavní soud se podle žalobce vyslovil ke vztahu zákona o vlastnictví bytů a
zákona o konkursu a vyrovnání, neshledávaje mezi nimi rozpor a přiznávaje
postavení konkursních věřitelů členům družstev, kterým svědčí právo na převod
jednotky podle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů. Žalobce však akcentuje
odlišnost jeho postavení, zdůrazňuje, že nárok na převod bytové jednotky
uplatnil již v roce 1992, tedy několik roků předtím, než se úpadce dostal do
ekonomických potíží. Smlouvu o převodu bytové jednotky uzavřel před prohlášením
konkursu, takže dovozuje-li dovolatel, že měl podle nálezu uplatnit svůj nárok
na převod bytové jednotky podle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, jde o
argumentaci nesprávnou a matoucí.
V době od prohlášení konkursu do léta roku 2000 neměl žalobce důvod pochybovat
o tom, že jeho bytová jednotka není součástí konkursní podstaty úpadce a tyto
pochybnosti založil dovolatel soupisem bytové jednotky teprve od července
2000. Tato skutečnost však nastala až po uzavření smlouvy o převodu bytové
jednotky a poté, co tato smlouva nabyla věcněprávních účinků, takže žalobce
nemohl dělat nic jiného, než podat vylučovací žalobu, k čemuž ho ostatně vyzval
dovolatel i konkursní soud.
3) Smlouva o převodu bytové jednotky nemůže být neúčinným právním úkonem.
Sankcí neúčinnosti by totiž byl postižen úkon, jehož provedení úpadci nařizoval
(při splnění stanovených podmínek) zákon; obdobné stanovisko zaujal v nálezu i
Ústavní soud.
4) Žalobce nezná žádné zákonné ustanovení, jež by mu ukládalo složit zálohu
vyžadovanou výzvou dovolatele ze dne 14. prosince 2004.
Odvolací soud v této souvislosti správně argumentoval, že označený nález na
žalobcův případ nedopadá, jelikož jeho „pohledávka plynoucí z ustanovení § 23
odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů“ zanikla uzavřením smlouvy o
převodu bytové jednotky.
5) Odvolací soud podle žalobce správně dovodil, že ani případné pochybnosti o
správnosti postupu katastrálního úřadu ve vkladovém řízení nemohou nic změnit
na skutečnosti, že toto rozhodnutí (o povolení vkladu) je v právní moci (nelze
proti němu podat žádný opravný prostředek ani žalobu ve správním soudnictví).
6) Věcněprávní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí
vyvolané povolením vkladu nastaly zpětně, čímž předešly den rozhodnutí o
povolení vkladu.
Nastávají-li věcněprávní účinky zpětně, žalobcovo vlastnické právo působí vůči
všem od 9. června 1998 (kdy byl podán návrh na vklad), tj. i vůči dovolateli.
Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že odvolací soud a po něm i
dovolatel zjevně přehlédli, že napadeným rozhodnutím je měněn rozsudek soudu
prvního stupně vydaný před 1. lednem 2001, což v intencích bodu 15., hlavy
první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
předurčovalo odvolací soud, aby odvolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Podle bodu 17.,
hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., pak i dovolání musí být
projednáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolatelem uplatněným dovolacím důvodům dle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3
o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 tak pro dobu před uvedeným datem
odpovídají dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší
soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
především tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Při úvaze o správnosti právního posouzení tedy dovolací
soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit
příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká
(prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) též
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (jako zde), není v této fázi
přezkumu podstatné (srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro věc rozhodný je přitom především výklad zákona č. 42/1992 Sb. a zákona o
vlastnictví bytů ve znění účinném v době uzavření smlouvy o převodu bytové
jednotky a výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném v době
prohlášení konkursu na majetek družstva (co do úpravy obsažené v § 15 ZKV) a v
době vydání napadeného rozhodnutí (co do § 19 ZKV).
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že argumentace obsažená v bodu II. dovolání,
kladoucí ve skutkové i právní rovině obecně důraz na respektování širších
souvislostí daných počtem realizovaných převodů a pomíjení s tím související
časové osy případu, zazněla poprvé právě až v dovolání. Dovolací soud však není
skutkovou instancí, takže prověřit opodstatněnost těchto tvrzení mu v rámci
dovolacího přezkumu nepřísluší. Proto k nim při dalších úvahách nepřihlížel.
Bez významu je v této souvislosti též dovolatelův odkaz na nejednotný postup
senátů odvolacího soudu podložený tvrzením, že jiný senát v typově shodné věci
řízení přerušil a podal u Ústavního soudu návrh na zrušení § 23 odst. 2 a § 24
zákona o vlastnictví bytů. Ústavní soud totiž v mezidobí nálezem svého pléna ze
dne 4. dubna 2006, sp. zn. Pl ÚS 5/2005 (dále též jen „nález pléna“) návrh
onoho jiného senátu na zrušení označených ustanovení zákona o vlastnictví bytů
zamítl.
K dovolatelově argumentaci, že úprava obsažená v zákoně č. 42/1992 Sb. v a
zákoně o vlastnictví bytů vede (je-li bytové družstvo v konkursu) k porušení
rovnosti práv zaručené článkem 11 Listiny, Nejvyšší soud s poukazem na článek
89 odst. 2 Ústavy (podle nějž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
závazná pro všechny orgány i osoby), uvádí, že tuto otázku závazně (a jinak než
dovolatel) řešil ústavní soud již v nálezu ze dne 6. května 2004 a znovu pak (v
režimu ústavnosti úpravy obsažené v § 23 odst. 2 a § 24 zákona o vlastnictví
bytů v rozhodném znění) v označeném nálezu pléna ze 4. dubna 2006 (v němž
poukázal i na pozdější legislativní změny promítnuté v textu zákona o konkursu
a vyrovnání /§ 27 odst. 7/ zákonem č. 179/2005 Sb.). Dovolání tudíž potud
opodstatněné není.
Podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV v rozhodném znění, soud uloží tomu, kdo
uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu
zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že
žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota
je do soupisu pojata oprávněně.
Dle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu uveřejněné pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „R 27/2003“ a „R 9/2005“), k předpokladům, za nichž
může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní
podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV, patří také to, že osoba, která se domáhá
vyloučení majetku ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni
rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, a že právo, které
vylučovalo (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě vylučuje) zařazení majetku do
soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Právě prověření tohoto
předpokladu je určující pro výsledek dovolacího řízení (o splnění ostatních
podmínek neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy nižších stupňů).
K právní argumentaci dovolatele obsažené pod body IV. a V. dovolání uvádí
Nejvyšší soud v jednotlivostech následující:
1) K výkladu spojenému se závěrem o neúčinnosti právního úkonu (smlouvy o
převodu bytové jednotky) podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
Dovolatel v této souvislosti s poukazem na odlišný skutkový stav sporu
dovozuje, že pro posuzovanou věc neplatí závěry, jež k této problematice
formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. května 2004. Nejvyšší soud
přesvědčení dovolatele o nutnosti odchylné interpretace § 15 odst. 1 písm. c/
ZKV nesdílí, maje za to, že i potud věc pro něj závazně vyřešil Ústavní soud.
Ten na dané téma v označeném nálezu uvedl, že:
„Smyslem ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV je zakotvením institutu
odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku
dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré
víře. O takový případ ale u bezplatného převodu bytové jednotky dle § 23 odst.
2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejde. V daném případě je totiž
bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána
ex lege.“
Ostatně, touž argumentaci zopakoval Ústavní soud i v označeném nálezu pléna, ve
věci, kterou sám dovolatel (při poukazu na nejednotný postup odvolacích senátů)
má za právně shodnou s touto věcí.
Z týchž příčin neobstojí ani dovolatelova argumentace, že stav úpadku dlužníka
(družstva) vyvolal takovou změnu poměrů, že se dlužník pokračováním v plnění
podle zákona o vlastnictví bytů dostal do rozporu se zákonem o konkursu a
vyrovnání a že převod bytové jednotky je za dané situace v rozporu s dobrými
mravy. Není-li podle nálezu a nálezu pléna Ústavního soudu takový právní úkon
ani neúčinný, pak stěží může být na tomtéž skutkovém základě posouzen jako
absolutně neplatný.
2) K argumentaci, podle které měl žalobce ve smyslu nálezu ze dne 6. května
2004 přihlásit nárok vzniklý podle § 23 odst. 2 a § 24 zákona o vlastnictví
bytů do konkursu.
Ústavní soud v označeném nálezu formuloval návod, jak má být ve věci nároků
podle § 23 odst. 2 a § 24 zákona o vlastnictví bytů postupováno, ocitne-li se
bytové družstvo v konkursu, v pasáži, podle které:
„Za podmínek obsažených v § 20 ZKV jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit
své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle § 7 uvedeného zákona každá
osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být i
věc, tj. i byt (viz např. § 167 odst. 2 obč. zák.), přičemž zákon o konkursu a
vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve
vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§ 28 odst. 1 ZKV).
Osobou konkursního věřitele úpadce - bytového družstva, pakliže svou pohledávku
řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z
ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Nepostačoval-li by výtěžek zpeněžení konkursní podstaty na úhradu všech
uplatněných pohledávek, dle § 32 odst. 1 ZKV se tzv. „ostatní pohledávky“, mezi
něž nutno řadit i pohledávky plynoucí z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1
zákona o vlastnictví bytů, uspokojí poměrně. To znamená povinnost členů
družstva - konkursních věřitelů po ocenění bytových jednotek a po převodu
vlastnictví k nim uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením jejich pohledávky a
cenou bytové jednotky (§ 27 odst. 5 ZKV per analogiam).“
V tomto ohledu odvolací soud i žalobce správně poukazují na to, že uvedený
postup se může uplatnit jen u těch nároků na převod bytové jednotky, jež nebyly
realizovány do dne prohlášení konkursu na majetek bytového družstva. Byla-li
smlouva o převodu bytové jednotky uzavřena před prohlášením konkursu, pak
žalobce neměl důvod přihlašovat takový nárok do konkursu ani se podrobit výzvě
dovolatele ze 14. prosince 2004.
Dovolatel se mýlí, jestliže v této souvislosti usuzuje, že rozhodné není, zda
nastaly věcněprávní účinky takové smlouvy, nýbrž to, že bytovou jednotku sepsal
do konkursní podstaty.
Kritizuje-li dovolatel jako chybný závěr odvolacího soudu, že neprokázal, že by
výtěžek zpeněžení nepostačoval k úhradě všech pohledávek, pak pomíjí, že
odvolací soud se touto otázkou zabýval jen v souvislosti s pojmenováním
případů, na něž se vztahují závěry vylovené v nálezu Ústavního soudu a že
napadené rozhodnutí na tomto závěru nespočívá (pro výsledek řízení podstatný
není).
3) K námitce, že odvolací soud věc pojal jako spor o vlastnictví a že dovolatel
byl oprávněn bytovou jednotku sepsat a tudíž k ní má silnější právo než
žalobce.
Dovolatel v této souvislosti zjevně přehlédl, že (jak plyne z ustálené
rozhodovací praxe soudů) spor o příslušnost určitého majetku ke konkursní
podstatě zahájený vylučovací žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o
vlastnictví tohoto majetku. Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i
skutečnost, že správce konkursní podstaty má za to, že vlastníkem majetku je
úpadce. Ze spisu je přitom zjevné, že „spor o vlastnictví“ otevřel v odvolacím
řízení právě dovolatel (jenž v řízení před soudem prvního stupně založil svou
procesní obranu výlučně na argumentu neúčinnosti smlouvy).
S přihlédnutím k tomu, že smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena a
návrh na vklad vlastnického práva podle smlouvy byl podán před prohlášením
konkursu, leč rozhodnutí o povolení vkladu bylo vydáno po prohlášení konkursu,
nemá Nejvyšší soud též pochybnosti o tom, že v době prohlášení konkursu byl
vlastníkem bytové jednotky stále úpadce, což zakládalo důvod jejího soupisu do
konkursní podstaty. Dovolatel nicméně pominul, že důvod soupisu může odpadnout
i po prohlášení konkursu, ba dokonce i v průběhu řízení o vylučovací žalobě
(což se podává již z R 27/2003 a R 9/2005) a skutečnost, že správce původně
sepsal majetek oprávněně, nevypovídá ničeho o tom, zda právo silnější práva
osoby domáhající se vyloučení majetku, svědčí správci konkursní podstaty i v
době rozhodnutí o vylučovací žalobě. Takovým důvodem typicky může být právě
skutečnost, že v průběhu konkursu bylo dokončeno vkladové řízení a nastaly tak
i věcněprávní účinky převodní smlouvy (lhostejno, zda k datu, jež prohlášení
konkursu předcházelo nebo později).
V rozsudku uveřejněném pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že prohlášení konkursu na majetek
převodce samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané převodní smlouvy ani na
její obligační účinky. Nedošlo-li po prohlášení konkursu k odstoupení od
převodní smlouvy nebo nezanikla-li tato smlouva po prohlášení konkursu jiným
způsobem a nejde-li současně o právní úkon neúčinný, i nadále trvá závazek
správce konkursní podstaty převést vlastnické právo k předmětu převodu na
nabyvatele.
Tamtéž uvedl, že byl-li návrh na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí podán nabyvatelem až po prohlášení konkursu na majetek převodce,
není zde překážka, jež by katastrálnímu úřadu bránila v takovém řízení
pokračovat, s tím, že řízení se namísto převodce účastní správce jeho konkursní
podstaty.
Závěr, že ohledně smlouvy o převodu bytové jednotky nastaly byť i po
prohlášení konkursu věcněprávní účinky zakládající vlastnictví nabyvatele k
bytové jednotce, tedy v situaci, kdy tato smlouva není neplatná nebo neúčinná,
odůvodňuje vyloučení bytové jednotky ze soupisu majetku konkursní podstaty
převodce, neboť silnější právo svědčí v době rozhodnutí o vylučovací žalobě
nabyvateli.
4) K tvrzení, že smlouva o převodu bytové jednotky je neplatná, jelikož
postrádá ujednání dle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů a § 24 odst. 10
zákona o vlastnictví bytů.
Z úpravy obsažené v § 24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů v rozhodném znění
(jež stanoví, jakým způsobem se určuje vypořádací podíl nabyvatele jednotky,
jemuž byla převedena jednotka podle odstavců 1 až 5 a zaniklo členství v
družstvu) na neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky podle přesvědčení
Nejvyššího soudu usuzovat nelze.
Argumentace založená na údajné absenci ujednání dle § 24 odst. 7 zákona o
vlastnictví bytů je pak svou podstatou polemikou se závěry obsaženými v nálezu
Ústavního soudu, který u typově shodné smlouvy dovodil existenci této
náležitosti. Shodně s nálezem posuzoval typově shodnou smlouvu i Nejvyšší soud
(v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 904/2004) a důvod
nerespektovat tyto závěry v této věci nemá.
5) K postižení účinků vyvolaných tím, že rozhodnutí o povolení vkladu bylo
vydáno v době, kdy bylo vkladové řízení přerušeno prohlášením konkursu na
majetek družstva.
Problematikou účinků prohlášení konkursu na probíhající vkladové řízení se
Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 29/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech
odkazuje, uzavřel, že rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu
vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí vydané v době, kdy
trvaly účinky přerušení řízení vyvolané prohlášením konkursu na majetek
účastníka vkladového řízení (převodce), je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové správní rozhodnutí není nicotné,
právní moci však nabývá až tím, že po odpadnutí překážky vyvolané přerušením
řízení je písemně oznámeno účastníkům vkladového řízení.
Tamtéž vysvětlil, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí přerušeném prohlášením konkursu lze pokračovat na návrh k tomu
oprávněné osoby, tedy nejen správce konkursní podstaty, nýbrž i druhého
účastníka řízení (zde žalobce).
Dovolání je tedy v tomto ohledu opodstatněné. Tento závěr nicméně ke zrušení
napadeného rozhodnutí sám o sobě nevede; odvolací soud totiž svůj názor o
účincích rozhodnutí o povolení vkladu vydaného v přerušeném řízení formuloval
jen pro případ, že by neobstát jeho závěr, že návrh na pokračování v řízení
před rozhodnutím o povolení vkladu podán byl.
6) K tvrzení, že ústně formulovaný návrh na pokračování v řízení, jenž nebyl
náležitou formou sepsán do protokolu, nemohl vyvolat zamýšlené účinky.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jestliže příslušný správní orgán
akceptoval podání účastníka správního řízení, které nemělo řádnou formu,
přiznal mu účinnost, podle něj postupoval a na jeho základě rozhodl, pak tato
skutečnost nemůže jít k tíži takového účastníka; podstatné je, že procesní
úkon, který správnímu orgánu dovoloval rozhodnutí přijmout, byl učiněn.
Posuzovat dodržení formy takového procesního úkonu v jiném řízení, za stavu,
kdy rozhodnutí vydané na jeho základě již nemůže být odklizeno řádnými či
mimořádnými opravnými prostředky, s výsledky nepříznivými pro účastníka
takového správního řízení, již možné není.
Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dán není.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3
písm. c/ o. s. ř. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke
zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky,
jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
1) K argumentu, že tvrzení, že „návrhem podaným katastrálnímu úřadu před datem
2. prosince 1998 požádala původní správkyně konkursní podstaty, aby bylo
pokračováno v zahájených správních řízeních o povolení vkladu práva
vlastnického týkajících se těch nemovitostí, u kterých byl tento návrh
katastrálnímu úřadu podán do dne prohlášení konkursu“, je ničím nedoloženou
spekulací a že tvrzený ústní návrh na pokračování v řízení žalobce nedoložil.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že není nikterak vyloučeno, aby se - jak to učinil
odvolací soud - na existenci úkonu učiněného ústně usuzovalo z následné
korespondence stran nebo z jejich následného chování a v tomto ohledu závěry
odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování mají. K tomu, že případně nebyla
dodržena požadovaná forma takového úkonu, se Nejvyšší soud vyslovil již v
rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Za překážku
účinnosti takového procesního úkonu nemá Nejvyšší ani to, že byl případně
proveden jako společný více věcem (třeba i všem v dané době probíhajícím
vkladovým řízením téhož úpadce).
2) K argumentům zpochybňujícím tvrzení, že „nebylo zjištěno, zda původní
správkyně konkursní podstaty sporné nemovitosti do soupisu zařadila a zda vůbec
počítala s tím, že tyto nemovitosti budou někdy tvořit součást konkursní
podstaty“.
V tomto ohledu dovolatel sám v dovolání potvrzuje, že původní správkyně
konkursní podstaty záměr nemovitosti sepsat ohlásila až v roce 1999 a první
soupis, do nějž je nezahrnula, pořídila v dubnu 1999. I potud příslušný
skutkový závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování má.
3) K argumentům vyvracejícím tvrzení, že „lhůta konkursních věřitelů k
uplatnění pohledávek a nároků na nepeněžitá plnění uplynula už dne 20. června
2000, aniž by žalobci bylo známo, že správce konkursní podstaty zpochybňuje
jeho nárok na převod bytu do osobního vlastnictví“.
Na tomto skutkovém závěru napadené rozhodnutí nespočívá (není pro věc
podstatný).
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se uplatněnými dovolacími důvody nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1
část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že procesně úspěšnému žalobci
vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. -
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci
sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení určené podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném před 1. září 2006 (dále též jen
„vyhláška”).
Podle § 8 písm. b/ vyhlášky (ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky) činí sazba
odměny 6.200,- Kč. Uvedená sazba se dále podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o
50%, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím
řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Společně s
náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč, přiznaných podle § 13 odst. 3
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění účinném před 1.
září 2006, činí konečná výše dovolacích nákladů žalovaného 3.175,- Kč. Tuto
částku tedy Nejvyšší soud žalobci k tíži dovolatele také přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. června 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu